Terezín za zdmi ghetta: Hlad, zima a špína měnily každý den v boj o přežití

Pevnostní město Terezín, vybudované na konci osmnáctého století císařem Josefem II. jako vojenská defenzivní struktura proti pruské expanzi, prošlo během druhé světové války temnou a funkčně zcela protichůdnou transformací. Od 24. listopadu 1941, kdy do města dorazilo takzvané komando výstavby (Aufbaukommando) čítající 342 mladých židovských mužů, začalo město oficiálně sloužit jako sběrný a tranzitní tábor pro židovské obyvatelstvo Protektorátu Čechy a Morava a následně i z dalších evropských zemí. Z původního posádkového města, jehož celá inženýrská, ubytovací a hygienická infrastruktura byla dimenzována pro zhruba sedm tisíc obyvatel včetně armády, se v průběhu několika měsíců stalo jedno z nejpřelidněnějších vězení v Evropě.

Terezínské ghetto sice v nacistické terminologii a propagandě nefigurovalo jako vyhlazovací tábor (Vernichtungslager), avšak jeho reálná decimační funkce byla nepopiratelná a zcela zapadala do širšího rámce „konečného řešení židovské otázky“ (Endlösung der Judenfrage), jehož logistika byla upevněna na konferenci ve Wannsee v lednu 1942. Během necelých čtyř let fungování ghetta jím prošlo přes 140 000 židovských vězňů (deportovaných do ghetta do 20. dubna 1945), k nimž se na samém konci války přidalo dalších více než 15 000 zubožených osob z evakuačních transportů na konci války. Extrémní přeplněnost, chronický nedostatek potravin, katastrofální hygienické podmínky, absence adekvátního zimního otopu a všudypřítomný psychický teror způsobily, že přímo ve zdech Terezína nalezlo smrt více než 33 430 lidí, z nichž nezanedbatelnou část tvořily oběti krutých zim a infekčních epidemií

V září roku 1942 dosáhla populace ghetta svého absolutního maxima. Uvnitř hradeb se tehdy tísnilo přibližně 58 500 až 60 000 mužů, žen a dětí. Nacistická komandantura záměrně vytvářela podmínky, v nichž byl prostor původně obývaný jediným vojákem či civilistou určen pro osm i více osob.

První deportovaní vězni tak spali přímo na studené betonové či udusané hliněné podlaze, v lepším případě si mohli lehnout na tenké slamníky, staré pytle se slámou nebo jen rozloženou slámu. Pokoje v masivních pevnostních budovách, které byly v dobách vojenské posádky určeny například pro deset vojáků, musely náhle pojmout padesát i více vězňů. Vězni byli primárně ubytováváni v jedenácti obrovských kasárenských komplexech (k těm nejznámějším patřila Sudetská, Magdeburská, Hannoverská či Drážďanská kasárna) a ve více než dvou stech rekvírovaných civilních domech.

S neustále přibývajícími transporty však ani tyto masivní budovy nestačily. Vedení ghetta, potažmo židovská samospráva, bylo nuceno ubytovávat lidi v temných, vlhkých a neventilovaných podzemních kasematech, na chodbách, v průjezdech domů, ve starých kůlnách na dvorech, a především na nevytápěných půdách. Půdní prostory se staly dějištěm nesmírného utrpení; jen v říjnu 1942 živořilo pod neizolovanými střechami terezínských budov 6 034 osob.

S postupem času a ve snaze židovské samosprávy alespoň minimálně racionalizovat využití kriticky malého prostoru, začaly terezínské truhlářské dílny produkovat dřevěné třípatrové postele, dobově označované jako kavalce či pryčny. Tyto hrubé dřevěné konstrukce zcela vyplnily ubytovací místnosti od podlahy až těsně ke stropu. Uličky mezi jednotlivými bloky kavalců byly často široké pouhých šedesát centimetrů, což umožňovalo pohyb vždy pouze jedné osobě. V místnostech, jež byly navíc naplněny hromadami kufrů, osobních zavazadel a na šňůrách visícím provizorně praným prádlem, bylo téměř nemožné se volně pohybovat.

Život na třípatrovém kavalci znamenal neustálý, vyčerpávající boj o vzduch, zbytky denního světla a absolutní minimum osobního prostoru. Vzduch v těchto místnostech byl těžce nedýchatelný, nasycený pachy neumytých lidských těl, exkrementů z nemocných spolubydlících a zatuchlinou špatně schnoucího oblečení. Důsledkem této logistiky byla také nucená separace rodin; muži a ženy žili ve striktně oddělených blocích. Například Hannoverská kasárna byla vyhrazena mužům, zatímco Drážďanská kasárna sloužila primárně pro ubytování žen. Magdeburská kasárna se pak stala sídlem úřadů židovské samosprávy a administrativy.

Zvláštní kapitolu ubytovací politiky tvořila péče o děti. Děti a mládež do patnácti let byly z velké části vyjmuty z běžných přeplněných dospělých ubikací a umisťovány do zvláštních dětských domovů, takzvaných Heimů, například v objektu L 417. Za organizací těchto domovů stáli obětaví vychovatelé v čele s osobnostmi jako Egon (Gonda) Redlich a Alfred (Fredy) Hirsch. Přestože podmínky zde byly díky obětavosti personálu o něco snesitelnější a vychovatelé se snažili udržet zdání normálního výchovného režimu, i zde děti spaly na třípatrových palandách a citlivě vnímaly všudypřítomnou hrozbu smrti, nemocí a odjezdů do neznáma.

Původní systém přívodu užitkové vody pocházel z roku 1875, kdy byl proražen klenutý cihlový tunel od řeky Ohře, který napříč vodním příkopem přiváděl vodu do podzemních nádrží. Vzhledem k technické složitosti, závislosti na aktuální výšce hladiny řeky a faktu, že voda dosahovala maximálně do úrovně sklepů, byl tento systém již v roce 1877 vojenskou správou opuštěn a částečně zasypán. V době existence nacistického ghetta tak bylo celé přelidněné město fatálně závislé na omezeném počtu mělkých studní a ručních pump.

V nejhorších obdobích roku 1942 připadalo na jednoho terezínského vězně pouhých 26 litrů vody na den ale v září 1942 došlo k poklesr na 19,5 litru. Toto kriticky malé množství muselo pokrýt naprosto vše: pití, vaření ve společných kuchyních, pokusy o osobní hygienu i praní infekčního oblečení. Navíc samotná kvalita dodávané pitné vody byla katastrofální. Mělké studny byly často kontaminovány průsaky z přetížených žump a kanalizace. Tento chronický nedostatek nezávadné vody vedl k tomu, že se osobní hygiena stala naprosto nedosažitelnou iluzí. Vězni neměli čím smýt špínu z celodenní otrocké práce, nemohli prát a byli nuceni konzumovat vodu, která je přímo ohrožovala na životě.

Kanalizační systém Terezína byl koncipován jako rozsáhlý podzemní labyrint o celkové délce téměř třicet kilometrů, jehož klenuté cihlové stoky kopírovaly uliční síť. Splaškové vody odtékaly samospádem k bastionu 7, odkud kynetou pokračovaly do řeky Ohře. Celý systém byl původně navržen tak, aby se čistil masivním proplachováním – vzedmutím hladiny řeky přes nápustná stavidla lunety 23 a vpuštěním silného proudu do podzemních štol.

S příchodem desetitisíců podvyživených vězňů trpících průjmy však tento promyšlený vojenský systém okamžitě zkolaboval. Záchodových šachet a původních latrín bylo fatálně málo. Nedostatek toalet způsobil v přelidněných ubytovacích blocích naprostou sanitární katastrofu. Zejména v létě, v kombinaci s kontaminovanou vodou a konzumací plesnivého či nahnilého chleba, propukla v ghettu zničující epidemie akutních střevních katarů, těžkých průjmů a úplavice, v terezínském žargonu obávaná jako Terezínenteritis. Zesláblí a často dezorientovaní starší lidé nedokázali včas dosáhnout vzdálených záchodů. Znečištění chodeb, ubikací a dvorů výkaly se stalo každodenní realitou, což dramaticky urychlovalo šíření dalších nákaz.

Aby se situace alespoň lokálně zmírnila, musela komanda vězňů na vnitřních dvorech kasáren a domů urychleně hloubit otevřené žumpy a stavět primitivní dřevěné latríny. Tyto latríny se však bleskově plnily a musely být neustále ručně vyprazdňovány. Speciální vězeňská „fekální komanda“ tyto jámy vybírala pomocí věder zavěšených na dlouhých tyčích a zapáchající obsah rozvážela v primitivních spřeženích mimo centrum ghetta. Exkrementy přetékající žumpy a latríny se především v letních měsících stávaly gigantickým epicentrem rojení much a dalšího hmyzu a zdrojem nesnesitelného zápachu, který zamořoval celé město.

Nedostatek hygieny se takřka okamžitě projevil plošným zamořením ghetta ektoparazity. Vši, blechy, štěnice a hejna much se staly nejen trýznivou součástí dnů a nocí, ale představovaly bezprostřední smrtelné nebezpečí. Veš šatní byla hlavním přenašečem skvrnitého tyfu, onemocnění, které v prostředí ghett a koncentračních táborů fungovalo jako biologická zbraň. Kromě hmyzu ghetto zamořovaly hordy krys, které se pohybovaly v blízkosti skladů s tenčícími se zásobami potravin a přenášely další patogeny.

Boj s hmyzem na třípatrových kavalcích se stal úmornou rutinou. Vězni si vyvinuli značnou zručnost v hubení blech přímo mezi nehty dvou prstů. Manželky a přítelkyně docházely z ženských ubikací na mužské bloky, aby pomáhaly svým blízkým chytat blechy a vši ve švech košil. Tento deprimující boj s hmyzem se odrazil i v terezínském černém humoru a kultuře. V proslulém ilegálním chlapeckém časopise Vedem vyšel článek v rubrice Toulky Terezínem popisující fungování odvšivovací stanice, zatímco časopis Domov označil noční zápas s blechami ironicky za „nový druh sportu“.

Když se situace v létě roku 1942 po příjezdu těžce zavšivených starobních transportů z Rakouska a Německa začala vymykat veškeré kontrole, zřídila židovská samospráva samostatné Oddělení dezinfekce, jež nakonec spadalo pod zdravotní úsek a zaměstnávalo až 300 pracovníků.

Byly urychleně budovány odvšivovací stanice (Entwesung) a centrální sprchové lázně. Zpočátku fungovala menší stanice k odhmyzování ve Vrchlabských kasárnách, ta však s kapacitou pouhých 600 osob denně zdaleka nestačila. Od 1. května 1943 proto byly zprovozněny mnohem větší sprchové lázně ve zrekonstruovaném objektu starého pivovaru. Společně s centrální prádelnou se tyto provozy staly neuralgickým bodem přežití v ghettu.

Proces odvšivování byl fyzicky nesmírně náročný. Nově příchozí transporty i plošně zamořené ubikace musely procházet sanitačním procesem. Pro dezinfekci a plynování šatstva, zavazadel, lůžkovin i celých obytných místností se používaly vysoce toxické chemické prostředky. Patřil mezi ně horký vzduch a pára, kysličník siřičitý, přípravek Ventox (dodávaný v plechovkách jako vodojasná tekutina), silně zapáchající lyzolová voda, jíž se musely drhnout dřevěné konstrukce postelí, a od února 1943 dokonce kyanovodíkový preparát Cyklon B (dodávaný z Kolína, v Terezíně užívaný striktně k dezinsekci a deratizaci).

Přelidněným ghettem se nedala narýsovat neprostupná dělicí čára mezi „čistou“ a „nečistou“ zónou. Odvšivený a vykoupaný vězeň se po návratu z lázní musel okamžitě zařadit do fronty na polévku nebo nastoupit na pracovní komando vedle osob plných vší, čímž celý cyklus nákazy začínal nanovo.

V Terezíně existoval fatální, propastný rozdíl mezi vybavením, jež si přivezli mladší práceschopní Židé z Protektorátu Čechy a Morava, a tím, s čím dorazili staří lidé z Německa a Rakouska. Českým Židům, kteří odcházeli do transportů o něco dříve a často disponovali detailnějšími, byť tajnými, informacemi o surovosti pracovních lágrů, se většinou podařilo přibalit vysoce praktické, vrstvené a teplé oblečení, solidní zimní boty a trvanlivé potraviny, které jim v prvních týdnech pomohly překonat šok z podvýživy.

Naproti tomu desetitisíce obětí takzvaných starobních transportů (Alterstransporte), přijíždějící masivně od léta a podzimu 1942, se staly obětí neobyčejně cynické nacistické propagandy. Kanceláře SS v říšských novinách nabízely zámožnějším německým a rakouským Židům doživotní „pobyt v lázních Terezín“ (Theresienbad) či v klidném „domově důchodců“, kde bude o seniory, významné umělce, vědce a vysoce vyznamenané židovské veterány z první světové války dobře postaráno. Tito lidé byli donuceni podepsat podvodné smlouvy o „zakoupení domova“ (Heimeinkaufsverträge), jimiž odevzdali státnímu aparátu veškerý svůj celoživotní majetek, nemovitosti i penze.

Do Terezína tak tito často velmi staří, noblesní a akademicky vzdělaní lidé nepřijížděli vybavení těžkými dekami, flanelovým prádlem a nepromokavými botami. Věřili udržované iluzi, že cestují do penzionu s péčí a výhledem na park či jezero. Ve svých těžkých, úhledných kufrech, se kterými se nezřídka museli pěšky vláčet dlouhé čtyři kilometry ze železniční stanice v Bohušovicích, si přiváželi zcela absurdní předměty: pánské fraky, hedvábné šaty, krajky, cylindry, slunečníky, cenná rodinná fotoalba, či dokonce jemný porcelán a památeční předměty.

Během nekonečných měsíců otrocké práce podléhalo civilní šatstvo i obuv vězňů drastickému opotřebení. Pokud si vězeň nemohl dovolit vyměnit kousek chleba na černém trhu za staré kalhoty, byl nucen spoléhat na příděly ze skladů zabavených věcí (takzvané Kammer), které spravovala židovská samospráva, avšak kontrolovala komandantura SS. Standardní erární vězeňský oděv představoval často náhodnou, groteskní změť šatstva: nesourodé pruhované či zkrácené kalhoty, obnošená a roztrhaná saka s našitou žlutou hvězdou, hrubé erární ponožky a pro Terezín i další tábory typické dřeváky (Holzschuhe).

Solidní kožené boty představovaly v ghettu obrovskou, život zachraňující vzácnost. Dřeváky na jedné straně způsobovaly trýznivé krvavé puchýře, deformovaly klenbu, ztěžovaly rychlou chůzi a na dlažbě či v mrazu nebezpečně klouzaly. V zimních měsících a obdobích plískanic však měly jednu nezanedbatelnou výhodu – silná dřevěná podrážka poměrně dobře a vysoko izolovala nohu od všudypřítomného studeného bláta a promrzlé pevnostní země.

Zoufala snaha zajistit si jakoukoliv izolaci a vhodnou obuv vedla v ghettu k morálně nesmírně tíživým, avšak pro přežití nezbytným situacím. Vězni, kteří byli zaměstnáni v asanačních četách jako nosiči mrtvol (Leichenträger) nebo sloužili na ošetřovnách, občas stahovali lepší dřeváky či zachovalé kožené boty přímo z nohou čerstvě zemřelých spoluvězňů ještě předtím, než byla těla naložena na vozíky a odeslána do centrální márnice v kasematech k pohřbení či zpopelnění. Jednalo se o jednu z mnoha krutých strategií přežití; bez alespoň částečně funkčních bot nebylo v zimě možné vydržet nekonečné hodiny stání na venkovních appelplatzech (sčítacích nástupech). V ghettu sice fungovaly ševcovské a krejčovské dílny, které měly opravovat oděvy a boty (například s použitím kůže či slaměných pletiv, mnohdy zakázkově pro jednotky wehrmachtu), nicméně k obyčejnému vězni bez konexí či speciální protekce se kvalitní oprava vlastních bot dostala jen zcela výjimečně.

Topení bylo v ghettu jedním z vůbec nejkritičtějších a nejhůře řešitelných problémů. Dodávky palivového dřeva, uhlí a koksů od říšských okupačních úřadů byly drasticky omezené. Veškerý přidělený otop navíc prioritně směřoval k zajištění funkčnosti základní infrastruktury: do pekáren, pod kotle centrálních kuchyní, do nemocnic, pro provoz odvšivovacích lázní a v neposlední řadě k luxusnímu vytápění kanceláří a ubikací příslušníků SS, a v menší míře kanceláří členů rady starších.

Obyčejné hromadné obytné místnosti v kasárnách, a už vůbec ne nouzové půdní, chodbové a sklepní prostory, nebyly v zimě vytápěny téměř vůbec. I pokud se v některé místnosti nacházela stará kachlová nebo plechová kamna, vězni do nich jednoduše neměli co přiložit. Skupiny mladších vězňů z pracovních komand (Arbeitskommandos) nasazených na nucené práce v zemědělství, lesnictví nebo na železnici mimo obvod ghetta se mnohdy s nasazením vlastního života snažily propašovat zpět do tábora přes přísně střežené brány (tzv. šleusy) ukryté kousky dřeva, staré větve, prkna či ukradené brikety uhlí. Riziko bylo obrovské; při odhalení takového „pašování“ následovalo surové zbití dozorci SS a bezprostřední, preventivní zařazení provinilce (a často i celé jeho rodiny) do nejbližšího trestního transportu směřujícího na východ do plynových komor.

Během krutých válečných zim, jakou byla například pověstně mrazivá zima na přelomu let 1942 a 1943, teplota v terezínských místnostech běžně klesala k bodu mrazu. Vězni ulehali na své dřevěné kavalce v kompletním dostupném oblečení, často včetně mokrých zimních kabátů, čepic, šál a palčáků. Ti, kteří neměli dostatečnou vrstvu teplého šatstva, se snažili tělesně zahřát tím, že se choulili k sobě navzájem, přikryti tenkými, děravými erárními dekami. Starší lidé doslova mrzli na holých podlahách podkroví. V těchto podmínkách docházelo k rychlému a hromadnému podchlazení. Ztráta podkožního tuku vlivem těžké chronické podvýživy (inanice) znemožňovala organismu jakoukoliv efektivní termoregulaci. Mráz tak představoval tichou zbraň, jež dokonávala dílo hladu.

Chlad, vlhko a vyčerpání podporovaly šíření smrtelných respiračních nemocí. Zatímco v létě vězně sužovaly hmyz, střevní katary a tyfus, v zimě je kosily zápaly plic a záněty dýchacích cest. Podvyživený organismus bez vitamínů, dostatku kalorií a odpočinku nedokázal infekcím odolávat. Historické statistiky, včetně záznamů zpracovaných Robertem Prochnikem, uvádějí zápal plic jako bezprostřední příčinu smrti u více než 6 327 vězňů; souvisel s mrazem, vyčerpáním a nedostupností antibiotické léčby.

Na podzim a v první polovině zimy roku 1942 dosáhla úmrtnost v Terezíně doslova apokalyptických rozměrů, jež hrozily přerůst v nekontrolovatelný zánik celé uvězněné populace. Během jediného měsíce, v září 1942, zemřelo v ghettu rekordních 3 941 osob. V období od září 1942 do dubna 1943 evidovala matrika židovské samosprávy celkem 19 550 úmrtí. Zesnulých přibývalo tak závratným tempem, že asanační čety a nosiči mrtvol s dřevěnými vozíky nestíhali těla odvážet. Dřevěné rakve přestaly být z kapacitních a surovinových důvodů k dispozici již v červenci 1942, a nahá těla mrtvých vězňů tak musela být v obrovských počtech ukládána do masových hrobů v prostoru Bohušovické kotliny.

Extrémní úmrtnost způsobená špatnou hygienou, chladem a podvýživou vedla SS k vybudování krematoria u jižních hradeb Terezína. Cihlová stavba se čtyřmi pecemi firmy Siemens byla zprovozněna na podzim 1942 a spalovala asi 180 až 200 těl denně. Celkem zde bylo zpopelněno přibližně 30 000 obětí. V listopadu 1944 nechala SS jejich popel vysypat do Ohře nebo zakopat u Litoměřic, aby zahladila stopy zločinu.

Život v terezínském ghettu nebyl pouhým čekáním na konec války, ale systémem nepřímé likvidace prostřednictvím nelidských podmínek. Čistá voda, toaleta, matrace, teplo či oblečení bez parazitů se staly privilegii rozhodujícími o přežití.

Zastaralá kanalizace, nedostatek vody a přeplněné kavalce podporovaly šíření střevních nemocí a tyfu. Nacistická propaganda navíc přiměla mnoho starých lidí přivézt si místo teplého oblečení a pevných bot nevhodné věci, což přispělo k masové úmrtnosti v zimě 1942. Každodenní boj s hladem, mrazem, nemocemi a parazity zůstává svědectvím o tragédii obětí holokaustu i jejich vůli přežít.