České svatební tradice očima fotografa aneb příběh jednoho dne

Znáte to ráno. Vzduchem se nese těžká, nasládlá vůně laku na vlasy, která se mísí s ostrou, probouzející vůní čerstvě namleté kávy. Kolem vás pobíhají lidé, odněkud z vedlejší místnosti šustí těžké látky a podlaha jemně vibruje pod náporem nervózních kroků. Do toho cinkají skleničky s ranním šampaňským. Když člověk vstoupí do domu, kde se právě připravuje nevěsta, okamžitě ho zasáhne ta specifická energie v ovzduší. Pohledy těkají k hodinám, smích je o něco hlasitější než normálně a dech znatelně mělčí.

Jako fotograf tuhle atmosféru zažívám víkend co víkend už od roku 2011, kdy mě jeden kamarád poprvé oslovil, jestli bych mu nenafotil svatbu. Tenkrát to byla výzva. Přecházel jsem z focení tiché přírody do naprostého reportážního chaosu. Byla to ale jízda. Od té doby jsem projel s foťákem snad celou republiku, nahlédl do míst, kam se běžný smrtelník nedostane, a poznal stovky párů. Mnoho osudů a příběhů. I když každá svatba má své kouzlo tak má také svoje tradice. Pojďme se podívat jaké tradice dneska na svatbách jsou. A pokud najdete něco, co tu není, napište to do komentáře a můžeme tak společně napsat další článek, třeba i ze světa netradičních zvyků nebo těch, které znáte jen vy…

Svatba ale není jen o tom jednom momentu u oltáře. Je to fascinující řetězec událostí, her a rituálů, které se nám dědí z generace na generaci. Ačkoliv žijeme ve století chytrých telefonů a umělé inteligence, ve svatební den se dobrovolně vracíme k rituálům, jejichž kořeny sahají hluboko do pohanských dob. Chtěl bych vás vzít na cestu těmito tradicemi. Ne jako suchý průvodce z učebnice dějepisu, ale tak, jak je vidím já. Skrze objektiv a skrze příběhy lidí, se kterými jsem měl tu čest trávit jejich největší den.

Dlouho předtím, než si nevěsta vůbec oblékne šaty, začíná svatební maraton příprav. A ten většinou voní po másle, rumu a čerstvém droždí. Jak jsem ale už několikrát viděl, provází ho i chaos, nervozita a věty typu: „Doufám, že svědek má naše občanky.“

Co vlastně znamená loučení se svobodou? Známe to z našeho mužského pohledu: sejde se parta (tým ženicha) a na rozlučce se pije, tančí, griluje, hraje hudba a někdy dojde i na striptérku. A jak je to u žen? Občas jsem byl na takové akce pozvaný jako kameraman, abych zachytil, jak to probíhá u nich. Neříkám, že je to všude stejné, ale často jsem se – vedle tancujícího striptéra a alkoholových „disciplín“ – setkal i s vyprávěním o tom, jaký je její budoucí manžel, jak se seznámili a podobně.

Rozlučka se svobodou je v tradičním svatebním pojetí především symbolickým rituálem přechodu, který představuje pomyslnou tečku za nezávislým životem a oslavuje nadcházející vstup do manželství. V jádru tohoto zvyku se ukrývá nejen příležitost k uvolnění předsvatebního stresu, ale hlavně oslava přátelství, kdy je tento čas věnován výhradně těm nejbližším lidem, kteří vás doposud životem provázeli. Ačkoliv popkultura často vykresluje tyto události jako nespoutané večírky spojené s plněním humorných úkolů, které mají budoucí novomanžele s nadsázkou prověřit, skutečným smyslem této tradice – ať už má podobu divoké jízdy, nebo klidného večera – je radostně oslavit důležitý životní krok a přerod z role „já“ do role „my“.

Když vám někdo přinese domů papírovou krabici plnou malých, dokonale tvarovaných koláčků, okamžitě víte, co se chystá. Roznášení svatebních koláčků je jednou z našich nejhlubších a nejoblíbenějších tradic. Dříve to byla záminka pro ženy z celé vesnice, aby se sešly v jedné kuchyni a společně zadělávaly těsto. Dnes už to snoubenci často řeší objednávkou v pekárně, ale to nemění nic na faktu, že vůně povidel a máku je vlastně první hmatatelnou pozvánkou na hostinu.

Zajímavé je, že ačkoliv se koláčky pečou kvůli nevěstě, ona sama by na těsto neměla ani sáhnout. Etnografové a „staré báby“ na vesnicích se shodují v jedné silné pověře. Pokud by nevěsta sama pekla své svatební koláče nebo dort, přivolala by do manželství nouzi, chudobu a do budoucna i uplakané a zlobivé děti. Člověku to nedá, aby se nad tím pousmál, ale upřímně, znáte nějakou nevěstu, která by to riskla?

Když už jsme u pečení, musím zmínit, jak moc se liší zvyky napříč republikou. Na svých cestách jsem měl možnost ochutnat leccos, a ten rozdíl mezi českým a moravským pojetím je markantní.

Koláčky tak plní roli jakési sladké vizitky, se kterou snoubenci obcházejí domácnosti a osobně zvou rodinu a přátele. Pokud zbudou, fungují na konci svatby jako výslužka na cestu domů. A to mě přivádí k jedné osobní zkušenosti: jako fotograf jsem už několikrát dostal několik druhů koláčků, které jsem pak dovezl domů své manželce. A musím říct, že s „infografikou“ z praxe opravdu souhlasím. Nejde jen o kraj, ale i o to, jaká je to rodina (jestli spíš skromnější, nebo bohatší), jestli jsou to severní Čechy, nebo Morava, a taky o to, jestli si koláčky pečete sami, nebo je objednáváte. Vždycky v sobě nesou ducha konkrétní svatby. Za ta léta jsme si s manželkou vytvořili vlastní škálu hodnocení – od „ty jsou dobré“ až po „ty jsou luxusní“.

Dalším předsvatebním rituálem, který prošel obrovskou proměnou, je loučení se svobodou. Kdybyste se podívali sto let zpátky, zjistili byste, že to byly spíše klidné dýchánky přímo v domech snoubenců. Dnešní realita? Je to katarze. Ať už jde o pány nebo dámy, každý to pojme po svém. Pro někoho je to divoký tah po barech do ranních hodin, pro jiného klidné grilování na zahradě, nebo dokonce společná víkendová dovolená na horách či u moře. Většinou se tahle akce koná týden nebo dva před svatbou, prostě tak, jak se komu podaří sladit kalendáře. Slouží to jako skvělý psychologický ventil, kdy ze sebe můžete setřást ten hromadící se předsvatební stres.

Zpět do svatebního rána. Nevěsta sedí před zrcadlem a vizážistka dělá poslední úpravy. Tady se dostáváme k rekvizitám, které nejsou jen pro parádu, ale nesou v sobě stovky let starou symboliku.

Bílé šaty vnímáme jako absolutní samozřejmost. Znamenají čistotu, cudnost a nevinnost. Přitom, když jsem se kdysi bavil s jedním historikem, vyprávěl mi, že na českém venkově to tak vždycky nebývalo. V dřívějších dobách nebylo ničím výjimečným vidět nevěstu v černých nebo temně fialových oděvech, což byla barva, která se snáze udržovala a působila tehdy slavnostně. Ať už ale mají šaty jakoukoliv barvu, jedno pravidlo platí nekompromisně: ženich je nesmí spatřit dříve než těsně před obřadem. Dokonce ani nevěsta, i kdyby byla tou nejšikovnější švadlenou pod sluncem, by si je neměla šít sama, aby si podle pověry „nezašila“ cestu ke štěstí.

Se šaty nerozlučně souvisí závoj. Pro mě jako fotografa je dlouhý závoj naprostý dar – když foukne vítr a závoj se zvedne do vzduchu, vznikají ty nejkrásnější, éterické fotky. Pro naše předky měl ale závoj jinou, mnohem temnější funkci. Sloužil jako magický štít. Lidé věřili, že v den svatby je nevěsta obzvláště zranitelná vůči zlým duchům a závoj ji měl před jejich pohledy ukrýt a odehnat je. Byla to také otázka pokory; v dobách domluvených sňatků odkrýval ženich tvář své vyvolené často až po samotném obřadu.

Role družiček, které se kolem nevěsty točí, do tohoto konceptu ochrany perfektně zapadá. Dnes je vnímáme jako nevěstin tým z amerických filmů, holky oblečené v pastelových, růžových, modrých nebo zelených šatech. Historicky ale družičky plnily funkci volavky. Oblékaly si šaty co nejpodobnější těm nevěstiným, aby zmátly zlé duchy. Démon, který by chtěl nevěstě ublížit, se měl v záplavě podobně oblečených dívek ztratit a nedokázat identifikovat svůj cíl. I dnes má tento rituál „ženského kruhu“ své kouzlo – je to vlastně symbolický doprovod dívky do nové etapy jejího života.

Na každé svatbě narazím na zvyk, který k nám sice doputoval ze zámoří, ale zdomácněl tu natolik, že si bez něj přípravy neumíme představit. Nevěsta by u sebe měla mít čtyři specifické předměty. Každý z nich představuje tiché poselství:

Zatímco nevěsta má kolem sebe celý rituál, u ženichů to bývá klidnější. Většinou sáhnou po černém nebo tmavomodrém obleku s bílou košilí. Přesto se i tady skrývá jedna zajímavá pověra. Pokud s vámi na svatbě bude babička, možná ženichovi důrazně rozmluví vázání motýlka. Proč? Pověra říká, že s motýlkem na krku ženichovi uletí štěstí, nebo hůř – uletí mu samotná nevěsta k jinému. Z mé zkušenosti to dnes už spousta chlapů neřeší a volí motýlka prostě proto, že je to stylové, je to tak padesát na padesát.

Atmosféra houstne, když se ženich konečně vydá vyzvednout svou nevěstu k jejím rodičům. Právě na prazích domů se odehrávají první testy charakteru, které mě vždycky jako fotografa hrozně baví, protože z lidí opadá ta prvotní křečovitost a začnou se smát.

Když ženich dorazí k domu, často najde cestu zatarasenou. Na prahu leží pořádný dřevěný špalek, v něm zaseknutá sekera a hned vedle se skví láhev vína nebo něčeho ostřejšího. Tady se testují mužovy priority. Zrak všech svatebčanů visí na jeho rukou. Chopí-li se jako první sekery a s vervou rozštípne poleno, dav jásá – je to symbol, že bude pracovitým hospodářem, který zabezpečí rodinu. Pokud by ale sáhl po láhvi s pitím, nevěští to nic dobrého; tradice s humorem naznačuje, že z něj bude lenoch a opilec. Samozřejmě se z toho většinou udělá legrace a ženich naoko váhá, než to poleno skutečně rozštípne.

Ani nevěsta nezůstane ušetřena. Když poprvé vstupuje do ženichova domu, narazí na hromádku smetí, u které stojí připravené koště či metla. Pokud si smetí nevšimne a lhostejně ho překročí, komunita to bere jako znak, že doma nevládne a bude líná. Správná nevěsta ale neváhá, chytne koště a nepořádek obratně zamete, čímž veřejně prokáže, že bude skvělou a pilnou hospodyní. Vím, zní to hrozně archaicky, ale v ten moment to vždycky vyvolá vlnu smíchu.

Než se kolona aut vůbec rozjede směrem k oltáři, musí se seřadit. Ženich jezdí tradičně jako první a nevěsta kolonu uzavírá jako poslední. Zejména na Moravě, kde jsem fotil nespočet veselek, se ale cestou k obřadu často setkávám s rituálem zvaným zatahování cesty.

Zní to drsně, ale je to skvělá podívaná. Místní chasa, sousedé nebo kamarádi přehradí ulici napnutým provazem. Ten bývá bohatě nazdobený barevnými stužkami, květinami, ale často i prázdnými lahvem. Kolona musí zastavit. Zatahování není jen vtip; má hluboký význam. Ženich si musí cestu k nevěstě a k novému životu doslova vykoupit. Výkupné, ať už ve formě peněz nebo dobrého alkoholu, symbolizuje smazání jeho mládeneckých hříchů a dluhů z minulosti. Až když je výkupné zaplaceno a přípitek vypit, provaz padá k zemi a cesta je volná. Historicky se bralo dokonce jako urážka svatebčanů, kdyby k zatahování nedošlo – znamenalo by to, že si jich komunita neváží.

Když se konečně vyrazí, je to kravál. Konvoj aut zuřivě troubí na všechny strany. Není to jen pro parádu. V dobách, kdy jezdily koňské povozy, se práskalo bičem a koně hlasitě řehtali. Veškerý tento hluk měl a má jediný úkol – zastrašit a zahnat zlé duchy z cesty a zároveň přilákat pozornost okolí na slavnostní průvod.

A jsme na místě. Všechno utichne. Zvuk varhan nebo jemné tóny kytary naplní prostor. O obřadech bych mohl mluvit hodiny. Každý je jiný. Zažil jsem klasické svatby na radnici, ale i nádherné církevní mše. Tam ten proces má neskutečnou hloubku. Zpěv sboru, modlitby, vůně kadidla a čtení z Bible dávají slibům úplně jiný, transcendentní rozměr. Fotil jsem i mezinárodní svatby. Třeba na panství Velichov, kde se prolnuly české, anglické a francouzské zvyky. Angličané byli konzervativní, tišší, zato Francouzi měli temperament srovnatelný snad jen s Moraváky. Velkou úctu mám k romským svatbám; líbí se mi, jak pečlivě dbají na dodržování starých českých tradic a kolik energie do oslavy vkládají.

Na tradičních moravských církevních svatbách se objevuje ještě jeden drobný, ale nádherný zvyk. Během mše položí starší družička na hlavu ženicha i nevěsty věneček upletený ze snítek rozmarýnu. Rozmarýn je prastarým symbolem věrnosti a lásky. Po obřadu se věneček sundává. Pokud je však mládenec pohotový a stihne ženichovi věneček sejmout sám dřív než družička, musí ho od něj starší družka symbolicky vykoupit. Středobodem každého obřadu je ale samozřejmě ono už zmíněné slůvko „ano“ a výměna prstýnků. Prsten, kruh bez konce a začátku, je tím nejsilnějším symbolem trvalé a neodvolatelné volby životního partnera. Výjimečně narazím na páry, které si místo prstýnků například symbolicky zavazují boty nebo vyměňují jiné předměty, ale ten slibný akt zůstává stejný.

Poté, co zazní potlesk a první novomanželský polibek, opouští pár obřadní místo. A rovnou do rány.

Hosté utvoří před východem uličku, takzvaný svatební špalír. Novomanželé jím musí projít. Lidé se jim v tom mnohdy snaží hravě bránit, což má symbolizovat fakt, že manželství znamená společné překonávání životních překážek a nesnází.

Když kráčí uličkou, snáší se na ně doslova déšť věcí. Drobné družičky nebo mládenci před nimi rozhazují okvětní lístky. Tento zvyk je ryze pohanský a v minulosti měl přilákat bohyni plodnosti. Dnes už se kvůli úklidu často živé lístky nahrazují umělými nebo se foukají bublifuky. Květiny symbolizují krásu, ale to, co padá z rukou dospělých, má hlubší význam:

Hned za špalírem přichází chvíle, kterou si užívají hlavně škodolibí kamarádi. Ženich je zastaven a na krk mu je nasazen skutečný, těžký koňský chomout. Ten s nadsázkou, ale dost výmluvně ukazuje, že byl právě napevno „svázán“ do manželského svazku a zapřažen do rodinného života. Aby byla dynamika moci dokonale vyvážena, nevěsta dostává do ruky bič. Je jasné, kdo teď bude v domácnosti udávat tempo.

U chomoutu to nekončí. Ženichovi je často ke kotníku připevněna těžká železná koule na řetězu. Koule ztělesňuje všechny hříchy, resty a volnosti z jeho mládí, které ho teď stahují k zemi. Záchrana je v rukou jeho nové ženy. Nevěsta obdrží obrovský svazek klíčů a musí v časovém limitu najít ten správný, nebo dostane do ruky pilku na železo a musí svého muže doslova přeříznutím řetězu vysvobodit. Občas, když dochází trpělivost, se z toho ženich musí prostě finančně vyplatit.

Po těchto náročných zkouškách následuje vizuálně překrásný, uklidňující rituál. Novomanželé dostanou do rukou dva bílé holoubky. Ptáci jsou společně vypuštěni k nebi, což představuje vypuštění nového života do světa a pohled vstříc společné budoucnosti.

Přesouváme se před restauraci nebo sál, kde se bude konat hostina. Než ale mohou hosté usednout k jídlu, čekají na pár další tradiční výzvy.

Jakmile se ocitnou u prahu společného domova nebo sálu, ženich se k nevěstě nakloní, vezme ji do náruče a přenese ji přes práh. Tohle fotím snad pokaždé. Význam je fascinující. Práh domu byl v animistických představách našich předků vnímán jako hranice mezi bezpečím domova a vnějším světem. Pod prahem prý sídlili domácí skřítkové nebo zlí duchové, kteří hlídali vstup. Tím, že muž ženu nad prahem přenese, duchy zmate. Nevšimnou si cizí osoby vstupující do domu. Když se pak ráno nevěsta probudí, duchové už ji berou jako součást rodiny a neublíží jí. Někdy si to novomanželé ztíží tím, že přeskakují přes nastražené hrábě nebo lopatu, jindy prostě jen v těsném sepětí překročí práh společným krokem.

Uvnitř na ně čeká personál restaurace nebo otec nevěsty se dvěma skleničkami. V jedné je čirá voda, ve druhé vodka nebo tradičně spíše slivovice. Hosté sledují, kdo se napije čeho. Jde o zkoušku alkoholu, která má s nadsázkou předpovědět charakter vztahu – kdo bude pít a kdo bude vztah střízlivě řídit. Sklenka s vodou se obvykle podstrčí nevěstě a slivovice ženichovi, ale největší zábava vzniká, když obsluha ženicha záměrně napálí a nalije mu vodu. Ten pak se smíchem hledá po kapsách a prohlašuje, že „přece nic neměl“.

Následuje hluk, při kterém sebou vždycky trochu trhnu. Na zem letí porcelánový talíř a roztříští se na desítky kousků. Tento rituál má dvojí funkci. Hluk opět zapuzuje zbytky negativních energií. Střepy z talíře (který nesmí být skleněný) však symbolizují štěstí. Podává se úklidové nářadí. A tady nastává ta pravá zábava, protože pověra praví, že s tím, kdo na kolenou zametá střepy, bude v manželství „zametáno celý život“. Kdo chytne lopatku a kdo smetáček? Pár to musí zvládnout společnými silami. Vřele se doporučuje schovat si z úklidu jeden nebo dva střípky na památku a pro trvalé štěstí.

Když se konečně usadí ke stolu, přichází na řadu polévka. Na svatbách jsem jedl nepočítaně polévek, ale klasikou zůstává poctivý vývar s játrovými knedlíčky a dlouhými nudlemi. Právě těmto knedlíčkům občas v duchu říkám, že na ně čekám jak na smilování, když už mám jako fotograf hlad. V minulosti se do vývaru dokonce dávala suchá buchta nebo pohanka. Velký knedlík symbolizuje jednotnost. Před novomanžele přistane jeden jediný talíř. Obsluha je obmotá obrovským bílým ubrusem nebo speciálně vyšívaným bryndákem. Ten je má fyzicky spoutat v jeden celek. K dispozici dostanou pouze jednu polévkovou lžíci. Mnohdy je lžíce schválně děravá, křivá, nebo dostanou jen mrňavou kávovou lžičku.

Je to psychologická zkouška důvěry. Přijmout potravu do úst z ruky druhého je akt naprostého odevzdání. Nevěsta krmí ženicha, ženich nevěstu. Zvyk ukazuje, že od nynějška se budou dělit o společný krajíc a že v manželství je třeba stejnou měrou brát i dávat. Krmení cizí rukou není vůbec jednoduché, bryndák brzy dostojí svému jménu, ale manželskou sounáležitost to jen zpečetí. Tento princip se na některých veselkách aplikuje i na hlavní chod, kdy nevěsta dostane jen vidličku a ženich jen nůž. Ačkoliv dnes moderní svatby často nahrazují druhé jídlo rauty – kde si hosté berou salámové mísy, steaky, řízečky nebo různé veganské a asijské speciality, hosté pár stejně donutí, aby alespoň část jídla, třeba tradiční guláš s chlebem, snědli společně z jednoho talíře.

Sladkou tečkou a symbolem hojnosti je svatební dort. Ať už jde o několikapatrový fondánový zámek, krémový „nahatý dort“ nebo košíčky, první zakrojení musí novomanželé zvládnout společně. Ruce se jim spojí na rukojeti nože (zažil jsem už i sekání mečem nebo šavlí, také i motorovou pilou). Tím opět manifestují vzájemnou pomoc. Podle tradice ženich nakrmí prvním kouskem nevěstu, ona druhým kouskem jeho. Další kusy by měly podle správné etikety směřovat k oběma matkám, pak otcům, svědkům a nakonec hostům.

Jakmile se dojí a vypijí se první kávy, nastává uvolněnější, ale o to dynamičtější část dne. Parket ožívá.

Večer obvykle odstartuje novomanželský tanec, historicky tradiční waltz, u kterého svatebčané utvoří kolem páru velký kruh. Zlatým hřebem večerní zábavy je ale rituál zvaný vybírání do střevíčku.

Pátral jsem po původu tohoto zvyku a je to fascinující křižovatka kultur. Původně jde o polský zvyk ("dollar dance"), který se na počátku 20. století rozšířil mezi emigranty v Chicagu a Buffalu. Na našich svatbách se to ujalo perfektně. Někdo z hostů sundá nevěstě střevíček a obchází sál. Kdo do něj vhodí peníze (bankovky či mince) získá právo zatančit si na malou chvíli (často jen pár vteřin) sólo s nevěstou nebo ženichem. Výtěžek má symbolicky pomoci mladé rodině na cestu do života či k založení domova. Někdy se místo střevíčku použijí pánské boty, gumové holínky, klobouky, a na jedné obzvlášť uvolněné veselce jsem viděl, jak hosté hází peníze i do nočníku.

Svatební hry slouží k rozbourání posledních formálních bariér. Tou nejklasičtější je výměna bot neboli svatební kvíz. Novomanželé si sednou na židle zády k sobě. Každý drží jednu botu svou a jednu partnerovu. Moderátor klade záludné otázky: „Kdo první vyslovil myšlenku na svatbu?“, „Kdo je víc tvrdohlavý?“, „Kdo drží doma kasu?“. Protože na sebe nevidí, zvedají boty podle vlastního přesvědčení. Často zvednou oba botu téhož člověka, nebo naopak každý ukáže na sebe. Vznikají tak obrovsky komické situace, které hosty dokonale vtáhnou do děje.

Další zkouškou intimity je hra na poznávání se zavázanýma očima. Ženich musí po hmatu poznat svou nevěstu ze skupiny jiných žen – poznává ji podle nohy, kotníku, vlasů, rtů a za mohutného povzbuzování hostů i podle zadečku. Oblíbená je také svatební tombola, kde hosté kupují lístky, aby vyhráli humorné ceny (například „vyhlídkový let“ ve formě mapy a baterky).

Jednou z nejadrenalinovějších tradic je únos nevěsty (či v moderním pojetí i ženicha). Tento akt má kořeny hluboko v historii, kdy k manželství únosem skutečně docházelo. Dnes se jedná o promyšlenou akci party přátel. V nestřeženém okamžiku cíl „sbalí“ a nenápadně zmizí do nedaleké restaurace nebo hospůdky, která má k páru nějaký vztah.

Ponechaný partner musí uneseného polovičku vypátrat. Jako výkupné pak musí v podniku zaplatit celou útratu, kterou tam únosci stihli propít, což bývají mnohdy účty, nad kterými se protočí panenky. Není nic horšího, než když o únosu nikdo neví ani třeba fotograf. Na parketu je ticho a hosté jsou frustrovaní, že se nic neděje. Hledajícímu by měly být vždy poskytnuty indicie – třeba místo prvního rande, polibku či setkání. Zkrátí to čas hledání a fotky ze zoufalého běhu městem a následného dopadení v hospodě opravdu stojí za to. Popravdě, na jedné svatbě jsme hledali hodně dlouho a v každé restauraci a hospodě, si každý chtěl dát s ženichem „panáka“.

S blížící se půlnocí dochází k symbolickému předání štafety. I když podle tradice házení kytice bylo v jiném čase, dnes často dochází až po hostině, tedy než začne zábava. Házení svatební kytice je nezapomenutelný moment. Nevěsta se postaví zády k hloučku svobodných slečen a kytici, zosobňující plodnost a lásku, bez dívání vrhne přes rameno. Ta, která kytici chytne, do roka a do dne oblékne bílé šaty. O květinu se svádí nefalšovaný, tvrdý souboj. Dnes si už floristiky chystají fintu – vyrobí menší kopii kytice na házení, protože si nevěsty chtějí originál nechat na památku.

Podobný zvyk se týká pánů. Ženich z nohy své paní sundá onen magický modrý podvazek a vystřelí ho mezi svobodné muže, nebo se podvazek, jak to velí anglické kořeny tohoto zvyku, formou dražby prodá. Na mnoha místech následuje po půlnoci odepnutí závoje. Vdané ženy utvoří kolem nevěsty kruh, předají jí staré koště a s úsměvem jí oznámí, že je mezi sebou vítají a že se na příštím sletu čarodějnic určitě uvidí.

Slavnost utichá, z reproduktorů zní poslední pomalé písně. A co následuje? Svatební noc. V dobách našich prababiček byla tato noc strašákem a nesla se v duchu obrovského očekávání rodiny – předání nevěstiny nevinnosti. Snoubenci dokonce spali v hrubých svatebních košilích, aby se na sebe nemuseli dívat nazí, a ranní kontrola prostěradel byla potupnou rutinou.

Dnes je doba jiná, podstatně svobodnější. Novomanželé si ten moment představují jako vyvrcholení celého romantického dne. Přesto, když se s nimi po čase bavím, nebudeme si nic nalhávat – svatební noc ve filmech a v reálu jsou dvě rozdílné věci. Po měsících stresu, dni plném nekonečných oficialit, po tom, co je unesli, donutili štípat dříví, krmit se děravou lžící a protančili boty, z nich na pokoji spadne veškerý adrenalin. Když se k tomu přidá množství zkonzumovaného alkoholu na zapití nervozity, velká většina novomanželů zkrátka jen padne do postele a vyčerpáním okamžitě usne. A je to tak naprosto v pořádku. Často jsem od novomanželů slyšel hlášku „svatební noc je jen mýtus“.

Když nad tím vším tak přemýšlím, svatební tradice nejsou jen divadélkem pro strýčky z třetího kolene. Jsou to chvíle, které tu obrovskou životní změnu, kterou svatba bezpochyby je, ukotvují. Hluk odhání naše vnitřní strachy, zametání střepů nám ukazuje, že v tom budeme vždycky společně, a jedna lžíce polévky je připomínkou, že se budeme dělit o dobré i zlé. Všechny ty úsměvné i dojemné situace spojují rodiny a vytvářejí vzpomínky, které prostě nevyblednou. A kvůli tomu na ty svatby tak rád jezdím.