Budoucnost dovedností: Co nás udrží relevantními v éře AI

Určitě už slýcháte a čtete řadu zpráv o tom, že nás umělá inteligence jednou plně nahradí. Přijdeme o práci a podle různých předpovědí budeme sedět doma a věnovat se rodině, zatímco nám bude pomáhat robot. Možná je to hezká představa, ale zároveň ji provází každodenní obavy, že se umělá inteligence místo pomoci stane hrozbou. Pojďme se proto v tomto článku podívat na několik čísel a zjistit, jak to vlastně je.

Kamarád mi řekl, že mě umělá inteligence jednou plně nahradí. Zeptal jsem se ho, zda už dnes dokáže sama vysázet stostránkový časopis včetně úpravy fotografií. Odpověděl mi, že to už umí. Zeptal jsem se tedy: „Dobře, a jak?“ Nakonec jsme se shodli, že u počítače stejně musí sedět člověk, který zadává prompty a celý proces řídí. Možná umělá inteligence některé profese nahradí, ale podobné změny už lidstvo zažilo například v době, kdy manufaktury postupně vystřídaly stroje. I dnes jsme tedy v podobné situaci: některé rutinní úkoly převezme umělá inteligence.

Současná transformace globálního trhu práce, urychlená nástupem generativní umělé inteligence (GenAI), představuje zlomový bod v historii lidských kompetencí. Na rozdíl od předchozích průmyslových revolucí, které automatizovaly fyzickou práci, současná vlna komoditizuje kognitivní rutinu. Z makroekonomického hlediska se však nenaplňují dystopické vize o masové nezaměstnanosti. Podle dat ze zprávy Světového ekonomického fóra (WEF) do roku 2030 celosvětově vznikne přibližně 170 milionů nových pracovních míst, zatímco 92 milionů pozic zanikne. Výsledkem je čistý globální nárůst o 78 milionů pracovních příležitostí.

Paradoxem této technologické expanze je fakt, že ačkoliv práce neubývá, radikálně se mění její podstata. Technologická nezaměstnanost nehrozí lidem plošně, ale dotkne se specificky těch pracovníků, kteří setrvají u dovedností, jež dokážou algoritmy replikovat rychleji a s nižšími náklady.

Princip, který před lety definovali přední ekonomové, dnes platí v maximalizované podobě: jakmile technologie komoditizuje „rutinní kognitivní úkoly“, jako je tvorba základních textů, administrativní podpora nebo jednoduché účetnictví, relativní tržní hodnota nerutinních, interpersonálních a strategických úkolů prudce vzroste. Pracovníci, jejichž primární hodnota spočívá ve schopnosti manipulovat s daty přes klávesnici (tzv. QWERTY rozhraní), se ocitají na pomyslné tající ledové kře.

Zavedení umělé inteligence do každodenní praxe přináší fenomén, který výzkumníci z Boston Consulting Group (BCG) po dotazování téměř 12 000 zaměstnanců nazvali „paradoxem radosti“ (joy paradox). Zatímco 74 % řadových zaměstnanců dnes běžně využívá umělou inteligenci a 67 % z nich hlásí celkově vyšší spokojenost s prací, celých 41 % uživatelů pociťuje zvýšenou kognitivní zátěž. Práce se stává objektivně lepší, ale psychicky náročnější. Algoritmy totiž odstraňují snadné a mechanické úkoly, jež dříve sloužily jako mentální odpočinek. Lidé se tak musí po celou pracovní dobu soustředit výhradně na komplexní řešení problémů, kritické úsudky a náročné mezilidské interakce. Téměř polovina (47 %) uživatelů dokonce uvádí, že tráví více času samotným řízením a směrováním AI než vlastním výkonem práce.

Tento posun ilustruje koncept „zubatého ostří“ (jagged frontier), který popisuje, že umělá inteligence exceluje v určitých složitých analytických úkolech, ale zcela selhává v úlohách, které se zdají podobné, avšak vyžadují lidskou intuici a porozumění kontextu.

Dopady tohoto trendu na Českou republiku budou obzvláště výrazné. Technický potenciál automatizace v ČR dosahuje zhruba 64 % současných pracovních hodin, což zemi řadí k nejvíce exponovaným státům v Evropě.

V minulém roce proběhlo přes Úřad práce v rámci projektu „Jsem v kurzu“ několik školení a vzdělávacích programů zaměřených na umělou inteligenci. Týkaly se širokého spektra témat — od komunikace s AI přes práci s nástroji pro analýzu tabulek v Excelu až po efektivní tvorbu marketingových procesů a grafiky. Ani dnes však umělá inteligence není natolik vyspělá, aby člověka plně nahradila. Často se sice setkáváme s tvůrci obsahu, kteří sebejistě tvrdí, že AI lidem vezme práci, ale podobná tvrzení je třeba brát s velkou rezervou. Umělá inteligence totiž není tu od toho, aby lidi připravovala o zaměstnání, ale aby jim práci usnadnila, případně sloužila jako nástroj, který dokáže urychlit rutinní činnosti.

Aktualizovaná vládní studie, vypracovaná společnostmi BCG a Aspen Institute pro Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), odhaluje bezprecedentní dynamiku nadcházející dekády. Do roku 2035 ovlivní generativní umělá inteligence více než 40 % všech pracovních míst v Česku, což představuje zhruba 2,3 milionu pracovníků. Z toho přibližně 600 000 osob bude vystaveno natolik zásadním změnám, že bez hluboké a komplexní rekvalifikace ztratí uplatnění.

Odpovědí státního aparátu jsou dotační programy, jako je projekt „Jsem v kurzu“, prostřednictvím kterého MPSV přispívá občanům až 50 000 Kč na kurzy digitálních dovedností. Systém však naráží na zjevné kapacitní limity. Odhaduje se, že do konce roku 2030 dokážou státní iniciativy pokrýt rekvalifikaci zhruba 340 000 lidí, což představuje jen zlomek reálné potřeby. Mnoho dotovaných kurzů má navíc podobu krátkodobých víkendových školení, která zajišťují pouze základní orientaci v digitálním světě, nikoliv hlubokou adaptaci na spolupráci s pokročilými modely.

Z toho plyne jasný závěr: hlavní odpovědnost za přerod dovedností přechází přímo na firmy a jednotlivce. Zpráva Linux Foundation z roku 2026 potvrzuje, že nedostatky v dovednostech brání úspěšné implementaci AI ve firmách (44 % respondentů to označilo za hlavní bariéru). Namísto složitého hledání nedostatkových talentů na trhu volí většina společností cestu masivního interního vzdělávání stávajících zaměstnanců.

Více než 70 % dovedností požadovaných dnešními zaměstnavateli je využitelných jak v automatizovatelné, tak i v neautomatizovatelné práci. AI tyto dovednosti nemaže, pouze mění kontext jejich použití. Hodnota profesionála se přesouvá od schopnosti tvořit primární výstupy ke schopnosti řídit procesy, budovat vztahy a zajišťovat strategický přesah.

Nejrychleji rostoucím požadavkem na trhu práce není znalost programování, ale takzvaná plynulost v umělé inteligenci. Od roku 2023 stoupla poptávka po této kompetenci více než pětinásobně. Plynulost v AI znamená pochopení logiky fungování velkých jazykových modelů a jejich efektivní řízení. Zahrnuje umění precizního a kreativního promptování, schopnost kriticky vyhodnocovat vygenerovaná data a aktivně bránit systémy před takzvanými halucinacemi (fabulacemi modelu) a skrytými předpojatostmi. Profesionál budoucnosti funguje jako digitální detektiv a editor, nikoliv jako mechanický tvůrce obsahu.

V České republice zatím promptování není tak známé jako v zahraničí, kde se z něj už stala samostatná profese. Lidé zde pro velké společnosti — buď jako interní, nebo externí spolupracovníci — vytvářejí specifické prompty pro rutinní úkoly, analýzu dat, tvorbu grafických vizuálů i marketingových kampaní. Na internetu jsem našel i několik lidí, kteří se tomuto oboru již začali věnovat. Jak ostatně uvádím i na svých přednáškách, cena takových promptů se pohybuje od 500 Kč až po 20 000 Kč.

Historické dělení na tvrdé technické znalosti a měkké mezilidské dovednosti ztrácí smysl. Z empatie se v algoritmickém světě stává striktní a vysoce ceněná byznysová metrika. Globální výzkum společnosti Zurich Insurance Group, realizovaný ve spolupráci se Stanfordovou univerzitou napříč 11 zeměmi, exaktně dokládá ekonomickou hodnotu lidského přístupu.

S nárůstem automatizace vznikla na trhu hluboká „empatická propast“. Přestože chatboti nabízejí okamžité odpovědi 24 hodin denně, 92 % spotřebitelů stále preferuje skutečnou lidskou interakci. Firmy, které se snaží lidskou péči nahradit algoritmicky generovanými projevy účasti (tzv. LLMpathy), u zákazníků vzbuzují nedůvěru a cynismus. Důsledky jsou pro firmy fatální: plných 73 % zákazníků se cíleně vyhýbá společnostem bez empatického přístupu a 43 % rovnou přešlo ke konkurenci, protože se necítili být vnímáni jako lidé. Naopak investice do rozvoje těchto kompetencí nese okamžité zisky. Poté, co Zurich Insurance proškolil čtvrtinu svých zaměstnanců v emoční inteligenci, jejich metrika zákaznické loajality (TNPS) stoupla o 7 bodů.

Nad tímto trendem se můžeme zastavit i v českém prostředí, kde se již vyvíjejí technologie zákaznických center založené na umělé inteligenci. Po zavolání tak zákazník nebude hovořit s člověkem, který za celý den komunikoval s desítkami lidí a jehož empatie může být ovlivněna únavou či nepříjemnými zkušenostmi. Firmy naopak vyvíjejí takzvaně empatickou umělou inteligenci, která zůstává vstřícná a klidná i tehdy, když je na ni volající nepříjemný. Měl jsem několikrát možnost sledovat zavádění této technologie do zkušebního provozu. Její výhoda je zřejmá: na zákaznické centrum dané společnosti se lze dovolat kdykoliv, aniž by hrozila známá frustrace z vět typu „zase jsem se nedovolal“ nebo „jste dvacátý v pořadí“. Otázkou ovšem zůstává, co bude lidem příjemnější. Přestože má tato forma komunikace své nesporné výhody a operátor na druhé straně nebude vyčerpaný, je pravděpodobné, že lidský kontakt po telefonu nám bude stále chybět.

Schopnost dosahovat konsenzu ve vysoce emočně vypjatých situacích algoritmy nezvládají. Konvenční přístup k vyjednávání, který hledal čistě logické kompromisy, je nahrazován sofistikovanějšími metodami. Bývalý hlavní vyjednavač FBI Chris Voss tento koncept definuje jako „taktickou empatii“. Vyjednávání není racionální matematický problém, ale spolupráce založená na odhalení a pojmenování hlubokých, často iracionálních obav protistrany.

Zatímco umělá inteligence dokáže během vteřiny analyzovat tržní rizika a vygenerovat bezchybný návrh smlouvy, skutečnou převahu získává ten profesionál, který dokáže správným tónem hlasu a cílenými otázkami vybudovat důvěru a přesvědčit druhou stranu k podpisu, aniž by poškodil dlouhodobé vztahy. Tato schopnost vnímat kontext a politické nuance v místnosti představuje ultimátní konkurenční výhodu.

Podobně zjednodušující jsou i argumenty, že umělá inteligence může plně nahradit kouče, psychology, poradce a další profese založené na důvěře a osobním kontaktu. Právě schopnost navázat skutečné spojení s klientem je totiž něco, co umělá inteligence zatím nabídnout neumí. V těchto oblastech může sloužit jako užitečný analytický nástroj nebo pomocník pro konkrétní profesi, nikdy však nepředstavuje plnohodnotnou náhradu člověka. Současné systémy navíc neumějí věrohodně pracovat s tónem hlasu a jemnými nuancemi projevu. Umělá inteligence sice dokáže vytvořit technicky působivou píseň, v níž se tón proměňuje, přesto je však patrný rozdíl oproti situaci, kdy skladbu zpívá člověk. Právě zde se ukazují limity umělé inteligence.

Světové ekonomické fórum upozorňuje na masivní nárůst poptávky po analytickém, kreativním a strategickém myšlení. S ohromným množstvím syntetických dat roste potřeba schopnosti vidět širší obraz. Úspěšní profesionálové si osvojují „duální zaostření“ (dual focus thinking). Na jedné straně dokážou pochopit mikroúroveň procesů a kvality dat, na straně druhé vidí makroúroveň etiky, dlouhodobých cílů a dopadů na společnost. Technologie poskytuje odpovědi na to „jak“ věci udělat efektivněji, ale člověk musí mít neustále schopnost klást kritickou otázku „proč“ a „co když“.

Veškeré zmíněné dovednosti formují také zcela nový model vedení. Koncept hierarchického, hrdinského manažera, který vše kontroluje a zná každou odpověď, je v komplexním světě AI neudržitelný. Dnešní lídři musí ustoupit do role facilitátorů, kteří kolem sebe budují inkluzivní ekosystémy a zajišťují psychologické bezpečí.

Data potvrzují, že největší obavou zaměstnanců není technologie samotná, ale strach, že je jejich vlastní organizace při překotné transformaci opustí. Průzkumy společnosti McKinsey odhalují, že pro 89 % lidí je psychologicky bezpečné pracoviště klíčové. Firmy s vysokou úrovní empatického vedení vykazují o 76 % vyšší angažovanost a o 50 % vyšší produktivitu, neboť zaměstnanci se nebojí experimentovat s novými nástroji a upozorňovat na chyby algoritmů.

Zlatým pravidlem budoucnosti trhu práce není soutěž v rychlosti nebo zpracování informací, kde mají stroje absolutní dominanci. Relevance profesionála v 21. století spočívá v hlubokém zakořenění v lidskosti, etickém úsudku a schopnosti navazovat smysluplná, důvěryhodná spojení ve stále více automatizovaném světě.

Na firemních školeních i při přednáškách ve školách často slýchám stále stejnou obavu: že nám umělá inteligence vezme práci. Studentům proto obvykle radím, aby se sami zkusili umělé inteligence zeptat, zda je dokáže nahradit. Často je zajímavé sledovat, kam až se taková debata o práci a jejím možném nahrazení umělou inteligencí posune.

Nevýhodou současné dostupnosti umělé inteligence je, že ji lidé často využívají jako nástroj výuky, což zároveň otevírá otázku, kde leží rozumné hranice jejího používání. Možná jste si v poslední době všimli, že s rostoucím rozšířením umělé inteligence přibylo také specialistů, lektorů a tvůrců obsahu, kteří na sociálních sítích radí, jak AI využívat, aby lidem práci neusnadnila jen částečně, ale skutečně jim pomáhala. Umělá inteligence je dnes také byznys a nová součást trhu práce. Stačí pochopit, jak správně formulovat prompty pro marketingové strategie či kampaně, a otevírá se prostor pro nové nápady i profesní příležitosti.

Jak často říkám, umělá inteligence je především nástroj, nikoli náhražka člověka. Každé ráno musí někdo v práci zapnout počítač a zadat prompt, který určí, co má systém udělat. Stále je to tedy lidská ruka a lidské rozhodnutí, které mají na výsledku zásadní podíl. A i když se neustále rozvíjí také robotika propojená s umělou inteligencí a některé stroje mohou lidskou práci nahradit, pořád bude potřeba, aby je někdo programoval, kontroloval a opravoval.

Studenti i lidé ve firmách se mě často ptají, jak umělou inteligenci využívám a zda se nebojím, že mi vezme práci. Jelikož fotím svatby, věřím, že i když úpravy fotografií pomocí umělé inteligence neznají hranice kreativity, stále tu bude člověk, který tyto snímky na místě pořídí. Stejně tak grafikům může AI práci výrazně usnadnit, ale pořád to budou oni, kdo z textů a obrázků sestaví noviny nebo časopis. Já osobně používám umělou inteligenci především jako nástroj. Když píšu články, využívám specifického AI asistenta k vyhledávání údajů, které bych jinak hledal tradičně přes Google nebo (pokud jsem ve větším městě) v knihovně. Fotografie ze svateb ale stále upravuji i tvořím bez AI. Mám rád přirozenost.

V čem je umělá inteligence dobrá? Například v jazykové a slohové korektuře nebo v překladu. Ani v těchto případech však tento proces není stoprocentní. Dokáže práci výrazně usnadnit, ale i když píšu knihy a nechám si text předběžně zkontrolovat umělou inteligencí, pro větší jistotu stejně oslovím na finální korekturu profesionální korektorku. Jak už jsem psal výše, jedním z problémů umělé inteligence jsou takzvané halucinace. Když něco neví, jednoduše si to vymyslí. Ať už ji používáme jakkoliv, vždy všem radím jednu a tu samou věc: cokoliv vám umělá inteligence vytvoří, vždy si to ověřujte.

A jak je to u vás? Otevřeme společně diskusi: Bojíte se, že vám umělá inteligence vezme práci?