Článek
Těch filmů, které vznikly od roku 1993, a patří mezi mé oblíbené, by se našlo více. Když bych měl ovšem říct, které filmy považuju za úplně nejlepší, tak by ode mě po dlouhou řadu let zaznívala stále stejná odpověď, tedy že Pelíšky a Samotáři. Teprve v loňském roce k této dvojici přibyl žánrově zcela odlišný film, tedy Mádlovy Vlny.
Původně jsem byl k výjimečnosti tohoto filmu dost rezervovaný, i když se proslýchalo, že je to vážně kvalitní film. Zbystřil jsem až ve chvíli, kdy z něho byli nadšeni i lidé, jejichž názory považuji za relevantní. Do kina jsem tedy šel už s pozitivním očekáváním. To ovšem bylo ještě výrazně překonáno, film mě naprosto vtáhnul a nadchl. Hned po jeho skončení jsem věděl, že jsem právě zhlédl něco, co svou kvalitou převyšuje vše, co bylo nejméně za posledních 15 let u nás natočeno. A také jsem si říkal, že jestli by nějaký film měl být za rok 2024 sběratelem cen, tak právě tento.
Ovšem přišly Ceny české filmové kritiky, a co se nestalo? Snímek Jiřího Mádla zůstal zcela neoceněn a byl přehlédnut. Dostal se sice do nominací, ale ani jednu neproměnil. Zato triumfoval veskrze průměrný a způsobem zpracování kontroverzní film Amerikánka. To je film, který tomu pozdějšímu ocenění šel hodně naproti, byl natočen tak artově, že už to ani o moc víc nejde. Používané postupy režisérem Taušem mě osobně neoslovují. Pro mě nadužívání surrealistických vizí znamená především to, že jsou ve filmu proto, že si autor neví rady s vyprávěním samotného příběhu, s vyjádřením myšlenky, tak se raději schová za nějakou metaforu. Pro mě se vlastně jedná o prázdný blábol bez příběhu, ale pěkně se strefující do vkusu takových těch intelektuálních radikálů, vyžívající se v psychedelii. Je to jakoby pěkně vypadající a dobře namíchaný koktejl, ale jen do té doby, než ochutnáte.
Česká filmová kritika na to ovšem ve své většině nalítla jak na slevu v Lidlu a zahrnula Viktora Tauše cenami. Proč se tak stalo? Není to zase tak šokující, stačí se podívat na to, kdo ve Sdružení české filmové kritiky působí. Těch, co mají nějakou přímou zkušenost s filmovou tvorbou, těch je opravdu minimum. V podstatě lze tedy říct, že jde o diváky, navíc s jistým přesvědčením, nebo snad dokonce s pocitem povinnosti, že musí vědět víc než obyčejný konzument, a mít tak svatou povinnost rozšiřovat běžným smrtelníkům obzory. Ovšem na základě čeho? Proto, že se živí jako filmoví publicisté? Nebo že jsou někteří z nich filmoví historici? A lze se bez znalosti filmového řemesla stát člověkem, který vidí dál a získat cit pro posuzování uměleckých děl? Podle mého ne, komu chybí ten správný cit, tak se to nenaučí nikdy, i kdyby na to studoval 40 let.
Když bych to měl shrnout, tak mi z toho plyne, že úsudek filmových kritiků nemá o nic větší relevanci než třeba hodnocení registrovaných uživatelů na ČSFD.
Myslím přitom, že je ve společnosti zažité vnímání, že pokud něco pochválí kritik, tak to teprve má tu opravdovou hodnotu, a že jeho úsudek je tím nejváženějším. Tímto článkem bych chtěl mimo jiné říci, že tomu přinejmenším ve filmové branži rozhodně není.
Pro mě má mnohem větší relevanci úsudek České filmové a televizní akademie. Hned vysvětlím proč. Jejími členy jsou totiž vesměs tvůrci filmu, ti, kteří mají velký podíl na tom, jak potom výsledný film vypadá. Najdete tu pak především lidi těch klíčových profesí, od kameramana, střihače, režiséra, hudebního skladatele, až po herce nebo scénáristu. Jsou to opravdu lidi z branže, tedy ti, co vidí do hloubky, tzv. pod pokličku, když sledují nějaký film. Podle mého jsou tím pádem mnohonásobně fundovanější než filmoví kritici, jejich názor má tak přirozeně mnohem větší váhu.
U ČFTA dokázal film Vlny po zásluze triumfovat. Ostatně, myslím, že o jeho kvalitách svědčí už jen extrémně vysoká oblíbenost na webu ČSFD. Ze všech českých filmů má tento snímek druhé nejvyšší průměrné hodnocení, hned po Pelíšcích. A to se přitom v tomto případě nejedná o lehkou látku, která by příliš šla divákovi naproti, dotýká se to politiky, která mnohdy spíš rozděluje. A přesto tak vysoká oblíbenost, to myslím hovoří za vše.
Mimochodem, je zajímavé, že co se ocenění týče, tak to neměly jednoduché ani ty dva mnou na začátku zmíněné filmy, tedy Pelíšky a Samotáři. V té době ještě neexistovaly ceny České filmové kritiky, byl pouze Český lev. Jsem ale přesvědčený, že by u kritiků stejně tyto filmy nezvítězily. Ostatně, pamatuju si, že Pelíšky, dříve, než se z nich stal hit a legenda, byly právě kritikou přijímány dost rezervovaně.
Za rok 1999 byl nominován film Pelíšky, ale proměnil nakonec jedinou nominaci, tím oceněným se stal Jiří Kodet za mužský herecký výkon. Nutno ovšem poznamenat, že v tomto roce měl Hřebejk s Pelíšky opravdu důstojnou konkurenci, když se vítězem stal Gedeonův Návrat idiota, což je bezesporu též velmi vydařený film, který by v mém porevolučním žebříčku stál velmi vysoko.
Velmi podobná situace se opakovala o rok později, když mého favorita, tedy film Samotáři Davida Ondříčka, trumfnul pro změnu právě Jan Hřebejk, taky mimořádně kvalitním filmem Musíme si pomáhat. Na Samotáře tak zbyla i v tomto případě jen jedna herecká cena pro Jiřího Macháčka.
zdroje:
https://filmovakritika.cz/
https://www.ceskylev.cz/
zhlédnutí filmů
https://www.csfd.cz/
