Řeka Bílina se vrací z potrubí: příběh vody, uhlí a nové naděje na Mostecku

Nedávno jsem četl článek v novinách a viděl video o tom, jak se řeka Bílina vrátí do svého koryta. Ne každý možná ví, že existuje úsek této řeky, který protéká dlouhým potrubím — a ne pouze jedním. Na úvod to zní možná trochu nadlehčeně, ale pojďme se podívat, proč se řeka změnila do podoby tak odlišné od běžných řek, jak je známe. Řeka Bílina představuje v kontextu středoevropské hydrologie a environmentálního inženýrství zcela výjimečný fenomén. Historický název toku, doložený v archaických formách jako Bielina, Bělá či německy Biela, vycházel z původní vizuální charakteristiky čiré, „bílé“ a průzračné horské vody.

V 19. a hlavně ve 20. století se však vývoj řeky výrazně změnil. Důvodem byl rychlý růst průmyslu v severozápadních Čechách. Řeka Bílina se stala příkladem toho, jak může lidská činnost poškodit krajinu. Povrchová těžba hnědého uhlí a rozvoj chemického průmyslu změnily původní koryto řeky a způsobily silné znečištění vody. Současnost a blízká budoucnost tohoto vodního toku se naopak nese ve znamení jedné z nejrozsáhlejších a nejambicióznějších krajinářských a ekologických revitalizací v moderní historii České republiky.

Řeka Bílina odvodňuje severozápadní Čechy, tvoří hlavní osu severovýchodní části Mostecké pánve a odděluje Krušné hory od Českého středohoří. Patří do povodí Labe a úmoří Severního moře; do Labe se vlévá zleva. Pramení v Krušných horách u Radenova, části obce Blatno, poblíž Novodomské cesty. Pramen leží nedaleko Kamenné hůrky a Zákoutí, zhruba 11 kilometrů severně od Chomutova a Jirkova. Jeho nadmořská výška se nejčastěji uvádí kolem 823 až 825 metrů. Řeka Bílina měří podle Povodí Ohře přibližně 83,6 kilometru a odvodňuje území o rozloze asi 1072 km².Povodí má rozlohu asi 1 071 až 1 082 kilometrů čtverečních. Správcem řeky je státní podnik Povodí Ohře.

Po svém prameni v Krušných horách si Bílina zpočátku udržuje charakter rychlé horské bystřiny s kamenitým až hlinitým dnem, jejíž voda vykazuje mimořádně vysokou čistotu. Na horním toku ovlivňuje Bílinu vodní dílo Jirkov v Telšském údolí, sloužící mimo jiné k akumulaci kvalitní pitné vody. Níže v systému se objevuje také vyrovnávací nádrž Březenec, která souvisí s rozdělováním průtoků mezi Bílinu a Podkrušnohorský přivaděč. Voda v horní části toku a ve vodárenském systému Jirkov patří k velmi kvalitním zdrojům pitné vody v regionu. Za touto nádrží řeka vstupuje do města Jirkov a následně protéká retenční nádrží Kijice.

Opuštěním horského prahu a vstupem do pánevní oblasti začíná úsek absolutní krajinné a hydrologické transformace. Za nádrží Kijice podtéká Bílina komunikaci první třídy I/13 a je svedena do obřích potrubí v rámci takzvaného Ervěnického koridoru, jímž překonává dobývací prostor povrchového velkolomu Československé armády (ČSA). Z potrubí se vrací do otevřeného koryta v oblasti komořanského průmyslového uzlu, odkud teče otevřenou a převážně bezlesou krajinou Mostecké pánve.

Řeka postupně protéká, případně těsně míjí, nejvýznamnější průmyslová a historická centra regionu. Po Jirkovu a Komořanech protéká okrajem města Mostu. Následně se stáčí směrem k městu Bílina a pokračuje dále na severovýchod přes menší sídla jako jsou Hostomice, Rtyně nad Bílinou, Řehlovice (a jejich část Stadice) a Trmice. Svoji více než osmdesátikilometrovou pouť zakončuje na území krajského města Ústí nad Labem, kde se pod dominantou Mariánské skály a výletního zámečku Větruše vlévá z levé strany do řeky Labe. K soutoku dochází na říčním kilometru Labe 764,89 v nadmořské výšce přibližně 132 až 133,11 metru.

Morfologie koryta řeky Bíliny byla v předindustriální éře zcela odlišná. Řeka původně přirozeně meandrovala širokým údolím a tvořila dynamický ekosystém. Do první poloviny 19. století dokonce protékala rozlehlým Komořanským jezerem. Tato významná přírodní vodní plocha však představovala překážku pro tehdejší pionýrské snahy o povrchovou těžbu hnědého uhlí. Komořanské jezero, jedna z nejvýznamnějších přirozených vodních ploch v Čechách, bylo v první polovině 19. století postupně vysušeno a přeměněno na zemědělskou a později těžbou zásadně proměněnou krajinu.

S postupujícím dvacátým stoletím a raketovým rozvojem těžby hnědého uhlí se situace radikálně zhoršovala. Pro potřeby ochrany neustále se rozšiřujících důlních jam před zaplavením bylo koryto řeky Bíliny v úseku mezi Jirkovem a Mostem opakovaně a systematicky překládáno. Tato činnost vedla k likvidaci veškerých přirozených meandrů a k transformaci řeky do sítě unifikovaných, vybetonovaných či jinak zpevněných kanálů. Celá tato oblast utrpěla hluboké strukturální rány, které zahrnovaly nejen zánik říčního kontinua, ale i destrukci lidských sídel. Nejslavnější obětí tohoto extenzivního povrchového dobývání se stalo historické královské město Most, které bylo zbouráno a z nějž byl přesunut pouze děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie. Staré řečiště v oblastech zbouraného města dnes představuje jen slepá a křižující se ramena.

V průběhu padesátých až sedmdesátých let dvacátého století, v souvislosti s rozšiřováním dolů Československé armády a Jan Šverma, byla pro řízení vodního režimu vytvořena vodní nádrž Dřínov, kterou Bílina napájela. I tato nádrž však byla v roce 1981 zlikvidována, jelikož i pod jejím dnem byla ložiska uhlí, jež bylo nutné vytěžit. Náhradou za ni vznikla vodní nádrž Újezd, situovaná v blízkosti důlních výsypek, která převzala funkci stabilizace odtoku.

Nejvýraznějším důkazem podřízení přírody průmyslovým potřebám je bezesporu výstavba Ervěnického koridoru, na kterém byla Bílina absolutně odříznuta od okolního světa a svedena do rour. Koncem padesátých let padlo na úrovni státního plánování definitivní rozhodnutí o úplném vytěžení uhelných slojí západně od Komořan. Fyzickému propojení dvou gigantických povrchových velkolomů (dolu ČSA a dolu Jan Šverma) však bránila nejen samotná řeka Bílina, ale i veškerá dopravní obslužnost regionu a historická obec Ervěnice, jejíž počátky sahaly až k písemným zmínkám z roku 1238. Řešením bylo území vytěžit a následně vybudovat bezprecedentní inženýrské dílo – liniovou stavbu umístěnou přímo na čerstvé důlní výsypce.

Ervěnický koridor, budovaný mezi lety 1964 a 1984 báňským způsobem na vnitřní výsypce dolů, představuje gigantický sypaný násep o délce přibližně 11 kilometrů. Na jeho konstrukci bylo přemístěno astronomických 520 až 940 milionů metrů krychlových důlní hlušiny, což z něj činí jeden z největších umělých útvarů svého druhu na světě. Těleso se zvedá ze dna těžební jámy, přičemž mocnost výsypky dosahuje až 130 metrů a maximální převýšení vůči okolnímu profilu činilo až 170 metrů.

Umístění klíčové infrastruktury na toto nezhutněné a nestabilní těleso představovalo extrémní technickou výzvu. Očekávalo se plošné sesedání terénu rychlostí až půl metru za rok. Přesto byla na temeno náspu přeložena silnice první třídy, veškeré inženýrské sítě a železniční trať, která musela být vybudována jako čtyřkolejná – dvě koleje sloužily k samotnému provozu, zatímco zbylé dvě byly kontinuálně rektifikovány a opravovány pro kompenzaci poklesů.

Tímto koridorem musela být převedena také řeka Bílina. Z důvodu ochrany uhelných jam před jakoukoliv průsakovou nebo povodňovou vodou bylo v dubnu roku 1981 (některé zdroje uvádějí období realizace zatrubnění v letech 1978–1982) rozhodnuto řeku umístit do zcela izolovaného potrubního systému. Bílina zde byla v délce zhruba 3,1 až 3,11 kilometru (některé úseky se zohledněním vtokových objektů tvoří více než tříkilometrovou strukturu) svedena do čtyř paralelních masivních ocelových potrubí o průměru (jmenovité světlosti) DN 1200 mm, přičemž celý systém se skládá z 840 jednotlivých konstrukčních částí uložených nad úrovní terénu. Do těchto rour vtéká řeka přibližně 1,5 kilometru za vodní nádrží Újezd. Tímto drastickým a v České republice zcela ojedinělým řešením došlo k úplnému přerušení kontinuálního ekosystému. Řeka byla zbavena přístupu ke slunečnímu svitu, zanikla jakákoliv schopnost okysličování vody či samočištění a zcela vymizel vodní život. Na konci tohoto potrubí, poblíž vrátnice dolu ČSA, je kinetická energie tlakové vody využita ve výtokovém objektu malou vodní elektrárnou (MVE Ervěnický koridor), odkud Bílina dále pokračuje otevřenou, avšak silně regulovanou krajinou.

Ervěnický koridor zbavil Bílinu přirozeného koryta a těžký i chemický průmysl ji připravil o biologickou kvalitu. Od 60. let 20. století byla označována za jednu z nejšpinavějších řek v Československu i České republice a dlouhodobě patřila k nejvíce znečištěným tokům v Evropě. Hlavní příčinou byly chemické závody v Záluží u Litvínova, které odebíraly vodu pro výrobu a vracely do řeky toxické odpady. Bílina kvůli tomu měnila barvu, zapáchala a obsahovala fenoly, uhlovodíky i těžké kovy. V Mostě byl zápach tak silný, že část toku musela být zakryta betonovými panely.

Další zátěží byly nečištěné komunální odpadní vody a chybějící nebo málo účinné čistírny. Do řeky se dostával fosfor, splašky i nebezpečné látky, což vedlo k nedostatku kyslíku a znemožňovalo život většiny vodních organismů. Špatný stav řeky se odrazil i v lidovém popěvku, který si z jejího zápachu a znečištění dělal hořkou legraci. Ani později se Bílina nevyhnula haváriím: v roce 2009 unikly ze závodu Unipetrol RPA ropné látky, které zasáhly spodní tok, pronikly do Labe a způsobily úhyn ryb.

Po roce 1989 pomohly Bílině přísnější ekologické zákony, lepší filtrační technologie v chemických závodech a modernizace čistíren odpadních vod. Důležité bylo také posílení průtoku vodou z povodí Ohře pomocí Podkrušnohorského přivaděče a Průmyslového vodovodu Nechranice, která zředila zbytkové znečištění. Díky těmto opatřením je dnes Bílina v mnohem lepším stavu než před padesáti lety. Už nezapáchá, nemá toxické zbarvení a vrací se do ní život.

Český rybářský svaz do řeky vysazuje ryby a běžné druhy zde přežívají, i když citlivější ryby, jako pstruh, lipan nebo siven, ve středním a dolním toku stále chybí. Velkým rizikem však zůstávají staré znečištěné usazeniny na dně řeky. Při silných deštích se mohou rozvířit a znovu zhoršit kvalitu vody, zvlášť když čistírny nestíhají a do toku se dostávají splašky. Proto Bílina stále patří k zatíženým řekám, protože jako menší tok má menší schopnost znečištění zředit.

Zlomovým bodem v přístupu k revitalizaci severočeské krajiny je aktuálně probíhající a detailně připravený projekt státního podniku Povodí Ohře. Tento podnik vypracoval plán na historickou transformaci a zásadně tím odpověděl na otázku dalšího směřování toku. Na otázku, zda se Bílina vrátí do svého původního, nebo získá zcela nové koryto, zní jednoznačná odpověď: řeka získá koryto zcela nové. Původní terén i trasa koryta byly před více než padesáti lety fyzicky odtěženy rypadly a nahrazeny hlušinovou výsypkou s obrovským převýšením, a proto neexistuje možnost návratu k původní předindustriální morfologii. Nové koryto tak musí být uměle, avšak s maximálním respektem k přírodním procesům, vyprojektováno přímo na současném povrchu výsypky Ervěnického koridoru.

Klíčovým impulzem pro odstranění řeky z rour se stal samotný fyzický stav stávající infrastruktury. Ocelová potrubí z 80. let procházejí pravidelnou technicko-bezpečnostní kontrolou, která nedávno prokázala, že celá konstrukce dospěla na absolutní konec své životnosti. Zároveň obrovská hlušinová výsypka pod koridorem již za uplynulá desetiletí prošla konsolidací, stabilizovala se a přestala masivně klesat. Zatrubnění řeky, které bylo původně nutné kvůli ochraně nedalekých uhelných lomů a kvůli ochraně vod před ztrátou v nestabilním podloží, tak ztratilo své striktní technické opodstatnění. Vodohospodáři tak mohli přistoupit k realizaci myšlenky „vysvobodit“ řeku z trubek zpět na denní světlo a začlenit ji do krajiny.

Projekt má mezi Jirkovem a Mostem odstranit staré ocelové potrubí a nahradit ho téměř 4,7 kilometru dlouhým otevřeným korytem blízkým přírodě. Nové koryto bude meandrovat, zpomalí proudění a vytvoří tůně, slepá ramena i mokřady. Území tak lépe zadrží vodu, ochladí okolí a umožní návrat ryb i dalších vodních živočichů.

Stavba bude technicky náročná, protože řeka musí téct i během prací. Dočasně proto poteče starým potrubím nebo náhradním korytem. Složitost zvyšuje nestabilní podloží důlní výsypky, proto projekt počítá s hlubinnými těsnicími stěnami proti průsakům a s monitoringem stability silnice I/13 i železniční tratě ve spolupráci s odborníky z ČZU a ČVUT.

Kvůli technické náročnosti a inflaci vzrostly odhadované náklady z původních asi 117 až 121 milionů korun na zhruba 190 až 196 milionů. Povodí Ohře proto žádá o podporu z Operačního programu Spravedlivá transformace, který pomáhá regionům zasaženým útlumem těžby uhlí. Projekt má být významným symbolem obnovy Mostecka po éře uhlí.

Povodí Ohře už získalo stavební povolení a výběr zhotovitele byl plánován na konec roku 2024. Stavba by měla začít v první polovině roku 2025, případně se může posunout k roku 2026. Dokončení se očekává nejpozději do konce roku 2027, s rezervou do roku 2029. Po spuštění koryta bude AOPK sledovat návrat rostlin, drobných organismů a ryb; časem by zde mohl vzniknout i nový rybářský revír.

Bílina se nevrátí do původního historického koryta, protože to v mnoha místech už fyzicky neexistuje. Krajina byla přetěžena, přeložena, zasypána a přetvořena důlní činností. Nové koryto proto nebude rekonstrukcí minulosti, ale pokusem vytvořit funkční říční prostor v krajině, kterou člověk v minulém století téměř celou přepsal.

Dolní tok Bíliny má vedle průmyslové historie také silný kulturní význam. Protéká krajinou, kam staré české pověsti kladou počátky rodu Přemyslovců. Hlavním místem této pověsti jsou Stadice, dnes část obce Řehlovice v údolí Bíliny. Podle Kosmovy kroniky sem kněžna Libuše poslala poselstvo, aby našlo oráče Přemysla, kterého si lid zvolil za knížete a Libuše za manžela.

Podle legendy poslové našli Přemysla při orbě na Královském poli. Přijal nabídku stát se vládcem, pohostil je chlebem a sýrem a jeho voli podle pověsti zmizeli ve Volské hoře. Někteří odborníci vidí v pověsti možný odraz dávného politického spojení českého kmene s Lemuzany, kteří obývali oblast kolem Bíliny. Význam Stadic potvrzuje i péče panovníků o toto místo, například privilegia udělená Karlem IV. Roku 1987 zde bylo navíc objeveno pravěké sídliště z mladého paleolitu.

Ve Stadicích a okolí dodnes připomínají tuto pověst několik významných míst:

Přestože si Bílina stále nese zátěž znečištění a špatnou pověst, zlepšující se kvalita vody podpořila růst vodáckých i rekreačních aktivit. Z více než osmdesátikilometrové délky je asi 48 až 49 kilometrů, od Mostu či Rudolic po ústí do Labe, běžně sjízdných. Řeka dnes nabízí nejen průjezd bývalou průmyslovou krajinou, ale i klidnější úseky na okraji Českého středohoří. Obtížnost je většinou nízká, od klidné proudící vody po mírné peřeje, takže je vhodná i pro začátečníky. Řeka bývá široká asi pět až deset metrů a při dobrém stavu vody ji lze splout i během víkendu. Plavbu však mohou komplikovat nízký průtok, naplaveniny nebo padlé stromy.

Výhodou Bíliny je malé množství jezů a překážek. Na dlouhých úsecích není nutné lodě přenášet, výjimkou je hlavně oblast u Chánova a vakový jez u Nových Stadic. Odstraněný jez v Trmicích dnes nahrazuje příjemná kamenitá peřej. Turistické zázemí je zatím skromnější než na známějších řekách. Hospod a kempů je méně, ale řeka nabízí více klidu. Důležitým místem je kemp Kyselka v Bílině, další možnosti nocování bývají po dohodě ve Rtyni nad Bílinou nebo u Královského pramene ve Stadicích.

Vývoj řeky Bíliny ukazuje, jak silně může člověk změnit přírodu. Řeka, spojená se starými českými pověstmi a krajinou kolem Stadic, byla v 19. a 20. století výrazně poškozena těžbou, průmyslem a úpravami krajiny. Vysušení Komořanského jezera, zánik starého Mostu, silné chemické znečištění i svedení řeky do potrubí z ní udělaly symbol mrtvé a silně znečištěné řeky.

V 21. století se však stav Bíliny postupně zlepšuje. Pomáhají modernější čistírny, přísnější pravidla a přivádění čistší vody z povodí Ohře. Plánované odtrubnění Ervěnického koridoru a nové přírodě blízké koryto ukazují snahu napravit dřívější škody. Návrat života do řeky i rostoucí zájem vodáků dokazují, že i silně poškozená krajina se může při dlouhodobé péči obnovovat.