Recepty z Terezína: Příběh Minny Pächterové, která zanechala odkaz v ghettu

Procházel jsem seznam kamenů zmizelých v Ústeckém kraji, konkrétně v okolí města Děčína. Pocházím z blízkého okolí a Děčín je městem, v němž jsem prožil mnohé. Proto se moje první zastávka vztahuje k nenápadně vsazenému kameni zmizelých v chodníku před domem v Thomayerově ulici 25/3 v Děčíně. Nese stručný, avšak mrazivě výmluvný nápis: ZDE ŽILA VILHELMINA ‚MINNA‘ PÄCHTER ROZ. STEIN NAR. 1872 ZAVRAŽDĚNA 1944 V TEREZÍNĚ. Tento drobný památník, jenž je organickou součástí rozsáhlého celoevropského projektu německého umělce Guntera Demniga, představuje mnohem více než jen identifikační bod na mapě obětí nacistického vyhlazovacího aparátu. Připomíná ženu, jejíž životní trajektorie dokonale zrcadlí vzestup, prosperitu a následný absolutní pád středoevropského židovstva. Její odkaz navíc přežil hrůzy koncentračního tábora v podobě unikátního, ručně psaného kulinářského rukopisu, který se v poválečných desetiletích stal celosvětově uznávaným symbolem psychologického a duchovního odporu proti dehumanizaci.

Vilhelmina Pächterová, v rodině i pozdější světové literatuře známá jako „Minna“, se narodila 16. července 1872 v Hluboké nad Vltavou (německy Frauenberg). Ačkoli některé databáze obětí holocaustu, například holocaust.cz, uvádějí rok 1871, rodinné prameny, historické studie i text na kameni zmizelých se shodují na roce 1872.

Jelikož se mi nepodařilo dohledat přesný rok narození je tedy tato část v historii otevřená, jak jsem zmínil že je tedy spor mezi rokem 1871 a 1872. Narodila se jako šestá a nejmladší dcera koželuha Heinricha Steina. Ale v oblastním muzeu uvádí, že měla sedm dalších sester a jednoho bratra. Prošel jsem tak i mnoho zahraničních článků kde jsou některé informace v rozporu a často čerpaní z různých archivů. Její rod měl v regionu hluboké kořeny a práce s kůží byla rodinnou tradicí po generace. Už její pradědeček Wolf (Ze'ev) Lazar Stein (asi 1700–1762) působil jako koželuh a dvorní Žid (Hofjude) ve službách hraběte ze Schwarzenbergu, což rodině přinášelo určitou ochranu i prestiž. Podle rodinné genealogie sahala koželužská tradice Steinových několik generací zpět…

Rodina Steinových nebyla aristokratická, přesto Vilhelmině poskytla podnětné zázemí. Od mládí toužila po vyšším vzdělání a chtěla studovat na univerzitě, což bylo pro ženy v tehdejším Rakousku-Uhersku téměř nedostupné. Zvolila proto učitelský seminář v Praze, tehdy ceněnou alternativu. V Praze se intenzivně věnovala klasickému umění a literatuře. Podle rodinných vzpomínek patřily k jejím celoživotním literárním láskám Goethův Faust a Shakespearův Král Lear, z nichž často citovala. Toto kulturní ukotvení výrazně formovalo její osobnost a později jí pomáhalo čelit intelektuálnímu útlaku v koncentračním táboře.

Na přelomu 19. a 20. století, zhruba kolem roku 1900, se životní cesta vzdělané Vilhelminy přesunula ze středních do severních Čech. Ke zděšení a určité nelibosti svých rodičů se provdala za Adolfa Pächtera (narozeného 14. září 1846), bohatého a vlivného průmyslníka z Podmokel (Bodenbach), které dnes tvoří levobřežní část statutárního města Děčín. Sňatek vyvolal v její rodině pozdvižení především proto, že Adolf Pächter byl o přibližně čtvrt století starší než Vilhelmina (sňatek proběhl 30. prosince 1900). Navíc se jednalo o muže, který byl již dvojnásobným vdovcem a do nového manželství si přivedl šest dětí ze svých předchozích svazků. Vilhelmina však tyto děti bez výhrad a s láskou přijala a vychovávala je společně se svými vlastními dvěma potomky, které s Adolfem následně měla – synem Heinzem (Chanochem), jenž se narodil v roce 1904, a dcerou Annou Wilmou, jež přišla na svět o tři roky později, v roce 1907.

Přesídlení do Podmokel znamenalo pro Vilhelminu vstup do zcela odlišného, vysoce dynamického společenského a ekonomického prostředí. Podmokly byly na přelomu 19. a 20. století rapidly se rozvíjejícím průmyslovým centrem, jež těžilo ze své strategické polohy na řece Labi, a především z napojení na mezinárodní železniční síť směřující přes hranice do německého Saska a k námořnímu přístavu v Hamburku (železniční spojení fungovalo již od roku 1851). Adolf Pächter byl ztělesněním tohoto průmyslového boomu; v Podmoklech vlastnil vysoce prosperující továrnu na výrobu knoflíků. Tyto knoflíky se nevyráběly z běžných materiálů, ale z takzvaných taguových ořechů (známých také jako rostlinná slonovina nebo corozo), což byl v té době velmi žádaný a luxusní importní artikl. Továrna vyráběla knoflíky z tvrdých rostlinných ořechů, tehdy označovaných jako kamenáče.

Rodina Pächterových patřila k naprosté elitě regionu a žila ve značném blahobytu. Vlastnili několik domů na svazích Pastýřské stěny, jež se nacházely přímo za Adolfovou rozlehlou knoflíkářskou továrnou, přičemž jejich hlavní rezidencí byl dům v Thomayerově ulici. Adolf Pächter patřil k hlavním osobnostem podmokelské židovské obce. Jako její první předseda poskytl provizorní modlitebnu a spolu s dalšími členy obce se podílel na přípravě a financování nové synagogy, dokončené roku 1907.

Tato stavba, jež byla navržena v elegantním secesním stylu s výraznými maurskými prvky, poskytovala prostor pro přibližně 200 věřících a byla slavnostně otevřena v roce 1907. Vilhelmina v tomto období vedla život vysoce respektované, intelektuálně založené ženy z vyšší střední třídy, jejíž domácnost plnila roli jednoho z center lokálního společenského dění.

Stabilní a bezstarostný život náhle přerušila osobní tragédie: v roce 1915 Adolf Pächter těžce onemocněl a zemřel. Dobové zdroje se v příčině úmrtí mírně liší; Židovská obec Děčín uvádí zápal plic, zatímco pozdější rodinné vzpomínky, například poznámky vnuka Davida Sterna, zmiňují komplikace neléčeného diabetu.

Adolfovi se za první světové války zhoršovala cukrovka. Krátce před smrtí změnil závěť a továrnu odkázal synům z prvního manželství Rudimu a Alfredovi. Ostatní majetek byl rozdělen mezi děti a vdovu. Minna se přibližně tři roky neúspěšně soudila o větší podíl. Podnik posléze čelil menšímu trhu i italské konkurenci a roku 1929 zkrachoval.

Vilhelmina se jako vdova ocitla v obtížné situaci: musela zajistit sebe i dospívající děti. Zúročila proto vzdělání z pražského semináře, znalost umění, literatury a estetiky a stala se úspěšnou obchodnicí s uměleckými předměty. Díky vkusu a kontaktům si vybudovala ceněnou sbírku a rodině zajistila důstojný život po celé období první republiky. Její samostatnost a schopnost přizpůsobení byly v patriarchální společnosti počátku 20. století mimořádné.

Poklidné soužití v Podmoklech a Děčíně, kde v meziválečném období převažovalo německy mluvící obyvatelstvo, skončilo po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Pohraniční město se stalo záchytným bodem pro politické i židovské uprchlíky z Třetí říše a rodina Pächterových jim aktivně pomáhala; jejich dům často sloužil jako dočasný azyl. Napětí v Sudetech však dál sílilo. V rodině zároveň nastaly důležité změny: dcera Anna se v roce 1930 provdala za právníka Jiřího (Georga) Sterna z Lovosic a Vilhelmina se k nim přestěhovala. Syn Heinz se oženil s Dorotheou Schipferovou a stále více se přikláněl k sionismu.

Zlom přišel na podzim 1938 po Mnichovské dohodě a záboru Sudet nacistickým Německem. Židé z Podmokel a Děčína byli nuceni opustit domovy a uprchnout do vnitrozemí. Vilhelmina s rodinou dcery našla dočasné útočiště v Praze, zatímco její umělecká sbírka a nemovitosti v Podmoklech byly zkonfiskovány, arizovány a rozkradeny. Před vypuknutím války se rodina rozdělila. Syn Heinz s manželkou emigroval do Britské mandátní Palestiny. Vilhelmina s jeho odchodem původně nesouhlasila, protože si nedovedla představit život na Blízkém východě, zpětně mu však právě toto rozhodnutí zachránilo život. Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 uprchl do Palestiny také zeť Jiří Stern.

Anna zatím zůstala v Praze a pracovala v sionistickém emigračním oddělení židovské obce, kde pomáhala židovským uprchlíkům. V listopadu 1939 se jí a jejímu osmiletému synovi Peterovi, později Davidovi, podařilo na poslední chvíli odjet za Jiřím do Palestiny. Vilhelmina zůstala v okupované Praze sama. Děti z Palestiny ji přes zprávy Červeného kříže opakovaně prosily, aby přijela za nimi, ale téměř sedmašedesátiletá Vilhelmina odmítla s tím, že na dlouhou a nebezpečnou cestu už nemá sílu. Její každodennost mezitím určovala ztráta práv, vyloučení z veřejného života, žlutá hvězda, zabavování majetku a nucené stěhování do stále horších bytů.

Nacistická vyhlazovací mašinérie postihla Vilhelminu Pächterovou v plné síle 16. července 1942. Tento datum v sobě neslo hořkou a bolestnou symboliku – stalo se tak přesně v den jejích 70. nebo 711 narozenin (Zde nastává rozpor s rokem narození). Právě v tento den byla Vilhelmina zařazena do hromadného transportu označeného kódem AAr, který směřoval z Prahy do koncentračního tábora a ghetta Terezín (Theresienstadt).

Pro pochopení širšího kontextu deportací je nezbytné podívat se na statistická data transportu AAr, která dokreslují absolutní bezvýchodnost situace tehdejších českých Židů. Podle digitalizovaných záznamů Institutu Terezínské iniciativy čítal transport AAr celkem 1 000 osob. Složení transportu bylo průřezem celé komunity, od malých dětí (např. Jan Brodt, nar. 1941) po velmi staré osoby (např. Alžběta Becková, nar. 1854). Konečná bilance tohoto konkrétního transportu je děsivá: z 1 000 deportovaných osob jich bylo do konce války zavražděno 921 a pouze 79 lidí se dožilo osvobození.

Koncentrační tábor Terezín měl v nacistickém „Konečném řešení židovské otázky“ specifickou roli. Od listopadu 1941 fungoval v bývalé pevnosti z 18. století hlavně jako tranzitní ghetto. Propaganda jej vydávala za „vzorové ghetto“ či „Altersghetto“ pro staré, prominentní a zasloužilé Židy z Československa, Německa a Rakouska. Ve skutečnosti šlo o fasádu maskující genocidu; někteří majetní Židé byli dokonce přinuceni za přesun do této fiktivní „rezervace“ zaplatit. Ve skutečnosti byl Terezín přestupní stanicí do vyhlazovacích táborů na Východě, zejména do Osvětimi a Treblinky. Za necelé čtyři roky jím prošlo asi 140 000 židovských vězňů (do 20. dubna 1945); 88 000 bylo deportováno dál, přes 34 000 zemřelo přímo v ghettu a osvobození se dožilo jen kolem 19 000 původních obyvatel ghetta (z deportovaných dále přežilo jen asi 3 500 lidí). Mezi oběťmi v Terezíně převažovali staří lidé.

Vysoká úmrtnost starých lidí byla důsledkem promyšlené politiky. V květnu 1942 musela Židovská rada pod SS zavést systém „triage“ při přidělování potravin. V podmínkách nacisty způsobeného chronického nedostatku potravin zavedla židovská samospráva v květnu 1942 diferencovaný systém přídělů, který zvýhodňoval děti a pracující vězně. Staří a nemocní byli zařazeni do nejnižší kategorie a jejich příděly klesly na neudržitelné minimum. Starší vězni, dříve vážení členové společnosti, se tak ocitali na hranici přežití. Historik Michael Berenbaum tuto nacistickou logiku popsal jako zrůdně pragmatickou: hladověním se šetřily prostředky a lidé bez pracovní síly byli považováni za zbytečné.

Sedmdesátiletá Vilhelmina Pächterová snášela tyto nelidské podmínky extrémně špatně. Fyzicky rychle chřadla, trpěla kritickým vyčerpáním a výraznými otoky končetin (edémy), jež byly přímým klinickým důsledkem dlouhodobého nedostatku bílkovin a chronické podvýživy. Neminula by ji rychlá smrt, nebýt nečekaného setkání.

V obrovském, přeplněném táboře ji totiž čirou náhodou objevila Liesel Reich (později provdaná Laufer), pokrevní vnučka jejího zesnulého manžela Adolfa Pächtera z jednoho z jeho předchozích manželství. Liesel v Terezíně pracovala jako zdravotní sestra. Když viděla zoufalý stav své nevlastní babičky, neváhala. Díky svému postavení, znalosti táborového systému a kontaktům v rámci zdravotnického personálu dokázala zbídačenou a zmatenou Vilhelminu propašovat do táborové nemocnice. Tato vysoce riskantní intervence zachránila Vilhelmině život a prodloužila její pobyt na tomto světě o více než rok, během něhož jí Liesel poskytovala alespoň základní péči a ochranu. (Sama Liesel Reichová později na podzim 1944 prošla deportací do Osvětimi, avšak podařilo se jí uprchnout z pochodu smrti a zachránila se).

Nedostatek potravy a trvalý hlad vedly v Terezíně k pozoruhodnému fenoménu, který přeživší později nazvali „vaření ústy“ (anglicky cooking with the mouth, německy Kochen mit dem Mund). Starší ženy, zbavené domova i role pečovatelek a kuchařek, trávily hodiny na pryčnách hovory o jídle. Z paměti si odříkávaly rodinné recepty, debatovaly o postupech a vzpomínaly na slavnostní tabule z doby před válkou. Přeživší Jaroslav Budlovsky vzpomínal, že hlad byl tak silný, až člověk v mysli stále „vařil“ nedosažitelný ideál, což mu pomáhalo přežít. Susan E. Cernyak-Spatzová potvrdila, že podobné mentální vaření bylo v táboře běžné.

Podle kulturní historičky Cary De Silvy bylo oživování gastronomických vzpomínek zoufalým, ale důležitým pokusem uchovat vlastní identitu v prostředí určeném k jejímu zničení. Sociolog Arthur B. Shostak tento jev označuje jako „utajený altruismus“: ženy sice nemohly nabídnout skutečné jídlo, ale sdílením vzpomínek poskytovaly útěchu, sounáležitost a náhradu za ztracený domov.

Vilhelmina Pächterová posunula táborový fenomén „vaření ústy“ do hmatatelné podoby. Aby se vyrovnala s hladem, uchovala si zdravý rozum a zanechala odkaz dceři, začala recepty systematicky shromažďovat a zapisovat. Přizvala k tomu asi třináct spoluvězeňkyň (nebo možná i více), které jí diktovaly vlastní rodinné recepty. Kvůli nedostatku papíru psaly na zadní strany propustek, úředních formulářů, obalů, letáků a dalších útržků, často vybledlou tužkou. Z těchto zlomků Vilhelmina sestavila rukopis asi 70 receptů v němčině a češtině, svázala jej režnou nití a opatřila obálkou z balicího papíru.

Kuchařka ostře kontrastovala s terezínskou realitou: nešlo o návody z táborových náhražek, ale o záznamy luxusních jídel někdejší židovské buržoazie, například švestkových knedlíků, cibulového koláče, uzených husích prsou, chřestu s majonézou, kuřecí galantiny, bavorského chleba či ořechových a čokoládových dortů. Analýza textů ukazuje silný emocionální a psychologický otisk utrpení autorek. Mnohé recepty jsou zmatené, neúplné nebo bez základních pokynů; chybí interpunkce a kroky jsou zpřeházené. Tyto nedostatky nejsou projevem neznalosti, ale důkazem extrémních podmínek, podvýživy, nemocí, dezorientace či náhlého přerušení psaní transportem do Osvětimi. Recepty navíc předpokládaly zkušenou kuchařku, proto neuváděly samozřejmosti, například teplotu pece.

Vedle receptů vložila Vilhelmina do rukopisu i vlastní literární texty: rýmovačky o spoluvězeňkyních, dopisy rodině a dlouhou báseň ke svatbě, která se v táboře tajně odehrála. Podle odborníků na literaturu a dějiny holocaustu, například Rona Kaufman (Je autorkou studie: Testifying, Silencing, Monumentalizing, Swallowing: Coming to Terms with „In Memory’s Kitchen“, JAC 24, č. 2, 2004, s. 427–445.) a Michaela Berenbauma, nelze dílo číst jen jako kuchařku. Jde o žánrově neobvyklý dokument a akt duchovní rezistence: vězeňkyně sepsáním kulinářských tradic uchovaly kulturu a identitu, kterou se nacisté snažili zničit.

Význam Minnina rukopisu jako něčeho víc, než pouhé sbírky receptů potvrzuje také novější odborný výzkum. Lisa Mastrangelo ve studii Genre Bending and Spiritual Resistance: Mina Pachter’s Concentration Camp „Cookbook“, publikované roku 2021 v časopise Rhetoric Review, interpretuje rukopis jako paměťový text a zároveň jako formu duchovní rezistence. Zapisování receptů podle tohoto pohledu pomáhalo uchovávat osobní a kulturní identitu v prostředí, které bylo určeno k jejímu potlačení.

Díky péči Liesel Reichové přežila Vilhelmina v Terezíně déle než dva roky, dlouhodobé strádání a zhoršující se zdraví ji však nakonec přemohly. Zemřela 25. září 1944, krátce před Jom kipurem, který toho roku připadl na 27. září a začínal večer předchozího dne.

Přesný věk při smrti závisí na sporném roku narození: rodinné a některé děčínské prameny uvádějí rok 1872, zatímco Holocaust.cz a Židovské muzeum v Praze rok 1871. Jisté je, že zemřela jako žena starší sedmdesáti let po více než dvou letech věznění.

Ještě před smrtí svěřila nití sešitý rukopis s recepty, vzpomínkami a dalšími texty Arthuru Buxbaumovi s přáním, aby jej v případě přežití předal její dceři Anně Sternové v Palestině. Balíček se tak stal posledním hmatatelným poselstvím matky dceři a jeho cesta pokračovala ještě dlouho po Vilhelminině smrti.

Poválečné putování rukopisu by vydalo na samostatný příběh. Přítel, jemuž byl balíček svěřen, Terezín přežil, ale dlouho nevěděl, kde se Anna Sternová nachází ani jak ji kontaktovat. Ze strachu o ztrátu rukopis zřejmě předal dál, patrně překupníkovi s uměním nebo jinému přeživšímu v Teplicích. Během pětadvaceti let prošel rukopis rukama několika lidí a putoval z Evropy přes oceán až do nově vzniklého Izraele. Mezitím se Anna Sternová s rodinou přestěhovala do Spojených států a usadila se na Manhattanu, o čemž nositelé balíčku dlouho nevěděli. Až v roce 1969, čtvrt století po Vilhelminině smrti, doručil neznámý člověk balíček Anně Sternové do New Yorku. Obsahoval křehký rukopis s vybledlým písmem, terezínské dopisy a fotografii Vilhelminy s vnukem Peterem. Pro Annu byl tento „vzkaz ze záhrobí“ tak bolestný, že podle vlastních slov trvalo asi deset let, než balíček otevřela a přečetla. Později vzpomínala: „Bylo to, jako by se ke mně natahovala její ruka.“

Rukopis by možná zůstal soukromou rodinnou relikvií, nebýt sběratelky historických kuchařek Dalie Carmel Goldsteinové, která na něj na počátku devadesátých let upozornila novinářku a historičku gastronomie Caru De Silvu. Ta rozpoznala jeho historickou, emocionální i sociologickou hodnotu a přesvědčila rodinu Anny Sternové ke knižnímu vydání. Anna k publikaci dala souhlas krátce před svou smrtí v roce 1995. Kniha vyšla v USA na podzim 1996 pod názvem In Memory's Kitchen: A Legacy from the Women of Terezinu nakladatelství Jason Aronson a později v dalších edicích. Editovala ji Cara De Silva, překlad pořídila Bianca Steiner Brown, předmluvu napsal historik Michael Berenbaum a rodinný kontext i překlady poezie doplnil vnuk David Stern.

Publikace vyvolala mimořádný ohlas: stala se mezinárodním bestsellerem, The New York Times ji zařadil mezi významné knihy roku 1996 a následně byla přeložena do řady jazyků. Původní rukopis rodina darovala Památníku holocaustu Spojených států amerických ve Washingtonu, D.C., kde je uchováván jako hmatatelný doklad vůle k životu. Příběh kuchařky přesáhl i knižní trh. Inspiroval rozhlasové hry, univerzitní přednášky a dva dokumenty Anne Georget: Mina’s Recipe Book z roku 2007, mapující cestu rukopisu z ghetta na Manhattan, a širší dokument Imaginary Feasts (Festins imaginaires), natočený roku 2014 a mezinárodně uvedený v roce 2015 o „kuchařkách přežití“ v nacistických táborech, japonských zajateckých táborech i sovětských gulazích.

Dnešní Děčín i místní Židovská obec na osud Vilhelminy Pächterové nezapomněly. Její jméno se vrátilo do ulic, kudy kdysi chodila jako vážená občanka. Před domem v Thomayerově 25/3 byl do dlažby zasazen kámen zmizelých – Stolperstein (položen 12. září 2014). Děčín se tak připojil k dalším městům v Ústeckém kraji, která připomínají osudy židovských obětí nacismu. Podobné kameny jsou například v Teplicích či Ústí nad Labem. O děčínský Stolperstein věnovaný Vilhelmině Pächterové pečují místní dobrovolníci a edukátoři, kteří jeho čištěním připomínají veřejnosti i mladé generaci křehkost humanismu a nebezpečí rasové nesnášenlivosti.

Na začátku tohoto příběhu byl nenápadný kámen v chodníku před domem v Thomayerově ulici v Děčíně – několik řádků se jménem, rokem narození a místem smrti. Čím déle jsem ale pátral po životě Vilhelminy Pächterové, tím víc se z nich vynořoval konkrétní lidský osud ženy s rodinou, domovem, vzděláním, postavením, zájmy i vlastní představou o budoucnosti. Od doby, kdy se podobným osudům věnuji podrobněji, pro mě kameny zmizelých znamenají mnohem víc než malé pamětní desky v dlažbě. Každý z nich je branou k příběhu člověka, jehož život byl násilně přerušen a který by bez této připomínky mohl zmizet i z naší paměti.

Podobný pocit ve mně zanechal i příběh rodiny Brychových, o němž jsem psal v článku „Rodina Brychových ukrývala vysílačku. Za pomoc Anthropoidu zaplatila životy“. Reakce čtenářů ukazují, že příběhy konkrétních lidí mají stále sílu: dějinám dávají tvář, jméno a lidský rozměr. Vilhelmina Pächterová po sobě nezanechala monumentální památník. Připomíná ji malý kámen v děčínském chodníku a rukopis, který přežil válku i svou autorku. Právě tyto nenápadné stopy přenesly její příběh přes více než osm desetiletí až k dnešním čtenářům.

Možná právě v tom spočívá význam kamenů zmizelých: člověk se nad nimi musí sklonit, aby si přečetl jméno. A když se rozhodne zjistit, komu patřilo, historie přestává být vzdálenou minulostí – z položky v transportním seznamu se znovu stává Vilhelmina, Minna, matka, žena a konkrétní lidský život. Proto cítím potřebu jejich jména znovu oprášit a připomenout. Možná je to tím, že jsem v životě také někoho ztratil, a proto vnímám jako své poslání vracet podobné lidské osudy do širšího povědomí. I když internet dokáže zanechat silnou stopu, těším se už na další příběh, který bude stát za připomenutí.