Transporty trhaly rodiny. Za zdmi terezínského ghetta se přesto rodily děti

Nacistické rasové zákony zasahovaly i do nejintimnějšího života. Norimberské zákony a navazující nařízení v Protektorátu Čechy a Morava neomezovaly jen majetek a občanská práva, ale rozbíjely rodiny neodpovídající nacistické ideologii. Rozdělování manželů transporty bylo často cíleným nástrojem psychického ničení.

Zvláštní postavení měla takzvaná smíšená manželství, v nichž byl jeden partner židovského původu a druhý podle nacistické terminologie „árijec“. Svazek chránil židovského partnera před okamžitou deportací téměř do konce války, zároveň však rodinu vystavoval soustavnému tlaku gestapa a radikalizované části společnosti.

Nežidovští partneři čelili zastrašování a vydírání, aby se rozvedli. Rozvod zbavil židovského partnera ochrany a zpravidla během dnů či týdnů vedl k povolání do transportu. Odmítnutí mělo těžké následky pro oba: nežidovští manželé často ztráceli zaměstnání, byli společensky vylučováni a v letech 1943–1944 posíláni do zvláštních pracovních táborů. Rodiny tak stály před trýznivými etickými dilematy.

Historické prameny zachycují příběhy párů, které se snažily oklamat nacistický aparát a zachránit rodinu, aniž se vzdaly svého vztahu. Jedna rodina se vyhýbala transportu pomocí oficiální rozluky místo rozvodu. Manželé před úřady prohlásili, že spolu nežijí ani se nestýkají. Manželka tvrdila, že jí výchova a společenské postavení nedovolují rozvod, ale společný život je nemožný. Rozluka však byla jen zástěrkou: žena navštěvovala matku v pražských Košířích, aniž vzbudila podezření, a manžel za ní večer tajně přicházel.

Tajné schůzky v Košířích byly projevem vzdoru proti režimu, který určoval, kdo smí, koho milovat. Fingovaná rozluka trvala do počátku roku 1945, kdy se s blížící se frontou začaly deportace týkat i dosud chráněných osob ze smíšených manželství. Když bylo jasné, že manžel transportu do Terezína neunikne, pár rozluku úředně zrušil, aby deportaci čelil s obnoveným rodinným svazkem i na papíře.

Janin otec se v roce 1939 pod nátlakem skutečně rozvedl, aby rodinu ochránil před dopady protižidovských zákonů. Manželka s dcerami odešla do Písku, ale manželé si tajně psali a navštěvovali se v Praze až do zákazu volného pohybu židovských občanů v roce 1941. Po otcově deportaci v září 1943 mu bývalá manželka navzdory riziku dál posílala potravinové balíčky. Rozvod jejich pouto nepřerušil.

Zatímco někteří manželé bránili rozdělení úředními kličkami, jiným po násilném odloučení zbývala jen materiální podpora partnera. Emil Hamáček byl synem Gustava Hamáčka a Pavlíny, rozené Sladkusové. Jeho rodiče byli v roce 1943 deportováni do Osvětimi, kde byli zavražděni. Emil žil ve smíšeném manželství a do Terezína byl deportován až v roce 1945. V ghettu prodělal těžký tyfus. Jeho manželka posílala potravinové balíčky, které pomáhaly i Emilově sestře Anně. Oba sourozenci přežili. Obětavost odloučených partnerů tak mohla rozhodovat o přežití.

Hermína Riglová pomohla svému strýci získat falešný křestní list. Podle rodinné kroniky doklad vystavil farář. Hermína byla zatčena a v Drážďanech souzena za padělání úředních dokumentů. Následovalo věznění v Ravensbrücku a deportace do Osvětimi-Březinky. Ze zajetí psala manželu Václavovi. Rodina dostala celkem deset dopisů, první přišel z Drážďan v listopadu 1941.

Většina párů se snažila rozdělení, jakkoliv zabránit nebo jej oddálit, aby alespoň jeden z nich mohl přežít. Existují však ojedinělé a mimořádně mrazivé případy, kdy byla touha neopustit milovaného člověka silnější než samotný pud sebezáchovy. V takových momentech se lidé dobrovolně vzdávali svých privilegií, jen aby mohli ruku v ruce nastoupit do dobytčího vagonu.

Když se hovoří o rozdělených partnerech, nelze opomenout hluboce lidský a tragický příběh jednoho z nejvýznamnějších českých literátů meziválečné generace, spisovatele Karla Poláčka. Poláček, autor humoristických románů, které formovaly českou kulturu, prožíval v době okupace vztah s právničkou a úřednicí Dorou Vaňákovou, se kterou se seznámil v roce 1936. Byli to lidé zralého věku, jejichž láska se prohlubovala s narůstajícím temnem německé okupace.

Jakožto významná osobnost a kulturní veličina požíval Karel Poláček po určitou dobu specifické ochrany, která ho před prvními vlnami hromadných deportací chránila. Tato dočasná výjimka se však nevztahovala na ženu, kterou miloval. Když Dora obdržela povolání do transportu, stál spisovatel před rozhodnutím, které formovalo celou jeho existenci. Mohl využít svého statusu, zůstat v relativním bezpečí a pokusit se přečkat válku. To však Poláček kategoricky odmítl. S naprostou rozhodností trval na tom, že nesmí být s Dorou rozděleni. Tato neústupnost znamenala jediné – dobrovolný nástup do vlaku, jenž je oba odvezl do neznáma. Zřeknutí se výjimek a dobrovolný odchod do ghetta a následně do vyhlazovacího tábora je svědectvím o hodnotě, kterou tito lidé přikládali svému svazku. V podmínkách absolutního odlidštění se trvání na tom, že zůstanou spolu, stalo posledním možným projevem svobodné vůle a zachování lidské důstojnosti.

Karel Poláček a právnička Dora Vaňáková byli 5. července 1943 deportováni z Prahy do Terezína. V transportu De měli sousední pořadová čísla. Poláček byl veden pod číslem 541, Vaňáková pod číslem 542. Podle tradovaného vyprávění se spisovatel přihlásil, aby mohl Doru doprovodit. Dne 19. října 1944 byli oba deportováni z Terezína do Osvětimi transportem Es.

O tom, co Dora Vaňáková pro Poláčkovu rodinu znamenala, později vyprávěla jeho dcera Jiřina. Na jaře roku 1939 se Dora ujala zařizování jejího odjezdu do Anglie. Jiřina tehdy ještě chodila do školy. Dora jí tam o přestávkách telefonovala a domlouvala si s ní schůzky, aby spolu mohly vyřídit vše potřebné. Když už měla Jiřina cestu připravenou, zbývalo jí získat od Národní banky povolení k vývozu peněz. Také s tím jí Dora pomohla. Koncem března 1939 Jiřina odjela do Anglie. O více než čtyři roky později, 5. července 1943, byli její otec a Dora společně deportováni z Prahy do Terezína.

Pokud rozdělení manželů představovalo zánik tradiční podoby rodinného života, narození dítěte uvnitř ghetta reprezentovalo absolutní životní paradox. Přivést na svět nový, křehký život v prostředí, které bylo zkonstruováno k decimaci a shromažďování lidí před jejich odesláním na smrt, představovalo absurditu, jež se vzpírá lidskému chápání.

Pro okupační aparát byl každý projev nového židovského života v přímém rozporu s ideologií. Přesto, v relativně specifických podmínkách pevnosti, se děti rodily. Matky tyto děti přiváděly na svět s vědomím naprosté nejistoty, do reality poznamenané přelidněním, nedostatkem hygieny a všudypřítomným hladem. Novorozeňata byla po porodu umisťována do takzvaného domova kojenců. Zde se o ně a o další mládež staral obětavý personál, v jehož čele stály osobnosti jako Egon (Gonda) Redlich či Alfred (Fredy) Hirsch. Tito lidé společně se stovkami dalších vychovatelů dokázali z ghetta vytvořit pro děti alespoň částečně snesitelné místo, kde se navzdory nacistické politice o zničení vzdělávání tajně učilo a kde se formovaly hluboké vazby.

Chladná čísla historických výzkumů vypovídají o tragédii těchto novorozenců lépe než jakákoliv slova. Podle soupisu, který publikovali Lagus a Polák, se v ghettu narodilo 207 dětí. Podle stejného přehledu se 25 z nich dočkalo osvobození.

Osud těchto kojenců byl zpečetěn úřední neúprosností. Jakmile se dítě narodilo, nedostalo status běžné lidské bytosti. Děti narozené v ghettu dostávaly svá vlastní táborová identifikační čísla automaticky podle takzvaných transportních čísel, jež byla přidělena jejich matkám. Dítě tak od prvního nádechu nebylo svobodným člověkem, ale pouhou položkou v evidenci, čekající na zařazení do transportu na východ, většinou směr Osvětim-Březinka.

Z celkového počtu 207 dětí, které na místě vdechly svůj první vzduch, přežil do konce války a následného osvobození naprosto marginální zlomek. Podle dochovaných záznamů jich holocaust přežilo pouhých 25. Tato zdrcující propast mezi narozením a přežitím ukazuje, jak efektivní byl vyhlazovací mechanismus. Těch pětadvacet dětí, kterým se podařilo přežít – ať už proto, že se narodily těsně před osvobozením na jaře 1945, nebo díky nezměrným obětem svých rodičů – si ponese stigma svého místa narození po zbytek svých životů.

Mezi onou hrstkou pětadvaceti dětí, jež zázrakem unikly vyhlazení a narodily se přímo za hradbami ghetta, vyniká osobnost, jejíž jméno se později hluboce zapsalo do formování moderní československé společnosti. Je jím Fedor Gál, uznávaný sociolog, politik, publicista, dokumentarista a laureát Ceny Paměti národa.

Jeho životní příběh, a zejména okolnosti jeho narození, připomínají drásavou realitu konce války. Gálova rodina žila v malém slovenském městečku Nemecká Ľupča (dnešní Partizánska Ľupča) na Liptově. Odtud byli na sklonku války deportováni. Fedor Gál se narodil přímo v terezínském ghettu dne 20. března 1945, tedy necelé dva měsíce před osvobozením. Podmínky, do kterých se narodil, vykazovaly naprostý nedostatek čehokoliv potřebného pro péči o novorozence. Rodina neměla k dispozici žádné vybavení, a tak, jak sám Gál s odstupem desetiletí popisuje, první týdny svého života nestrávil v postýlce, nýbrž byl uložen do obyčejné papírové krabice od bot.

Zrození do „krabice od bot“ uprostřed podvyživených těl a propukající epidemie skvrnitého tyfu se stává metaforou nejhlubšího společenského úpadku 20. století, ale současně symbolem vítězství lidské houževnatosti. Otec Fedora Gála zahynul, a matka tak zůstala se svými dětmi sama, ale konce války se v Terezíně všichni tři naštěstí dočkali.

Zkušenost dítěte bez domova, kterému dějiny ukradly otce a přisoudily mu jako první kolébku kus kartonu, však Fedora Gála nezlomila. Po absolutoriu chemické průmyslovky a následném vysokoškolském studiu v Bratislavě svůj bystrý analytický intelekt nasměroval ke společenským vědám. Během revolučních událostí roku 1989 se stal jednou z klíčových tváří hnutí Verejnosť proti násiliu (VPN). Své trauma přetavil v energii bojovat proti nesnášenlivosti a útlaku, čímž se jako sociolog zasazoval o zkoumání kořenů násilí a budování „dialogu přes ploty“. Dnes platí za jednu z nejvýznamnějších morálních a intelektuálních autorit veřejného prostoru.

Zatímco Fedor Gál patří k hrstce těch, kteří se v ghettu přímo narodili, Terezínem prošly tisíce dalších dětí, jež byly odtrženy od svých rodin a musely v tomto nepřátelském prostředí dospět. Mnoho z těch, kteří dokázali přežít selekce a pochody smrti, později přetavilo své traumatické zážitky do umělecké, literární či akademické tvorby, čímž se stali významnými pilíři poválečné společnosti.

Těžko představitelným osudem prošel Toman Brod, jenž byl jako třináctiletý chlapec v červenci 1942 i se svým bratrem Hanušem a matkou Olgou deportován z Prahy. Hned po příjezdu do ghetta zasáhla rodinu absurdita úředního rozdělování – zatímco matka putovala do jedněch kasáren, Toman byl oddělen do domova mládeže L 417. V Terezíně strávil dlouhé měsíce poznamenané hladem a všudypřítomnou smrtí starých lidí. Později, po deportaci na východ, unikl v říjnu 1944 selekci doktora Mengeleho jen díky neuvěřitelné duchapřítomnosti, kdy za zády dozorce přeběhl do skupiny vybrané na práci. Navzdory tomu, že ztratil rodinu, Toman Brod přežil a jeho osud ho neodradil od hledání pravdy; stal se z něj později významný český historik a spisovatel, jehož díla a vzpomínky pomáhají dnešním generacím pochopit mechanismy zla.

Podobně silný je příběh Dity Krausové (rozené Polachové). Ta byla deportována z Prahy v listopadu 1942. I ona zažila stísněné podmínky Terezína, než byla v prosinci 1943 odvezena do takzvaného rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Zde se zapojila do aktivit v dětském bloku, který vedl Fredy Hirsch. Právě zde, v nejtěžších představitelných podmínkách, Dita tajně opatrovala několik propašovaných knih, jež sloužily k povzbuzení dětské představivosti. Její obrovská odvaha inspirovala vznik světoznámé knihy Osvětimská knihovnice. Po válce se Dita Krausová i se svým manželem odstěhovala do Izraele, kde se stala učitelkou a později uznávanou autorkou a pamětnicí, jež o svých zkušenostech přednáší po celém světě.

Osobnosti zasažené v raném věku pobytem v ghettu se staly těmi, kdo skrze vědu, literaturu či pedagogiku nejlépe chránili zemi před recidivou totality. Byly to právě přeživší děti a pozůstalí rozdělených manželů, kdo společnosti neustále držel zrcadlo a připomínal, jak nebezpečně snadné je sklouznout k politice určující lidskou hodnotu na základě původu.

Archivy a vzpomínky po více než osmdesáti letech ukazují nejen hrůzy represivního systému, ale i rodiny vystavené krajním fyzickým a psychickým zkouškám. Fingované rozluky, tajné schůzky v Košířích, potravinové balíčky i dobrovolný odchod do vyhlazovacího tábora za milovaným člověkem nebyly činy mýtických hrdinů, ale obyčejných úředníků, spisovatelů a obchodníků. Jejich vzdor svědčí o lidské solidaritě tváří v tvář nacistické snaze rozbít rodinná pouta.

Příběhů spojených s terezínským ghettem je tolik, že by jejich zachycení vydalo na celou knihu. Právě práce na těchto článcích mě přivedla k rozhodnutí pustit se do jejího psaní. Jednotlivé osudy si zaslouží více prostoru, než jim může nabídnout jeden článek, a také možnost vyprávět je v širších souvislostech. Tím však tento seriál nekončí. V dalších textech budeme postupně poznávat život v ghettu i příběhy lidí, kteří jím prošli. Chci dát prostor nejen tomu, co se na tomto místě dělo, ale především lidem, jejich vztahům a rozhodnutím, které se za velkými dějinami často ztrácejí.

Přežití pětadvaceti dětí narozených v ghettu symbolizuje vítězství života nad smrtí. Osudy Fedora Gála, Tomana Broda a Dity Krausové, jejichž životy Terezín poznamenal od narození či dětství, jsou varováním i důkazem, že z krajního utrpení může vzejít významný intelektuální a etický přínos společnosti. Tyto osobní příběhy vypovídají o lidskosti více než přehledy vojenských tažení a kladou otázku: co jsme ochotni obětovat pro pouto k těm, které milujeme?