Dolský mlýn: pohádková ruina, kde ožívá historie i temné legendy ve skalách

Dolský mlýn je pozoruhodné místo v Českém Švýcarsku. Ti, kdo ho dobře znají, vědí, kolik příběhů se k němu váže — a to nejen těch pohádkových, které zde vznikaly při natáčení. Když jsem ho navštívil poprvé, ještě jako začínající fotograf s naším lektorem Václavem Sojkou z národního parku, nikdy by mě tehdy nenapadlo, že se Dolský mlýn stane místem, kam se budu opakovaně vracet, že o něm později napíšu několik článků, a nakonec sem vezmu fotografovat i své studenty. Jak už jsem zmínil na začátku, Dolský mlýn je plný příběhů. Už samotná stavba má několik vlastních pověstí. Zda jsou pravdivé, nebo ne, je otázkou; pokud však zapátráme ve vyhledávačích nebo třeba i s pomocí umělé inteligence, najdeme jich nepřeberné množství.

Dolský mlýn byl v dávných dobách také křižovatkou obchodníků, pocestných i všech, kteří šli kolem. Mohli si tu dát dobré pivo, večeři a nechat se ubytovat. Dnes sice Dolský mlýn vnímáme spíše jako ruinu nebo starou stavbu, z níž zbylo jen něco málo. Vím, že místní spolek se snaží Dolský mlýn postupně navracet do původní podoby, ale pokud ho chcete vidět ještě v době jeho slávy, stačí si pustit pohádku Pyšná princezna. Tam má totiž stavba ještě omítku. Pojďme se tedy v tomto článku podívat do tajů Dolského mlýna a ukázat si také, jak se na toto místo dostat. Mohu vám však slíbit, že ať sem přijdete v létě, nebo v zimě, vždy na vás dýchne nejen historie, ale také energie okolní přírody.

Když opustíte prosluněné pláně nebo rušná parkoviště v okolních vesnicích a vydáte se po turistické stezce dolů, do nitra Národního parku České Švýcarsko, okamžitě pocítíte změnu. Vzduch náhle ztěžkne vlhkostí, teplota spadne o několik stupňů a sluneční paprsky začnou hrát složitou hru na schovávanou skrze husté koruny stromů. Je to mikroklima, které připomíná spíše severskou tajgu než střední Evropu. Pokud si s sebou na výlet berete fotoaparát, doporučuji ho mít při sestupu po ruce. Klikatá cesta po schodech dolů má své kouzlo sama o sobě. A i kdyby vás zrovna nelákalo fotografování, občas se zastavte, zhluboka se nadechněte a rozhlédněte se kolem sebe. Cesta totiž ukrývá mnoho drobných přírodních zajímavostí.

Dolský mlýn (historicky známý jako Grundmühle) dnes tvoří jen zbytky obvodových zdí z precizně opracovaných pískovcových kvádrů. Když se dotknete toho studeného, vlhkého kamene, cítíte historii. Je to místo plné stínů, obrostlé sytě zeleným mechem a kapradinami. Stojíte tu a nemůžete se ubránit pocitu posvátné úcty. Není divu, že si toto místo lidé vybrali pro zhmotnění svých nejtemnějších obav i nejkrásnějších fantazií. Ještě nedávno tu stálo mlýnské kolo, které zde zůstalo po natáčení, velká voda ho však bohužel odnesla. Při povodních může být Dolský mlýn nedostupný, proto doporučuji sledovat aktuální podmínky a nevydávat se sem za zvýšeného stavu vody. Samotnou hlavní budovu stojí za to si projít pozorně a poté si prohlédnout i okolní hospodářské stavby.

Každé místo s takto silným geniem loci přitahuje legendy. Když jsem tu seděl na břehu řeky, pil horký čaj z termosky a díval se na prázdná okna mlýna, znovu mi na mysli vytanul příběh, který se k Dolskému mlýnu váže. Je to vyprávění, které zná v okolí snad každý, a ačkoliv historikové dnes vědí, že se jedná o archetypální migrující pověst (kterou najdeme v různých obměnách po celé Evropě), k těmto zdem sedí naprosto dokonale. Poslechněte si ji, jako bychom seděli večer u ohně.

Kdysi v dávné minulosti, kdy byl mlýn ještě plný života a klapotu mlýnských kol, žil zde mlynář se svou ženou. Byli to obyčejní lidé, udření každodenní těžkou prací v nehostinném údolí. Měli jediného syna. Jak už to v podobných příbězích bývá, chlapec dospěl, údolí mu začalo být těsné, a tak se vydal do světa na zkušenou. Léta plynula. Z chlapce se stal muž, a co víc, muž velmi úspěšný. Ve světě se mu podařilo nashromáždit obrovské jmění a stal se z něj bohatý člověk.

Když ucítil, že nastal správný čas, rozhodl se vrátit do rodného kraje, aby zabezpečil své stárnoucí rodiče a podělil se s nimi o své štěstí. Než ale dorazil k samotnému mlýnu, zastavil se v nedaleké vesnici v hostinci. Tam se dal do řeči se sedlákem (některé verze pověsti mluví o sousedce) a v bujaré náladě mu prozradil svůj plán. Chtěl rodiče překvapit. Převlékl se do otrhaných šatů, nechal si narůst plnovous a ušpinil si tvář, aby vypadal jako nuzný, zubožený pocestný. Chtěl zaklepat na dveře, poprosit o nocleh a teprve ráno odhalit svou pravou totožnost a vysypat před ně zlaťáky.

Jeho maskování bylo dokonalé. Když oné noci zabušil na masivní dveře Dolského mlýna, jeho vlastní rodiče v něm svého syna nepoznali. Byli to v jádru dobří lidé, a tak zarostlého tuláka nevyhnali do chladné noci, ale nabídli mu ubytování, pravděpodobně v přístodolku či na půdě. Osudovou chybou však bylo, že syn, ukolébaný pocitem domova, polevil v ostražitosti. Za onen prostý nocleh zaplatil mlynářům nepřiměřeně vysokou částkou, anebo, podle jiných vyprávění, neopatrně nechal cinknout měšec plný peněz.

V tu chvíli se do duší starých manželů vplížil temný stín. Hamižnost, ta nejprimitivnější lidská vlastnost, zatemnila jejich úsudek. Před sebou už neviděli člověka, viděli jen jeho zlato. Bohatství, které by je navždy zbavilo dluhů a těžké dřiny v temném údolí. Pod rouškou noci se vplížili k spícímu pocestnému, chladnokrevně ho zavraždili, obrali o všechny cennosti a jeho tělo narychlo zahrabali do země nedaleko mlýna, aby zametli stopy.

Ráno slibovalo nový, bohatý život. Ale pak se objevil onen sedlák z hostince. S úsměvem vstoupil do mlýna a ptal se mlynáře, jak se jim líbilo to velké překvapení a zda měli radost z návratu svého milovaného syna, ze kterého se stal boháč. Ticho, které v té chvíli muselo v mlýnici nastat, si ani nedokážeme představit. Kousek po kousku jim docházelo, jaké monstrózní krutosti se dopustili. Nezabili neznámého tuláka pro peníze; pro pár mincí prolili vlastní krev.

Výčitky svědomí a absolutní psychický kolaps je okamžitě pohltily. Mlynář neunesl tíhu svého zločinu, vzal provaz a oběsil se na jednom z mohutných mlýnských trámů. Jeho žena, šílená žalem, vyběhla ven a vrhla se do temných, ledových vod mlýnského náhonu, kde našla svou smrt. Od té doby se říká, že duše těchto dvou dvojnásobných vrahů bloudí kolem ruin a nemohou najít klid.

Tento příběh jsem slyšel i četl v mnoha podobách; zda je pravdivý, nebo ne, už nechám na vás. Když jsem o Dolském mlýně psal povídku úplně poprvé, jeden čtenář mi napsal, že je to lež. Historicky doložená tato pověst není; o to silněji ale ukazuje, jak si lidé k podobným místům připojují temné příběhy. Když se podíváme na jakékoli místo v naší zemi, téměř každé opuštěné zákoutí má za sebou nějakou tajemnou pověst. A proč také ne? Máme rádi tajemství, někoho přitahuje i duchařina a každé tajemství či příběh přivádí na místo více lidí, vzbuzuje větší zájem a každý si jej nakonec upraví po svém. Ale ať už to kdysi bylo jakkoli, Dolský mlýn má bezpochyby bohatou historii. Doma o něm mám mnoho knih a fascinuje mě, jak velký příběh se kolem něj rozprostírá. Není to jen obyčejná hospoda.

Vždy mě fascinuje, jak si lidská psychika projektuje své obavy z chamtivosti do konkrétních míst. A ačkoliv historička Natálie Belisová ve své vynikající knize Osud má jméno Dolský mlýn jasně prokázala, že skuteční obyvatelé mlýna vedli život plný tvrdé, počestné práce, a nikoliv podobně krvavých dramat, tato pověst k místu neodmyslitelně patří a dodává mu onu magickou, lehce stísňující auru.

Zanechme však mýtů a podívejme se na skutečnou, hmatatelnou historii. Kdy přesně byl na tomto místě mlýn založen, nevíme s absolutní jistotou. První doložené písemné záznamy o samotě Gründmühle pocházejí z roku 1515, ačkoliv jiné prameny datují první zmínky o plně funkčním mlýnském provozu k roku 1573. Nejstarší písemné zmínky bývají v pramenech kladeny do 16. století; často se uvádí rok 1515, jinde rok 1573. Co však víme přesně, je fakt, že se jednalo o mistrovské technické dílo své doby. O takzvaný trojkolový mlýn. Voda z Kamenice byla vedena důmyslným náhonem a roztáčela tři velká dřevěná kola na svrchní vodu. Dvě z těchto kol poskytovala kinetickou energii pro mlecí složení, které drtilo obilí pro široké okolí. Třetí kolo pak pohánělo pilu, která byla v těchto hlubokých, zalesněných oblastech naprosto nezbytná.

Po neklidných dobách třicetileté války patřil mlýn k bynovskému panství. Zlatá éra tohoto místa se však začala psát v září roku 1696. Tehdy vrchnostenský úřad v Bynovci schválil odkoupení mlýna, a novým majitelem se stal mlynář Jan Kryštof Pohl. Tím se zrodila skutečná dynastie. Rod Pohlů vlastnil, udržoval a neustále zveleboval tento komplex po neuvěřitelných více než dvě stě let, až do roku 1910. V 18. a 19. století to nebylo jen osamělé stavení. Byl to pulzující podnik. Rodina Pohlů si uvědomovala, že pouze mletí obilí by k přežití v modernizujícím se světě nestačilo. Komplex se rozrůstal. Byla zde přistavěna pekárna, takže z mleté mouky se rovnou pekl chléb. Navíc tu fungovala palírna alkoholu, ke které patřilo právo várečné. Kolem mlýna kypěl život. Scházeli se tu uhlíři, kteří v nedalekých milířích pálili dřevěné uhlí, kováři, pekaři a skláři, kteří v okolních lesích hledali suroviny pro své řemeslo. Byla to soběstačná, tvrdě pracující komunita vklíněná mezi skály.

V 19. století začala průmyslová revoluce měnit tvář světa. Vznikaly velké parní a později elektrické mlýny v nížinách, proti kterým malé vodní mlýny v hlubokých roklích ztrácely konkurenceschopnost. Obyvatelé Dolského mlýna se museli přizpůsobit. A přizpůsobili se naprosto geniálně. Nasedli na vlnu tehdy se rodícího fenoménu zvaného turismus. Rok 1881 se stal pro Dolský mlýn i celé okolí naprostým milníkem. V tomto roce byla s velkou pompou zpřístupněna divoká soutěska řeky Kamenice, která na počest návštěvy následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este dostala jméno Ferdinandova soutěska. Turistický spolek zde mezi Srbskou Kamenicí (přesněji od soutoku Chřibské a Falknovské Kamenice) a Dolským mlýnem zahájil pravidelnou lodičkovou dopravu.

Logistika tohoto podniku mě jako cestovatele fascinuje. Řeka tu má silný proud, a proto byla přeprava cestujících jednosměrná – plulo se zhruba dva kilometry po proudu k mlýnu. Lidé se kochali romantickými, až děsivými scenériemi, zejména v úseku, kterému se přezdívalo Černá strž (Schwarze Teufel). Koryto řeky muselo být na mnoha místech upraveno jednoduchými kamennými hrázemi, aby byla zajištěna hloubka a bezpečnost. Když lodička dorazila k mlýnu, prázdnou pramici museli najatí muži namáhavě táhnout a přenášet zpět proti proudu. Dolský mlýn se tak stal koncovou stanicí této vyhledávané atrakce. Z hospodářského dvora se stal výletní „Hostinec u Dolského mlýna“, kde unavení turisté nacházeli občerstvení po plavbě. I když byl mlýn v roce 1929 ještě elektrifikován ve snaze udržet krok s dobou, osud mlynářské živnosti byl zpečetěn. Poslední obilí se zde semlelo v roce 1931. Poté mlýn zkrachoval a sloužil už jen jako rekreační a turistický cíl.

Zlatá éra turismu si žádala kvalitní infrastrukturu. V hlubokém údolí nebylo možné spoléhat na provizorní dřevěné lávky, které každoroční jarní povodně zničily. A tak se nedaleko mlýna, přímo nad řekou Kamenicí, zrodila stavba, která dodnes poutá pozornost techniků i historiků architektury. V roce 1902 zde byl postaven pevný, klenutý obloukový most. Desetiletí se v odborné i populární literatuře tradovalo, že se jedná o jednu z vůbec nejstarších staveb ze železobetonu na území tehdejšího Rakouska-Uherska a dnešní České republiky. Skutečně, představa, že inženýři na samém úsvitu 20. století přivezli takto inovativní a experimentální technologii hluboko do neprůstupného lesa, aby zde vybudovali most, je nesmírně odvážná.

O to zajímavější jsou poznatky, které přinesla současnost. Koncem zimy 2025 zahájila Správa Národního parku České Švýcarsko rozsáhlou a tolik potřebnou rekonstrukci tohoto mostu, s rozpočtem atakujícím čtyři miliony korun. Při hlubokých vrtech a zkoumání narušených základů přišli odborníci s fascinujícím zjištěním. Mostek z roku 1902 bývá tradičně označován za jednu z nejstarších železobetonových konstrukcí ale současná rekonstrukce může přinést přesnější poznatky o jeho skutečné konstrukci. Ukazuje se, že stavitelé vytvořili odvážnou konstrukci z prostého litého betonu bez vnitřní ocelové výztuže (armatury), kterou umně zkombinovali s vnější pískovcovou obezdívkou a dlažbou. Tento objev nijak nesnižuje historickou hodnotu stavby; naopak ukazuje nesmírný cit tehdejších řemeslníků pro materiál a statiku.

Zatímco 19. století znamenalo pro Dolský mlýn rozkvět, 20. století přineslo absolutní zkázu. Konec druhé světové války v roce 1945 a následný odsun původního německého obyvatelstva představovaly pro samotu definitivní bod zlomu. Nikdo z nových obyvatel pohraničí se nechtěl trvale usadit v temné, chladné a odlehlé rokli bez moderních přístupových cest. Opuštěný areál se stal snadným terčem rabování. Zmizelo vše, co mělo jakoukoliv hodnotu – vybavení, stroje, ale i stavební materiál. Zdi bez oken a střech začaly pohlcovat okolní les a vlhkost od řeky.

Tou nejkrutější ironií osudu však je, že finální ránu zasadili mlýnu ti, kteří jej posléze proslavili po celé republice – filmaři. Píše se rok 1952 a štáb režiséra Bořivoje Zemana objevuje tento romantický kout pro natáčení budoucí legendy, pohádky Pyšná princezna. Záběr na mlýnské kolo a mladého krále Miroslava (Vladimír Ráž) se měl zapsat do dějin. Zákulisí tohoto natáčení však odhaluje odvrácenou stranu tehdejší filmové produkce. Pro potřeby natáčení filmaři provizorně opravili střechu mlýna lepenkou, ale aby získali onen dokonalý, široký pohled z kamery na celou hlavní budovu i s náhonem, učinili hrůzostrašné rozhodnutí. Bez ohledu na historickou hodnotu nechali strhnout a zdemolovat sousední budovu (prameny se různí, zda se jednalo o bývalý výletní hotýlek, palírnu kořalky či budovu finanční stráže).

Trosky této zničené budovy se zřítily do nedaleké strouhy, která přiváděla vodu z vedlejšího údolí. Systém odvodnění se fatálně ucpal. Voda, která neměla kam odtékat, začala dlouhodobě podmáčet základy hlavní historické budovy mlýna, což vedlo k urychlení celkové statické zkázy. Interiéry mlýna byly v tak katastrofálním stavu, že se slavná scéna souboje zbrojnošů s králem Miroslavem v mračnech létající mouky musela z bezpečnostních důvodů natáčet ve filmových ateliérech na Barrandově.

Trvalo více než půl století, než byl tento proces umírání zastaven. Až v roce 2007 byl Dolský mlýn po neutuchajícím úsilí nadšenců a památkářů konečně vyhlášen za chráněnou kulturní památku. Zásluhou občanského sdružení a dobrovolníků, kteří sem pravidelně jezdí na brigády, bylo okolí vyčištěno a torza obvodových zdí zakonzervována. Procházet se dnes kolem vyčištěných zdí a sledovat pečlivě srovnané pískovcové bloky ve mně probouzí hlubokou úctu k těmto bezejmenným zachráncům naší historie.

Pyšná princezna (1952) byla jen začátkem. Syrová, magická aura pískovcových zdí pohlcených lesem působí na filmaře jako magnet a z Dolského mlýna udělala výraznou kulisu, do níž lze promítnout pohádku, fantasy i drsnou historii. Další filmovou příležitost dostal Dolský mlýn v pohádce Peklo s princeznou režiséra Miloslava Šmídmajera. Nebo Zdeněk Troška při natáčení Čertovy nevěsty. Místa odtud mohou diváci poznat také z pohádek Ztracený princ či Pravý rytíř. Ale také se zde natáčelo i několik německých pohádek.

Síla Dolského mlýna ale dávno přesáhla hranice české pohádky. Jeho rozpad, drsnost a gotický nádech přilákaly i zahraniční produkce — mimo jiné fantasy seriál Kolo času (The Wheel of Time) nebo historický film Jan Žižka (Medieval, 2022). Ponuré údolí v obou případech nabídlo přesně tu syrovost, kterou podobné příběhy potřebují. Právě v tom je kouzlo tohoto místa: stejný pískovcový kvádr může být na plátně jednou pohádkovou skrýší, jindy vchodem do pekla nebo opuštěnou tvrzí ze středověku.

Hluboké lesy a rokle kolem Dolského mlýna v sobě ukrývají stopy dávné lidské víry, utrpení i svobodomyslnosti. Pro mě osobně je jedním z nejsilnějších zážitků průchod tzv. Kostelní cestou (německy Kirchsteig). Dnes je to nenápadná, turisticky ne úplně vyhledávaná, leč romantická stezka kopírující tok Kamenice, ale její historie je prodchnuta potem a slzami. Až do roku 1786, kdy byl postaven nový kostel v Jetřichovicích, museli obyvatelé výše položené a izolované osady Vysoká Lípa docházet do farnosti v obci Růžová právě touto strží. Jako němá připomínka těchto strastiplných poutí byla v pískovcové skále nad řekou vytesána výklenková kaplička z roku 1716, u které se znavení poutníci modlili za bezpečný průchod.

Zatímco Kostelní stezka odkazuje na katolickou historii kraje, louka Okrouhlík přímo u Dolského mlýna (v blízkosti Královského smrku) nabízí naprosto unikátní pohled na prolínání tradičního náboženství a novodobého trampingu. Stojí zde torzo starých sloupkových božích muk, které kdysi představovalo symbol náboženské úcty. Za komunistického totalitního režimu byla kaplice zničena a zbyl jen pískovcový sokl. A právě tento zničený sokl se v 60. a 70. letech stal oltářem jiné víry – víry ve svobodu, přírodu a lesní moudrost (woodcraft). Trampové, skauti a tuláci, kteří zde nacházeli v noci útočiště pod převisy (České Švýcarsko bylo vždy rájem trampů), začali do kamene rýt své znaky, vlčí tlapy a podpisy.

V roce 2008 provedli kameníci a Správa NP citlivou restauraci starých božích muk. Doplnili chybějící římsu i kaplici a do niky umístili obraz svatého Vojtěcha (patrona plavců, což odkazuje na zdejší historii s lodičkami). Dnes tam tak v těsné a dojemné symbióze stojí obnovený katolický kříž.

Doufám, že jsem vás svým vyprávěním namotivoval k tomu, abyste obuli pevné boty, sbalili do batohu čaj a vydali se toto magické místo prozkoumat na vlastní kůži. Výhodou Dolského mlýna je, že ačkoliv leží v naprosto neporušené přírodě, díky pečlivě udržovaným trasám je dobře dostupný. Jen nezapomeňte, že až na výjimky je cesta určena pro pěší, vjezd motorových vozidel je zakázán a pro pejskaře platí jasné pravidlo – vaši čtyřnozí přátelé jsou vítáni, ale s ohledem na ochranu zvířat v Národním parku musí být na vodítku.

Z hlediska parkování doporučuji dvě hlavní základny. První je malebná obec Jetřichovice, kde můžete auto nechat například na prostorném placeném parkovišti u Starého mlýna (cca 150 Kč/den) nebo u restaurace Praha přímo v centru. Druhou výbornou alternativou je Vysoká Lípa, kde zaparkujete u stejnojmenného hotelu (cca 100 Kč/den).

Pokud preferujete ekologičtější a romantičtější hromadnou dopravu (čímž se vyhnete letnímu stresu s hledáním parkovacího místa), oblast je skvěle pokrytá sítí turistických autobusů. Využít můžete linku č. 434 (přijíždějící z Krásné Lípy) nebo linku č. 436 (z Děčína), které mají zastávky přímo v Jetřichovicích i Vysoké Lípě.

Kromě samotného mlýna a zmíněného památného stromu můžete svůj výlet v sezóně trefit na dny, kdy tu lokální nadšenci a ochránci přírody pořádají „Dny lesních řemesel“. Tehdy údolí ožije přesně tak, jak tomu bylo v dobách rodu Pohlů. Na vlastní oči uvidíte, jak se v milířích pálí dřevěné uhlí, jak voní pečený chléb, jak kovář ohýbá žhavé železo nebo jak se plstí ovčí vlna. Je to zážitek, který zaručeně vtáhne děti a dospělým připomene zručnost našich předků. A nezapomeňte, že díky vybudování zmíněné provizorní lávky (po dobu rekonstrukce historického mostku) je přechod přes říčku Kamenici bezpečný a plně bezbariérový pro všechny návštěvníky.

Závěrečné zamyšlení

Na konci každé své cesty se snažím reflektovat, co mi dané místo dalo. Dolský mlýn (Grundmühle) mi opakovaně připomíná pomíjivost lidského snažení. Hrdá a nesmírně výkonná mlynářská živnost rodiny Pohlů, trvající staletí, zkrachovala; slavná turistická atrakce lodiček vzala za své; kamenné zdi padly za oběť nenechavcům i hledačům filmových iluzí.

Paradoxně právě tento pád odhalil jeho největší krásu. Zřícenina ztratila svůj původní hospodářský účel a stala se součástí lesa. Proměnila se v kulisu pro filmaře tvořící pohádky, v plátno pro naše archetypální strachy ukryté v temných pověstech o vraždách, v místo paměti pro skauty i v cíl fotografů, blogerů a nejrůznějších nadšenců. Dolský mlýn je dnes symbolem i oblíbeným cílem turistiky. Když lidé cestují do Českého Švýcarska a navštěvují jeho známá místa, často si řeknou: „Ten ještě nemáme.“ I proto sem pořádám fotoworkshopy — spíše neformální výlety pro nadšence, kteří rádi fotografují a chtějí se něco přiučit. Nejde mi o reklamu ani o výdělek; pokud mi někdo dá dobrovolný příspěvek, nebráním se tomu, ale podstatné je pro mě něco jiného. Na těchto akcích se lidí často ptám, jak na ně místo působí. A znovu a znovu slyším, že na ně dýchne nejen okolní příroda a samotná architektura stavby, ale také zvláštní energie, která tam zůstává. A popravdě — stejně jako mýty a příběhy nikdy nekončí, vznikají kolem Dolského mlýna stále další a další.

Po deštích nebo při zvýšeném stavu Kamenice je lepší cestu odložit a sledovat aktuální upozornění Správy NP. Šťastnou cestu a hluboké zážitky.