Článek
Tomáš Garrigue Masaryk, muž, který stál u zrodu Československa a stal se jeho prvním prezidentem, patří k největším postavám našich dějin. A přesto - nebo možná právě proto - se stal terčem jedné z nejúpornějších propagandistických lží: že nechával střílet do hladových dělníků. Tato falešná historka se zrodila ve 30. letech jako zbraň v rukou komunistů, kteří potřebovali pošpinit symbol demokratické republiky. Přežila okupaci, rozvinula se v plné síle během komunistického režimu a její ozvěny slyšíme dodnes.
Napsal jsem tři povídky, které mapují, jak se tato vlastizrádná lež nesla téměř celým stoletím. Jak byla živena totalitním režimem, který potřeboval pošpinit demokratické tradice první republiky a jejího prezidenta.
V dnešní době, kdy jsme svědky systematického překrucování faktů v podání Ruska, je důležité připomínat, že manipulace s historií není ničím novým. Vždyť desetiletí trvalo, než ruské vedení přiznalo pod tíhou důkazů zodpovědnost za Katyňský masakr, při kterém NKVD zavraždilo tisíce polských důstojníků. A současní kritici režimu či nepohodlní svědci s podivuhodnou pravidelností „vypadávají z oken“ – novodobá verze starých propagandistických praktik.
Následující povídky vycházejí ze skutečných historických okolností. Jsou pokusem nahlédnout do temné kuchyně, kde se vařila jedna z nejúpornějších lží o našich moderních dějinách.
Před hutěmi Poldi Kladno, 1931
Dělník z kladenských hutí stál v dešti mezi ostatními na náměstí. Jeho tvář, zčernalá léty práce u vysokých pecí, byla nyní smáčena studeným deštěm. Nad komíny Poldi se vznášela temná oblaka, připomínající onu „rudou zář nad Kladnem“
Řečník s rudým šátkem křičel do davu: „Váš prezident filozof, váš Masaryk! Ten humanista! Víte, co udělal v Duchcově minulý měsíc? Poslal četníky, aby stříleli do hladových rodin! Čtyři mrtví dělníci! To je jeho demokracie!“
Dav hutnických a hornických dělníků hučel. Kladenské průmyslové centrum, tepající srdce těžkého průmyslu, bylo tradičně baštou dělnického hnutí. Muž vzpomněl na bratra, legionáře, který o Masarykovi mluvil s úctou. „Není to jednoduchý,“ říkával, „on nemá moc nad každým četníkem.“
Když odcházel zpět k dělnické kolonii, zastavil ho muž s tvrdým pohledem: „Zapamatuj si to, soudruhu. Masaryk střílí do dělníků. Duchcov mluví jasně. Je to nepřítel naší třídy. Kdo to nechápe, je také nepřítel. Tady, na Kladně, musíme držet při sobě.“
Školní třída, 1952
Učebna páchla dezinfekcí a strachem. Marie Nováková, třicetiletá učitelka, stála před třídou a cítila, jak jí pot stéká mezi lopatkami. Portréty Stalina a Gottwalda shlížely z oprýskaných stěn na vyhublé dětské tváře.
„Dnes si povíme o takzvané první republice a jejím prezidentovi Masarykovi,“ oznámila, snažíc se znít přesvědčivě. Ještě před čtyřmi lety mluvila o Masarykovi s úctou. Nyní bylo jeho jméno vyškrtnuto z učebnic. „Za jeho vlády bylo do dělníků mnohokrát stříleno.“
Pavel Svoboda, syn lékaře označeného za třídního nepřítele, zvedl hubenou ruku. „Soudružko učitelko, můj dědeček říkal, že Masaryk byl dobrý člověk.“
Marie ztuhla. V zadní lavici seděla dcera předsedy národního výboru, který byl známý svou horlivostí při odhalování „nepřátel režimu“.
„Tvůj dědeček se mýlí,“ řekla s námahou. „Napíšeme si: ‚Masaryk nechal střílet do dělníků 40krát, s výsledkem 70 mrtvých a 300 raněných.‘“
Večer ve svém bytě s tepající trubkou ústředního topení vytáhla z tajné schránky fotografii svého otce, který celý život obdivoval Masaryka. Zemřel před válkou, což bylo možná milosrdenství - neviděl, co se stalo s jeho ideály a jeho dcerou.
Redakční místnost, 1983
Redakční místnost Rudého práva byla nasáklá pachem cigaretového kouře a tiskařské černi. Michal Procházka, redaktor s popelavou tváří, držel telefon mezi ramenem a uchem.
„Ano, soudruhu šéfredaktore, článek k výročí republiky bude včas. Samozřejmě tam zmíním kontrast mezi Masarykovou represivní politikou a dnešními vymoženostmi socialismu.“
Michal mechanicky zapisoval pokyny. Jeho ruka se zastavila u formulace, kterou použil již tolikrát: „čtyřicet případů střelby, sedmdesát mrtvých, tři sta raněných“. Čísla, která byla dávno vytažena z kontextu, nafouknuta a zmanipulována. Jako student žurnalistiky napsal diplomovou práci o první republice a prostudoval dostupné prameny. Ale taková znalost by ho mohla stát místo. Jeho žena učila na gymnáziu a syn se připravoval na medicínu.
„Máte chvilku, soudruhu Procházko?“ Do jeho myšlenek pronikl hlas mladé stážistky Jany, která stála ve dveřích s hromadou výstřižků. „Sehnala jsem ty archiválie k Masarykovi.“
„Ten materiál je úžasný,“ pronesla Jana s jiskrou v očích. „Až člověk žasne, jak mohl někdo tak pokrytecký být považován za humanistu. Na jedné straně mluvit o demokracii a na druhé posílat četnictvo, aby střílelo do dělníků.“
Michal na ni pohlédl. Byla upřímná. Věřila tomu.
„Četla jste někdy Masarykovy texty?“ zeptal se náhle, překvapen vlastní odvahou.
Jana se zarazila. „V originále? Ne, jen ukázky v učebnicích a kritické rozbory.“
Večer, když se Michal vrátil do svého panelákového bytu, a když rodina spala, vytáhl svůj výtisk „České otázky“ schovaný za falešnou stěnou knihovny. Malá vzpoura, kterou si mohl dovolit. Jediná, kterou si mohl dovolit.
Závěr:
Tři příběhy, tři období, jedna lež. Putovala časem jako virus, měnila podobu, ale její jádro zůstávalo stejné - Masaryk, symbol demokratické republiky, nechával střílet do dělníků. Falešná rovnice „Masaryk = nepřítel pracujících“ sloužila k delegitimizaci celé demokratické tradice první republiky.
Realita byla samozřejmě jiná. Masaryk jako prezident neměl pravomoc přímo řídit četnictvo ani vydávat rozkazy k zásahům proti demonstracím. Sociální střety existovaly, stejně jako v každé jiné evropské zemi procházející hospodářskou krizí. Některé skončily tragicky - Duchcov, Košúty, Frývaldov. Ale připisovat odpovědnost za ně přímo Masarykovi je stejně absurdní, jako vinit anglickou královnu za zásah policie v Londýně.
Přesto byla tato propagandistická konstrukce natolik účinná, že přetrvala celý komunistický režim a v některých kruzích rezonuje dodnes. Najdeme ji v projevech současných představitelů KSČM, v internetových diskusích, někdy i v projevech politiků, kteří potřebují historickou legitimitu pro své autoritářské tendence.
V době, kdy podobné manipulace s dějinami vidíme v mnoha zemích světa, je Masarykův důraz na pravdu aktuálnější než kdy jindy. „Pravda vítězí,“ stojí na prezidentské standardě. Ne vždy snadno a ne vždy rychle. Někdy potřebuje celé generace, aby se prosadila proti pohodlným lžím. Ale nakonec vítězí - pokud se najde dost těch, kteří jsou ochotni ji hledat, bránit a předávat dál…
zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Duchcovsk%C3%A1_st%C3%A1vka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_mosteck%C3%A1_st%C3%A1vka
Republika v nebezpečném světě: éra prezidenta Masaryka 1918-1935
Mezi Východem a Západem. České politické rozpravy 1945 - 1948
