Chléb jako naděje na přežití: Co jedli vězni uvnitř zdí terezínského ghetta

Terezínské ghetto, zřízené nacistickým bezpečnostním aparátem v listopadu roku 1941 v prostorách bývalého posádkového města z 18. století, představovalo vysoce specifický fenomén v rámci celoevropského systému takzvaného konečného řešení židovské otázky. Ačkoliv nacistická propaganda prezentovala Terezín jako „židovské sídliště“, v němž starší a prominentní evropští Židé tráví klidný podzim svého života, ghetto sloužilo k jejich soustředění, decimaci i deportacím na Východ. Podle přehledu USHMM aktualizovaného v září 2026 sem bylo do 20. dubna 1945 deportováno přibližně 140 000 Židů. Dalších asi 15 000 vězňů dorazilo při závěrečných evakuacích jiných táborů. Přibližně 88 000 lidí bylo z Terezína deportováno dále do ghett, táborů a míst vraždění, především do Auschwitz-Birkenau. Asi 34 000 Židů zemřelo přímo v ghettu. Jde o jiné zařízení než policejní věznice gestapa v nedaleké Malé pevnosti.

Hlad, nemoci a nevyhovující životní podmínky způsobovaly vysokou úmrtnost přímo v Terezíně. Tento článek je dalším tématem ze série o terezínském ghettu a měl by ukázat každodenní realitu stravování v Terezíně. Vytvořit tak představu, jak fungoval přídělový systém pod dohledem SS, a zprostředkovat osobní svědectví o dopadech chronické podvýživy. A také popsat krutý kontrast mezi skutečným utrpením vězňů a inscenovanou realitou nacistické propagandy. Při pohledu na tuto realitu je nutné rozlišovat jednotlivá období i skupiny vězňů: stejná porce nečekala na pracujícího člověka, dítě a starého nemocného bez příbuzných, kteří by mu mohli pomoci.

Zásobování desítek tisíc lidí, natěsnaných do prostor určených pro zlomek tohoto počtu (v září 1942 zde žilo přibližně 58 500 osob), bylo téměř neřešitelné. Nacistické velitelství přeneslo správu nedostatku na židovskou samosprávu. Její Hospodářské oddělení s Ústřední provianturou prostřednictvím devíti místních proviantur rozdělovalo potraviny, spravovalo loupárny brambor a pekárny a zajišťovalo hromadné stravování. Organizační zázemí tohoto systému zachycují jak Adlerova práce, tak dochované archivní písemnosti.

Pravomoc židovského staršího i jeho aparátu však byla podřízena nacistickému velitelství. Samospráva skutečně organizovala rozdělování jídla, ale hospodařila s dodávkami, které potřebám ghetta nestačily. Odstupňovaný systém distribuce upřednostňoval pracující a děti; nepracujícím zbývalo ještě méně. Rozhodování o každé porci tak probíhalo pod tlakem vynuceného nedostatku. Zvýhodnění jedné skupiny mohlo zhoršit vyhlídky druhé a zvlášť ničivě dopadalo na lidi, kteří již nemohli pracovat.

Nejhůře dopadli staří lidé. V říjnu 1942 žilo na půdách 6 034 vězňů; tento údaj zahrnuje obyvatele půd celkem, nikoli pouze seniory. Právě starší lidé však nevyhovující hygienu a provizorní ubytování snášeli obzvlášť těžce. Nízké příděly a chybějící pomoc příbuzných zvyšovaly jejich ohrožení. Navzdory obětavé práci vězněných lékařů a sester přinášely hlad, infekce a vyčerpání vysokou úmrtnost. Zdravotní péče existovala, její možnosti však katastrofální podmínky nemohly vyrovnat.

Strava v Terezíně byla jednou z nejkrutějších podob každodenního strádání. Obyvatelé ghetta trpěli nedostatečným množstvím jídla, jeho nízkou kvalitou a nevyváženým složením. Bílkoviny a tuky z jídelníčku nezmizely úplně: dochované přídělové přehledy zachycují také maso, margarín či odstředěné mléko. Jejich výskyt v evidenci ale neznamená, že se v dostatečném množství dostávaly ke všem vězňům. Některým lidem pomáhaly balíky zvenčí, jiní tuto možnost neměli. Pracovní komanda obdělávala i zemědělské plochy, samotná práce mezi potravinami však vězňům nezaručovala svobodný přístup k úrodě.

Pro mnoho obyvatel ghetta patřilo ke každodenní rutině čekání ve frontách s miskou na jídlo, které se k nim často dostalo už studené. Stravování vykazovalo děsivou monotónnost. Jeden pevný jídelníček platný pro celé ghetto a všechny roky však sestavit nelze. Následující přehled proto rozlišuje obecné složky stravy od konkrétní vzpomínky pamětnice:

Stravovací i hygienická realita byla zničující. Hromadné kuchyně musely obsloužit tisíce hladovějících lidí a nedostatek jídla doprovázelo přeplněné ubytování. Malířka Helga Hošková-Weissová, deportovaná do ghetta ve dvanácti letech v prosinci 1941, zažila později také Osvětim. Právě k jejímu pobytu v Osvětimi patří vzpomínka na třípatrové pryčny bez matrací a přikrývek a jedinou misku polévky pro deset lidí. Nelze ji vydávat za obraz terezínské kuchyně. I bez přenášení této zkušenosti ovšem zůstává obraz ghetta otřesný: dlouhé fronty, nepostačující porce a strach, zda se podaří vydržet do příštího jídla.

Terezínskou stravu nelze spolehlivě posoudit podle kalorické hodnoty dnešní bramborové polévky. Rozhodující je doložený dlouhodobý nedostatek a jednotvárnost potravy, které se spojovaly s pracovním vypětím a přeplněním. Přesný energetický příjem se lišil podle období, přídělové kategorie i možnosti získat něco navíc. Hlad a špatné životní podmínky přispívaly k nemocnosti a vysoké úmrtnosti. Zvlášť tragická epidemie skvrnitého tyfu pak zasáhla ghetto na jaře 1945 v souvislosti s příchodem evakuačních transportů; její průběh patří k samotnému závěru války.

Tam, kde oficiální příděly nestačily, nabývalo mimořádného významu shánění potravin mimo běžný výdej. V roce 1943 se součástí zdání normálního hospodářského života stala vlastní terezínská měna, takzvaný Ghettogeld. Banka zahájila činnost 12. května 1943. Tento peněžní systém sloužil nacistické propagandě, bankovky však nebyly pouze nefunkční rekvizitou: měly omezené použití například v obchodech s konfiskovanými věcmi a v kavárně. Nezajišťovaly ale dostatek potravin ani svobodné nakupování. Vedle nich měly pro vězně bezprostřední hodnotu skutečné zásoby, chléb a jiné věci, které bylo možné vyměnit.

Tento stav stavěl vězně před zoufalá morální dilemata. Odcizení chleba spoluvězni mohlo připravit stejně hladového člověka o jeho nejbližší jídlo, získání surovin mimo přídělový systém zase znamenalo riziko trestu. Jednotný, všemi přijímaný nepsaný kodex takového jednání však nelze bez konkrétního pramene předpokládat. Lidé nasazení v zemědělství mimo ubytovací prostory měli někdy možnost setkat se s pomocníky zvenčí nebo získat něco k jídlu. Příběh Evy Roubíčkové ukazuje, jak nebezpečné takové přilepšení bylo: nález cibule vedl k vyšetřování a podle jejího svědectví také k deportaci spoluvězně, kterého označila za její zdroj. Hranice mezi záchranou a ohrožením dalšího člověka byla krutě tenká.

Nedostatek stravy těžce působil také na děti. Podle přehledu Holocaust.cz prošlo ghettem více než 10 500 dětí, kterým před deportací do Terezína nebylo patnáct let. Přibližně 400 zemřelo v ghettu a asi 7 500 po deportaci na Východ. Tato čísla vymezují konkrétní věkovou skupinu; nelze je zaměňovat s tvrzením, že ze všech terezínských dětí přežila pouze stovka. Každodenní boj o jídlo se navzdory snahám samosprávy promítal do jejich kreseb a poezie.

V dětských časopisech, například Vedem, a básních se objevovaly motivy chladu, špíny a hladu. Anonymní autor v básni „Touha po domově“ píše: „Málo jídla a bída tu je.“ Hanuš Hachenburg v básni „Budoucnost“ zachycuje dospělé pohlcené hladem: „Zdá se jim o příští. Jak svět jim nese husu. (…) A dav, na jídlo mysle, špulí pusu.“ Obě ukázky zde přebírám prostřednictvím literárního rozboru na iLiteratura.cz. Vedle strádání dokládá dětská tvorba i schopnost zachovat vzpomínky, představivost a vlastní pohled na život za hradbami.

Fyzickému i psychickému ničení dětí se snažil čelit německo-židovský pedagog, sportovec a sionista Alfred (Fredy) Hirsch. Do Terezína přijel 4. prosince 1941 s Aufbaukommandem II. Spolu s dalšími pracovníky péče o mládež pomáhal vytvářet podmínky, v nichž měly děti vlastní denní režim, hygienu a prostor pro pohyb. Dětské domovy, takzvané heimy, byly výsledkem širšího úsilí samosprávy a vychovatelů. Hirschův přínos byl mimořádný, nebyl však jediným člověkem, který se na této práci podílel.

Charismatický a odvážný Hirsch si sebejistým vystupováním a němčinou získával respekt i u příslušníků SS. Důsledně dbal na hygienu a sport dětí. Po deportaci do rodinného tábora v Auschwitz-Birkenau v září 1943 se podílel na zřízení dětského bloku č. 31. Děti zde trávily den, na noc se vracely k rodičům. Právě k osvětimskému bloku patří zprávy o získávání nedoručitelných balíků a výživnější stravy. Podle profilu Holocaust.cz do březnové likvidace zářijového transportu žádné dítě na tomto bloku nezemřelo na následky podvýživy. Hirsch zemřel 8. března 1944 za nevyjasněných okolností spojených s předávkováním uklidňujícími léky. Zda šlo o sebevraždu, nelze vydávat za jistotu.

Zatímco děti vyjadřovaly hlad poezií, vězněné ženy si vytvořily jiný způsob, jak se vracet ke ztracenému domovu: „vaření ústy“ (Kochen mit dem Mund). V podmínkách hladu si zpaměti vybavovaly recepty na bohaté obědy a moučníky, které nemohly skutečně připravit. Sdílení receptů lze chápat jako psychologický únik, vzdor a připomínku někdejšího života. Jídlo symbolizovalo ztracený domov, kulturu a bezpečí. Zapsaný recept tak uchovával něco, co vězeňský příděl poskytnout nemohl: vzpomínku na vlastní stůl, rodinu a možnost rozhodovat o obyčejných věcech.

Nejznámější památkou tohoto odporu je soubor receptů spojený se jménem Minny Pächterové. V podmínkách hladu vznikaly zápisky společně s dalšími vězněnými ženami; nejde tedy jen o dílo jediné autorky. Před smrtí svěřila rukopis příteli, aby jej předal její dceři. K té se dostal až v roce 1969. Roku 1996 vyšly recepty jako In Memory’s Kitchen: A Legacy from the Women of Terezin, v editorském zpracování Cary De Silva, a staly se silným mementem kulturního odporu za holocaustu. Dochovaný rukopis připomíná nejen hlad, ale také ženy, které si uprostřed něj uchovávaly své znalosti a paměť.

Skrytý odpor proti beznadějnému systému zahrnoval získávání jídla zvenčí. Potravinové balíky podléhaly omezením, která se měnila podle období a původu vězňů. Tištěné připouštěcí známky pro zásilky do Terezína jsou doloženy výrobou v červnu 1943 a oznámením z 12. července 1943. V pramenech se objevuje limit 20 kilogramů; nelze však z různých pravidel vytvořit jediný neměnný režim pro všechny. Další, velmi nebezpečnou cestou bylo ilegální pašování za pomoci lidí z okolí ghetta. Významným příkladem byl železničář Karel Košvanec, posmrtně oceněný titulem Spravedlivý mezi národy.

Karel Košvanec (1901–1950), zaměstnanec nádraží v Bohušovicích nad Ohří, za války pašoval v noci do ghetta potraviny a další potřebné zásoby. Podle rodinného svědectví vyrážel zpravidla jednou týdně, někdy i dvakrát, a nosil desítky kilogramů. Zásoby získával za prostředky vězňů i s pomocí vlastní rodiny; s přípravou mu pomáhaly manželka Marta a dcera Vlasta. Ohrožoval tím sebe i své nejbližší. Dcera později vzpomínala také na to, jak se před hlídkami skrýval ve sněhu.

Význam Košvancovy pomoci zachytila v tajném deníku Eva Roubíčková, rozená Mändlová, deportovaná do Terezína v prosinci 1941. Tehdy jí bylo dvacet let; jednadvacáté narozeniny oslavila až následující rok. Díky práci v zemědělství měla možnost kontaktu s lidmi zvenčí. V deníku označovala svého pomocníka jako „árijce“ a zaznamenala přijetí balíčku. Její vzpomínky dokládají, jak zásadní taková pomoc byla. Podrobný seznam množství medu, mouky, cigaret a dalších potravin však bez ověření konkrétního vydání a stránky deníku nelze přebírat jako doslovnou citaci. Tuto informaci nelze ověřit.

Pašování však mělo i tragické následky. Když četník našel u Evy cibuli, ze strachu o Košvance a jeho rodinu označila za její zdroj spoluvězně Bennyho Grünbergera. Podle jejího svědectví byl poté zařazen do transportu a nevrátil se; konkrétní cíl tohoto transportu zde použitý přepis neupřesňuje. Eva strávila měsíc ve vazbě a ghetto přežila. Její vyprávění ukazuje, jak jídlo rozhodovalo o životě a smrti a stavělo vězně před nesnesitelná morální dilemata. [13]

Košvanec zemřel v roce 1950. Rodina jeho zdravotní potíže spojovala i s válečnou pomocí v mrazech; tuto souvislost je třeba chápat jako rodinné svědectví, nikoli prokázaný lékařský závěr. Jeho manželku Martu a dceru Vlastu komunistický režim v roce 1957 stíhal v souvislosti s prodejem cenností. Marta byla podle dobové retrospektivy odsouzena k šesti letům, podle vyprávění Vlasty však ve vězení skutečně strávila dva a půl roku. Rehabilitace následovala v roce 1994. Košvancovo ocenění Spravedlivý mezi národy v roce 2013 potvrzuje přímo seznam Jad vašem.

Terezín měl nacistům posloužit také jako propagandistická kulisa před zahraničními pozorovateli. Dánsko se zajímalo o osud svých deportovaných Židů a návštěva zástupců Mezinárodního výboru Červeného kříže a Dánska se připravovala již od konce roku 1943. Skutečnou podobu přelidněného ghetta měla zakrýt akce Verschönerung, tedy „zkrášlení“. Na jaře 1944 se upravovalo prostředí, kterým měla delegace projít. Součástí příprav byly také deportace: mezi 15. a 18. květnem 1944 nacisté odvezli přibližně 7 500 vězňů do Auschwitz-Birkenau, aby snížili přeplnění Terezína. Většina těchto lidí byla zavražděna při červencové likvidaci rodinného tábora. Záměr vytvořit zdání méně přeplněného a normálního města tak doprovázelo odesílání jeho obyvatel do vyhlazovacího tábora.

Zbývající vězni museli vybudovat „Potěmkinovu vesnici“. Podél připravené trasy se upravovaly fasády, vysazovaly květiny a vznikaly prostory, které měly působit jako součást běžného města: dětské hřiště, hudební pavilon či místa odpočinku. Banka a ghettové peníze přitom existovaly už od roku 1943. Kulturní život vězňů také nevznikl až kvůli návštěvě. Nacisté zneužili skutečné kulturní aktivity, včetně dětské opery Brundibár, a zasadili je do pečlivě režírovaného obrazu spokojenosti.

Při návštěvě 23. června 1944 prošli ghetto Maurice Rossel za Mezinárodní výbor Červeného kříže a dánští zástupci Eigil Juel Henningsen a Frants Hvass. Viděli předem připravený výsek života, který zakrýval hlad i deportace. Každý z trojice sepsal vlastní zprávu; příznivé vyznění těchto zpráv ukazuje účinnost inscenace. Často opakovaná historka, podle níž děti volaly na velitele Rahma „už zase sardinky“, ovšem není bezpečným dokladem průběhu návštěvy. H. G. Adler příbuzné vyprávění označuje za rozšířenou, ale nepřesnou pověst. Tuto informaci nelze ověřit. Propagandistický podvod je přitom doložen i bez této dramatické scény.

Nacistické filmové plány předcházely červnové návštěvě Červeného kříže. Hlavním iniciátorem projektu z roku 1944 byl podle USHMM důstojník SS Hans Günther. Vězněný německo-židovský herec a režisér Kurt Gerron dostal za úkol vytvořit snímek, který měl ukázat údajně příznivé poměry. Natáčení probíhalo s přestávkami od 16. srpna do 11. září 1944. Film nesl název Theresienstadt: Ein Dokumentarfilm aus dem jüdischen Siedlungsgebiet. Označení Vůdce daroval Židům město se rozšířilo později, nebylo jeho skutečným názvem.

Film měl Terezín představit jako prosperující město s kulturním životem, volným časem, dostatkem jídla a dobrou péčí. Záběry sportu a odpočinku doplňovaly obrazy stravování; zachované fragmenty skutečně ukazují děti s chlebem namazaným máslem. Z potravin se stala součást nacistické lži. Skutečná činnost nebo skutečný kousek chleba před kamerou neukazovaly skutečné podmínky celého ghetta. Vybraný obraz zakrýval rozdíly v přídělech, nemocnost a ohrožení deportací. Tvrzení, že po povelu „Stop!“ dozorci všem odebrali nesnědené jídlo, však nemá v použitých pramenech dostatečnou oporu. Tuto informaci nelze ověřit.

Filmovou historii Terezína je zároveň nutné rozlišovat podle jednotlivých projektů. Irena Dodalová se podílela na natáčení v roce 1942, tedy téměř dva roky před Gerronovým filmem. Dochované záběry z roku 1942 nebyly součástí snímku z roku 1944. Vyprávění spojované s Dodalovou proto nelze automaticky přenést do Gerronova natáčení. Konkrétní popis pohřebního vozu, který měl ráno rozvážet chléb a později vozit mrtvé a umírající na bohušovické nádraží, není v použitých pramenech doložen. Tuto informaci nelze ověřit.

Film byl dokončen v březnu 1945 a v dubnu promítán pouze neveřejně. Mnozí z těch, kteří se na něm podíleli, byli mezitím deportováni a zavražděni. Kurt Gerron odjel z Terezína do Auschwitz-Birkenau 28. října 1944 a zahynul tam. Toto datum označuje jeho deportaci; nelze je uvádět jako společný den zavraždění většiny účinkujících. Propagandistický obraz přežil lidi, jejichž přítomnost před kamerou měla světu sloužit jako důkaz nacistické „péče“.

Podmínky v Terezíně se v závěru války znovu prudce zhoršily. Od druhé poloviny dubna 1945 přicházely evakuační transporty z jiných koncentračních táborů. Evakuace zahrnovaly železniční přepravu i pochody smrti; tyto pojmy neoznačují tutéž formu přesunu. Mezi nově příchozími bylo mnoho těžce vyčerpaných a nemocných lidí. V ghettu se začal šířit skvrnitý tyfus, jehož první případ v této závěrečné vlně byl hlášen 24. dubna 1945. Tváří v tvář blížícímu se konci války připravovali příslušníci SS odchod; jejich rodiny a část personálu opustily Terezín již 24. dubna. Vězňům zůstával boj s epidemií, nedostatkem a následky dlouhodobého strádání.

Nedostatek jídla vedl počátkem května 1945 také k nepokojům. Památník Terezín dokládá, že 3. května pořádková služba zasahovala proti revoltujícím polským vězňům v takzvaných Západních barácích. Požadovali zvýšení přídělů a neomezený pohyb po Terezíně. Mnozí další příchozí se naopak podle svých sil zapojovali do pomoci. Odchod SS 5. května a příjezd sovětských jednotek 8. května neznamenaly okamžitý konec umírání. Lékaři, sestry a pomocné týmy dál zápasili s epidemií a vyčerpáním nemocných. Karanténa trvala od 13. do 28. května; zpráva z 20. června 1945 již konstatovala překonání epidemie. Svoboda přicházela do města, v němž bylo stále nutné zachraňovat lidské životy.

Jídlo v Terezíně nebylo jen prostředkem k utišení hladu, ale také součástí útlaku a každodenního rozhodování o přežití. Nacistická politika udržovala vězně v podmínkách nedostatku, jehož rozdělování musela organizovat židovská samospráva. Zvlášť zranitelní byli nepracující senioři a nemocní. Vězni se bránili různými strategiemi: Fredy Hirsch pomáhal dětem, Karel Košvanec pašoval zásoby s nasazením vlastní rodiny a ženy se uchylovaly k „vaření ústy“, zachycenému v receptech Minny Pächterové a jejích spoluvězeňkyň. Jídlo si tak i v nelidských podmínkách uchovalo symboliku domova a důstojnosti.

Hrůzu každodenního nedostatku zakrýval cynický propagandistický obraz Terezína. Při návštěvě zahraniční delegace a natáčení Gerronova filmu Theresienstadt nacisté předváděli vybrané scény jídla, odpočinku a kulturního života jako důkaz dobrých poměrů. Za touto iluzí pokračovaly deportace a mnozí účastníci natáčení byli později zavražděni. Stravování se tak stalo otázkou života a smrti i rekvizitou nacistické lži.

Téma terezínského ghetta zpracovávám v menší sérii článků, které bych později rád vydal jako knihu. V jednotlivých zkrácených textech se postupně věnuji různým tématům; pro knihu připravuji také rozhovory. Je to ještě běh na dlouhou trať. Pokud byste chtěli přispět k tématům, o nichž píšu, budu rád za jakoukoli spolupráci či podporu. V dalších článcích se podíváme na to, jak vězni spali, s čím obchodovali a jak vypadal běžný den jednoho z nich.