Vaření ústy: Proč vězni v táborech při hladovění sepisovali kuchařky potají

Když jsem nedávno psal článek, respektive příběh Minny Pächterové, o „vaření ústy“, vzpomněl jsem si, že jsem kdysi dávno při natáčení amatérského filmu „Drsný sever“ dělal rozhovor s tehdejším rumburským bezdomovcem. Také nám vyprávěl svůj životní příběh a mimo jiné i to, jak se najíst, i když člověk nemá žádné jídlo. Samozřejmě ve srovnání s dobou Terezína a jiných míst je tento příběh výrazně odlehčený, ale z jeho vyprávění i z dalších svědectví bylo patrné, jaké to je, když má člověk hlad a „jí“ jen tím, že o jídle mluví. Je to psychologie, ale opravdu to funguje. Po napsání příběhu Minny mě zajímalo, zda je tento fenomén známý jen díky její knize s recepty, nebo zda jej popisovali i další lidé. A tak jsem se pustil do pátrání. Článek je sice krátký, ale to hledání stálo za to.

Lidé hladověli, mnozí byli na pokraji fyzického zhroucení a mnohdy neměli k dispozici ani ty nejzákladnější potraviny. A přesto celé hodiny hovořili o piškotovém dortu, pečené huse, kynutých knedlících, slavnostních několikachodových večeřích nebo o tajných receptech svých matek a babiček. V prostředích, kde vlastnictví tužky a papíru mohlo znamenat krutý trest či dokonce smrt, si někteří vězni tyto kulinářské postupy dokonce pečlivě zapisovali a předávali jako to nejcennější dědictví.

Při studiu historických pramenů z koncentračních, internačních či zajateckých táborů vyvstává fascinující a zároveň mrazivý paradox. Proč člověk v situaci, kdy ho sužuje extrémní a chronický hlad, ještě více přemýšlí právě o jídle? Historický, psychologický a kulturní výzkum ukazuje, že tyto takzvané „imaginární hostiny“ nebyly pouhým únikem od kruté reality, ale představovaly jeden z nejsilnějších nástrojů k zachování lidské důstojnosti, zdravého rozumu a identity.

Zvyk hovořit do nejmenších detailů o jídle nebyl izolovaným jevem a pro jeho popis nevznikl jen moderní akademický žargon. Samotní vězni v nacistických koncentračních táborech pro něj měli specifický dobový výraz. Přeživší tento způsob hovoru označovali výrazem ‚cooking with the mouth‘ – doslova ‚vaření ústy‘. V některých židovských pramenech se objevuje také jidiš podoba kokhn mit di moyl.

Nejde o pozdější metaforu badatelů, ale o historicky prokazatelný termín, který je doložen přímo ve vzpomínkách přeživších. Dokazuje to například svědectví Susan E. Cernyak-Spatzové, jež přežila věznění v Terezíně i ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka. Podle jejích vzpomínek lidé v obou těchto táborech o jídle a receptech hovořili velmi často. Diskuse o jídle byly natolik vážné, že se vězni dokázali velmi rozčílit a pohádat, pokud někdo popsal přípravu pokrmu špatně nebo trval na nesprávném receptu. Vaření ústy se stalo univerzálním jazykem hladovějících.

Jedním z nejlépe doložených a nejznámějších příkladů tohoto fenoménu je příběh Wilhelmina „Minna“ Pächterová. Tato žena byla do terezínského ghetta deportována ve věku sedmdesáti let. V prostředí, kde staří lidé trpěli nedostatkem potravy a nemocemi nejvíce, začala spolu s dalšími ženami systematicky shromažďovat recepty na útržcích nekvalitního papíru.

Zapisování kulinářských postupů na štrúdl, čokoládový dort nebo bramborové pokrmy s herinkem v prostředí chronického hladu nemělo primárně sloužit k praktickému vaření, ale k uchování paměti. Než Minna Pächterová v roce 1944 v Terezíně zemřela, svěřila rukopis příteli s prosbou, aby jej po válce předal její dceři v Palestině. Kniha později skutečně vyšla pod názvem In Memory's Kitchen: A Legacy from the Women of Terezin.

Tento akt paměti se ovšem v Terezíně neomezoval výhradně na ženy. Nešlo přitom výhradně o ženskou zkušenost. O hovorech o jídle svědčili také muži; bývalý vězeň Jaroslav Budlovský například vzpomínal, že obrovský hlad vedl lidi k neustálému imaginárnímu ‚vaření‘.

Ačkoli terezínské rukopisy patří k nejznámějším, fenomén zapisování receptů v podmínkách extrémní deprivace nebyl vázán na jediné místo ani na jediný represivní systém. Historické prameny dokládají velmi podobné chování v mnoha dalších táborech napříč Evropou i Asií.

Kromě nacistických koncentračních táborů a japonských internačních zařízení se zcela totožný fenomén objevoval rovněž v krutých podmínkách sovětských gulagů. Hlad a mráz zde u vězňů vyvolávaly stejnou potřebu mentálního úniku k jídlu. Pokud jde o jména konkrétních autorů dochovaných sešitů s recepty přímo ze sovětských gulagů, tuto informaci nelze z dostupných pramenů spolehlivě ověřit. Samotná existence těchto záznamů z prostředí sovětských pracovních táborů je však bezpečně doložena pracemi historiků a dokumentaristů.

Fenomén nespočíval pouze v individuálním zapisování do sešitů, ale často nabýval podoby komplexních sociálních rituálů, jež moderní badatelé označují jako imaginary feasts (imaginární hostiny). Lidé tak do detailů popisovali jídlo včetně toho, jak se připravovalo. Někdy bylo velmi zajímavé sledovat, jak má každý recept trochu jiný, i když šlo třeba o stejné jídlo. Právě v době největšího hladovění se člověk upíná k jídlu a jeho popisování. Dnes by se tento jev dal klidně popsat jako vizualizace hostiny, při níž můžete pečlivě vylíčit, co všechno jídlo obsahuje nebo jak vypadá.

V internačním táboře Changi ženy pořádaly pomyslné odpolední čajové dýchánky. Oblékly si své nejlepší obnošené šaty, prostřely imaginární stůl a navzájem si detailně popisovaly několikachodová menu a rodinné recepty. V nacistických táborech probíhaly podobné sdílené rituály, při nichž vězeňkyně (i vězni) hodiny debatovali o tom, jak přesně se šlehají bílky nebo jaké koření patří do tradičních svátečních jídel. Tato činnost vyžadovala nesmírné mentální soustředění a podle svědectví samotných vězňů je tato setkání, byť doprovázená pouhým polykáním slin, dokázala podivuhodně posílit. Hlad tím samozřejmě nezmizel, imaginární hostiny však mohly na chvíli odvést pozornost od jeho neustálého prožívání a vrátit vězněným pocit normálního společenského života.

Z vědeckého hlediska nelze tento fenomén vysvětlovat pouze romanticky jako pouhý „útěk od reality“. Jde o komplexní průnik biologie, psychologie a sociologie. Prvním pilířem je přirozená reakce lidského organismu na drastický nedostatek živin. Historicky nejvýznamnějším důkazem je Minnesotský experiment (Minnesota Starvation Experiment), který na konci druhé světové války (1944–1945) vedl fyziolog Ancel Keys. Ve snaze pochopit, jak pomoci hladovějící Evropě, podrobil 36 zdravých mladých mužů (odpůrců vojenské služby) půlročnímu přísnému omezení potravy na zhruba 1560 kalorií denně. Reakce jejich těl i myslí byla šokující a v mnoha ohledech kopírovala chování vězňů v táborech.

Biologie však nevysvětluje vše. V prostředí vyhlazovacích táborů, kde byla lidem systematicky odpírána identita, fungovalo sdílení receptů jako hluboký psychologický únik a silná sociální vazba. Badatelky jako Rochelle G. Saidelová upozorňují, že diskuse nad recepty a jejich vyměňování vytvářely mezi vězni pocit společenství a normálnosti. Lidé si tímto způsobem udržovali síť podpory, která byla pro mentální přežití absolutně nezbytná.

Když se vrátím k bezdomovcům, kteří z různých důvodů žijí na ulici, dělal jsem mezi nimi kdysi menší průzkum. S některými jsem debatoval o jídle a oni mi podobně jako lidé ve zmíněných táborech vyprávěli, jak jídlo vypadá a jak chutná. Samozřejmě jsem jim později dal nějaké peníze na jídlo a poděkoval jim za jejich zkušenost. Znám také případ člověka, který mi vyprávěl, jak několik dní hladověl. Měl k dispozici jen vodu a pečivo. Vždy mi popisoval, jak chutná jeho oblíbené jídlo, do detailů líčil, jak se připravuje, na co se nesmí zapomenout a jak se nakonec jí. Možná to teď zní divně, ale jeden den jsem s ním zkusil žít stejným způsobem. V mém případě jsem měl subjektivní pocit, že intenzivní představování jídla na chvíli změnilo způsob, jakým jsem hlad vnímal. Neznamená to samozřejmě, že by imaginace mohla nahradit skutečné jídlo. Nejde samozřejmě o srovnávání rozsahu utrpení ani historických okolností, ale pouze o pozorování podobného mechanismu, kdy dlouhodobý nedostatek jídla výrazně soustředí lidskou pozornost právě na jídlo.

Vědecká literatura, reprezentovaná například výzkumem Louise O. Vasváriové (odbornice na „alimentary life writing“), rozvádí myšlenku, že recept v podmínkách lágru nebyl pouhým návodem k vaření. Představoval ztělesnění rodiny, matky, babičky a ztraceného domova.

Pro mnoho lidí, zejména žen, které dříve řídily chod domácnosti, bylo jídlo ústředním bodem zachování náboženských tradic, svátků a rodinné sounáležitosti. Skrze vyvolávání přesných postupů přípravy jídel se tyto ženy vracely k dětství a k životu před válkou. Udržovaly tím naživu svou kulturní identitu v místech, kde se je nacistický režim snažil v místech, kde je nacistický systém zbavoval jména, soukromí, rodinných vazeb a lidské individuality (v táborovém žargonu se pro jedení vězňů často používal výraz fressen, určený pro zvířata, spíše než lidské essen). Sdílení receptů tak sloužilo jako potvrzení, že stále patří k civilizovanému světu.

Jídlo, které přináší pocit plnosti, nemusí být jen virtuálním snem, ale může vyvolávat právě ony vzpomínky. Třeba vaření rodinné polévky mohlo lidi v táborech vracet k okamžikům, kdy je spojovala rodina, setkání s přáteli nebo první lásky. Dnes to máme podobně: když se pustíte do vaření oblíbené polévky, kterou vám kdysi vařila maminka a která už tu není, začnete se vracet do vzpomínek. Tyto vzpomínky nemusí nést jen obraz, ale pokud jste citlivější, můžete vnímat i vůni domova, pocit klidu a další emoce. Právě zde měli lidé v době hladu alespoň něco, co je vracelo zpátky do doby, kdy byli šťastní.

Nejnovější historické analýzy posouvají vnímání tohoto fenoménu z roviny psychologické útěchy do roviny aktivního odporu. V odborné studii „Genre Bending and Spiritual Resistance: Mina Pachter’s Concentration Camp ‘Cookbook’“, publikované v roce 2021 v časopise Rhetoric Review, představuje Lisa Mastrangelo myšlenku, že zapisování receptů lze klasifikovat jako formu duchovní rezistence (spiritual resistance).

Nacistická perzekuce ničila nejen lidské životy, ale také rodiny, komunity a kulturní prostředí evropských Židů. Zachování receptů proto mohlo zároveň uchovávat fragment světa, který válka a holokaust ničily. I když hovor o jídle vznikal částečně jako neurobiologická odpověď na podvýživu. Mastrangelo tento akt interpretuje jako formu duchovní rezistence: uchovávání receptů podle ní nepředstavovalo jen reakci na hlad, ale také způsob, jak zachovat paměť a identitu světa, který nacistická perzekuce ničila. Ženy, které riskovaly život, aby zapsaly recept na dort, tak nečinily pouze pro ukrácení chvíle, ale vytvářely testament. Zachovávaly tradice pro generace, o kterých doufaly, že přežijí, čímž prokazovaly tichý, leč nezlomný odpor proti brutalitě, jež je obklopovala.

Velmi cenným historickým zjištěním je, že se toto chování neomezovalo na specifické etnikum nebo jeden represivní režim. Nacistické koncentrační tábory, japonské zajatecké tábory i sovětské gulagy měly radikálně odlišné politické i historické účely a podmínky k životu v nich se lišily. Přesto u vězněných lidí vyvolávaly tyto rozdílné systémy překvapivě podobné reakce. Extrémní hlad, zima, těžká fyzická práce a ztráta svobody vedly lidi v mrazech na Sibiři, v tropickém pekle jihovýchodní Asie i v barácích střední Evropy ke stejnému mechanismu – k vytváření pomyslných kulinářských rájů.

Právě tento přesah zkoumá respektovaný dokumentární film Anne Georgetové Festins imaginaires z roku 2014, uvedený v roce 2015 s názvem Festins imaginaires (Imaginary Feasts). Georgetová ve svém díle shromáždila a porovnala přeživší rukopisy z nacistických táborů (např. z Ravensbrücku), ze sovětských gulagů a japonských zajateckých táborů. Z dokumentu zřetelně vyplývá, že snaha uchovat recepty byla univerzálním aktem zachování lidskosti tváří v tvář vyhlazení a dehumanizaci napříč všemi kouty světa.

Jedním z nejkrutějších a zároveň nejkrásnějších paradoxů dochovaných táborových rukopisů je skutečnost, že ty nejbohatší, nejpečlivěji sepsané a dojemně přesné vzpomínky na jídlo vznikaly právě v místech, kde lidé žádné jídlo neměli. Vznikaly v bahně, na kradeném papíře, psané rukama lidí, kterým často nezbývalo více než pár týdnů života.

Co člověku zbývá, když mu někdo vezme domov, svobodu, majetek, a nakonec i jídlo? Možná ještě vzpomínka na to, jak chutnal svět předtím. A nezlomná lidská vůle předat tuto chuť (a s ní i naději) dalším generacím.