Nejdřív láska, potom strach: příběh muže, který unikl vztahu plnému násilí!

Příběh je napsaný podle skutečné události, proto byly jméno hlavní postavy i některé vedlejší okolnosti kvůli ochraně soukromí změněny nebo zobecněny. Upozornění: Text obsahuje popis psychického a fyzického násilí, vyhrožování a sebevražedné krize. I když jsem se snažil některé životní pasáže čtenářsky zjemnit, nejde o návod, jak je použít, ale spíše o odstrašující příklad.

Říkejme mu Petr. Když se s ní seznámil, byl mladý, citlivý a prožíval jednu z prvních velkých lásek svého života. Nečekal, že by mu vztah mohl ublížit. Naopak měl pocit, že právě našel člověka, se kterým jednou založí rodinu. Seznámili se prostřednictvím internetové seznamky v době, kdy sociální sítě ještě nebyly běžnou součástí života. Několik týdnů si psali, následovalo první setkání a později pravidelné návštěvy. Jeden víkend přijel on za ní, další zase ona za ním.

První měsíce byly příjemné. Povídali si, cestovali a plánovali společnou budoucnost. Petr si rozuměl také s částí její rodiny. Když dostal nabídku, aby se k nim dočasně přestěhoval, nevnímal to jako riziko. Považoval to za přirozený krok ke společnému životu. Změny nepřicházely najednou. Byly drobné a daly se snadno omluvit.

Špatná nálada se dala přičíst únavě. Výbuch vzteku stresu. Žárlivost se mohla vydávat za důkaz lásky a snaha rozhodovat za druhého za starostlivost. Právě proto bývá obtížné určit okamžik, kdy se běžný partnerský konflikt začíná měnit v soustavnou kontrolu. Nálady jeho partnerky se navíc daly přisuzovat i tomu, že spolu nebydleli sami, ale s jejími rodiči. Její otec, tedy Petrův budoucí tchán, občas pil, matka byla neustále pryč a mladší i nejmladší bratr měli svůj vlastní svět.

Bydlení pod jednou střechou bylo občas nad jeho síly. Petr byl tolerantní a velmi chápavý člověk, a tak tyto partnerčiny nuance bral jako součást soužití. Věřil, že v budoucnu budou bydlet sami spolu a že všechno toto napětí jednou skončí.

Jednou měli vyrazit na výlet s příbuznými. Petrova partnerka nikam jít nechtěla, ale místo otevřeného odmítnutí začala před ostatními naříkat, že ji něco silně bolí. Plánovaný výlet byl zrušen. Jakmile člověk, kterého potřebovala přesvědčit, odešel, její výraz se změnil. Přestala předstírat bolest, začala se smát a Petrovi vysvětlila, že ví, jak dostat lidi tam, kam potřebuje.

Petr cítil, že na celé situaci něco nesedí. Zároveň si ji nechtěl spojovat s člověkem, který druhé vědomě ovládá. Byl zamilovaný, a tak první vážné varování odsunul stranou. Namluvil si, že šlo o nevinnou hru. Ojedinělý úlet. Možná zvláštní smysl pro humor. Později pochopil, že nešlo o jedinou scénu, ale o ukázku způsobu, jakým řešila nepříjemné situace. Místo otevřené komunikace používala slzy, výčitky, předstíranou bezmoc nebo prudké změny emocí.

Po přestěhování do společného bytu se rovnováha ve vztahu začala měnit. Petr pracoval a hradil většinu společných výdajů. Partnerka neměla stálé zaměstnání a příležitostně chodila na brigády. Přesto se postupně ocital v roli člověka, který se musí neustále obhajovat. Když se jí něco nelíbilo, následovala výčitka. Když nesouhlasil, byl necitlivý. Když chtěl vysvětlit svůj pohled, prý na ni útočil. Po mnoha hádkách už nedokázal přesně říct, co spor vyvolalo. Věděl jen, že na jeho konci opět cítil vinu.

Objevily se také urážky. Laskavá oslovení stále častěji střídala ponižující slova. Partnerka mohla být jednu chvíli agresivní a vzápětí ho obejmout, jako by se nic nestalo. Petr doufal, že se situace zlepší. Začal hledat chyby především u sebe. Možná je skutečně málo pozorný. Možná by měl být trpělivější. Možná ji svým chováním rozčiluje. Čím více se snažil vyhovět, tím více se hranice přijatelného chování posouvala.

Po přibližně dvou a půl letech vztahu požádal partnerku o ruku. Dnes by se mohlo zdát nepochopitelné, proč plánoval svatbu s člověkem, kterého se už začínal bát. Jenže nešlo o strach v obvyklém smyslu slova. Spíše se bál, že ji ztratí. Partnerka mu několikrát opakovala, že jinou takovou nenajde a že by ho stejně žádná jiná nechtěla. Ve stejném období Petr také výrazně přibíral na váze a jeho sebevědomí dál klesalo.

Petr tehdy uvažoval jinak. Svatba pro něj nebyla potvrzením špatného vztahu. Představovala naději, že se partnerka uklidní, získá pocit jistoty a všechno bude znovu jako na začátku. Při plánování hostiny vznikl spor mezi snoubenkou a Petrovou matkou. Šlo o zdánlivou maličkost týkající se svatebního občerstvení. Z obyčejné připomínky však vznikl prudký konflikt. Snoubenka odešla, urážela jeho rodinu a požadovala, aby se Petr postavil jednoznačně na její stranu. Po uklidnění ho objala, řekla mu, že ho miluje, a tvářila se, jako by byl problém vyřešen.

Cestou domů však přišel požadavek, který už neměl s jídlem nic společného. Jeho rodiče podle ní na svatbu neměli přijít. Petr měl omezit kontakt s rodinou, zapomenout na své dosavadní přátele a přijmout její blízké jako jediný skutečný okruh lidí, kterým může důvěřovat. Právě izolace od rodiny a přátel patří mezi nejzávažnější varovné signály. Člověk bez podpory okolí se totiž snáze kontroluje a postupně může získat dojem, že nemá kam odejít.

Pro pochopení sporu je důležité dodat, že snoubenka naplánovala svatbu na červenec a přála si podávat bramborový salát s řízkem, tedy jídlo typické spíše pro Vánoce. Petrova matka pouze poznamenala, že jí bramborový salát s řízkem nepřipadá pro červencovou svatbu jako nejvhodnější menu. Právě kvůli této připomínce snoubenka Petrovi později v soukromí řekla do očí, že jeho matka je kráva, a dodala, že by si přála, aby jeho rodina na svatbě vůbec nebyla.

Jednoho dne přišel Petr domů s natrhanými květinami. Chtěl partnerku potěšit a současně uklidnit napjatou atmosféru, která se točila kolem svatby. Poděkovala mu, ale poznamenala, že tomu něco chybí. Potom odešla do koupelny. Když se dlouho nevracela, Petr ji šel hledat. Našel ji ležet u vany. Vedle ní byl nůž a na ruce měla něco, co vypadalo jako krev.

Propadl panice. Chtěl přivolat záchrannou službu a pokoušel se zjistit, jak vážné zranění je. V tom se partnerka začala smát. Žádná krev to nebyla. Použila kečup. Celou scénu připravila proto, že jí Petr kromě květin nepřinesl také něco sladkého. Pro ni to možná byla hra nebo trest. Pro něj to byl otřes, který ještě dlouho nedokázal zpracovat. Místo aby si připustil, že takové jednání překročilo hranici přijatelného chování, cítil se provinile. Skutečně si začal vyčítat, že na sladkost zapomněl.

Manipulace bývá účinná právě tehdy, když oběť přestane hodnotit chování druhého člověka a začne neustále kontrolovat sama sebe. V této chvíli si měl Petr začít uvědomovat, že nejde o normální vztah, ale pod jejím vlivem byl natolik zlomený, že později ke květinám přinesl i něco dobrého nebo další drobnost navíc. Časem se objevily i výčitky, že květiny jsou jen natrhané na poli a že by měl kupovat „klasické“ květiny. Postupně se vše stupňovalo…

Kontrola postupně zasáhla také Petrovy telefonáty. Kontakty na rodiče mizely z telefonu a každý pokus o soukromý rozhovor vyvolával podezření nebo hádku. Když už mohl s rodiči mluvit, partnerka chtěla být u toho. Hovor musel mít zapnutý nahlas, aby slyšela každé slovo a mohla do rozhovoru vstupovat. Jednou se Petr pokusil rodičům tajně popsat, co se doma děje. Partnerka se o hovoru dozvěděla a přivedla si na pomoc kamarádku. Následovalo několik hodin urážek a obviňování.

Obě ženy mu vysvětlovaly, že je neschopný, nevděčný a že si hodné partnerky vůbec neváží. Kritizovaly jeho rodiče i způsob, jakým byl vychován. Když už byl psychicky zlomený a nedokázal téměř mluvit, partnerka převzala komunikaci s jeho rodinou. Tvrdila, že je všechno v pořádku a že Petr pouze nezvládá náročné období v práci. Člověk, který působil navenek klidně a rozumně, tak určoval, jak bude jeho stav vysvětlován ostatním.

Petr si nakonec musel v telefonu matku i otce přejmenovat na jména svých kolegů a telefonovat jim jen cestou z práce, kdy měl spočítáno, že na takový hovor má třicet minut. Při zpětném pohledu se nabízí jednoduchá otázka: nebylo už tohle dostatečné varování k odchodu? Petr však tehdy žil pod hrozbou, že si partnerka něco udělá, pokud ji opustí.

Petr stále doufal, že vztah zachrání. Zároveň se blížil termín svatby a jeho strach rostl. Po jedné z dalších hádek dostal facku. Nebyla to první forma násilí, kterou ve vztahu zažil. Psychické ponižování, izolace a vydírání probíhaly už dlouho. Fyzický útok však vytvořil hranici, kterou konečně dokázal pojmenovat. Uvědomil si, že se situace sama nezlepší.

Partnerce namluvil, že se chce se svými rodiči osobně rozloučit, než s nimi definitivně přeruší kontakt. Ve skutečnosti potřeboval získat čas a dostat se z bytu bez jejího doprovodu. Tentokrát mu z nějakého důvodu vyhověla a pustila ho samotného. Petr to bral jako osvobození, ale i tak měl strach, aby nakonec nedošlo k překvapení a ona se tam třeba druhý den neukázala. Když přijel domů, popsal rodičům všechno, co v posledních měsících zažíval. Rodiče mu poradili, ať si vezme v práci na pár dní volno.

Své snoubence nakonec po telefonu řekl sice velkou lež: že se s rodiči rozloučil, ale že si musí ještě leccos zařídit a zůstane u nich nějaký čas. Ten čas využil ke zrušení termínu na matrice a zajištění stěhovací firmy. Rodiče mu nabídli pomoc se stěhováním. S podporou přátel a rodiny nakonec navštívil také lékařku, která mu pomohla rozhodnout, jak tuto situaci řešit. Odchod naplánoval na dobu, kdy bude mít k dispozici pomoc i dopravu.

V den rozchodu se znovu strhla hádka a Petr dostal další facku. Během ní jí oznámil, že se stěhuje a rozchází se s ní. Také jí řekl, že zrušil svatbu a všechno odvolal. Ten den byl náročný pro oba, ale zároveň představoval jednu z etap, jak to celé ukončit. Partnerka potom odešla z bytu. Její nepřítomnost Petr využil k tomu, aby si sbalil věci a odstěhoval se. Hned poté, co odešla, zavolal rodičům. Ti parkovali i se stěhovákem kousek od domu. Všechno se naložilo a Petr ještě ten den odjel. Oblečení si do krabic nebo pytlů balil potajmu už dříve, když jeho snoubenka nebyla doma.

Měl za sebou nejtěžší krok, ale skutečný klid ještě nepřišel. Když si Petr našel v nedalekém městě ubytování na dobu, než skončí v zaměstnání, řešil se svojí expartnerkou maličkosti. Jenže telefonáty se začaly střídat v rychlém sledu. Jednou slibovala, že se změní, všechno napraví, že se k ní má vrátit a že bude všechno jiné. Podruhé vyhrožovala pomstou, tvrdila, že si koupila zbraň a že ho zastřelí, až ho uvidí. Jindy říkala, že je těhotná, jindy mluvila o tom, že si něco udělá. Celý týden, kdy bydlel na ubytovně, se telefonáty zhoršovaly.

Když si Petr zablokoval jedno číslo, objevilo se další. Nakonec začala využívat také jeho nejcitlivější vzpomínku – smrt bratra. Věděla, jak hlubokou bolest v něm tato událost zanechala, a zasahovala přesně tam, kde byl nejzranitelnější. Tuto zbraň používala i během vztahu, ještě před jeho odchodem. Právě toto zranitelné místo jí umožňovalo získávat ho na svou stranu a používat ho jako prostředek k ovládání jeho emocí.

Petr přestal spát. Vracely se mu noční můry a pocity, že ze situace neexistuje žádná cesta ven. Jednoho dne natočil pro rodiče rozlučkové video, v němž se s nimi loučil a říkal, že už neví, jak dál. Neustálý strach, pocit viny, obava, že se ona někde objeví, i samota na ubytovně ho doslova tlačily do kouta. Byl připraven svůj život ukončit. V rozhodující chvíli si však vzpomněl právě na bratra a na jejich poslední setkání. Myšlenka, která ho měla zlomit, mu paradoxně pomohla přežít. Uvědomil si, že nechce přidat své rodině další podobnou ztrátu.

Vyhledal lékařskou pomoc. Nějakou dobu užíval předepsané léky a řešila se také možnost hospitalizace. Následky vztahu nezmizely okamžitě. Ještě měsíce se budil ze stejných snů a postupně se učil znovu důvěřovat vlastnímu úsudku. Od chvíle, kdy se tento příběh odehrál, uběhlo zhruba 23 let. Petr se ho dlouho snažil vytěsnit. Tento příběh je výrazně zkrácený a mnoho pasáží bylo vynecháno, protože by článek v plné podobě pravděpodobně neprošel. Některé psychologické útoky a výhrůžky bylo opravdu nutné vynechat.

Lidé zvenčí často pokládají otázku: „Proč s ní zůstával?“ Přesnější otázka ale zní: „Co mu bránilo bezpečně odejít?“ Petr nebyl po celou dobu jen vystrašený. Mezi konflikty přicházely chvíle klidu, omluvy, objetí a sliby změny. Neustále dostával nový důvod doufat, že se vrátí žena, do které se na začátku zamiloval. Současně ztrácel kontakt s lidmi, kteří by mu mohli nabídnout jiný pohled. Byl unavený, zmatený a naučený hledat vinu především u sebe.

Psychické násilí nemusí začínat otevřenými výhrůžkami. Může přicházet po malých dávkách. Nejprve člověk ustoupí v jedné věci, potom v další. Postupně se jeho běžný život zmenšuje, až se soustředí jen na to, jak nevyvolat další konflikt. Partnerské násilí může zahrnovat fyzické útoky, psychické ubližování, ponižování i kontrolující chování. Obětí se může stát žena i muž. Rozhodující není pohlaví, ale opakující se vzorec moci, strachu a omezování druhého člověka.

Jedna běžná partnerská hádka sama o sobě domácí násilí nepředstavuje. Násilí však nemusí mít pouze podobu dlouhodobě se opakujícího jednání. Rozhodující může být také závažnost konkrétního útoku, zásahu do tělesné či duševní integrity, svobody nebo důstojnosti člověka.

Zpozornět je namístě, když partner nebo partnerka:

Není nutné čekat na první ránu. Psychické, sociální a ekonomické násilí může člověku vážně ublížit i bez viditelného zranění. Domácí násilí má navíc podle Policie ČR tendenci se opakovat a stupňovat. Od 1. července 2025 navíc české právo domácí násilí výslovně definuje. Pokud policie vyhodnotí situaci jako nebezpečnou a jsou splněny zákonné podmínky, může násilnou osobu vykázat ze společného obydlí na 14 dní. Ohrožená osoba tak získává čas řešit svou bezpečnost a obrátit se například na intervenční centrum.

Prvním krokem nemusí být okamžitý rozchod. Prvním krokem může být obyčejné přiznání: „To, co se děje, není v pořádku.“ Potom je důležité obnovit kontakt alespoň s jedním člověkem, kterému lze důvěřovat. Může to být někdo z rodiny, přítel, lékař, psycholog, pracovník intervenčního centra nebo odborná poradna. Jestliže hrozí fyzické násilí, není bezpečné oznamovat odchod o samotě jen proto, aby byl rozchod „slušný“. Vhodnější je vytvořit bezpečnostní plán. Ten může zahrnovat připravené doklady, léky, klíče, peníze, základní oblečení, důležitá telefonní čísla a domluvené místo, kam lze odejít.

Výhrůžky a obtěžování je vhodné ukládat. Zprávy, e-maily, fotografie zranění nebo lékařské zprávy mohou později pomoci doložit, co se dělo. Policie doporučuje zranění zdokumentovat, vyhledat lékaře a v případě napadení neodklízet stopy před příjezdem hlídky. Intervenční centra poskytují bezplatnou odbornou pomoc lidem ohroženým domácím násilím a působí ve všech krajích České republiky. Obrátit se na ně lze i bez předchozího zásahu policie.

V bezprostředním ohrožení života nebo zdraví volejte Policii ČR na čísle 158 nebo tísňovou linku 112. Obětem kriminality a domácího násilí je nonstop k dispozici bezplatná Linka pomoci 116 006. Při psychické krizi nebo myšlenkách na sebevraždu lze využít také Linku první psychické pomoci 116 123.

Petr po dvou letech navázal nový vztah a postupně se vrátil k běžnému životu. Některé vzpomínky v něm zůstaly, ale přestaly určovat jeho každodenní rozhodování. Bývalou partnerku zablokoval na telefonu i sociálních sítích. Nevyhledává ji, nesleduje její život a nepřeje si s ní obnovit žádný kontakt. Dnes už svůj odchod nevnímá jako selhání nebo útěk. Vnímá ho jako rozhodnutí, kterým si zachránil život.

Tento příběh nemá dokazovat, že každý konfliktní člověk je manipulátor. Nemá ani obracet soutěž o to, zda ve vztazích častěji trpí ženy, nebo muži. Má připomenout, že strach, ponižování, izolace a násilí nejsou běžnou cenou za lásku. A že požádat o pomoc není slabost. Někdy je to první okamžik, kdy člověk znovu převezme kontrolu nad vlastním životem.

Chtěli byste podobné příběhy o lásce nebo zradě lidí číst zde na mém blogu? Věnuji se kamenům zmizelých, historii, zapomenutým příběhům, hladu po doteku a cestování, občas také různým zajímavostem. Příběhy psané životem budou mít vždy jiné místo a jiná jména. Samozřejmě děkuji za jakoukoli podporu a sdílení mých článků.