Terezín bez spěchu: Město, kde dodnes mezi zdmi promlouvají osudy ghetta…

Nedávno mi do e-mailu přišla pozvánka, zda bych nechtěl přijet do Terezína na komentovanou prohlídku města a zároveň navštívit místa spojená s prof. Oskarem Fischerem, kterému se v poslední době intenzivně věnuji. A tak jsem se do Terezína vydal. Ve škole jsme měli Terezín spojený především s Malou pevností. Přesněji řečeno šlo od června 1940 o policejní věznici pražského gestapa, zatímco samotné židovské ghetto vzniklo později v prostoru Hlavní pevnosti. Komentovaná prohlídka i širší historie města však můj pohled zásadně změnily. Právě díky této zkušenosti jsem se rozhodl psát o Terezíně častěji.

Terezín je zvláštní místo, které na vás už při vstupu dýchne nejen bohatou historií svého vzniku, ale také tíživou atmosférou spojenou s dobou druhé světové války. Na první pohled působí jako pravidelné pevnostní město s rovnými ulicemi, starými domy a mohutnými valy. Stačí však vejít do první expozice a člověk začne okolí vnímat úplně jinak. Najednou nejsou důležité jen budovy. Za zdmi se objevují konkrétní lidé, jejich každodennost, strach, naděje i drobné pokusy uchovat si důstojnost.

První setkání s naší skupinou, s níž se potkávám u všeho, co souvisí s osudy Oskara Fischera a Lea Kosáka, mě vždy potěší. Nejenže se pokaždé dozvím mnoho novinek, ale také řadu historických souvislostí a zajímavostí. Tentokrát naše komentovaná prohlídka začala v místním muzeu. V článku se vám proto pokusím historicky přiblížit některá místa, která jsme během prohlídky navštívili, i jejich širší souvislosti.

Naší první zastávkou bylo Muzeum ghetta, kde začala komentovaná prohlídka věnovaná vzniku města Terezína i pozdějšímu vzniku terezínského ghetta. Tíha osudů lidí, kteří zde prožívali skutečné peklo, mě osobně přiměla k tomu, abych toto téma začal postupně rozkrývat. Do budoucna bych se proto rád, ideálně ve spolupráci s archivem, pustil i do podrobnějších článků o terezínském ghettu.

Muzeum sídlí v budově bývalé městské školy. Už samotný dům má svůj příběh – v době ghetta zde fungoval chlapecký domov označovaný L 417, určený především pro židovské chlapce ve věku od deseti do patnácti let. Muzeum zde bylo otevřeno v roce 1991 a dnes jeho hlavní expozice sleduje cestu od pronásledování Židů v Protektorátu přes vznik terezínského ghetta až po každodenní život vězňů a deportace dál na východ. Přízemí a mezipatro připomínají především dětské oběti Terezína; součástí muzea jsou také dětské kresby, dokumentární projekce a model někdejšího ghetta. A právě u modelu Terezína jsme se během naší komentované prohlídky zastavili. Byl umístěný pod sklem v jakési velké vitríně připomínající stůl. Když se nad něj člověk skloní, najednou má celé město pod sebou: pravidelné ulice, náměstí, kasárenské bloky, hradby. Náš průvodce nám právě tady začal vyprávět, proč Terezín vůbec vznikl. A bez tohoto příběhu se podle mě nedá pochopit ani to, co se zde stalo o více než půldruhého století později.

Musíme se vrátit až do roku 1780. Habsburská monarchie se tehdy stále obávala Pruska a císař Josef II. rozhodl o vybudování nové pevnosti na řece Ohři. Dne 10. října 1780 přijel na místo budoucího Terezína a položil jeho základní kámen. Nová pevnost dostala jméno na počest jeho matky, císařovny a královny Marie Terezie. Nevznikalo přitom město, které by se během staletí živelně rozrůstalo. Terezín byl naplánován od samého začátku. Rovné ulice. Centrální náměstí. Kasárna. Mohutné valy. Bastiony. Příkopy. Podzemní chodby. Dokonce i výška domů byla podřízena vojenským potřebám. Pevnost měla chránit severní přístup do českého vnitrozemí a v případě války pojmout tisíce vojáků i obrovské zásoby materiálu. Už roku 1782 získal Terezín statut města. Jenže je v tom jeden z historických paradoxů Terezína. Pevnost budovaná za obrovského úsilí proti nepříteli nikdy nemusela podstoupit velké obléhání, kvůli kterému vznikla. Její vojenský význam postupně slábl. To, co mělo chránit lidi uvnitř před nepřítelem zvenčí, však jednou dostalo úplně opačný význam. Hradby začaly sloužit k tomu, aby lidé uvnitř nemohli ven.

Po okupaci českých zemí se tragická kapitola Terezína neotevřela okamžitě ghettem. Už v červnu 1940 vznikla v nedaleké Malé pevnosti policejní věznice pražského gestapa. Je důležité tato dvě místa nezaměňovat: Malá pevnost byla věznicí gestapa, zatímco ghetto vzniklo později uvnitř samotného pevnostního města – v Hlavní pevnosti.

V létě 1941 vzniklo při pražské Židovské náboženské obci zvláštní oddělení označované jako G – ghetto, které mělo připravovat vznik židovského pracovního tábora na území Protektorátu. O využití Terezína jako místa pro soustředění Židů z Protektorátu bylo rozhodováno už v říjnu 1941. Na Heydrichově poradě 10. října byl Terezín označen za nejvhodnější místo a 17. října bylo rozhodnutí potvrzeno. Samotné ghetto začalo fakticky vznikat v listopadu. Pro okupanty měl několik vlastností, které se ukázaly jako děsivě praktické. Byla zde rozsáhlá kasárna, do nichž bylo možné nahnat velké množství lidí. Město obepínaly hradby a pevnostní valy, takže jej bylo možné snadno uzavřít a kontrolovat. A nedaleko, v Bohušovicích nad Ohří, ležela železniční stanice potřebná pro deportace.

Za symbolický začátek terezínského ghetta je považován 24. listopad 1941. Toho dne přijela z Prahy skupina 342 mladých židovských mužů, takzvané Aufbaukommando I. Dlouhá desetiletí se uvádí, že 24. listopadu dorazilo 342 mužů. Novější archivní výzkum Památníku Terezín však ukazuje zajímavý detail: bezprostřední evidence zaznamenala 340 příchozích a dva další muži byli k prvnímu transportu připočteni později.

Byli mezi nimi řemeslníci – tesaři, elektrikáři, zedníci, svářeči nebo pekaři. Jejich úkolem bylo připravit kasárna a další objekty na příchod tisíců dalších deportovaných. Těmto mužům bylo před odjezdem řečeno, že půjde v podstatě o pracovní nasazení. Měli se údajně moci pohybovat, a dokonce navštěvovat své rodiny. Jakmile však dorazili do Terezína, stali se prvními vězni vznikajícího ghetta.

O pouhý týden později dorazilo dalších přibližně tisíc mužů z Aufbaukommanda II. Transporty pokračovaly a do konce roku 1941 už bylo v nedostatečně připraveném Terezíně kolem osmi tisíc židovských vězňů. A přitom ve městě stále žili původní obyvatelé. To je detail, který se při dnešní návštěvě snadno ztratí. Nějakou dobu zde existovaly dva světy těsně vedle sebe – civilní město a prostor, do něhož přicházely další a další transporty. Kontakt mezi místními obyvateli a vězni byl zakázán. Nakonec byli civilní obyvatelé přinuceni Terezín opustit a koncem června 1942 se celé pevnostní město proměnilo v uzavřené ghetto.

A tady se v myšlenkách vracím k modelu, nad kterým jsme stáli na začátku prohlídky. Když vám průvodce ukazuje jednotlivé bloky města, najednou pochopíte něco, co fotografie nebo čísla samy o sobě vysvětlují jen obtížně. Terezínské ghetto nebyl tábor postavený někde za městem. Táborem se stalo samotné město. Domy zůstaly domy. Ulice zůstaly ulicemi. Náměstí zůstalo náměstím. Jen jejich smysl se během několika měsíců naprosto změnil. Terezín se stal sběrným a tranzitním místem, odkud nacisté deportovali židovské vězně dál do koncentračních a vyhlazovacích táborů. A možná právě proto má smysl začít návštěvu právě v Muzeu ghetta.

Když potom vyjdete ven, už se nedíváte pouze na staré pevnostní město. Začnete chápat, proč jsou jeho ulice, kasárna, půdy, sklepy, brány a valy vlastně jednou velkou historickou expozicí pod širým nebem. Památník Terezín ostatně dodnes upozorňuje, že po celém městě zůstalo množství hmotných stop z let ghetta – některé viditelné, jiné ukryté na půdách, ve sklepeních nebo v pevnostních kasematech.

Od muzea se dostáváme k místu, které samo o sobě nese silný kus historie a jehož atmosféra na vás dýchne už při vstupu. Na mapě byste ho našli jako „Památník Terezín – Modlitebna z doby ghetta a replika mansardy“. Dalším bodem naší cesty je Dlouhá ulice č. 17, kde se dochovala modlitebna z doby ghetta a nad ní je zpřístupněna replika mansardy. Žádná monumentální synagoga, žádná vysoká okna ani okázalá výzdoba. Jen nenápadný prostor ve dvorním traktu domu. A právě tady během existence terezínského ghetta vznikla jedna z nejpozoruhodnějších dochovaných modliteben. Památník Terezín ji považuje za unikátní především díky původním nástěnným malbám a hebrejským textům.

Za její podobou stál Artur – v pramenech také Arthur – Berlinger, německý Žid deportovaný do Terezína ze Schweinfurtu v září 1942. Právě on modlitebnu vyzdobil a zároveň zde vedl bohoslužby. Na klenutém stropě a horních částech stěn se dodnes zachovaly Davidovy hvězdy, ornamenty a hebrejské nápisy. Některé texty pocházejí z prosebných modliteb a žádají o milosrdenství, pomoc a vysvobození.

Představte si malou místnost o rozměrech přibližně pět krát čtyři metry. Lidé, kteří kolem sebe každý den viděli přeplněné ubikace, nemoci, transporty a smrt, se sem přicházeli modlit. Nevíme, co každý z nich cítil. Někomu mohla víra dávat sílu, jiný o ní mohl pochybovat. Historik by neměl jejich myšlenky domýšlet. Jisté však je, že právě tento prostor dokládá, že duchovní život v ghettu nezmizel.

Zajímavé je také samotné označení „tajná modlitebna“. Náboženské poměry v Terezíně byly složitější, než toto pojmenování naznačuje. Dochované prameny ukazují existenci celé řady improvizovaných modlitebních prostor a bohoslužby byly přinejmenším v některých obdobích tolerovány židovskou samosprávou. Modlitebna v Dlouhé ulici však byla malá, skrytá ve dvorním objektu a její existence rozhodně nebyla něčím, co by se vystavovalo na odiv.

Při pozdější rekonstrukci objektu byly v půdních prostorách nad ní nalezeny pozůstatky jednoho z takzvaných kumbálků. Šlo o provizorní ubytování, která si vězni vytvářeli na půdách obytných a hospodářských budov. Byla velmi malá a bydlelo v nich jen několik lidí. Paradoxně však mohla poskytovat něco, co bylo v přeplněném ghettu téměř luxusem – trochu soukromí oproti velkým hromadným ubikacím.

Dnes je zde proto vytvořena replika mansardy, která se snaží přiblížit podobu takového nouzového bydlení. Návštěvník tak na jediném místě vidí dvě odlišné stránky života ghetta: dole prostor, kam lidé přicházeli hledat duchovní oporu, a nahoře připomínku toho, v jak stísněných podmínkách museli žít.

Samotná modlitebna byla objevena až v 90. letech 20. století. Po povodni v roce 2002 musela projít náročným konzervátorským zásahem; část výzdoby voda poškodila, většinu se však podařilo zachránit a restaurovat. Památník ji znovu zpřístupnil v roce 2007. A možná právě to je na Dlouhé 17 nejsilnější. Nejde o velký památník vytvořený po válce. Část toho, na co se díváte, skutečně vznikla rukama člověka vězněného v ghettu. Nápisy nejsou pozdější ilustrací historie. Jsou její součástí. A když pak z malé modlitebny vyjdete zpátky do obyčejné terezínské ulice, začne být jasné, proč se při prohlídce města vyplatí dívat i za nenápadné dveře.

Od modlitebny v Dlouhé ulici pokračujeme dál a po chvíli narazíme na pozůstatek, kterého by si člověk bez znalosti souvislostí možná ani nevšiml. V ulici se dodnes zachovaly části někdejší železniční vlečky. Nejsou součástí uzavřené expozice ani schované za sklem. Zůstaly přímo v prostoru města a při cestě k dalším terezínským památkám kolem nich člověk jednoduše prochází. Když začalo v listopadu 1941 vznikat terezínské ghetto, železnice ještě přímo do pevnostního města nevedla. Deportovaní přijížděli vlakem na nádraží v Bohušovicích nad Ohří a odtud museli se zavazadly pokračovat pěšky do Terezína. Stejnou trasu absolvovali zpočátku také vězni zařazení do dalších transportů, tentokrát opačným směrem – z ghetta zpět k bohušovickému nádraží.

Nacistická správa se později rozhodla toto spojení změnit. V srpnu 1942 začali vězni ghetta pracovat na přibližně 2,5 kilometru dlouhé vlečce, která měla propojit bohušovickou železniční stanici přímo s Terezínem. Trať nesloužila jen transportům vězňů, ale také přepravě materiálu a zásob. Současně umožnila, aby příjezdy a odjezdy transportů probíhaly mnohem více uvnitř uzavřeného prostoru a mimo pozornost obyvatel okolních obcí. Do provozu byla vlečka uvedena 1. června 1943. Od té chvíle mohly vlaky zajíždět přímo do prostoru ghetta a stejnou cestou z něj také odjíždět. Vnitřní kolejiště bylo podle materiálů Židovského muzea uzpůsobeno tak, aby na něm mohlo stát až patnáct vagónů. Právě po této trase později odjížděly transporty s desetitisíci vězňů terezínského ghetta směrem k Auschwitz-Birkenau.

Vlečka procházela prostorem Bohušovické brány, a právě v této části města se dochovaly její stopy. Památník Terezín upozorňuje také na původní železniční pražce v bezprostřední blízkosti bývalé městské váhy, kde je dnes expozice věnovaná terezínským transportům. A právě to na mě působilo nejsilněji. Člověk stojí v obyčejné ulici a dívá se na kus železa zarostlý mezi trávou a dlažbou. Jenže když znáte jeho příběh, přestane to být jen stará kolej. Stačí se podívat směrem do Dlouhé ulice a představit si situaci, kdy tudy přijížděl nebo odjížděl transportní vlak.

Nedaleko právě těchto kolejí stojí nenápadný malý domek bývalé městské váhy, v němž je dnes umístěna stálá expozice věnovaná fungování terezínského ghetta a transportům vězňů. Prostřednictvím dobových fotografií a dalších materiálů připomíná každodenní realitu místa i osudy lidí, kteří odtud procházeli transportním systémem. Na budově je zároveň umístěn venkovní informační panel ve třech jazycích. Stálá expozice zde vznikla již v roce 2020, ale v současnosti je z technických důvodů do odvolání uzavřena.

Další zastávka naší komentované prohlídky nás zavedla do míst, která působí úplně jinak než běžná muzejní expozice. Obřadní místnosti a ústřední márnice ghetta jsou totiž umístěny přímo v původním opevnění Terezína, v klenutých prostorách pevnostního valu naproti někdejšímu kolumbáriu. Nebyly tedy postaveny pro potřeby ghetta – nacistická správa využila staré pevnostní prostory a dala jim během války zcela novou, tragickou funkci.

Po vystěhování civilního obyvatelstva a proměně Terezína v uzavřené ghetto zde vznikla ústřední márnice. Do zadních prostor byli přiváženi zemřelí vězni a jejich těla zde byla připravována k pohřbení a k poslednímu rozloučení. Vedle márnice vznikly dvě obřadní místnosti. Jedna sloužila pro židovské pohřební obřady, druhá pro obřady křesťanské– do Terezína totiž byli deportováni také lidé křesťanského vyznání, které nacistické norimberské zákony označovaly za Židy.

Rodinní příslušníci a přátelé se zde mohli se zemřelými naposledy rozloučit, pomodlit se a vzdát jim poslední poctu. V období nejvyšší úmrtnosti však byla situace natolik děsivá, že se zde hromadné smuteční obřady konaly i několikrát denně. Zpočátku byli mrtví pohřbíváni na hřbitově za městem, nejprve jednotlivě a později také do hromadných hrobů. Prudce rostoucí počet zemřelých však vedl k vybudování krematoria, které začalo naplno fungovat na podzim roku 1942.

Možná právě proto toto místo působí tak silně. Nevypráví jen o smrti v ghettu. Připomíná také poslední okamžik, kdy se rodina ještě mohla zastavit u člověka, kterého ztratila. Uprostřed systému, který vězně připravoval o soukromí, svobodu a často i samotnou lidskou důstojnost, zde alespoň na krátkou chvíli zůstával prostor pro poslední rozloučení.

Dnes jsou autentické prostory součástí Památníku Terezína slouží jako pietní místo a stálá expozice Ústřední márnice a pohřební obřady v ghettu. Návštěvník zde může vidět především dobové kresby, fotografie a dokumentační materiály vztahující se ke smrti a pohřebním obřadům v Terezíně. Místo tedy neztratilo svou vážnost ani po desetiletích – pouze se jeho úloha změnila. Z prostoru posledního rozloučení se stal prostor paměti.

Od místa posledního rozloučení naše cesta pokračovala o něco dál, do prostoru Židovského hřbitova a krematoria. Pro citlivého člověka jde možná o jedno z nejsilnějších míst celého Terezína. Už při vstupu do budovy návštěvníka čeká expozice, která ukazuje například podobu papírových uren nebo připomíná knihy věnované terezínskému ghettu. Právě tady je historie Terezína možná nejvíce hmatatelná. Židovský hřbitov začal vznikat v prostoru takzvané bohušovické kotliny. Zemřelí vězni zde byli zpočátku ukládáni do jednotlivých, později i hromadných hrobů. Postupně zde bylo pohřbeno přibližně devět tisíc obětí ghetta. Jenže rok 1942 přinesl v přeplněném Terezíně katastrofální nárůst úmrtnosti a dosavadní způsob pohřbívání přestával stačit.

Na příkaz komandatury SS proto vězni ghetta vybudovali krematorium, jehož provoz byl zahájen na přelomu září a října 1942. Uvnitř byly instalovány čtyři kremační pece – a právě ty se dochovaly dodnes v jejich původním provedení. Do konce války zde bylo podle dochovaných kremačních záznamů zpopelněno kolem 30 000 lidí. Nešlo přitom pouze o zemřelé z terezínského ghetta. Přivážena sem byla také těla vězňů z policejní věznice v Malé pevnosti a později i z koncentračního tábora v Litoměřicích.

Když dnes člověk vstoupí dovnitř, právě pohled na čtyři původní pece patří k nejsilnějším okamžikům návštěvy. Dochovala se zde rovněž místnost, v níž byla mrtvá těla vykládána z rakví, a také pitevna. Ta sloužila k provádění pitev zemřelých. Veřejně dostupné historické materiály Památníku Terezín její přesný každodenní provoz podrobněji nerozepisují, proto bych zde nebyl konkrétnější, než dovolují prameny. Samotnou existenci původní pitevny však Památník jednoznačně dokládá.

A právě pitevna je možná snadno přehlédnutelnou, ale důležitou součástí celé expozice. Krematorium totiž nebyly jen čtyři pece. Byl to celý provoz spojený se smrtí vězňů – od přivezení těla až po jeho zpopelnění. Popel byl následně ukládán do uren a ty putovaly do kolumbária v pevnostním valu, kam se při naší cestě ještě dostaneme. Dnes je krematorium součástí Památníku Terezín. Čtyři původní pece zůstaly zachovány, stejně jako místnost pro vykládání zemřelých a obnovená pitevna, která byla návštěvníkům znovu zpřístupněna v roce 2005. Součástí objektu je také stálá expozice věnovaná úmrtnosti a pohřbívání v terezínském ghettu.

Kolem nás tedy není rekonstrukce vytvořená proto, abychom si dokázali minulost lépe představit. Ty pece stály přesně tady. Těmito místnostmi procházeli lidé pracující v krematoriu, a právě sem byla přivážena těla zemřelých. A když potom člověk vyjde z budovy ven na tichý židovský hřbitov, dostává celý prostor ještě jiný rozměr. Za zdmi krematoria totiž neleží anonymní historická krajina. Leží zde tisíce lidí, kteří v Terezíně zemřeli ještě předtím, než se krematorium stalo hlavním způsobem nakládání s těly obětí.

Cestou zpět se dostáváme na místo známé jako kolumbárium, ukryté v klenutých prostorách jižního pevnostního valu Terezína. Původně šlo o součást vojenských kasemat staré pevnosti. Jakému konkrétnímu účelu tyto místnosti sloužily před vznikem ghetta, dostupné materiály Památníku Terezín přesně neuvádějí, a proto by nebylo správné jejich původní funkci domýšlet.

Jejich význam se zásadně změnil v roce 1942, kdy začalo fungovat terezínské krematorium. Urny s popelem zemřelých vězňů byly od té doby převáženy právě sem. Kolumbárium leželo naproti ústřední márnici a podle dobových pramenů bylo běžným vězňům nepřístupné. Na policích se postupně hromadily tisíce uren – za každou z nich přitom nebylo číslo ve statistice, ale konkrétní člověk, který v Terezíně zemřel. Jenže ani tento poslední hmatatelný pozůstatek zemřelých neměl zůstat zachován. V listopadu 1944 nechali nacisté vysypat do Ohře popel z přibližně 22 tisíc uren, které byly do té doby v kolumbáriu uloženy. Další popel byl podle odborných materiálů ukryt či zakopán poblíž litoměřického koncentračního tábora. Šlo o snahu odstranit stopy po obětech ještě před koncem války.

A právě to je při návštěvě možná nejtěžší si uvědomit. Nešlo pouze o místo, kde se ukládaly urny. I po smrti měli tito lidé z paměti zmizet. Jméno, tělo, a nakonec dokonce i popel. Dnes už kolumbárium svůj původní účel samozřejmě neplní. Památník Terezín jej upravil a v roce 2001 zpřístupnil veřejnosti. Zadní místnost byla vytvořena tak, aby návštěvníkovi připomněla podobu někdejšího kolumbária s regály a urnami, zatímco přední prostor slouží jako pietní místo. Na jeho stěnách jsou pamětní desky věnované jednotlivým obětem, rodinám i židovským komunitám z měst a zemí, odkud byli lidé do Terezína deportováni.

Poslední zastávkou naší komentované prohlídky byla Magdeburská kasárna. Mohutná budova ale samozřejmě nevznikla kvůli ghettu. Původně šlo o Jezdecká kasárna, vybudovaná v letech 1782–1786 jako jeden z nejvýznamnějších vojenských objektů nové terezínské pevnosti. Pojmout mohla 626 vojáků a téměř celé přízemí tvořily stáje až pro 396 koní. Za monarchie zde sídlil 1. dragounský pluk, po vzniku Československa nesla budova jméno Jana Jiskry z Brandýsa. Teprve po německé okupaci v roce 1939 dostala název Magdeburská kasárna, který používáme dodnes.

Po vzniku ghetta se význam budovy úplně změnil. Fredy Hirsch přijel 4. prosince 1941 s dalšími 22 pracovníky židovské obce, tedy celkem 23 osobami, která měla vytvořit základ takzvané židovské samosprávy. Magdeburská kasárna se poté na celou dobu existence ghetta stala sídlem židovského staršího, Rady starších a stovek lidí zajišťujících administrativní chod ghetta – od evidence a hospodářství přes zdravotnictví až po péči o děti a organizaci práce. Slovo „samospráva“ je však trochu zrádné. O skutečnou samostatnost nešlo; její představitelé museli plnit příkazy komandatury SS a zároveň se v rámci velmi omezených možností pokoušeli zmírňovat podmínky života vězňů.

Kasárna přitom nebyla jen kancelářským centrem. Bydleli zde někteří vedoucí představitelé ghetta a v budově se konaly přednášky, bohoslužby, shromáždění i kulturní představení. Právě tento rozpor je pro Terezín tolik charakteristický: v jedné budově se rozhodovalo o každodenním fungování ghetta a jen o několik místností dál lidé hráli hudbu, psali, kreslili nebo stáli na improvizovaném jevišti.

Dnes proto Magdeburská kasárna fungují jako Muzeum umění Památníku Terezín. Současné stálé expozice se věnují hudbě, výtvarnému umění, literární tvorbě a divadlu v ghettu a návštěvník zde najde také rekonstrukci vězeňské ubikace. Nejde přitom jen o přehled děl. Za hudbou, kresbami nebo texty se postupně objevují jejich autoři – konkrétní lidé se jmény a osudy.

Do tohoto světa patří také Vedem. Nebyly to noviny v běžném slova smyslu, ale tajně vytvářený časopis chlapců z domova L 417. Přestože nevznikal v Magdeburských kasárnách, právě zde je dnes součástí širšího příběhu kulturního života terezínského ghetta. Petr Ginz jej s dalšími chlapci začal vydávat krátce po příjezdu do Terezína v říjnu 1942. Petr Ginz byl šéfredaktorem, kreslířem a autorem textů; v září 1944 byl deportován do Auschwitz-Birkenau, kde byl zavražděn. Dochovaný časopis Vedem je dnes jedním z mimořádných svědectví o tom, co dospívající chlapci dokázali vytvářet uprostřed ghetta.

Pro mě byla mimořádně zajímavá také expozice Filmování v terezínském ghettu, protože právě zde člověk vidí, jak snadno může obraz před kamerou lhát. První film, Ghetto Theresienstadt, začali nacisté natáčet už na podzim roku 1942. Pro interní potřeby SS měl prostřednictvím smyšleného příběhu rodiny Holländerových ukazovat deportaci Židů do Terezína a jejich údajné „začlenění“ do života ghetta. Na natáčení se musela z rozkazu podílet také skupina vězňů vedená filmařkou Irenou Dodalovou. Film nakonec dokončen nebyl. Jeho fragmenty vězni ukryli a dochované výstřižky byly v Národním filmovém archivu identifikovány až v roce 2004.

Ještě známější je druhé filmování spojené s rokem 1944. V době, kdy do zahraničí stále více pronikaly zprávy o nacistickém vraždění evropských Židů, měl Terezín posloužit jako pečlivě připravená kulisa. Po takzvaném „zkrášlení“ ghetta zde vznikaly záběry kavárny, kulturních akcí, sportu nebo zdánlivě spokojených obyvatel. Na filmu byl nucen pracovat i vězněný německý herec a režisér Kurt Gerron. Výsledný snímek nesl titul Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území a později se pro něj vžilo označení Vůdce daroval Židům město.

A právě při sledování těchto záběrů je dobré připomenout si jednu věc. Nedíváme se na dokument každodenního života ghetta. Díváme se na realitu naaranžovanou pro kameru. Lidé před objektivem nebyli svobodnými herci a idylické obrazy měly zakrýt skutečné podmínky internace a deportací. Tragickým dovětkem je i osud samotného Kurta Gerrona: krátce po natáčení byl deportován do Auschwitz-Birkenau a zavražděn.

Po válce kasárna znovu využívala armáda. Ta je opustila v 90. letech, budova prošla rekonstrukcí a od roku 1997 její část využívá Památník Terezín. Dnes tak místo, odkud byla kdysi administrativně řízena každodennost ghetta, vypráví především o lidech, kteří v něm navzdory všemu skládali hudbu, psali básně, kreslili, hráli divadlo – a také o tom, jak se nacistický režim pokusil jejich skutečný život před světem proměnit v pečlivě natočenou lež.

I když je tento článek o něco delší než moje obvyklé texty, tentokrát jsem jej zkracovat nechtěl. Pokusil jsem se co nejvěrněji zachytit všechna místa, která jsme během komentované prohlídky navštívili, a především to, co jsme se na nich dozvěděli. Terezín totiž není místem, které člověk jen projde, udělá několik fotografií a pokračuje dál. Některé prostory na vás působí ještě dlouho poté, co je opustíte. A právě proto podle mě stojí za to využít komentovanou prohlídku, případně si jednotlivá místa projít vlastním tempem a dát si čas na to, co vlastně vyprávějí.

Osobně se sem chci znovu vrátit. Už teď mám rozpracované další články věnované terezínskému ghettu, ve kterých bych se chtěl více zaměřit na každodenní život lidí, kteří zde byli nuceni žít. Jak bydleli? Co jedli? Jak fungovala práce, kultura, víra nebo péče o děti? A jak se vůbec člověk snažil zachovat alespoň něco z normálního života v prostředí, které normální nebylo vůbec ničím? Ve škole se většinou naučíme základní data a události. Při školní exkurzi často během několika hodin projdeme nejznámější místa a jedeme dál. Teprve když se ale člověk začne zastavovat u jednotlivých budov, místností, kolejí, půd nebo obyčejných zdí, začne historie získávat úplně jiný rozměr.

Najednou už nejde jen o letopočty a počty transportů. Za nimi se objevují konkrétní lidé. A právě proto má podle mě smysl se na podobná místa vracet a připomínat si je. Nejen proto, abychom si rozšířili znalosti historie, ale také proto, že nám velmi tiše a zároveň velmi důrazně připomínají, jak krutá minulost dokázala být a jak snadno se může člověk v dějinách změnit z lidské bytosti v pouhé číslo. Terezín nám ale zároveň připomíná ještě něco důležitějšího: že za každým takovým číslem bylo jméno, rodina, příběh a život, který si zaslouží, abychom na něj nezapomněli. Terezínským ghettem prošlo celkem přibližně 155 000 mužů, žen a dětí, přičemž samotných deportovaných židovských vězňů bylo zhruba 140 000 a dalších více než 15 000 lidí přišlo v závěru války v evakuačních transportech.

Tímto článkem pro mě téma terezínského ghetta rozhodně nekončí. Naopak mám pocit, že jsem teprve otevřel dveře k mnohem širšímu příběhu. V dalších textech se chci postupně věnovat každodennímu životu v ghettu, konkrétním lidským osudům, dětem, kultuře, transportům i méně známým místům, která při běžné návštěvě snadno uniknou. A materiálu bude přibývat. Momentálně ke mně míří zhruba deset historických knih věnovaných Terezínu a židovským příběhům, ze kterých budu čerpat pro další články. Také chci více a více navazovat spolupráci s archivy, a to nejen tady v České republice ale i v zahraničí. Chci se držet ověřených pramenů a zároveň psát tak, aby za daty a statistikami nezmizeli konkrétní lidé.

Postupně bych se chtěl vydat i za hranice samotného Terezína a navštěvovat další místa spojená s židovskou historií, okupací, válkou a lidskými osudy, které stojí za připomenutí. Pokud vás podobné články zajímají, budu rád, když mě začnete sledovat. Pomůže vám to nezmeškat další pokračování a mně to zároveň ukáže, že má smysl v podobné práci pokračovat. A pokud se rozhodnete mou tvorbu také podpořit, beru to jako pomoc s dalším pátráním, cestami, knihami a vznikem dalších textů. Každý takový článek totiž začíná dlouho předtím, než se objeví na obrazovce. Historie nekončí v učebnici. Často začíná až ve chvíli, kdy se vydáme hledat její konkrétní místa a konkrétní lidské příběhy.