Když Winton přijel do Prahy, Marie Schmolková celé roky pomáhala uprchlíkům

Záchranu židovských dětí z předválečného Československa si veřejnost spojuje především se sirem Nicholasem Wintonem. Příběh osamělého hrdiny, utvářený poválečnou pamětí a populární kulturou, však zastiňuje systematickou, vyčerpávající a nebezpečnou práci humanitárních sítí. V centru té pražské stála Marie Schmolková. Její pražský tým připravovali seznamy ohrožených dětí a pomáhali dospělým uprchlíkům získat doklady a najít zemi, která je přijme.

Její příběh ukazuje, jak historická paměť opomíjí ženy zajišťující každodenní logistiku záchrany. Schmolková vyjednávala kvóty, sháněla finanční garance, řešila propadlá víza a čelila zoufalství uprchlíků, úředním obstrukcím i gestapu.

Schopnost Marie Schmolkové orientovat se v multikulturní a mnohojazyčné meziválečné Evropě vycházela z jejího rodinného zázemí. Narodila se jako Marie Eisnerová 23. června 1893 v Praze, tehdy součásti Rakouska-Uherska, do asimilované židovské středostavovské rodiny propojující české a německé prostředí. Byla nejmladší ze šesti dětí obchodníka Ignáce (Hynka) Eisnera z Milína a Julie, rozené Katzové (či Kohnové), z Votic.

Eisnerovi provozovali velkoobchod s textilem a galanterií a od konce osmdesátých let 19. století bydleli v malém, křivolakém domě v Kamzíkově ulici (čp. 545/3) poblíž Staroměstského náměstí. Mariin rozhled formovalo prostředí, v němž židovství znamenalo spíše kulturní a historickou sounáležitost než přísnou náboženskou praxi. Doma se mluvilo převážně česky, samozřejmostí však byla výborná němčina. Marie si osvojila také francouzštinu a angličtinu, klíčové pro její pozdější diplomatickou a záchrannou práci.

Rodina měla široké společenské vazby, přesto si rozpočet vylepšovala přijímáním podnájemníků. Stýkala se s česky i německy mluvícími pražskými intelektuály. Jejím přítelem byl filozof a novinář Felix Weltsch z pražského kruhu kolem Franze Kafky; lingvista Pavel Eisner byl Mariiným bratrancem z druhého kolene. Marie studovala na Vyšší dívčí škole ve Vodičkově ulici, centru ženské emancipace v Čechách. Učila ji zde spisovatelka Gabriela Preissová, která ji ovlivnila i později.

Přes výborné studijní předpoklady a touhu po univerzitním vzdělání si Marie nemohla dovolit řádné vysokoškolské studium. V roce 1916 alespoň navštěvovala přednášky na Univerzitě Karlově jako volná posluchačka. Zatímco starší sestry se vdaly a odešly, zůstala s matkou v Kamzíkově ulici a pomáhala vést rodinný podnik. Otec zemřel na tuberkulózu v roce 1896, když jí byly tři roky.

V tehdejší patriarchální společnosti byla její kariéra výjimečná: díky strategickému myšlení a organizačním schopnostem se z bankovní úřednice vypracovala na zástupkyni ředitele malé banky. Matka ji podle vzpomínek Felixe Weltsche charakterizovala slovy: „Ta nejmladší Eisnerovic holka je činorodá jako muž.“ Výrok odrážel dobové stereotypy připisující asertivitu, racionalitu, strategické myšlení a nezávislost výhradně mužům.

Na podzim 1923, krátce po matčině smrti, se třicetiletá Marie Eisnerová provdala za významného pražského advokáta Leopolda Schmolku (1868–1928). Majetný vdovec a vzdálený příbuzný rodiny byl o pětadvacet let starší a měl tři dospělé děti z předchozího manželství.

Sňatek jí přinesl společenský i materiální vzestup, podle dobových svědectví a rodinných vzpomínek však šlo o šťastné soužití, nikoli svazek z rozumu. Leopold podporoval její nezávislost: daroval jí luxusní Buick, který sama řídila po Praze, což tehdy u žen nebylo běžné. Společné děti neměli, Marie si však vytvořila láskyplné pouto k jeho dětem i vnoučatům, která na ni vzpomínala jako na laskavou babičku.

V únoru 1928, po necelých pěti letech manželství, Leopold náhle zemřel. Po manželově smrti jí s přípravou cesty pomohla její bývalá učitelka Gabriela Preissová. Cesta přes Egypt, Sýrii a britskou mandátní Palestinu Marii Schmolkovou zásadně proměnila. Setkání s kibucy, židovskými osadníky budujícími novou domovinu a uprchlíky před sílícím evropským antisemitismem v ní probudilo sionistické a humanistické přesvědčení. Do Prahy se vrátila odhodlaná věnovat život veřejné službě.

Zapojila se do WIZO, spřátelila se s Irmou Polak a Hannah Steinerovou, která později sehrála zásadní roli v záchranných akcích a zaplatila za ni životem. Stala se výkonnou poradkyní organizace a vstoupila do Židovské strany. Na pražském kongresu WIZO v roce 1931 se setkala se zakladatelkou Rebeccou Sieffovou. Sionismus pro ni nebyl jen ideologií budoucího státu, ale především základem praktické sociální a záchranné práce. Prostřednictvím WIZO a Mezinárodní ligy žen za mír a svobodu (WILPF) se propojila s československým ženským emancipačním hnutím. Díky původu, vzdělání a jazykům překonávala jeho české, německé a židovské dělení a spolupracovala mimo jiné se senátorkou Františkou Plamínkovou. Judaismus i sionismus chápala jako závazek k sociální odpovědnosti a rovnoprávnosti.

Nástup Adolfa Hitlera k moci na přelomu ledna a února 1933 proměnil Marii Schmolkovou z regionální aktivistky v organizátorku mezinárodní záchrany. Československo se téměř přes noc stalo prvním útočištěm tisíců lidí prchajících před nacistickým terorem. Zprvu šlo hlavně o německé sociální demokraty, komunisty a intelektuály; po přijetí norimberských zákonů přibývali Židé zbavovaní občanských práv a majetku. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 se situace stala kritickou.

Schmolková pochopila, že běžná filantropie proti státnímu teroru nestačí. Stala se členkou Poradního sboru komisariátu pro uprchlíky z Německa a předsedkyní Národního koordinačního výboru pro uprchlíky v Československu. Zásadní bylo její vedení pražské pobočky HICEM, založené roku 1936 pro koordinaci rostoucího přílivu uprchlíků. Název této mezinárodní židovské emigrační asociace spojoval zakládající organizace HIAS z New Yorku, ICA z Londýna a Emigdirect z Berlína. Schmolková byla také klíčovou spojkou amerického Joint Distribution Committee (JDC, Joint), který z velké části financoval pomoc ve střední Evropě. Odchod z Německa komplikovala také říšská daň z útěku. Vznikla už roku 1931 a nacistický režim ji využíval k odčerpávání majetku emigrantů.

Záchrana ve třicátých letech vyžadovala především náročnou byrokratickou práci, nejen potraviny a léky. Československá vláda uprchlíky přijímala, ale čelila tlaku zprava a doznívající hospodářské krizi. Získat právo pobytu (tzv. domovské právo), natož pracovní povolení, bylo pro cizince téměř nemožné. Bez možnosti legálně pracovat byli uprchlíci zcela závislí na záchranných výborech.

Schmolková denně budovala „architekturu záchrany“: vyjednávala s československými úřady, aby uprchlíky nevracely do rukou gestapa, zajišťovala ubytování, lékařskou péči a tranzitní víza do třetích zemí. Výbory platily lodní cesty, vyřizovaly často zneplatněné pasy a jednaly s ambasádami od Francie a USA po Latinskou Ameriku a Indii. Síť, kterou budovala s Hannah Steinerovou, označila historička Laura E. Brade za „grassroots transnational network of escape“ (zdola budovanou nadnárodní síť úniku).

V létě 1937 shrnula Schmolková své zkušenosti a vize v programovém textu „O sociální práci“, publikovaném v Židovském kalendáři na rok 5698. Analyzovala strukturální problémy nucené migrace a zdůraznila, že individuální charita nestačí: masový exodus vyžaduje mezinárodní diplomacii, značné finance a strategické mezistátní plánování.

Novinářka Milena Jesenská, která se s Marií Schmolkovou úzce stýkala a spolupracovala s ní, zanechala v roce 1938 v týdeníku Přítomnost jedno z nejpřesnějších, až mrazivě přesných svědectví o její osobnosti a pracovním nasazení:

„Tato žena zná osobně každého člověka, který v posledních pěti letech přešel hranice. Zná jejich osudy, zná jejich nebezpečí. Pod záplavou těchto osudů jako by ani jejího vlastního nebylo. Pohybuje se věčně mezi životem a smrtí, mezi úřady londýnskými, pařížskými a pražskými. Vidí skoro samou beznaděj a podaří se jí po strašném úsilí vymoci jen málo naděje: ale je tak podivuhodně klidná, jako bývají věřící lidé.“

Obětavá práce pražských výborů narážela na cynickou politickou realitu. V první polovině roku 1938, zejména po březnovém připojení Rakouska k nacistickému Německu, prudce přibývalo uprchlíků, zatímco evropské demokracie uzavíraly hranice. K řešení krize svolal americký prezident Franklin D. Roosevelt na červenec 1938 mezinárodní konferenci do francouzského Évian-les-Bains u Ženevského jezera.

Devítidenní konference se zúčastnili diplomaté 32 států a zástupci desítek nevládních a humanitárních organizací. Marie Schmolková byla jedinou oficiální delegátkou Československa a jeho uprchlických záchranných rad. Jako ředitelka pražského HICEM předkládala údaje o kritické situaci a prosazovala mezinárodní rozdělení kvót.

Évian však skončil morálním selháním svobodného světa. Přes projevy soucitu všechny státy kromě Dominikánské republiky, včetně USA, Velké Británie, Francie, Kanady a Austrálie, odmítly zvýšit imigrační kvóty pro ohrožené Židy. Převážil ekonomický protekcionismus, obavy z nezaměstnanosti a politických konfliktů; v mnoha zemích také skrytý či otevřený institucionální antisemitismus.

Konference tak vyslala nacistickému Německu a Adolfu Hitlerovi hrozivý signál: západní demokracie nebudou bránit systematické perzekuci Židů a žádná velmoc nezasáhne, protože židovské uprchlíky samy přijmout nechtějí.

Pro Schmolkovou byl Évian bolestným vystřízlivěním. Tváří v tvář „neprostupné hradbě kvót, nesplnitelných podmínek a zákazů vydávat víza židovským uprchlíkům“ pochopila, že diplomatická záchrana přesídlením celých rodin je zablokována. Nezbývalo než přijmout ráznější krizová opatření a hledat skuliny v mezinárodním právu.

Podzim 1938 prohloubil beznaděj po konferenci v Évianu a zasáhl přímo Československo. Mnichovská dohoda z 30. září postoupila pohraničí (Sudety) nacistickému Německu. Během několika týdnů prchaly do vnitrozemí zmenšené a paralyzované „druhé republiky“ statisíce lidí: čeští úředníci, němečtí antifašisté, a především sudetští Židé. Československá vláda pod tlakem Berlína a kolapsu státu uzavírala nové vnitřní hranice. Ve snaze zavděčit se okupantům někdy násilně vracela prchající židovské rodiny na nacisty obsazené území. Vznikla tak „země nikoho“ (no man's land). Lidé bez státní příslušnosti či zbavení občanství uvízli na týdny až měsíce v pohraničních lesích, polích a příkopech bez přístřeší, potravin, topení a léků. Z jedné strany je odháněli českoslovenští četníci, z druhé příslušníci SS.

Schmolková nebezpečné oblasti osobně navštěvovala. Její memoranda, hlášení a dopisy mezinárodním úřadům jsou otřesným svědectvím i cenným historickým pramenem. Už v dubnu a květnu 1938 pomáhala burgenlandským Židům vyhnaným z Rakouska na zchátralý vlečný člun na Dunaji. Tato „loď-vězení“ uvízla mezi hranicemi Československa, Maďarska a Německa. Schmolková zajistila potraviny a připravila právní postupy k získání tranzitního azylu.

Na podzim 1938 se Schmolková zapojila do pomoci Židům vyhnaným z Německa k polské hranici. Jiné svědectví zanechala po návštěvě Miloslavova u Bratislavy 27. listopadu 1938. Na slovensko-maďarské hranici tam našla vyhnané lidi, kteří si na otevřeném poli stavěli přístřešky z kukuřičných stonků a hloubili jámy pro děti. Snažila se získat finance z JDC a dospěla k bolestnému závěru: odmítají-li mocnosti zachránit dospělé, je morální povinností uchránit před jistou smrtí alespoň jejich děti. Tento kalkul přežití položil základy Kindertransportů.

Zlom přišel po Křišťálové noci (9.–10. listopadu 1938), pogromu, který ukázal, že nacistům nejde jen o diskriminaci, ale i o fyzickou destrukci židovské populace. Britská vláda pod tlakem zpráv o brutalitě mírně ustoupila: Dolní sněmovna povolila dočasný vstup uprchlíkům do 17 let bez rodičů. Podmínkou víza byla předem zajištěná britská adoptivní (pěstounská) rodina a kauce 50 liber na dítě složená u ministerstva vnitra (Home Office). Částka odpovídající dnešním zhruba 3000 librám (téměř 100 000 Kč) měla zaručit, že dítě nezatíží státní pokladnu a po válce zaplatí jeho odjezd.

Koncem roku 1938 přijela do Prahy Doreen Warrinerová, zástupkyně nového Britského výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC), financovaného sbírkami The Observer a Lord Mayor's Fund. Ihned se spojila s Marií Schmolkovou. S dalšími spolupracovníky vytvořily záchrannou koalici, která musela jednat, než zemi zcela ovládnou nacisté.

Pro přijetí dětí potřebovaly důvěryhodného britského občana, který v Londýně rychle zajistí administrativu. Warrinerová, Schmolková a britský pedagog Martin Blake proto v prosinci 1938 dopisem vyzvali devětadvacetiletého londýnského burzovního makléře Nicholase Wintona, aby místo lyžování ve švýcarských Alpách přijel pomoci do Prahy. Winton přijel a zhruba tři týdny pracoval z hotelu Šroubek (dnes Grand Hotel Evropa) a hotelu U hvězdy v Břevnově, kde Warrinerová ukrývala zubožené uprchlíky.

Schmolková a Warrinerová ho seznámily se situací v uprchlických táborech a zemi nikoho. Zatímco média často líčí Wintona jako osamělého tvůrce a organizátora celé akce, historické dokumenty ukazují pragmatickou dělbu práce. Historička Anna Hájková ji popisuje takto:

„Je zastíráno, že organizace Kindertransportů byla organizována většinou ženami, které jsou úplně zapomenuty. Jako Doreen Warrinerová. Když se na tuto problematiku podíváte, tak zjistíte, že Nicholas Winton byl vlastně praktikantem Marie Schmolkové.“

Sir Nicholas Winton, pasovaný roku 2003 královnou Alžbětou II. na rytíře a oceněný roku 2014 Řádem Bílého lva, do konce svého dlouhého života odmítal kult osamělého hrdiny. Zdůrazňoval, že bez pražského zázemí by nezachránil ani jedno dítě. Koncem ledna 1939 se Winton vrátil do Londýna, kde zajišťoval „bezpečnou“ a legální část záchrany: jednal s Home Office, hledal náhradní rodiny prostřednictvím inzerátů, vybíral kauce a obstarával vstupní víza. V Praze jej nahradil Brit Trevor Chadwick, který pomáhal organizovat odjezdy na nádražích. Nejtěžší část bylo přímé riziko, kontakt s lidskou tragédií a dodávání údajů Wintonovi do Británie.

Ráno 15. března 1939 obsadil wehrmacht zbytek Čech a Moravy. Československá suverenita zanikla, byl vyhlášen Protektorát a moc převzaly okupační orgány a gestapo. Britští a kanadští občané z BCRC se ocitli v nebezpečí; pro české a německé humanitární pracovníky židovského původu byla situace bezprostředně fatální. Nacisté sledovali exilovou a protinacistickou činnost v Praze už před okupací. Dne 16. března 1939 vtrhlo gestapo s kolaborující českou policií do kanceláří uprchlických výborů. Marii Schmolkovou a její nejbližší spolupracovnici z WIZO Hannah Steinerovou zatkli za vedení záchranných a sionistických aktivit.

V pankrácké věznici čelily obě ženy brutálnímu psychickému a podle některých svědectví i fyzickému nátlaku. Téměř šestačtyřicetiletou Schmolkovou se závažným diabetem podmínky a často šest až osm hodin trvající výslechy denně nenávratně zdravotně poškodily. Gestapo chtělo odhalit síť kontaktů, finanční toky HICEM a jména úředníků vydávajících falešná víza. Ani jedna tyto informace neprozradila. Zatčení vyvolalo mezi uprchlíky, zástupci BCRC a zahraničními novináři paniku a rozhořčení: obě ženy znaly množství rozpracovaných případů. Do kampaně za jejich propuštění se zapojili američtí zástupci i ženské hnutí v čele se senátorkou Františkou Plamínkovou, která využila vlivu u zbývajících českých institucí. O tři roky později ji nacisté zatkli a během heydrichiády popravili.

Mezinárodní tlak přiměl gestapo v polovině května 1939 obě ženy po dvou měsících propustit. Svobodu však nezískaly: musely zůstat v Protektorátu a podílet se na nacisty kontrolované emigraci Židů. Na jaře a v létě 1939 ještě nebyla plošnou nacistickou strategií masová likvidace v koncentračních táborech („Konečné řešení židovské otázky“); ta nastoupila až během války. Cílem tehdy bylo učinit dobytá území „Judenrein“ (očištěná od Židů) hromadnou, brutálně urychlenou nucenou emigrací. Veškerý židovský majetek přitom prostřednictvím konfiskačních fondů propadal německé říši.

Schopnosti, vliv a mezinárodní kontakty Schmolkové tak byly pro SS a gestapo paradoxně „užitečné“. V polovině léta 1939 přijel z Vídně Adolf Eichmann, specialista na židovské vystěhovalectví a pozdější strůjce holocaustu, založit a řídit pražskou Ústřednu pro židovské vystěhovalectví. Ta potřebovala, aby organizace jako JDC a HICEM financovaly emigraci a vydávaly víza, a urychlily tak vyhnání českých Židů. Eichmann proto v srpnu vyslal respektovanou Schmolkovou na zásadní konferenci HICEM do Paříže. Schmolková v Paříži referovala o kritické situaci, získat víza do třetích zemí pro statisíce lidí však bylo v létě 1939 geopoliticky nereálné. Eichmann očekával, že se navzdory možnosti uprchnout vrátí do Prahy s penězi pro Ústřednu.

Dne 1. září 1939, během mise Schmolkové, napadlo Německo Polsko. Vypukla druhá světová válka, hranice se uzavřely a Francie s Británií vstoupily do války s Třetí říší. Návrat z Francie do Prahy byl nemožný. Gestapo činilo její pražskou spolupracovnici Hannah Steinerovou odpovědnou za Mariino „protizákonné“ setrvání v exilu, čímž zpečetilo její osud. Schmolková se musela rychle přesunout z Paříže do Londýna.

Británie nebyla pro padesátiletou, nemocnou a psychicky i fyzicky vyčerpanou Schmolkovou vysvobozením. Přes mezinárodní renomé a stovky zachráněných lidí v Londýně musela obhajovat své postavení a hledat základní zázemí. Podle svědectví a korespondence jí někteří političtí uprchlíci, kterým pomohla, odmítali pomoci či uvolnit místo v uprchlických organizacích z obavy, že je její vliv zastíní.

Nevzdala se. Bydlení našla u dávné přítelkyně, britské pacifistky a sufražetky Mary Sheepshanksové, a pokračovala v pomoci uprchlíkům v londýnském Bloomsbury House. V bývalém hotelu Palace sídlily charitativní organizace pomáhající lidem uvízlým v Británii. Mnohé z nich britské úřady po vypuknutí války paradoxně internovaly jako „enemy aliens“ (občany nepřátelského státu) kvůli německým či rakouským pasům. Svou tíseň popsala v jednom z posledních dochovaných dopisů synovci:

„Žijeme tu jako provazochodci.“

Strádání na Pankráci, obavy o lidi v Protektorátu včetně Hannah Steinerové a vlastní rodiny, zhoršující se diabetes a nepolevující práce měly fatální následky. Dne 27. března 1940, necelý rok po propuštění a asi šest měsíců po příjezdu do Londýna, zemřela šestačtyřicetiletá Schmolková na masivní infarkt. Podle dobového tisku zkolabovala při práci v Bloomsbury House; varovné příznaky ignorovala, protože nechtěla ztrácet čas návštěvou lékaře. Historička Anna Hájková a historik Martin Šmok to shrnuli: „upracovala se k smrti“.

Pohřeb 31. března 1940 v londýnském krematoriu Golders Green se stal manifestací jednoty československého i mezinárodního exilu. Mezi stovkami truchlících byli Hana Benešová, manželka prezidenta Edvarda Beneše, Rebecca Sieffová za londýnské WIZO a vůdce sudetoněmeckých sociálních demokratů Wenzel Jaksch. Hlavní smuteční řeč pronesl Jan Masaryk, tehdejší ministr zahraničí londýnské exilové vlády. Masarykův slib v patetické, nadějeplné smuteční řeči dojal přítomné k slzám:

„S Pánem Bohem, Mařenko, spolehněte se na nás. Budeme svorni, budeme se mít rádi, zvítězíme a domů si Vás odvezeme. Do té doby odpočívejte a duch Váš pomáhej nám ve společné svaté práci, pro mír, slušnost a svobodu.“

Slib zůstal nesplněn: popel Schmolkové nebyl po roce 1945 převezen do osvobozeného Československa. Kvůli lhostejnosti, nedostatku peněz exilové komunity a poválečnému nástupu komunismu zůstala urna v Golders Green. Záznam krematoria uvádí jen, že prach byl „odvezen zřízencem pohřební služby“. Pravděpodobně skončil v bezejmenném rozptylovém hrobu. Pamětní keř hortenzie u zdi krematoria později zahynul, protože nikdo neplatil udržovací poplatky. Žena, která zachránila tisíce lidí, dnes nemá vlastní hrob.

Její nejbližší pražská kolegyně a přítelkyně Hannah Steinerová, kterou okupanti činili odpovědnou za Mariin odjezd, z Protektorátu neunikla. S manželem byla deportována do Terezína a v roce 1944 zavražděna v plynové komoře v Osvětimi.

Osud Marie Schmolkové (od obětavé humanitární práce po téměř století zapomnění) vyvolává otázky o utváření kolektivní paměti. Proč Nicholase Wintona zná český i západní svět a vznikají o něm hollywoodské filmy, zatímco Marii Schmolkovou, Doreen Warrinerovou, Beatrice Wellingtonovou či Hannah Steinerovou, klíčové organizátorky záchrany, donedávna znala jen hrstka historiků? Příčinou nebyl nedostatek pramenů, ale genderové vzorce historického vyprávění o holokaustu. Historičky Laura E. Brade a Rose Holmes ve studii z roku 2017 „Troublesome Sainthood: Nicholas Winton and the Contested History of Child Rescue in Prague, 1938–1940“ (Problematické svatořečení: N. W. a sporná historie dětské záchrany) analyzují, jak a proč byly ženy z těchto příběhů systematicky vytlačovány.

Společnost, úřady i první generace historiků vnímaly náročnou práci těchto žen – organizaci transportů, rozhovory se zoufalými rodiči, balení kufrů, utěšování dětí a hygienu v tranzitních táborech – jako přirozené pokračování mateřské a pečovatelské role. Dobové stereotypy tak bránily jejímu uznání jako hrdinství a záchrany. Britští muži, kteří do středoevropské krize vstoupili zvenčí, často jen krátce jako Winton při třítýdenním pobytu v Praze, lépe zapadali do poválečného archetypu „zachránce“. Vyjednávali s londýnskou vládou a sháněli peníze přes celostátní tisk. Média tak složitou kolektivní akci redukovala na dojemný příběh jediného muže.

Winton sám tento kult odmítal a až do smrti připisoval zásluhy i riziko pražským kolegům – Trevoru Chadwickovi, Doreen Warrinerové a především Marii Schmolkové. „Nebyl jsem nikdy v žádném nebezpečí. Vzal jsem na sebe velký úkol, ale dělal jsem ho v bezpečí svého domova v Hampsteadu,“ uvedl v roce 2011. Veřejnost však dávala přednost jednoduchému mýtu.

V Československu přispěl k zapomnění komunistický režim po roce 1948: příběh záchrany „židovských buržoazních rodin“ ženou se sionistickými vazbami a pomocí britských úřadů a agentů odporoval jeho ideologii. Londýnská exilová pobočka WIZO se přitom už roku 1944 přejmenovala na The Marie Schmolka Society a vydala anglický spis In Memoriam: Marie Schmolka s texty Maxe Broda a Felixe Weltsche, který varoval, že morální pád znamená záhubu evropské civilizace. V Československu následovalo mlčení.

V posledním desetiletí vracejí tyto ženy do veřejné paměti badatelé propojující studium holokaustu a genderu: Anna Hájková, Martin Šmok, Kateřina Čapková, Laura Brade a Rose Holmes. Jejich práce přinesla i veřejné uznání. V říjnu 2019, v den nedožitých narozenin, udělilo zastupitelstvo Prahy 1 Schmolkové čestné občanství in memoriam za boj s byrokracií ve prospěch bezbranných. Nově založená The Marie Schmolka Society publikacemi a vzděláváním zpochybňuje Wintonův mýtus a vrací zapomenuté hrdinky do učebnic. Od roku 2024 nese její jméno také nové náměstí v Praze-Strašnicích poblíž budovy Svobodné Evropy.

Záchrana stovek dětí v Kindertransportech i tisíců dospělých, německých a rakouských antifašistů a dalších uprchlíků byla kolektivním dílem. HICEM a další organizace pod vedením Schmolkové jim pomáhaly ze „země nikoho“ do Indie, Jižní Ameriky, Británie či Palestiny. Schmolková obětovala finanční i osobní pohodlí, rodinný život, vlast, zdraví a nakonec život. Rasové perzekuci čelila empatií, organizační zdatností a vírou v nedotknutelnost lidského života.

Svět právem zná Nicholase Wintona, Oskara Schindlera či Raoula Wallenberga. Historie třicátých let však zůstane neúplná bez uznání Marie Schmolkové a dalších nenápadných zachránců. Její nezištná a vytrvalá práce dokládá, že když selžou státy, instituce a mezinárodní konference jako v Évianu, lidskost mohou zachránit jednotlivci, kteří odmítnou odvrátit zrak.

Ještě 86 let po smrti Marie Schmolkové zůstávají v jejím životopise otevřené otázky. Dne 2. listopadu 2026 zveřejnila Filozofická fakulta Univerzity Karlovy výzvu pro doktoranda či doktorandku, kteří mají ve spolupráci s britskou University of Warwick zpracovat její vědeckou biografii. Výzkum se má věnovat tomu, jak Schmolková organizovala pomoc uprchlíkům v Československu a dalších zemích střední Evropy.