Milena Jesenská: Živoucí oheň, který pohltil sám sebe, aby posvítil do tmy

Vzduch voní těžko definovatelnou směsí vlhkého podzimního listí, studeného kamene a vzdálené tiskařské černě. Když znovu procházím příběhy zámku Veleslavín a jeho sanatoria, vyvstává přede mnou další osud, na který se nezapomíná. Co se odehrává v lidské duši, když se ocitne na samé hraně bytí? Kde končí genialita a začíná sebezničení?

Jakmile dnes zazní jméno Milena Jesenská, většina lidí si okamžitě vybaví Franze Kafku. Je to ale nespravedlivé zúžení jednoho z nejdramatičtějších ženských osudů dvacátého století. Milena totiž nebyla jen múzou ani adresátkou slavných dopisů. Byla to žena mimořádného intelektu, empatie a nasazení, která daleko přesahovala dobu, ve které žila.

Byla špičkovou novinářkou, první překladatelkou Kafkova díla, levicovou intelektuálkou i neohroženou odbojářkou. Její život nebyl jen sledem historických dat, ale příběhem ženy, která dokázala debatovat s intelektuální elitou a zároveň padnout na fyzické i psychické dno. Možná právě proto tak hluboce rozuměla zranitelnosti druhých — protože ji sama nosila neustále v sobě.

Abychom pochopili Mileninu téměř chorobnou potřebu svobody, musíme se vrátit na začátek. Narodila se 10. srpna 1896 v Praze do rodiny, která patřila k měšťanské elitě. Její otec Jan Jesenský byl uznávaný, majetný a autoritativní univerzitní profesor, zakladatel moderní československé stomatologie. Na první pohled to byl dokonalý start do života.

Jenže za uhlazenou fasádou se skrýval citový chlad. Profesor Jesenský byl přísný a často bezohledný vůči nejbližším. Rodinné klima vystihuje i vzpomínka, že květiny určené nemocné manželce bez rozpaků věnoval jiné ženě. V takovém prostředí Milena vyrůstala. Zlom přišel roku 1913, kdy jí v šestnácti letech zemřela matka Milena Hejzlarová. Ztráta nejbližší opory ji uvrhla do přímého střetu s otcem.

Na Minervě, prvním dívčím gymnáziu ve střední Evropě, brzy vynikla inteligencí i výstředností. Zatímco od dívek z dobrých rodin se čekala poslušnost a příprava na výhodný sňatek, Milena četla, diskutovala, bořila tabu a hledala vlastní cestu. Její bouřlivé dospívání nebylo jen projevem vzdoru, ale i zoufalým pokusem vybojovat si vlastní identitu. Právě tehdy se dostala i do kavárny Arco mezi pražské literáty. Pro jejího otce to bylo nepřijatelné. Střet dvou silných povah tak nevyhnutelně mířil k tragédii.

Eskalace přišla s láskou. Milena se zamilovala do Ernsta Pollaka, o deset let staršího literáta a bankovního úředníka z prostředí, kterým profesor Jesenský hluboce pohrdal. Když otec zjistil, že dcera odmítá vztah ukončit, uchýlil se ke kroku, ze kterého mrazí dodnes. V červnu 1917 zneužil svého postavení a nechal vlastní dceru na devět měsíců nedobrovolně zavřít do psychiatrické léčebny.

Mladá žena plná inteligence, vzdoru a života byla náhle odříznuta od přátel, knih i milovaného muže. Otec doufal, že ji tím zlomí a „vyléčí“ z neposlušnosti i lásky. Účinek byl ale opačný, byť za cenu hlubokých psychických jizev. Jak sama Milena později napsala Maxi Brodovi: „Psychiatrie je hrozná věc, když je zneužita… Cokoli lze interpretovat jako abnormální a každé slovo může poskytnout mučiteli novou zbraň.“

Právě tato zkušenost v ní zanechala trvalou nedůvěru k institucionální moci a zároveň prohloubila její cit pro lidi odstrčené, ponížené a označené za odlišné. Když byla v březnu 1918 propuštěna, otcův pokus selhal. Milena byla odhodlanější než dřív, provdala se za Pollaka a odešla s ním do Vídně. Profesor Jesenský reagoval nemilosrdně: vydědil ji, odstřihl od peněz a na dlouhé roky s ní přerušil styky.

Vídeň po rozpadu habsburské monarchie nebyla městem valčíků a lesku, ale metropolí zmítanou hladem, zimou, hyperinflací a beznadějí. Zatímco Ernst Pollak trávil čas v kavárnách Herrenhof a Central, tíha každodenního přežití dopadla na Milenu. Dívka z privilegovaného prostředí náhle poznala dno chudoby. Aby měli co jíst a čím topit, dávala hodiny češtiny, a dokonce na nádraží nosila cestujícím těžké kufry. Právě fyzické vyčerpání, zima a osamění se staly katalyzátorem jejího literárního probuzení.

Z nutnosti vzala do ruky pero a začala psát pro Národní listy jako vídeňská korespondentka. Uprostřed bídy a citového strádání, umocněného Pollakovou nevěrou, se zrodila Milena Jesenská jako novinářka. Její texty nebyly povrchní. Byly bystré, ironické a hluboce lidské. Psala o postavení žen, únavě z domácnosti, manželství i každodenním zápasu o důstojnost. V článku Ďábel u krbu o manželství napsala slova, která znějí ostře i dnes: „Dva lidé mohou mít jen jeden jediný rozumný důvod pro to, aby se vzali, a to je ten, že se nemohou nevzít.“ Tvrdá vídeňská léta ji zbavila iluzí, naučila ji naslouchat obyčejným lidem a ukázala jí, že slovo může být obživou i zbraní.

Do této atmosféry materiálního boje a manželské deziluze vstoupil na přelomu let 1919 a 1920 impuls, který navždy zapsal Milenino jméno do světových dějin literatury. Náhodou narazila na povídku tehdy ještě málo známého, do sebe uzavřeného pražského německého autora. Ta povídka se jmenovala Der Heizer (Topič) a jejím autorem byl Franz Kafka. Text ji zasáhl natolik, že se rozhodla jej přeložit do češtiny. Napsala Kafkovi o svolení. Bylo to vůbec poprvé v historii, kdy bylo Kafkovo dílo přeloženo do jakéhokoliv cizího jazyka. Milena ho tímto činem fakticky objevila pro český literární svět. Jejich ryze pracovní korespondence však brzy přerostla ve fascinující, hluboký a spalující vztah na dálku.

Kafka, muž sžitý se svou úzkostí, nemocemi a samotou, byl Mileninou osobností absolutně uchvácen. Její dopisy, plné života, vzdoru a empatie, jím otřásly. Svému příteli Maxi Brodovi o ní napsal větu, která se stala legendární: „Ona je živoucí oheň, jaký jsem dosud nepoznal.“ Dopisy Mileně, které později vyšly knižně, dodnes představují jeden z vrcholů světové milostné epistolární literatury. Bylo to obnažení dvou zranitelných duší, které se k sobě upínaly přes stovky kilometrů. Milena chápala Kafkovu úzkost, jeho neurotičnost i jeho izolovanou genialitu lépe než kdokoli jiný. On v ní na oplátku viděl obrovskou, nezdolnou životní sílu, kterou sám postrádal. Milena nebyla jen pasivní múzou; byla to intelektuálně rovnocenná partnerka, která s Kafkou vedla hluboký dialog.

Ale papír, jak známo, snese víc než syrová realita každodenního života. Setkali se osobně všehovšudy dvakrát. První několikadenní setkání ve Vídni v roce 1920 bylo plné štěstí a zdánlivého souznění. Ale to druhé, jež proběhlo v rakouském pohraničním městě Gmündu, přineslo nevyhnutelné a hořké vystřízlivění. Milena si zde plně uvědomila naprostou neslučitelnost jejich povah. Ona byla bytostně pozemská, živelná, plná touhy žít, milovat a konat, zatímco Kafka se neustále stahoval do nemoci, strachu a vnitřních bariér. Důležitým faktorem bylo i to, že Milena se navzdory Pollakově nevěře a vlastnímu trápení odmítla s manželem rozvést. Neschopnost opustit Víděn a Kafkova neschopnost přijmout život v jeho plnosti vedly k nevyhnutelnému konci. (Moderní životopisci a literární teoretici, jako například Monika Zgustová, zmiňují i kontext Mileniny bisexuality, která se plně projevila až v pozdějších vztazích a odrážela její neutuchající hledání lásky za hranicemi tehdejších norem). Vzájemnou korespondenci ukončil na přelomu let 1923 a 1924 zřejmě sám Kafka, vyčerpaný svým zhoršujícím se zdravotním stavem. O pár měsíců později, v červnu 1924, geniální spisovatel zemřel na tuberkulózu. Milena pro deník Národní listy sepsala nekrolog, který byl stejně pronikavý a bolestný jako všechny jejich dopisy.

V polovině dvacátých let se vídeňské manželství s Pollakem definitivně rozpadlo. Po krátkém románku se šlechticem a spisovatelem Franzem Xaverem Schaffogtschem v Německu se Milena v roce 1925 natrvalo vrací do Prahy. Zde se okamžitě a s plnou energií zapojuje do víru československé meziválečné avantgardy. V roce 1927 se podruhé vdává, tentokrát za významného a nesmírně talentovaného českého funkcionalistického architekta Jaromíra Krejcara. O rok později, v roce 1928, se jim narodí dcera, která sehraje v matčině životě osudovou roli. Zdálo by se, že Milena po letech strádání konečně našla stabilní přístav.

Ale osud umí být nemilosrdný a rád zasahuje tam, kde to člověk nejméně čeká. Jak brilantně popisuje švédský spisovatel Steve Sem-Sandberg ve svém románu, během těhotenství udělala Milena něco, co bylo pro její živelnou povahu typické, avšak s fatálními následky. Ve vysokém stupni gravidity se plná furiantství a energie rozhodla přebrodit ledovou horskou bystřinu. Podcenila však sílu proudu i teplotu vody. Následky byly absolutně zničující. Dostala akutní sepsi do kolene, po porodu trpěla silným a devastujícím revmatismem a měla trvalé, obrovské problémy s chůzí. Chromá noha a neustálé, bodavé bolesti se staly jejím denním průvodcem.

Aby vůbec dokázala fungovat, starat se o malou dceru a zvládat náročné tempo novinářské profese, začala zničující bolesti tišit tím, co tehdejší medicína nabízela tedy silným opiátem, morfiem. Past závislosti sklapla dříve, než si to dokázala uvědomit. Ze silné, nezávislé a sebevědomé ženy se začala stávat troska. Morfium nebralo jen bolest, ale pohlcovalo i její osobnost, její vztahy a její finanční zázemí. Neustálá potřeba drogy charakterizovala toto temné období jejího života, které nevyhnutelně vedlo k těžkému narušení mezilidských vztahů, a nakonec i k bolestnému rozpadu manželství s Krejcarem v roce 1933. Milena padla na své druhé absolutní dno. Ztratila rodinu, zdraví i část své novinářské pověsti.

Aby se vymanila ze smrtících spárů závislosti na morfiu, musela Milena podstoupit bolestivou odvykací kúru. Právě tehdy do jejího příběhu vstupuje jedno z nejpozoruhodnějších míst pražské lékařské historie – zámek Veleslavín. Tehdejší zámecký areál nebyl obyčejným zdravotnickým zařízením, ale diskrétním a na svou dobu mimořádně pokrokovým sanatoriem pro nervové a plicní choroby. Za jeho vznikem stáli dva výjimeční lékaři – profesor Oskar Fischer a psychiatr MUDr. Leo Kosák.

Právě Kosák dokázal z Veleslavína vytvořit útočiště pro lidi zlomené nemocí, vyčerpáním i životem. Léčila se zde Charlotta Garrigue Masaryková a dožíval zde také architekt Adolf Loos. Do tohoto tichého areálu, vzdáleného od hluku města i pokušení, přišla i zničená Milena Jesenská. Setkání s doktorem Kosákem pro ni muselo být zásadní. Na rozdíl od psychiatrů z jejího mládí nesoudil, ale spojoval pevnou autoritu s pochopením pro lidské utrpení. Právě jeho přístup, klid zámeckého parku a Milenina vnitřní síla jí pomohly překonat nejhorší abstinenční stavy. Ze sanatoria se vrátila čistá, s jasnější myslí a znovu nalezenou schopností psát.

Po překonání závislosti na morfiu a rozpadu manželství vstupuje Milena Jesenská do třicátých let jako svobodná matka zápasící s existenčními starostmi, ale zároveň jako žena na vrcholu svých publicistických sil. Její kariéra sílila už na přelomu desetiletí, kdy v letech 1929 až 1930 vedla ženskou rubriku Lidových novin a snažila se ji vyvést z povrchních témat receptů a módy k otázkám moderní ženy a jejího postavení ve společnosti. Psala eseje, podílela se na Pestrém týdnu a její hlas byl stále výraznější.

Třicátá léta však přinesla hospodářskou krizi, nástup fašismu a tlak na jasné politické vymezení. Milenina potřeba hájit slabší a bojovat proti nespravedlnosti ji přivedla doleva. Pohybovala se v komunistických kruzích, psala pro Tvorbu a věřila, že bojuje za spravedlivější svět. Zda byla skutečně formální členkou KSČ, zůstává ne zcela jisté. Podstatnější však bylo, že její víra narazila na realitu. Fanatismus, salinizace strany a potlačování svobodného myšlení v ní vyvolaly odpor. Milena byla příliš poctivá k sobě i ke svým zásadám, než aby mlčela. S komunistickým prostředím se nakonec rozešla a mnozí někdejší spojenci se od ní odvrátili.

Jejím novým a posledním velkým novinářským domovem se stala Přítomnost Ferdinanda Peroutky. Právě zde dospěla její publicistika k vrcholu. Když po Hitlerově nástupu do moci začali do Československa proudit němečtí a židovští antifašisté, věnovala se jejich osudům s mimořádnou empatií a naléhavostí. Psala o lidech vyhnaných, zlomených a přehlížených, kteří přežívali v pražských ulicích, a apelovala na svědomí společnosti. Vrcholem její odvahy se pak staly reportáže ze Sudet v kritickém roce 1938. Zatímco mnozí zůstávali u komentářů z bezpečí Prahy, Milena jela přímo do pohraničí. S neobyčejnou odvahou a střízlivostí popisovala strach české menšiny tváří v tvář henleinovcům, ale nezaví­rala oči ani před sociální a hospodářskou frustrací části sudetských Němců. Byla jasnozřivá, statečná a v boji proti oběma totalitám často bolestně osamělá.

Když přišel březen 1939, nacistické tanky vjely do Prahy a republika přestala existovat, řada intelektuálů utekla do zahraničí, nebo se stáhla do bezpečí takzvaného vnitřního exilu, kde vyčkávali, co se stane. Milena Jesenská nikoliv. Udělala přesný opak. Její mimořádně silný morální kompas a vzdor vůči jakékoliv zvůli jí zavelel jednat okamžitě. Bez váhání se zapojila do aktivního a nesmírně nebezpečného protinacistického odboje. Její byt v Kouřimské ulici na pražských Vinohradech se doslova přes noc proměnil v tajné překladiště a bezpečný úkryt. Milena pomáhala organizovat útěky politických uprchlíků, československých letců mířících do Británie, bývalých komunistů (přestože ji strana předtím zavrhla) i prchajících židovských rodin za hranice, převážně severní cestou přes Polsko.

Aktivně se také podílela na vydávání a distribuci jednoho z prvních a nejdůležitějších ilegálních odbojových časopisů s názvem V boj. V tomto podzemním úsilí navíc riskovala to nejcennější, co měla. Její tehdy teprve jedenáctiletá dcera Jana (Honza) jí pomáhala schovávat kompromitující letáky a ilegální tiskoviny hluboko mezi hromady špinavého prádla, aby tak dokázaly oklamat případné domovní prohlídky a hlídky na ulici. Byla to neskutečně nebezpečná hra o život, ve které Milena prokazovala naprostou absenci pudu sebezáchovy. Někteří její přátelé a pamětníci s lehkou nadsázkou říkali, že měla až „chorobný nedostatek morálních zábran“, ovšem v tom nejlepším, odbojovém slova smyslu pro ni pravidla neplatila, strach ignorovala a pro záchranu života druhých riskovala naprosto vše.

Zákonitě muselo dojít k odhalení. Smyčka kolem odbojové skupiny se stahovala. Dne 11. listopadu 1939 vtrhlo do jejího bytu v Kouřimské ulici gestapo a Milena byla zatčena. Z jejího osudu po zatčení běhá mráz po zádech a dokonale ilustruje absolutní, zvrácenou moc nacistického aparátu. Což v historii pro osud mnoha lidí zanechal nesmazatelnou stopu a tady to nebylo jinak. Nejprve prošla peklem krutých výslechů v pražských věznicích. Následně byla převezena do Německa a postavena před soud v Drážďanech. A světe div se – německý soud ji pro nedostatek přímých, nevyvratitelných důkazů z obvinění z velezrady překvapivě zprostil viny! Záblesk naděje? Svoboda byla na dosah ruky. Jenže gestapo nebralo na rozhodnutí běžných soudů vůbec žádný ohled. Měli svou vlastní definici nepřítelkyň říše. Namísto propuštění na svobodu byla označena za politicky nenapravitelnou a extrémně nebezpečnou. Na přímý příkaz státní tajné policie byla v roce 1940 deportována přímo do ženského koncentračního tábora Ravensbrück k takzvanému „převýchovnému“ pobytu.

Jejího tehdy stárnoucího a zničeného otce, profesora Jana Jesenského, to tvrdě zasáhlo. Přestože se v polovině třicátých let opět ostře názorově rozešli kvůli jejím radikálním postojům a bouřlivému osobnímu životu, nikdy ji nepřestal v hloubi duše milovat. Když byla zatčena, okamžitě si vzal tehdy jedenáctiletou vnučku Janu k sobě. Obětavě a poctivě se o ni staral a vychovával ji až do své vlastní smrti v květnu roku 1947.

A co se dělo s Milenou za ostnatými dráty koncentračního tábora Ravensbrück? Stala se z ní doslova legenda, mýtus, ke kterému se ostatní ženy upínaly. Tady, na nejtemnějším místě Evropy, kde se z lidí záměrně stávala jen čísla, kde zima, otrocká práce, epidemie a hlad dělaly z lidských bytostí stíny bojující o kus plesnivého chleba, si Milena Jesenská zachovala neuvěřitelnou vnitřní svobodu a hrdost. Dokonce i tamní mimořádně kruté a sadistické dozorkyně k ní prý občas chovaly nevysvětlitelný respekt. Její silná osobnost a ochota podělit se o poslední drobky z ní udělaly morální oporu pro stovky dalších zoufalých vězenkyň. Stala se jakousi neoficiální duchovní vůdkyní svého bloku.

Právě zde, v bahně a mrazu Ravensbrücku, vzniklo jedno z nejdojemnějších, nejsilnějších a nejparadoxnějších přátelství v historii temnoty 20. století. Milena se tu setkala s Margarete Buber-Neumannovou. Margarete byla německá politická vězenkyně, jejíž osud představoval absolutní zhmotnění tehdejšího šílenství. Byla obětí obou strašlivých totalit. Jako bývalá komunistka byla nejprve po vykonstruovaných procesech uvězněna ve stalinském gulagu v SSSR. Avšak po podepsání paktu Ribbentrop-Molotov ji Sověti cynicky předali přímo do rukou Hitlera a Gestapa, kteří ji transportovali do Ravensbrücku.

Tyto dvě neobyčejně inteligentní, bystré a životem zlomené ženy k sobě okamžitě našly cestu. Staly se jedna pro druhou absolutní oporou. V nejděsivějším místě planety, kde smrt číhala na každém kroku, spolu hovořily o literatuře, o Evropě, snily o svobodě a spřádaly plány, jak po válce společně napíšou knihu a podají světu svědectví o hrůzách, kterými prošly. Zrodilo se mezi nimi hluboké, láskyplné pouto, které dávalo jejich přežívání a utrpení alespoň nějaký smysl. (Některé zdroje, vzpomínky a moderní literární analýzy výslovně uvádějí, že tento vztah pravděpodobně přesáhl hranice běžného přátelství a poskytoval oběma ženám – vzhledem k Milenině uváděné bisexualitě – hlubokou, romantickou oporu a lásku v prostředí naprostého a brutálního zmaru).

Jenže lidské tělo má své biologické limity a nedokáže vzdorovat nekonečně, byť je duch sebevíce silný. Milenino zdraví bylo od poloviny dvacátých let těžce zkoušeno. Následky někdejší akutní sepse, těžkého revmatismu a zničující závislosti na morfiu se znovu přihlásily o slovo. Její ledviny začaly selhávat. Její stav se v drsných táborových podmínkách, při chronické podvýživě a naprosto nedostatečné, spíše experimentální lékařské „péči“ nacistů, začal prudce zhoršovat. Její živoucí oheň pomalu, bolestivě dohasínal. Po nevyhnutelné a patrně jen velmi provizorně provedené operaci ledvin v táborových podmínkách se její tělo nedokázalo bránit hnisavé infekci. Dne 17. května 1944, nedlouho před svými osmačtyřicátými narozeninami a necelý rok před koncem války a vytouženým osvobozením tábora, Milena Jesenská v Ravensbrücku umírá. Její popel byl rozprášen a zmizel beze stopy v zapomnění, ale její jméno je známe doposud.

Nacistický režim zničil Milenino tělo, ale ne její jméno, odkaz a slova. Její blízká přítelkyně z Ravensbrücku, Margarete Buber-Neumannová, válku přežila a splnila slib, který si v táboře daly. V roce 1963 vydala vzpomínkovou knihu Kafkova přítelkyně Milena, díky níž se svět znovu dozvěděl o odvaze a síle této české novinářky. V poválečném Československu však Milena zůstávala dlouho nepohodlnou postavou. Komunistický režim neměl zájem připomínat ženu, která už ve třicátých letech rozpoznala a odmítla stalinistickou brutalitu.

Plné rehabilitace se její památka dočkala až po roce 1989. V roce 1994 jí Jad Vašem udělil in memoriam titul Spravedlivá mezi národy za pomoc židovským uprchlíkům. O dva roky později jí prezident Václav Havel propůjčil in memoriam Řád T. G. Masaryka II. třídy. Její odvahu dnes připomíná také Stolperstein před domem v Kouřimské ulici na pražských Vinohradech, odkud ji odvedlo gestapo.

Tragický stín však zůstal i nad osudem její dcery Jany Černé. Sdělila po matce talent i nespoutanost, pohybovala se v okruhu pražského undergroundu, psala svéráznou literaturu a celý život hledala pevnou půdu pod nohama. Zemřela předčasně při autonehodě, jako by se bolestný osud rodu Jesenských ani po válce nedokázal zcela uzavřít.

Její psaní bylo ostré, bez obalu, ale rezonovalo hlubokou, poctivou humanitou. Byla skutečně živoucím ohněm, jak ji přesně definoval Franz Kafka. Zářila na všechny strany a stravovala sebe samu. A ačkoliv její plamen fyzicky udusila tma jednoho z nejděsivějších režimů lidských dějin, její jméno, zaslouženě a hrdě, vyzařuje své světlo dál. Zrezivělé mříže Veleslavína, ani ostnaté dráty Ravensbrücku její odkaz nedokázaly uvěznit.