Článek
Podle Armstronga by Pogačarovi prospělo, kdyby občas nechal vyhrát někoho jiného. Vyčítal mu především situaci z páteční 19.etapy, kdy už to vypadalo, že etapu vyhraje Armstrongův krajan Matteo Jorgenson. Ale Pogačar ho dojel, minul ho a pokračoval dál až ke svému čtvrtému etapovému vítězství na letošním ročníku Tour de France. Armstrong k tomu přímo říká: „Zaútočit takhle daleko před cílem, aby sebral Jorgensonovi etapové vítězství, není pěkné. Určitě jednou z možností mohlo být, že Jorgensona dojede a pak ho nechá vyhrát. Byl jsem mnohokrát v podobných situacích.“
Další bývalý cyklista, Američan Hincapie, k tomu ve stejném podcastu dodal: „Nechápu, proč on a jeho tým UAE Emirates jedou takové tempo, aby se drželi tak blízko za únikem. Podle mě už je to trochu chamtivost, vždyť nepotřebují další etapová vítězství. Nerozumím tomu.“
Tom Dumoulin pro nizozemskou televizi zase řekl o Pogačarovi: „Útočí jenom proto, aby naštval Jonase Vingegaarda. Je v tom určitá arogance. Evidentně mu vadí fakt, že s ním dva roky za sebou prohrál.“
Pogačar tedy obdržel dost kritických slov na svoji adresu. Armstrong dokonce prohlásil, že Tadej udělal tou páteční etapou největší chybu svého života a že si takhle akorát dělá nepřátele.
Co k tomu říct? Tak Armstrong i Hincapie byli především zjevně zhrzeni z toho, že nevyhrál jejich krajan a nemohli to rozdýchat. Moc ovšem nechápu, že by mohli být na vrcholu blaha, kdyby Jorgenson vyhrál jen proto, že mu to Pogačar nechal. Nemělo by pak takové vítězství mnohem nižší hodnotu než když si to opravdu sám vybojuje?
Samotný Armstrong mi pak svým moralizováním přijde úplně neskutečný. V jeho podání je pravým vrcholem drzosti kohokoliv moralizovat, ten má tak právo akorát mlčet. Na jeho místě bych chodil kanálama a snažil bych se, aby se na mě zapomnělo. Sám byl ochoten pro vítězství udělat naprosto cokoliv, i ohrozit vlastní zdraví, doping mu stříkal z uší a troufá si někoho poučovat, jak by se měl chovat!?
Je tedy dost neuvěřitelné, že cyklisté, ať už bývalí nebo současní, přesto, že velmi dobře znají to prostředí, vědí, jak týmy fungují, jsou schopni se podivovat nad tím, že někdo, kdo má možnost vyhrát, toho taky využije. Je to přece naprosto přirozené. Každé i dílčí vítězství je pro každý tým důležité a počítá se. Přeje si to vedení stáje, přejou si to jejich sponzoři, tady nějaká charita a gesta typu „nechám tě vyhrát“ nemají místo. Ještě tak by to bylo pochopitelné, kdyby to bylo v rámci jednoho týmu, že by leader nechal vyhrát jednoho z domestiků odměnou za jeho služby. Proč by ale, proboha, měl někdo nechávat vyhrát soupeře z konkurenční stáje? To vůbec nedává smysl.
Neznamená to, že k sobě nemají být slušní, vzájemně se respektovat, mohou spolu komunikovat, třeba si spolu i přátelsky pokecat, ale v závodě si pak stejně nic nedarují.
Je to velký byznys, jde o hromadu peněz a jistě v tom je i touha se zapsat do historie, třeba i tím, že se Tadejovi jednou podaří překonat Cavendishův rekord v počtu vyhraných etap na Tour. A jasně, určitě v tom bude hrát roli i to, že poté co dvakrát za sebou prohrál s Dánem Jonasem Vingegaardem, tak si chce spravit chuť, což mi přijde naprosto přirozené. A asi poté, co s ním loni prohrál o více jak 7 minut, tak teď i on chce, aby to jeho vítězství bylo jednoznačné.
Samozřejmě, nejvíc jde o celkové vítězství, ale i jednotlivé etapy jsou pro týmy důležité. A pokud je teď aktuálně Pogačar v takovém rozpoložení, že je nejlepší, byl by hlupák, kdyby toho nevyužil. Nikdo nikdy neví, zda to není naposled. Ne, že bych mu to přál, ale může se zranit nebo příště bude zase Jonas tím lepším, vyloučit se to nedá. Každopádně nechápu kritiky, kteří tvrdí, že se Tadej chová moc arogantně a agresívně. Je pro mě novinkou, že být nejlepší a projevovat to svými výsledky, znamená že jsem arogantní.
Pravdou je, že Jonas loni vyhrál celou Tour, aniž by vyhrával etapy, s výjimkou časovky. Buď proto, že přijeli s Pogačarem, a ve spurtu je Slovinec lepší, a nebo proto, že ještě někdo zůstal před Dánem z denního úniku. Byla to ovšem zkrátka strategie týmu Visma.
V letošním roce dorazil UAE tým v elitním složení a jejich strategií bylo jet vysoké tempo, aby Vingegaarda utahali. A dělali to tak ve většině klíčových etap. Strategie to byla dobrá a nikdo se jim nemůže divit, že když na to měli sílu, tak tuto taktiku použili. To mělo za následek, že se denním únikům nedařilo. A když nejelo UAE, tak jela zase Visma, aby to zkusila na Pogačara a nebo jako předposlední etapu Quick-Step. Skoro vždy se našel nějaký silný tým, který měl důvod jet vysoké tempo. Tadejovi takové tempo ale vyhovovalo a když se v závěru etapy situace vyvrbila tak, že měl šanci zvítězit, tak ji zkrátka naprosto logicky využil.
Myslím zkrátka, že by si cyklisté neměli dávat vzájemně přednost a nabízeli si už několik kilometrů před cílem vítězství, ale aby vždy vítězil ten, kdo na to nejvíc měl, i kdyby to mělo znamenat více vítězství po jednoho cyklistu. Ať vyhrává ten momentálně nejlepší a je jedno, z jaké je stáje nebo národnosti.
Zdroje:
https://sport.aktualne.cz
https://www.sport.cz
