Láska za zdmi Terezína: svatby dávaly naději, někdy mohly oddálit deportaci

V poslední době jsem se vedle psaní článků o životě profesora Oskara Fischera začal věnovat také terezínskému ghettu. Myslím si totiž, že osudy lidí, kteří jím prošli, si zaslouží připomenutí a opětovnou pozornost. Dosud jsem se zaměřoval především na jeho temné stránky a na to, jak se v něm vězňům žilo. Nesmíme však zapomínat, že nešlo jen o čísla nebo bezejmenné oběti. Byli to lidé, kteří měli své emoce. I na tomto hrůzném místě jistě vznikala lidská pouta. A co city a láska? Informace o terezínském ghettu hledám na internetu i v archivech a čerpám také z příběhů zachycených v knihách.

Terezínské ghetto, zřízené nacistickou okupační mocí na konci roku 1941 v prostorách bývalé vojenské pevnosti z 18. století, představuje v dějinách místo plné děsivých paradoxů. Na jedné straně fungovalo jako tranzitní a decimační tábor, jehož hlavním účelem bylo shromáždit židovské obyvatelstvo z Protektorátu Čechy a Morava a později také z Německa, Rakouska, Nizozemska či Dánska a následně je deportovat do dalších ghett, koncentračních a vyhlazovacích táborů i míst hromadného vraždění na východě. Na druhé straně nacistická propaganda prezentovala Terezín jako „židovské sídelní území“ či „lázeňské město pro staré Židy“, aby před mezinárodním společenstvím zakryla skutečný cíl takzvaného konečného řešení židovské otázky.

Pro pochopení milostných vztahů v Terezíně je důležitá společenská struktura ghetta. Nešlo o jednolitou skupinu trpících, ale o rozvrstvenou společnost s vlastní hierarchií a mocenskými vztahy. Výzkum každodenního života, k němuž významně přispěla historička Anna Hájková, odhaluje výrazné rozdíly mezi elitou a lidmi na samém společenském dně.

Dne 24. listopadu 1941 dorazilo do Terezína první komando výstavby. Tradičně se uvádí 342 mužů, podle rozboru dobových dokumentů historika Tomáše Fedoroviče jich však toho dne přijelo 340. Spolu s druhým komandem výstavby a vedením židovské samosprávy (Rady starších – Ältestenrat) získali zvláštní privilegia. Samosprávu postupně vedli Jakub Edelstein, Paul Eppstein a Benjamin Murmelstein. Se svými nejbližšími spolupracovníky řídili přidělování práce, potravin a ubytování. Na společenském dně byli staří lidé, často deportovaní z Německa a Rakouska. Po tisících umírali na půdách a ve sklepech, opuštění a bez sociálních vazeb; jejich předválečné postavení zde nic neznamenalo.

Tato sociální stratifikace měla přímý dopad na možnosti navazování vztahů a intimitu. V přeplněných kasárenských místnostech, kde na třípatrových palandách spaly desítky až stovky lidí a kde podle pamětníků dokonce i pro chleba jezdily staré pohřební vozy, bylo soukromí absolutním luxusem. Ztráta intimity představovala jeden z nejtraumatičtějších aspektů adaptace na život v táboře. Muži a ženy byli zpočátku striktně odděleni – ženy s dětmi byly ubytovány například v Drážďanských kasárnách, zatímco muži v Sudetských kasárnách, a styk mezi nimi byl přísně zakázán pod hrozbou drakonických trestů. Zákaz styku mezi pohlavími byl sice postupem času z praktických důvodů zmírněn, nicméně nalezení fyzického prostoru pro intimní setkání vyžadovalo obrovskou dávku vynalézavosti, odvahy a často i korupce.

Milostné vztahy vznikaly především při práci a kulturních aktivitách: v ústředních dílnách ghetta, při divadelních zkouškách či péči o mládež (Jugendfürsorge). Společný osud, blízkost smrti a zpřetrhané předválečné vazby urychlovaly sbližování. Lidé se zamilovávali rychleji a intenzivněji, protože hrozba transportu na Východ činila přítomnost jedinou jistotou.

Kulturní aktivity v Terezíně nabízely duševní únik i prostor pro setkávání a seznamování. Zpočátku probíhaly tajně na ubikacích, později je komandantura SS povolila a využila k nacistické propagandě v rámci „okrašlovací akce“ (Verschönerung).

V Magdeburských kasárnách, centru kulturního dění, se lidé setkávali při přednáškách, koncertech a divadelních představeních, sdíleli obavy a navazovali kontakty. Podle pamětníků milostné vztahy vznikaly při přípravách kabaretů a dětské opery Brundibár s hudbou Hanse Krásy a scénografií Františka Zelenky. Mladí vydavatelé tajného časopisu Vedem vedení Petrem Ginzem v domově L417 i vychovatelé z domova L410 nacházeli ve své práci smysl života a hluboká osobní pouta. Společný vzdor vůči odlidštění posiloval citové vazby mezi vězni.

Bylo by však historickou nepřesností vnímat lásku v Terezíně pouze prizmatem čisté romantiky. Výzkum Anny Hájkové odkrývá i temnější a pragmatičtější vrstvy terezínské každodennosti, zejména koncept takzvané sexuální ekonomiky. V podmínkách chronického nedostatku potravy, léků a základních životních potřeb se sexualita a intimita staly směnnou hodnotou.

Některé mladé ženy navazovaly vztahy s muži, kteří zastávali vlivné pozice v židovské samosprávě, v kuchyních, ve skladech zabaveného majetku nebo v administrativě přidělující práci a zařazující do transportů. Tyto vztahy mohly vzniknout ze vzájemné náklonnosti, ale nezřídka v nich hrál zásadní roli prvek přežití. Spojení s prominentním vězněm znamenalo získání kousku chleba či tuřínu navíc, přístup k lékům, získání lepšího ubytování (například v takzvané mansardě, která nabízela alespoň iluzi soukromí) nebo, což bylo nejdůležitější, vyreklamování z transportu do vyhlazovacích táborů. Tento fenomén ukazuje, jak genocidní podmínky deformují mezilidské vztahy a nutí oběti k rozhodnutím, která by ve svobodné společnosti byla nemyslitelná, avšak v kontextu boje o holý život představovala logickou strategii přežití.

Terezínské ghetto rovněž poskytuje vzácný vhled do dějin queer komunity během holokaustu. Ačkoliv byla stejnopohlavní touha v dobovém kontextu (a to i uvnitř židovské vězeňské komunity) silně stigmatizována, vztahy mezi osobami stejného pohlaví za zdmi ghetta nepochybně existovaly. Mnohé přeživší ve svých poválečných svědectvích tyto vztahy buď zcela zamlčovaly, nebo je popisovaly s odporem, což odráží hluboce zakořeněnou homofobii tehdejší společnosti.

Výzkum dokumentuje případy, kdy se lidská potřeba lásky, doteku a emocionální opory manifestovala skrze stejnopohlavní intimitu, která byla v některých případech konsensuální, zatímco jindy nesla znaky donucení v rámci narušených mocenských struktur tábora. Příkladem je příběh Margot a Dithy, které svou identitu skrývaly a jejichž vztah byl formován všudypřítomným ohrožením života. Marginalizace těchto příběhů v poválečné historiografii vedla k vymazání celého spektra lidských zkušeností spojených s přežitím. Integrace queer historie do narativu terezínského ghetta je z vědeckého hlediska nezbytná pro pochopení plné šíře toho, co znamenalo milovat, nacházet intimitu a hledat útěchu tváří v tvář systematickému vyhlazování.

V letech 1942–1945 se v terezínském ghettu uskutečnilo několik set svateb. Proč lidé uzavírali manželství v předpeklí vyhlazovacích táborů, bez jistoty přežití a společné budoucnosti? Důvody byly citové i praktické. Svatba představovala vzdor proti nacistické snaze zbavit vězně identity, důstojnosti a vůle k životu a proměnit je v čísla na transportních seznamech. Potvrzovala jejich lidskost a víru v budoucnost, dávala chaosu řád a smysl. Slib věrnosti v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví získával mezi vězni ohroženými hladem a nemocemi doslovný význam.

Sňatek byl často také strategií přežití. Komandantura SS chránila některé vězně před transporty na Východ, do Osvětimi, Treblinky či Rigy. Tato administrativní imunita se týkala členů Rady starších, vedoucích ústředních dílen, lékařů bránících epidemiím ohrožujícím strážné a příslušníků původního Aufbaukommanda nepostradatelných pro chod tábora. Ochrana se z velké části vztahovala i na jejich nejbližší rodinu, především manželky a děti.

Mnohé sňatky se proto uspíšily nebo uzavíraly účelově, aby jednoho z partnerů zachránily před deportací. Žena sňatkem s chráněným mužem získala status „vyreklamované“ osoby. Volba partnera tak mohla rozhodnout o jeho životě či smrti a vytvářela značný etický a citový tlak. Ochrana však byla nejistá a přinášela falešné naděje. Na podzim 1944, při masových transportech tisíců vězňů do Osvětimi-Březinky (například Ds a Dx), SS většinu privilegií zrušila. Podzimní transporty zasáhly také dosud chráněné pracovníky samosprávy a jejich rodiny. Paul Eppstein byl v září 1944 zavražděn v Malé pevnosti; jeho nástupce Benjamin Murmelstein se dožil osvobození.

Sňatky, stejně jako náboženské obřady, židovské svátky či pohřební rituály, tlumili jejich zoufalství, poskytovali jim falešnou naději, a tím snižovali riziko vzpoury. Tato tolerance nebyla projevem jakékoliv humanity, ale spíše sofistikovanou formou sociální kontroly. Tím, že nacisté umožnili vězňům udržovat zdání normálního občanského, kulturního a náboženského života, tlumili jejich zoufalství, poskytovali jim falešnou naději, a tím snižovali riziko vzpoury. Iluze autonomie a fungující společnosti (se svými vlastními soudy, matrikami, vlastní bankou a měnou) perfektně zapadala do propagandistického obrazu Terezína. Tento narativ vyvrcholil 23. června 1944 navštívila ghetto tříčlenná delegace zahrnující zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže, Dánského Červeného kříže a dánského ministerstva zahraničí. Na propagandistické úpravy navázalo v srpnu a září 1944 natáčení filmu pod vedením vězněného Kurta Gerrona. Svatby tak byly z hlediska SS neškodným ventilem, který navíc posiloval mýtus o „poklidném židovském sídlišti“.

Židovská svatba (hebrejsky chatuna, v halachické terminologii chupa ve-kidušin) je z hlediska halachy (židovského práva) přesně specifikovaným právním a náboženským aktem, který vyžaduje splnění řady rituálních podmínek vycházejících z biblických a talmudských tradic. Tradiční svatební obřad se skládá ze dvou hlavních částí: zasnoubení (kidušin či erusin) a samotného sňatku (nisuin), které jsou dnes spojeny v jeden ceremoniál probíhající pod svatebním baldachýnem (chupa). Tradiční židovský svatební obřad zahrnuje kidušin a nisuin, svědky, ketubu a požehnání. Požadavky na jednotlivé části obřadu je však nutné odlišovat od podmínek platnosti samotného sňatku; nepřítomnost minjanu sama o sobě nemusí znamenat jeho neplatnost. V podmínkách terezínského ghetta naráželo striktní dodržování těchto staletých tradic na drsnou realitu koncentračního tábora. Přesto se vězni snažili rituály v maximální možné míře zachovat, což vyžadovalo značnou dávku improvizace a obětavosti.

Podobu terezínské svatby dokládají předměty ze sňatku Olgy Windové a Gustava Krause z 19. července 1943. V podkroví Magdeburských kasáren je oddal rabín z Pacova. Olga měla místo bílých šatů prostý černý oděv s bílým závojem, který jí matka uháčkovala z uspořených zbytků příze. Plánovaný hudební doprovod odpadl, protože hudebníci nebyli uvolněni z práce.

Dochoval se i ručně kreslený plánek jejich „svatební cesty“ po ghettu: od Magdeburských přes Drážďanská a Podmokelská kasárna do Sudetských. S trpkou ironií i silou představivosti a vzdoru proměnili novomanželé v mysli střežený prostor v promenádu svobodných lidí. Od kamarádek dostali brož a blahopřání. Díky Gustavově práci v ústředí správy budov (Gebäudeleitung) byli oba jako nepostradatelní chráněni před transporty a válku přežili.

Osudy terezínských novomanželů sahaly od šťastných konců po tragédie. Mezi těmito póly stojí příběh Felixe Porgese a Elly Bernsteinové, kteří se seznámili při zkouškách kabaretu. Felix, nadaný hudebník a právník, skládal hudbu a psal scénáře; Elly z dobré jihlavské rodiny tančila a hrála hlavní roli. Kulturní život je sblížil a brzy se vzali. Práce v oddělení volného času je částečně chránila před transporty. Oba přežili, ale zkušenost holokaustu je hluboce poznamenala. Aby před jeho opakováním ochránili budoucí děti, po válce se asimilovali, přijali příjmení Prokešovi, vzdali se židovské identity a děti nechali pokřtít jako římské katolíky. Jejich rozhodnutí ukazuje málo připomínaný, pochopitelný, ale tragický dopad přežití holokaustu na další generace.

Tragický osud potkal Egona Redlicha a Gertrudu Bäckovou. Redlich, přesvědčený sionista z Olomouce a vedoucí péče o mládež (Jugendfürsorge), pomáhal vytvářet síť domovů, které traumatizovaným dětem zajišťovaly vzdělání, stravu a lidskou důstojnost. Gertrudu si v Terezíně vzal 22. září 1942, přestože podle protektorátních zákonů byl sňatek neplatný. V březnu 1944 se jim narodil syn Dan Petr. Redlich si uvědomoval absurditu a nebezpečí přivádění nového života do místa smrti. Své pocity zachytil v dojemném deníku pro syna, objeveném roku 1967 na půdě terezínského domu. V říjnu 1944 rodina ztratila ochranu před transporty. V předvečer deportace zapsal do deníku slova smíření i zoufalství. Dne 23. října 1944 byli Egon Redlich, jeho manželka Gertruda a jejich syn Dan deportováni do Osvětimi, kde byli zavražděni.

Při terezínských svatbách hráli zásadní roli duchovní vůdci, kteří nesli psychickou tíhu celého společenství. Patřil k nim vrchní zemský rabín PhDr. Richard Feder, deportovaný z Kolína v červnu 1942. V ghettu ztratil manželku; téměř celá jeho širší rodina včetně synů, dcery a vnoučat zahynula ve vyhlazovacích táborech. On jediný přežil. Jako správce kolumbária s úctou pečoval o urny s popelem zavražděných vězňů, leštil je a modlil se za své blízké.

Rabín Feder vnášel do svatebních obřadů naději i v naprostém zoufalství. Podle jednoho pamětníka mu při sňatku místo obvyklých přání zašeptal: „Až pokvetou kaštany, váš společný život teprve pořádně začne. Půjdeme domů.“ Metafora jara a svobody nebyla pouhou útěchou, ale vědomým duchovním vzdorem. Náboženský sňatek tak přesahoval běžný halachický akt a stával se obranou identity celého národa.

Také rabín Leo Baeck, berlínská teologická autorita a respektovaný člen Rady starších, pečoval o morálku ghetta a podílel se na vedení péče o mládež. Navzdory vědomí osudu tisíců lidí duchovní dál oddávali páry, recitovali sedm požehnání a potvrzovali svatební smlouvy (ketuby). Posilovali tak odolnost vězeňské komunity vůči nacistické destrukci.

Kde existuje intimita a funguje instituce manželství, tam dříve či později dochází přirozeně k těhotenství. V kontextu terezínského ghetta však bylo početí nového života spojeno s drakonickými postihy a existenciálním ohrožením. Přesná nařízení komandantury SS vydaná v roce 1943 hrozila těhotným ženám okamžitou deportací na Východ, což de facto znamenalo absolutní rozsudek smrti pro matku i nenarozený plod, a navíc přísným trestem pro celou její rodinu. V rámci vzdělávacích programů pro mládež, které analyzují téma lásky v Terezíně, jsou těhotenství a s nimi spojené nucené potraty v kontextu holokaustu zásadním mementem uplatňování nacistické eugeniky a absolutní kontroly nad židovským tělem.

Lékařský aparát ghetta, který přes obrovský nedostatek materiálu, léků a hygienických prostředků dokázal takřka zázraky (včetně zřízení ústřední laboratoře provádějící krevní rozbory), byl dennodenně nucen řešit hrozivá etická dilemata. Pokud žena v ghettu otěhotněla, židovští lékaři museli velmi často přistoupit k tajnému umělému přerušení těhotenství (mnohdy prováděnému za primitivních podmínek), aby ženu uchránili před zařazením do transportu do Osvětimi, kde těhotné ženy směřovaly z rampy rovnou do plynových komor. Podle svědectví Anny Barkerové nařídil v roce 1943 velitel Anton Burger hlášení těhotenství a jejich přerušování pod hrozbou deportace. Ženy i věznění lékaři tak byli vystaveni brutálnímu nátlaku.V tomto zvráceném vesmíru se tak potrat, jenž by byl za normálních okolností eticky i nábožensky problematický, stal aktem milosrdenství a jedinou možností, jak zachránit život dospělé ženy.

Přesto všechno se v Terezíně rodily děti. Záznamy dokládají, že během existence ghetta se zde narodilo přesně 207 dětí. Jak již bylo detailně popsáno na příkladu Dana Petra Redlicha, tyto děti žily pouze pod dočasnou ochranou, dokud nacisté nepotřebovali naplnit transportní kvóty. Narození dítěte v ghettu vyžadovalo od rodičů a lékařského personálu obrovské utajení, ovšem ukrýt křičící nemluvně ve stísněných podmínkách, kde tenké stěny propouštěly každý zvuk a ubikace doslova praskaly ve švech, bylo úkolem téměř nadlidským. Obrovská většina z těchto dětí válku nepřežila; staly se těmi nejzranitelnějšími a nejnevinnějšími oběťmi „konečného řešení“.

Archivy, osobní deníky pamětníků a poválečná svědectví nám předkládají Terezín nejen jako tranzitní stanici smrti, ale také jako drastickou arénu, v níž se dennodenně sváděl hluboký zápas o zachování základní lidské důstojnosti. Detailní vhled do společenské struktury, jak ji popisuje výzkum Anny Hájkové i vzpomínky přeživších, nás varuje před zjednodušujícím, romantizujícím a černobílým pohledem na tehdejší utrpení. Vztahy v Terezíně byly neúprosně determinovány sociálním statusem, všudypřítomným hladem, absolutním nedostatkem soukromí a paralyzující hrozbou deportace.

Několik židovských svatebních obřadů uskutečněných za zdmi Terezína nicméně zůstává jedním z nejsilnějších trvalých symbolů triumfu lidského ducha nad chladně kalkulující mašinerií genocidy. I přes racionální vědomí, že jejich „svatební cesta“ nikdy nepřekročí hranice ostře strážených nádvoří kasáren, a že zítřek může s neúprosnou jistotou přinést jejich jméno na seznamu transportu na Východ, si snoubenci vyměňovali prstýnky, podepisovali ketuby a poslouchali rabínova slova o rozkvetlých kaštanech.

Dělali to proto, že tváří v tvář jistotě smrti byla láska a její formální společenské i náboženské ukotvení prostřednictvím instituce manželství tou nejradikálnější možnou formou osobního odporu. Byl to jasný vzkaz nacistickým utlačovatelům, že navzdory veškerému systematickému úsilí zredukovat židovské obyvatelstvo na zvířecí pudy a podřadná transportní čísla, zůstali tito lidé plnohodnotnými lidskými bytostmi se všemi svými city, kulturními tradicemi a nevykořenitelnou potřebou někam a k někomu patřit. Terezínské svatby jsou fascinujícím historickým i psychologickým svědectvím o tom, že i na samém okraji propasti může lidská naděje a touha po životě alespoň na prchavý okamžik rozkvést.

Článek vychází z publikovaných historických výzkumů a pamětnických svědectví prostředkovaných níže uvedenými zdroji. Podrobnosti o svatbě Olgy Windové a Gustava Krause čerpám z příspěvku Památníku Terezín „Plánek svatební cesty po ghettu a další předměty“. Příběh Felixe Porgese a Elly Bernsteinové přibližuji s využitím reportáže Moniky Kuncové „Láska z koncentráku aneb Když uprostřed hrůzy vznikne něco krásného“, publikované na Novinkách v roce 2019 a zachycující rodinné vzpomínky jejich syna. Výklad vztahů a sexuální ekonomiky ghetta se opírá o studii historičky Anny Hájkové „Sexual Barter in Times of Genocide: Negotiating the Sexual Economy of the Theresienstadt Ghetto“ z roku 2013. Tyto poznatky nepředkládám jako výsledky vlastního archivního výzkumu; jejich prostřednictvím připomínám osudy konkrétních lidí a souvislosti života v ghettu.