Článek
Se statistikami se dá různě hrát a dívat se na čísla tak, aby vypadala lepší, než ve skutečnosti jsou. Ale lepší bude, když se podíváme na tvrdá fakta a nebudeme hledat nějaké náhradní statistiky. Zatím nejslabší olympiádou na počty medailí pro nás byly dosud pekingské hry v roce 2008, kde jsme získali 7 medailí. Pořád je to ovšem o dvě medaile více, a to je třeba zmínit i ten fakt, že mezitím od té doby přibylo 27 sad medailí. V tomto světle je ten neúspěch tedy ještě výraznější.
Samo vedení výpravy odhadovalo počet medailí na 10. Ostatně i odhad renomované agentury Gracenote Sports nám přisuzoval 10 cenných kovů. Tip vyšel jen u Martina Fuksy, dokonce i to, že vyhraje, ale to je vše.
Jinak se očekávaly medaile od Prskavce, Vadlejcha, Horáčkové, Perušiče se Schweinerem, Liptáka, Omarova, Nymburského, vesměs zcela oprávněně, všechno to byli medailisté z posledních světových šampionátů. Kromě toho se čekala ještě medaile od deblu Krejčíková, Siniaková, logicky, když byly několik let jako pár světovými jedničkami. A jako překvapení měl medaili získat dvojskif Vraštil, Šimánek.
Místo toho jsme získali dvě medaile zcela nečekané, na které by sázel jen šílenec nebo nenapravitelný snílek. Od družstva kordistů a od Ogrodníkové medailová očekávání opravdu nebyla. Jinak, smíšenému tenisovému páru se docela věřilo a Dostál taky jistě patřil mezi kandidáty na medaile.
Proč ale byla pro nás letošní olympiáda tak neúspěšná? Těch důvodů je více
1) selhání opor
Kdo by čekal, že nezískáme prvně v historii medaili ve vodním slalomu a že selže i asi největší opora výpravy Jiří Prskavec? Tady mi přišlo, že to naši hlavně nezvládli mentálně, především pak ženy, u nich to bylo jasně o psychice. Satková jezdila krásné jízdy, ale ve finále pak zcela zkolabovala. Galušková dokonce neprojela bránu a do finále se ani nedostala.
Naše judistická jistota Krpálek si nepohlídala hned ve druhém kole Japonce a zcela zbytečně vypadla. Stačilo jen být ve střehu, Japonce unavit a potom ho složit. Tak jako to udělali v bojích o medaile jeho další soupeři.
Rozhodně se nečekalo, že beachvolejbalisté, mistři světa, tak záhy, a ještě hladce vypadnou z turnaje, že mistryně světa v lukostřelbě bude už v kvalifikaci střílet tak mizerně, že už ve druhém kole bude postavena proti korejské favoritce, s kterou prohraje.
Taky se nepředpokládalo, že střelci Lipták, Nymburský a Přívratský, kteří jsou sběratelé medailí ze všech možných šampionátů a světových pohárů, nedokáží ani jednou medailově uspět, a dokonce získají jen jednu jedinou finálovou účast.
2) nevyrůstá nová generace šampiónů
Český sport, na rozdíl od minulosti, není schopen v posledních letech generovat sportovce světové špičky. Stačí si jen všimnout, kdo byly oporami reprezentace a na koho jsme letos spoléhali. Je taky třeba dodat, že je jasné, že ti, kdo jsou vnímáni coby opory, nejsou stroje na medaile a nelze čekat, že je budou vozit nadosmrti. Jednou se zkrátka ten stroj zadrhne.
Na koho jsme tedy nejvíc spoléhali před začátkem her? Vadlejch - 33 let, Krpálek - 33 let, Dostál - 31 let, Fuksa - 31 let, Prskavec - 31 let, Lipták - 42 let, Perušič, Schweiner - 29 a 30 let, Ondra - 31 let, Krejčíková - 28 let, Omarov - 35 let.
Prvních 6 jmenovaných táhnou výpravu už od Ria 2016. Nelze na nich stavět donekonečna medailové plány. Je třeba hledat nové šampióny. Ale kde jsou? Snad jedině ve vodním slalomu máme i kvalitní mládí, na kterém můžeme stavět. Ve střelbě je to Přívratský a Nymburský, i když to nepotvrdili na OH.
Ale třeba v takové super úspěšné rychlostní kanoistice už to tak růžově nevypadá. Sice máme 2 zlata, ale co do budoucna? Není v podstatě nikdo, kdo by je byl schopen nahradit. A tak se může stát, že rychlostní kanoistika brzo napodobí veslování, z kterého jsme dříve byli schopni pravidelně vozit medaile, ale teď už na to můžeme akorát tak vzpomínat.
V atletice taky pamatujeme lepší časy, máme oštěpařskou medaili, druhou jsme nezískali jen smolně, ale oba naši špičkoví oštěpaři jsou třicátníci. A co další finalisté? Staněk i Juška také přes 30. Jediní perspektivní finalisté jsou Švábíková a Štefela, to je hrozně málo. Jasně, máme pár vycházejících hvězdiček jako Dudycha, Gloria Manuel, Meindlschmid, ani jeden ale nejsou takovými blyštivými hvězdami jako v jejich věku byli Femke Bol nebo Ingerbrigtsen. Samozřejmě, mohou toho hodně dokázat, ale je před nimi ještě dlouhá cesta.
Situace je opravdu vážná, těch mladých nadějí, z kterých mohou vyrůst opory našich budoucích olympijských výprav, je opravdu minimum. A pokud s tím něco neuděláme, tak až přijdeme o generaci našich opor z řad třicátníků, může se velmi snadno stát, že budeme ještě vzpomínat na časy, kdy jsme byli schopni získat pět medailí.
3) z úspěšných juniorů neumíme vychovat budoucí špičkové sportovce
To úzce souvisí s předešlým tématem. Není to totiž tak, že bychom třeba v rychlostní kanoistice, ve veslování nebo v atletice nebyli v juniorských kategoriích úspěšní, sbíráme celkem pravidelně medaile. Jen ti úspěšní junioři už se pak nikam moc neposouvají, zamrznou v průměru či úplně ze sportu zmizí. Nejvíc to sleduji v atletice, máme spoustu medailistů z mládežnických akcí, ale tím to zpravidla končí. V seniorské kategorii ti atleti jsou často na tom stejně jako v juniorech nebo i hůř. Jak velkou nadějí byla třeba výškařka Hrubá, teď je jí 26 a neskáče ani to, co uměla jako juniorka. A podle toho vypadají její výsledky. Nebo takový plavec Micka, kdysi velká plavecká naděje, sbíral medaile na MS juniorů, ale nikdy to nedotáhl ani do finále velké světové akce. Pro něho kariéra už skončila.
4) sportovci, pro které je cílem jen samotná kvalifikace na OH
Někteří sportovci start na OH pojmou tak, že už vlastně mají splněno, že je to něco za odměnu a jedou si to už jen tak užít, zúčastnit se. Podle toho pak vypadají i jejich výkony. Jsou na OH, ale klidně řeknou, že už prostě byli z té sezóny unavení. Není to náhodou tak, že by právě na OH měli jet odpočatí a vyladění na svůj den D, na mnohdy největší závod své kariéry? Ale takový Vít Müller klidně řekne po rozběhu, mimochodem po pětitýdenní absenci od závodů, že už se cítí utahaný.
Nebo jak jinak se dá vysvětlit nepatřičná spokojenost tyčkaře Ščerby s výkonem z kvalifikace na úrovni 540 cm, když má osobák 567 cm. Jasně, na medaili by to být tak jako tak nemohlo, ale snad alespoň nějaké nároky by na sebe mít mohl.
5) podfinancovaný sport, zaostávání v metodice a technologiích
Sice si možná někdo myslí, že příprava sportovců by neměla společnost nic stát, ale tak tomu samozřejmě není. Je to nákladná záležitost. V podstatě se dá říct, že kolik investuješ, tolik se ti taky vrátí. Česká republika se ke sportu chová dlouhodobě velmi macešsky, politici se sice rádi s populárními sportovci vyfotí, ale tím to vesměs pro ně končí.
Přitom ve světě je běžné, že existují ministerstva sportu, že se investuje spousta peněz do nových technologií použitelných ve sportu, sportovní metodika se stává úplnou vědou, stejně jako regenerace coby neodmyslitelná součást přípravy vrcholového sportovce. Budují se celá centra, kde mají sportovci veškerý komfort, péči, k dispozici technologické vymoženosti. A taky samozřejmě špičkově vybavená sportoviště.
U nás v tomto všem zoufale zaostáváme. Prostředky na sport velmi šetříme, nejsme schopni sportovcům ani vybudovat sportoviště, na kterém by mohli naši plnohodnotně trénovat, viz naprosto ostudná absence cyklistického velodromu, na kterém by se mohly pořádat oficiální závody pod hlavičkou federace UCI. Nejde navíc jen o samotná sportoviště a jejich existenci, ale i o jejich vybavenost a moderní zázemí, využívání metodických znalostí. Mnohdy jsou to jen detaily, ale důležité detaily na cestě k tomu se stát šampiónem. Ale samozřejmě, jde též o vyrůstající sportovce, děti, aby pro ně sport byl dostupným, aby měly kde trénovat a aby jejich trénink měl taky nějakou úroveň, a zároveň byl natolik zábavným, aby u něj chtěli vydržet.
6) nezachycujeme trendy
Tím myslím to, že v nových sportech zpravidla nehrajeme žádnou roli nebo pouze jen marginální. Stačí se podívat na sporty, které na hrách přibyly v posledním desetiletí. Sedmičkové ragby - bez účasti, skateboarding - bez účasti, surfing - bez účasti, golf - symbolická účast, BMX racing - bez účasti, basketbal 3×3 - bez účasti. Takže pouze BMX freestyle a sportovní lezení zaznamenalo českého reprezentanta na úrovni v soutěži. A to ještě v případě Adama Ondry jde jen o shodu náhod, není za tím nějaká systematická práce federace.
7) výchova k průměrnosti
Vidíme to velmi často. Sportovci mají přirozenou touhu uspět, ale často okolo slyší jen samou chválu, i když k tomu není důvod a svůj závod v podstatě zkazí. To se často raději hledá někdo, kdo dopadl ještě hůř. A úplně rostu z toho, když třeba komentátor řekne jedním dechem, že náš skončil na krásném 15. místě, ale Italovi se to vůbec nepovedlo a jistě bude zklamaný z 6. místa. Prostě nemyslím si, že je dobré za špatný výsledek poplácávat sportovce po ramenou a utvrzovat ho v tom, že průměrný výkon je úplně v pohodě a bylo by nevhodné chtít po něm víc.
Pak dochází k takovým tragikomickým situacím, kdy se například čtvrtkař Krsek rozplývá blahem nad tím, že si po třech letech zlepšil osobák o 2 setiny, a vůbec mu nevadilo, že i tak měl pořádně daleko k postupu do semifinále. K tomu je třeba říct, že ve svém věku 24 let měl mít ten osobák už dávno úplně na jiné úrovni. A pokud by se postupovalo na OH ne podle rankingu, ale podle dosažených časů, tak by na OH ani nestartoval.
Na závěr bych chtěl říct - važme si českých sportovců, kteří dokáží na olympiádě uspět, a to často i navzdory systému, jen díky nadšenci v řadách trenérů a rodičů. Ale pokud z nich chceme mít radost i nadále, těšit se z českých medailí, musíme jim v tom taky nějak pomoci, jenom samotné fandění nestačí. Do budoucích úspěchů je třeba i investovat, bez toho to nejde. Současně ovšem buďme i nároční, nespokojme se s jakýmkoliv výsledkem, výmluvy nejsou na místě, chtějme, aby to mělo výsledky, aby čeští sportovci byli vidět a pomáhali šířit naše dobré jméno ve světě.
zdroje:
přenosy z OH
https://olympics.com/en/paris-2024
https://www.olympedia.org
