Článek
Ten zámek na obrázku je úplně jiný zámek než ten, o nějž tenkrát šlo. Pracoval jsem v sedmdesátých letech minulého století na generálním ředitelství Vojenských staveb. Pro další povídání je důležité zmínit, že jsem nebyl a nechtěl jsem být členem KSČ. K mému překvapení mi jednoho dne přišlo předvolání na vojenské cvičení. Pracoval jsem pro armádu, a to by mělo stačit. Obrátil jsem se na příslušného podplukovníka u firmy, že bych přeci neměl být na cvičení předvoláván. On si zjistil souvislosti na ministerstvu a sdělil mi: „Víš, normálně bych tě vyreklamoval, ale jde o Komorní hrádek, a to já nemůžu.“ Nevěděl jsem, co byl tehdy Komorní hrádek. Jak jsem se posléze dozvěděl, tam se tehdy připravovali agenti vysílaní na Západ. Byť jsem to nevěděl, opáčil jsem, že s Komorním hrádkem nemám nic společného, protože prezenční službu jsem strávil v Ústřední vojenské nemocnici. Zajel jsem za tehdejším náčelníkem oddělení, kde jsem v rámci prezenční služby sloužil a řekl mu, oč jde. Zeptal se mně: „Jsi člen strany?“ Odpověděl jsem, že ne. Druhý den mi telefonoval a řekl: „Jde o omyl, ale musíš na Komorní hrádek zajet. Oni tě pošlou zpět a další den nastoupíš u nás v nemocnici.“
Byl jsem rád, UVN byla instituce, k níž jsem choval pozitivní náklonost. V určený den jsem zajel vlakem na Komorní hrádek. Při příchodu jsem se ocitl v řadě nastupujících, kteří velícímu praporčíkovi, zřejmě kvůli identifikaci, předávali vojenské knížky a stranické legitimace. Když jsem se dostal na řadu, odevzdal jsem vojenskou knížku a řekl: „Soudruhu praporčíku, já nejsem člen strany“. Praporčík zbledl a po krátké prodlevě opáčil: „Soudruhu, budeš muset počkat, až přijde náčelník. Zatím můžeš jít na oběd.“
Oběd byl to hlavní, proč toto píši. Při obědě jsem si krátce povídal se Zdeňkem Porybným, spolužákem mého mladšího bratra ze základky. Po čase se zpravodajství Zdeňka začalo objevovat v médiích. Psal o tom, jak zlí britští imperialisté potlačují Iry v Belfastu. Asi dělal dobrou práci, protože po návratu byl ustanoven jako ředitel Rudého práva. To po politické změně šikovně zprivatizoval a zbohatl.
Pokud šlo o mně, bylo to mnohem jednodušší. Přijel náčelník, sdělil mi, že došlo k omylu a odeslal mně zpět. Do mé vojenské knížky mi pak přibyl zápis: „Omylem se dostavil na vojenské cvičení. Odeslán zpět.“
