Z Chomutova do Treblinky. Dva transportní seznamy odhalují osud Hirschových

Kameny zmizelých připomínají osudy lidí, jejichž památka nemusí zůstat jen u kamene v chodníku a tiché vzpomínky. Toto je již několikátý článek na toto téma. Vše začalo položením kamene profesora Oscara Fischera, při němž mě napadlo vytvořit otevřený cyklus článků, který by zanechal i digitální stopu a přiblížil širšímu okruhu čtenářů osudy lidí, které stojí za to připomenout. Tentokrát se zaměříme na životní příběh dvou obětí nacistického vyhlazovacího aparátu, JUDr. Hermanna Hirsche a jeho manželky Laury Hirschové. Před domem v Nerudově ulici 67/10 připomínají rodinu tři dlažební kostky s mosazným povrchem. Dne 5. července 2026 zde byly položeny kameny Hermanna Hirsche, Laury Hirschové a jejich dcery Edith Scharfové.

Osud manželů Hirschových není jen izolovanou rodinnou tragédií. Jejich příběh zároveň ukazuje, jak fungovaly mechanismy holocaustu ve střední Evropě. Od úspěšného začlenění do společnosti a profesního vzestupu za Rakouska-Uherska a první Československé republiky přes násilné vykořenění po anexi pohraničí v roce 1938 a uvíznutí v byrokratické pasti v Berlíně až po deportaci do tranzitního ghetta v Terezíně a následnou smrt ve vyhlazovacím táboře Treblinka odhaluje složitý systém nacistické genocidy.

Hloubku pozdějšího pádu Hirschových přibližuje jejich původní společenské a kulturní zázemí. Hermann Hirsch se narodil 11. listopadu 1859 v Mašťově (německy Maschau); některé pamětní záznamy i jeho Kámen zmizelých však uvádějí rok 1860. Mašťov u Kadaně v dnešním okrese Chomutov byl tradičním centrem židovského osídlení. Místní synagoga z první poloviny 19. století sloužila širokému okolí, než byla roku 1930 z větší části zničena. Hirsch tak vyrůstal v prostředí spojujícím venkovskou zbožnost s postupující emancipací.

Získáním titulu doktora práv (JUDr.) se Hirsch zařadil mezi intelektuální elitu, důležitou pro státní i soukromý sektor. Po zrovnoprávnění Židů prosincovou ústavou roku 1867 sílila v habsburské monarchii asimilace. Židovská střední třída opouštěla tradiční obory a venkovská ghetta a kladla důraz na sekulární vzdělání dětí. Právnický či lékařský diplom otevíral cestu ke společenskému vzestupu; prestižní kariéra v advokacii nebo státní správě byla znakem začlenění do většinové, v tomto regionu převážně německy mluvící společnosti.

Laura Hirschová, rozená Voglová, se narodila 8. ledna 1872. Některé mezinárodní archivy uvádějí u osob se stejným datem narození příjmení Fabisch, chomutovské pamětní záznamy však pracují s příjmením Voglová. S Hermannem žila v tehdy i dnes prestižní Nerudově ulici č. p. 67/10 v Chomutově. Město se na přelomu 19. a 20. století rychle rozvíjelo jako centrum těžby hnědého uhlí a těžkého průmyslu, přitahovalo kapitál a potřebovalo kvalifikované právní, lékařské a administrativní služby. Početně menšinová, ale ekonomicky i kulturně velmi vlivná židovská komunita přispívala k jeho rozkvětu prostřednictvím továrníků, obchodníků, lékařů a právníků.

Manželé měli dvě doložené dcery, Edith Scharfovou a Eugenii Szalaiovou. Zabezpečený život v prosperujícím městě, zakořenění v německé kultuře a zákonem zaručená občanská práva vytvářely iluzi trvalého bezpečí. Ta se začala hroutit ve třicátých letech, kdy prudce rostlo politické napětí v severozápadním pohraničí Československa.

Ještě dva roky před deportací se jména Hirschových objevila na kupní smlouvě. Dokument z 25. dubna 1940 zachycuje prodej chomutovské nemovitosti, která patřila manželům a jejich dcerám. Hermann, někdejší chomutovský advokát, tehdy žil s Laurou v Praze. Vedle Edith Scharfové uvádí smlouva také druhou dceru Eugenii Szalaiovou s bydlištěm v Bratislavě.

Proč museli Hermann a Laura Hirschovi navzdory věku a postavení opustit domov a stát se oběťmi byrokratické mašinérie zkázy, vysvětluje politický a společenský vývoj československého pohraničí v roce 1938.

V Sudetech včetně Chomutova převažovalo německé obyvatelstvo. Ve třicátých letech zde vlivem hospodářské krize a propagandy nacistického Německa získala politickou převahu Sudetoněmecká strana (SdP) Konrada Henleina. Židé, po generace jazykově i kulturně spjatí s německým prostředím, byli na základě nacistické rasové ideologie vyloučeni ze společnosti a označeni za úhlavního nepřítele.

Zlom přinesla Mnichovská dohoda z konce září 1938, na jejímž základě bylo pohraničí odstoupeno nacistickému Německu a následně začleněno do Říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland). Pro Židy to mělo okamžité a fatální následky. Zatímco ve staré Říši (Altreichu) se norimberské rasové zákony uplatňovaly postupně od roku 1935. Násilí a pronásledování začaly už na podzim 1938. Nařízení o zavedení norimberských rasových zákonů v zabraném pohraničí bylo vydáno 27. prosince 1938 a nabylo účinnosti převážně 1. ledna 1939. Jedno ustanovení následovalo 1. února. Henlein a místní funkcionáři NSDAP usilovali o co nejrychlejší vytvoření vzorového území bez Židů (judenfrei).

Část prozíravějších či mladších Židů uprchla do vnitrozemí, takzvané druhé republiky, již během zářijové mobilizace a politické krize. Starší, pevně usazení občané včetně Hirschových často zůstávali; Hermannovi bylo téměř 79 let. Mohli doufat, že je vysoký věk, vážené postavení a příslušnost k intelektuální elitě ochrání před represemi. Tato naděje se ukázala jako osudný omyl.

Perzekuce vyvrcholila křišťálovou nocí (Pogromnacht) z 9. na 10. listopadu 1938. Historické prameny dokládají mimořádnou brutalitu a organizovanost chomutovského pogromu. Ráno 10. listopadu byli zbývající Židé vyvlečeni z domovů na hlavní náměstí. Před davem bývalých sousedů museli vykonávat ponižující práce a čelili bití příslušníky SA i davem provolávajícím nenávistná hesla.

Současně byli nezákonně zbaveni veškerého majetku a nuceni odevzdat klíče od domů, bytů a podniků. Z uznávaného právníka Hermanna Hirsche a jeho manželky se během několika hodin stali vyhnanci bez domova. Chomutovská synagoga, centrum jejich duchovního života, byla vypálena a později zbořena. Podle dobových statistik bylo během křišťálové noci v severních Čechách zničeno nejméně 35 synagog.

Po veřejném ponížení byli zbití a traumatizovaní chomutovští Židé nákladními automobily odvezeni k nové hranici u Loun a fakticky vyhoštěni do zmenšeného Československa. Protektorát Čechy a Morava vznikl až v březnu 1939. Exodus Židů z pohraničí vyvolal v druhé republice rozsáhlou uprchlickou a sociální krizi. Pražská vláda, pod tlakem Berlína směřující k autoritářství a antisemitismu, zpočátku odmítala často německy mluvící vyhnance přijímat. Ti bloudili územím nikoho a byli přesouváni mezi oběma stranami hranice. Pro Hirschovy začala ztrátou domova v Nerudově ulici cesta utrpení.

Zatímco Hermann a Laura uvízli ve vyhnanství, jejich dcera Edith (nar. 1904) díky prozíravosti a rozhodnému jednání v roce 1939 uprchla před nacistickým pronásledováním do mandátní Palestiny. Její únik je zásadní pro pochopení rodinné situace. Emigrace do Palestiny v roce 1939, těsně před válkou, byla logisticky i byrokraticky náročná. Vyžadovala britské vízum omezené kvótami a značné prostředky na cestu či prokázání majetku. Edithin únik svědčí o tom, že mladší generace vnímala existenční hrozbu nacismu a dokázala využít sionistické či jiné záchranné sítě.

Záchraně rodičů bránil vysoký věk (Hermannovi bylo v roce 1939 již 80 let), ztráta majetku při chomutovském pogromu a neochota přijímacích států udělovat víza seniorům neschopným fyzické práce, kteří mohli zatížit sociální systém. Hirschovi tak uvízli v uzavřené mezinárodní pasti. Dalším zdánlivým paradoxem je jejich deportace do koncentračního tábora Terezín nikoli z Protektorátu Čechy a Morava, ale z Berlína, hlavního města Třetí říše. Jak se tam chomutovští vyhnanci dostali?

Možná vysvětlení ukazují byrokratický chaos a bezvýchodnost situace uprchlíků. Mnozí sudetští Židé si po anexi roku 1938 ponechali německé občanství nebo jim bylo přiděleno. Po vyhnání do druhé republiky je československé a později protektorátní úřady vykazovaly jako „cizince“. Je také vysoce pravděpodobné, že Hirschovi po ztrátě majetku hledali útočiště u příbuzných v Berlíně a doufali v anonymitu či snazší přístup ke konzulátům, kde se marně snažili získat víza a následovat dceru do Palestiny.

S postupující válkou se však situace v Berlíně zhoršovala. Židé museli nosit žlutou hvězdu a žít v přeplněných „židovských domech“ (Judenhäuser). Podléhali přísné evidenci Říšského sdružení Židů v Německu (Reichsvereinigung der Juden in Deutschland), které pod dohledem gestapa a SS muselo sestavovat deportační seznamy.

Dne 6. července 1942 byli jedenaosmdesátiletý Hermann Hirsch a jeho devětašedesátiletá manželka Laura deportováni z Prahy do Terezína transportem AAn. Hermann měl číslo 573, Laura 574. Archivy však Lauru vedou v transportu XVI/1 z Lipska z 20. září 1942. Manželé tedy mohli být před deportací dočasně rozděleni, případně se archivní záznamy překrývají. Cíl i výsledek jejich cesty byly stejné. Transport I/46 z Berlína vezl 997 převážně velmi starých lidí a dokládá smrtící účinnost systému. Z Bohušovic museli vyčerpaní a nemocní vězni dojít do Terezína pěšky se zavazadly. Představu lázeňského města vystřídala špinavá, nezařízená a přeplněná kasárna, spaní na holé zemi či palandách páchnoucích hnilobou a zamořených štěnicemi.

Z 997 deportovaných transportem I/46 přežilo válku jen 15; zbývajících 982 bylo zavražděno. Podzim 1942 byl nejtemnějším a demograficky nejkritičtějším obdobím Terezína. Město pro přibližně 7 000 obyvatel v srpnu a září zaplnilo téměř 60 000 vězňů. Epidemie, zejména břišní tyfus a enteritida, spolu s naprostým nedostatkem jídla a léků způsobovaly masovou úmrtnost. V září umíralo zhruba 130 lidí denně; krematorium nestačilo spalovat těla, která se hromadila v márnicích. SS v Praze a Berlíně ze strachu ze ztráty kontroly nad epidemiemi a narušení příchozích transportů nařídila masovou evakuaci a „vyčištění“ ghetta. Zpečetila tím osud desetitisíců starých a práce neschopných vězňů včetně Hermanna a Laury Hirschových.

V září a říjnu 1942 odjížděly z Terezína masové transporty již nikoli do východních tranzitních ghett, jako Izbica či Piaski, kde existovala alespoň teoretická možnost přežití otrockou prací, ale do vyhlazovacích středisek Akce Reinhard (Aktion Reinhard), pojmenované po zavražděném Reinhardu Heydrichovi. Patřila k nim Treblinka, určená k okamžitému vraždění deportovaných.

Dne 19. září 1942 byl v Terezíně sestaven transport „Bo“ pro zhruba 2 000 osob. JUDr. Hermann Hirsch v něm dostal číslo 979. V přeplněných, neuzavřených dobytčích vagonech cestovali převážně staří lidé, například Johanna Adlerová (nar. 1865) a Paul Stern (nar. 1875). Už cesta bez vody a toalet je ohrožovala na životě. Pro nacistickou válečnou ekonomiku neměli pracovní hodnotu; cílem transportu byla jejich fyzická likvidace.

Treblinka, asi 100 kilometrů severovýchodně od Varšavy, se začala budovat v létě 1942. Treblinka I byla tábor nucených prací u štěrkovny. Nedaleko vznikla Treblinka II, vyhlazovací tábor. Přijímací prostor, místo třídění majetku a prostor plynových komor byly součástí Treblinky II. Na rozdíl od Osvětimi-Březinky se v Treblince vraždilo oxidem uhelnatým, nikoli Cyklonem B. Výfukové zplodiny upravených dieselových či tankových motorů proudily do uzavřených plynových komor. K původním třem přibylo v září 1942, kdy přijížděl transport s Hermannem Hirschem, dalších deset s kapacitou zavraždit 1 000 až 2 000 lidí za hodinu.

Po příjezdu na falešné nástupiště stráže vyháněly vyčerpané a zmatené lidi z vagonů křikem, bitím a štěkotem psů. Vězni odevzdávali zavazadla a cennosti, také u falešné pokladny „do úschovy“. Muži byli odděleni od žen a dětí a všichni se museli svléknout. Ženám ostříhali vlasy pro německý průmysl. K plynovým komorám pak vězně hnali úzkou, zalomenou cestou mezi ostnatými dráty, zakrytou větvemi. Strážci ji cynicky nazývali „Šlauch“ (Roura) či „Himmelstraße“ (Cesta do nebe).

Trýznivé udušení oxidem uhelnatým trvalo přibližně dvacet až třicet minut. Po odvětrání komor musela židovská komanda (Sonderkommando) vyprošťovat těla, prohlížet tělesné dutiny a vytrhávat zlaté zuby. Těla se zprvu ukládala do masových hrobů, které způsobovaly hygienické problémy; zápach rozkladu byl cítit až deset kilometrů daleko. V roce 1943 začala být na Himmlerův rozkaz zahladit stopy v rámci Akce 1005 exhumována a spalována na venkovních roštech z železničních kolejnic.

Z transportu Bo, který přijel do Treblinky ve druhé polovině září 1942, nikdo nepřežil. Všech 2 000 starých lidí včetně Hermanna a Laury Hirschových bylo zavražděno bezprostředně po příjezdu, nejspíše 20.–22. září 1942. Počet židovských obětí Treblinky se odhaduje na 730 000 až 900 000, podle některých pramenů až milion. Tábor fungoval převážně od července 1942 do srpna 1943 a představuje místo s nejvyšším počtem zavražděných na malé ploše za nejkratší dobu v dějinách.

Výzkum osudů JUDr. Hermanna Hirsche a jeho manželky Laury, jejichž památku střeží Kameny zmizelých v Chomutově na Nerudově ulici, přináší zásadní pohled na mechanismy destrukce středoevropské židovské komunity. Jejich životní trajektorie je dokonalým, byť tragickým, zrcadlem nacistické vyhlazovací politiky.

Kameny zmizelých, tak představují nezbytný akt historické spravedlnosti. Zvrácením nacistické snahy o naprosté vymazání těchto jedinců z dějin navrací městu Chomutov část jeho ztracené identity a zajišťují, že hrůzný osud rodiny Hirschových, i přes dílčí chyby v hmotných záznamech, nezmizí z kolektivní paměti evropské společnosti.