Článek
Když Lukáš Hejlík říká, že jsme kavárenská velmoc, má rozhodně pravdu. V podstatě v každém menším městě republiky najdete nějakou „fancy“ kavárnu s proškoleným personálem, která dbá na pražení tohoto ovoce nebo minimálně drahé kávovary, které jako oltář vévodí celému prostoru. A nejsou to jen kavárny, které mají úroveň. Myslím, že většina našich restaurací má co nabídnout i pro turisty ze západu, kteří jsou zvyklí na vysoký standart.
Zdeněk Pohlreich říkal: „My můžeme tvrdit, že naše kuchařky vařily pro šlechtu ve Vídni, ale to už je pryč, musíme se koukat dopředu.“ A můžete si o tomto kuchaři myslet, co chcete, ale je to jeho velká zásluha, že při návštěvě restaurací nemusíme mít sebou malou lékárničku. Pro mě pořad Ano, šéfe!, který se před lety vysílal, přinesl nejvíc přínosů pro naši společnost ze všech reality show, které kdy byly v Česku vysílané. Jen tato totiž měla nějaký skutečný společenský pozitivní přesah.
Rád bych vzdal hold našemu gastru a probral pár jídel z naší národní kuchyně. Protože každý recept musí mít nějaký svůj počátek nebo historku, jak vznikl, pojďme se podívat na příběhy několika našich ikonických jídel.
Chlebíčky – malé umělecké dílo
Osobně ve svém okolí nemám nikoho, kdo je nemá rád. Ale i tak musím dát za pravdu panu Ladislavovi Špačkovi, který se o nich vyjádřil, že pokud se nechcete ve společnosti od nich při konzumaci ušpinit, tak je prostě nejezte. I přes toto pravdivé varování si je v divadle vždy dám. Odpusťte mi krátkou malou osobní vsuvku. Kdo je vlastně za naše ušpiněná saka zodpovědný? Jméno člověka, kterému čistírny vděčí za větší zisky, je Jan Paukert. Pražský lahůdkář je v roce 1916 vytvořil pro přítele malíře Jana Skramlíka, který si při společném rozhovoru postěžoval, že při večírkách, které pořádá mu nestačí jen malé jednohubky, rád by něco na dvě-tři kousnutí.
Paukert přišel s geniálním řešením, které je oblíbené dnes snad více než při jeho vzniku. Malíř byl spokojený a na své večírky si nový výrobek nechal posílat po desítkách. Obrovský potenciál spatřil také samotný výrobce, který je zařadil do portfolia svého lahůdkářství. Chlebíčky se rychle rozšířily a dnes jsou neodmyslitelnou součástí českých oslav a svátků nebo prostě jen, když má na ně člověk chuť.
Bramboráky – jídlo chudých
Bramboráky, někdy taky třeba cmunda nebo vošouch, tradiční česká klasika, které třeba jako sushi vznikly z nutnosti jako jídlo chudých. Brambory se do českých zemí dostaly v 18. století a rychle se staly základní potravinou lidí, co měli hluboko do kapsy.
Bramboráky se rozšířily šíleně rychle, pomohly hlavně dvě věci: sytost a jednoduchá příprava. Dříve se do bramboráků v podstatě nic nepřidávalo, dnes si do nich dáváme vejce, koření, česnek, majoránku a mohl bych pokračovat. Na rozdíl od sushi se však naše bramboráky nestaly symbolem luxusu a vysoké gastronomie.
Kapří hranolky – moderní kuchyně
Kapří hranolky, nepletu se, když napíšu novodobý vynález české gastronomie. Jak asi mnozí z vás vědí, vznikly v Třeboni v restauraci Šupinka jako praktický způsob, jak zpracovat kapří maso bez obávaných kostí, které mnoho lidí od konzumace kapra doslova odrazují, a to i o Vánoce.
Filety zbavené kostí nakrájené na proužky velikosti hranolek, obalené v trojobalu, usmažené, k tomu brambory a koprová omáčka - to je při návštěvě Třeboňska, věřím, že pro mnoho z nás jasná volba.
Závěr
Naše gastronomie jako celek prošla obrovskou proměnou a dnes se právem může pyšnit svou kvalitou a zachovanou originalitou. Naše tradiční pokrmy si našly cestu k moderním interpretacím, aniž by ztratily svou autenticitu a spojení s naší kulturní identitou. Kuchaři a baristi se nebojí experimentovat, vzdělávat se, zároveň však věřím a hlavně vidím, že většina ctí a chce lokální suroviny a postupy, které dělají českou kuchyni jedinečnou.
PS: Omlouvám se za fotku v článku, chtěl jsem použít další ikonu. :)
Dobrý oběd je půl štěstí.
zdroje:
Dějiny české kuchyně - Václav Voráček
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Skraml%C3%ADk
Česká kuchyně v proměnách času - Roman Vaněk
https://www.csfd.cz/film/255410-ano-sefe/prehled/
