Hlad po doteku: Proč nás obyčejné objetí dokáže zachránit před šílenstvím

Když fotím svatby, čekám na jeden konkrétní moment. Ne na ten, kdy si novomanželé vymění prstýnky, a dokonce ani na ten první, lehce strojený novomanželský polibek. Čekám na chvíli, která přijde hned potom. Nevěsta celou dobu drtí ženichovi ruku tak silně, až mu bělají klouby. Ale pak zazní to definitivní „ano“. V tu vteřinu to vidím přes hledáček naprosto zřetelně: ramena, do té doby křečovitě vytažená k uším, najednou klesnou. Z obou spadne obrovská tíha, nadechnou se a spontánně se do sebe zaklesnou. Není to póza pro fotografa. Je to naprosté, fyzické odevzdání. V tom objetí se skrývá úleva, radost i slzy štěstí, které v tu chvíli tečou nejen jim, ale i babičkám v první řadě. Když je pozoruji, úplně cítím to teplo, ten pocit bezpečí, kdy se dvě těla spojí a svět okolo přestane na chvíli existovat.

A pak si představte ten brutální kontrast. Vejdete večer do prázdného bytu. Odložíte klíče na botník, zujete si boty a bosýma nohama stoupnete na studenou dlažbu. Ticho je tak husté, že slyšíte jen monotónní hučení lednice. Nikdo vás nečeká. Nikdo se vás nedotkne. Dny plynou, mění se v týdny, a vy si najednou uvědomíte, že se vás už celou věčnost nikdo nedotkl. Ani letmo. V hrudníku se usadí zvláštní, svíravý pocit prázdnoty. Tohle není jen melancholie nebo nějaký básnický obrat. Je to reálný, biologický stav, kterému vědci a psychologové říkají „hlad po doteku“ (anglicky skin hunger). A je to tichá epidemie, která nám pod kůží spaluje duši i tělo.

Člověku to zkrátka nedá, aby se nezačal ptát: Co se to s námi vlastně děje? Proč je pro nás ten obyčejný, banální fyzický kontakt tak bytostně důležitý, že bez něj doslova chřadneme? Když se do toho ponoříte hlouběji, zjistíte, že objetí není jen nějaký sociální konstrukt. Je to tvrdá neurobiologie. Není to tak dlouho kdy jsem otevřel toto téma, asi možná se ptáte proč. Trpí s ním skoro už většina lidí a sám to vidím i u svých přátel a klientů.

Abychom pochopili sílu objetí, musíme se podívat pod mikroskop. Představte si naši kůži ne jako obal těla, ale jako obrovský, neuvěřitelně citlivý senzorický radar. Jsou v ní ukryta drobná tělíska – říká se jim Paciniho tělíska, která fungují jako senzory tlaku. Ve chvíli, kdy vás někdo pevně a láskyplně obejme, tato tělíska okamžitě zareagují a vyšlou bleskový signál do bloudivého nervu (nervus vagus). Bloudivý nerv je něco jako hlavní dálnice našeho parasympatického nervového systému. To je ta část našeho těla, která má na starosti režim „odpočívej a trav“. Jakmile tento signál dorazí do mozku, začnou se dít věci, které by se daly přirovnat k dobře zorganizovanému záchrannému manévru.

Srdeční tep, který možná ještě před chvílí zběsile bušil kvůli stresu z práce, začne zpomalovat. Cévy se rozšíří a krevní tlak plynule klesne. Hluboko v mozku, v oblasti zvané hypotalamus, se spustí produkce oxytocinu, který se okamžitě vyplaví do krevního oběhu. Oxytocin je fascinující látka. Často se mu přezdívá „hormon lásky“ nebo „hormon důvěry“, ale jeho účinky jsou mnohem praktičtější. Oxytocin funguje jako přímý antagonista stresu. Dokáže doslova tlumit aktivitu amygdaly (malé struktury v mozku), která funguje jako náš vnitřní poplašný systém a generuje pocity strachu a úzkosti. Zároveň oxytocin sráží dolů hladinu kortizolu, což je ten prevít, který nás sice drží ve střehu, když nám hrozí nebezpečí, ale pokud je ho v těle moc a dlouho, ničí nám imunitu a doslova nám leptá kognitivní funkce. Takže když vás někdo obejme, váš mozek vlastně stiskne tlačítko „vypnout poplach“. Tělo se uvolní, svalové napětí povolí, a dokonce se zvýší práh vnímání fyzické bolesti. Zní to skoro jako reklama na nějaký zázračný lék, že? Ale ono to funguje.

Dokládá to i masivní studie z Carnegie Mellon University, do které se zapojilo přes čtyři sta dospělých lidí. Vědci zkoumali, jaký vliv má sociální podpora a pravidelné objímání na náchylnost k respiračním infekcím. Výsledky stály za to. Lidé, kteří se pravidelně a často objímali, měli prokazatelně nižší riziko, že chytí běžné nachlazení. A když už ten vir přece jen chytili, průběh nemoci byl mnohem mírnější než u lidí, kteří žili v izolaci. Mechanismus je vlastně geniálně jednoduchý. Když vás obejmutí zbaví stresu, vaše bílé krvinky mají klid na práci a mohou efektivně bojovat s viry, místo aby byly blokovány záplavou kortizolu. Fakultní nemocnice Olomouc k tomu dokonce nedávno vydala zprávu, kde jasně shrnula to, co my fotografové na svatbách vidíme pořád „objímání léčí duši i tělo“.

Jenže má to jeden háček. Není objetí jako objetí. Znáte to. Potkáte známého na ulici, plácnete se po zádech, letmo se dotknete rameny, trvá to sotva vteřinu dvě a jdete dál. Tohle se sice počítá jako sociální kontakt, ale z biologického hlediska to s vámi neudělá skoro nic. Psychologické studie z University of London, které zkoumaly lidskou interakci, ukazují, že náš běžný oční kontakt nebo průzkum obličeje trvá při počátečním setkání zhruba tři vteřiny. Letmé pohledy nebo společenské doteky se pohybují v podobných časových mantinelech. Aby ale došlo k té opravdové hormonální kaskádě, potřebuje tělo čas.

Vědecké výzkumy se shodují na jedné magické hranici: 20 sekund.

Když se obejmete a vydržíte v tom pevném stisku alespoň dvacet vteřin, stane se něco výjimečného. Zkuste si to někdy sami. Prvních pět vteřin je vám to možná trochu nekomfortní, hlava ještě přemýšlí, co musíte nakoupit nebo komu máte zavolat. Kolem desáté vteřiny začnete vnímat teplo toho druhého. A u dvacáté vteřiny ucítíte, jak se vaše dýchání začíná přizpůsobovat a synchronizovat s dechem člověka, kterého držíte. Teprve v ten moment mozek vyhodnotí situaci jako naprosto bezpečnou a začne do krve pumpovat ty správné dávky oxytocinu.

Pokaždé, když nad tímhle přemýšlím, vzpomenu si na slova Virginie Satir. Byla to průkopnice rodinné terapie, nesmírně moudrá ženská, která lidské vztahy dokázala rozebrat na prvočinitele a zase složit zpátky. Její slavný citát o objetí zní možná trochu matematicky, ale tne přesně do živého:

„Potřebujeme 4 objetí denně pro přežití, 8 objetí denně pro údržbu a 12 objetí denně pro růst.“

Čtyři objetí jenom na to, abychom přežili. Když to slyšíte poprvé, možná si řeknete, že to je přehnané. Kdo z nás má v dnešní uhoněné době čas na to, aby se dvanáctkrát denně s někým hluboce a opravdově objímal? Jenže když se podíváme na nárůst syndromů vyhoření, úzkostných poruch a chronických depresí, začínají ta čísla dávat docela hrozivý smysl. Funguje to vlastně podobně jako s jídlem. Určitě znáte ten stav, kdy se celý den nezastavíte, zapomenete se naobědvat a odpoledne na vás někdo promluví a vy po něm rovnou vyjedete. Angličtina pro to má skvělý výraz – hangry (spojení slov hungry a angry). Vědecké experimenty nedávno potvrdily, že tento fenomén naštvanosti z hladu je naprosto reálný; klesající hladina cukru v krvi přímo ovlivňuje naši schopnost regulovat emoce a vyvolává agresi.

S hladem po doteku je to úplně stejné. Když naše nervová soustava dlouhodobě strádá nedostatkem fyzického kontaktu, stáváme se podrážděnými, cynickými a citově vyprahlými. Je to tichá deprivace. Nevidíte ji na rentgenu, ale cítíte ji v každé interakci. Čtyři objetí denně nás drží nad vodou, aby se z nás nestali neurotičtí „uzlíčci“ nervů. Osm objetí nám dává sílu fungovat normálně, zvládat stres z práce a udržovat si emocionální balanc. A dvanáct? Dvanáct objetí je prostor pro to, abychom jako lidé rozkvetli, získali sebevědomí a dokázali empatii předávat dál.

Zatímco my dospělí se s nedostatkem doteku umíme (byť za cenu vysoké psychické daně) nějak poprat, pro děti je fyzický kontakt doslova otázkou života a smrti. Kojenecký mozek se bez fyzické blízkosti nedokáže správně vyvíjet. Představte si malého prcka, který večer pláče, že se bojí tmy a vyžaduje, aby si k němu rodič lehl. To není nějaká dětská manipulace nebo rozmazlenost. Je to čistě instinktivní potřeba. Blízkost rodiče dává dítěti pocit bezpečí, který zklidňuje jeho rozbouřenou nervovou soustavu. Pokud je ale dítěti tento kontakt trvale odepřen, vzniká stav, kterému psychologové říkají psychická deprivace. Významní čeští psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier tohle téma zkoumali do morku kostí, zejména u dětí z ústavní péče. Ukázali, že děti, kterým v raném věku chybělo láskyplné objetí a pocit, že jsou pro někoho na světě důležité, si vytvářejí různé obranné mechanismy.

Některé děti upadnou do těžké apatie. Zastaví se v emocionálním vývoji a uzavřou se do sebe. Jiné, a to je z laického pohledu často nepochopené, se stanou sociálně provokativními. Vynucují si pozornost rušivým, někdy až agresivním chováním vůči dospělým i ostatním dětem. Zoufale křičí o kontakt, ale neumí o něj říct normálně. A víte, co je na tom to nejsmutnější? Když s takovým „neovladatelným“ dítětem zůstane vychovatel o samotě a prolomí tu jeho skořápku, dítě se najednou úplně změní. Stane se nesmírně přítulným, až zoufale se na dospělého upne, protože ten obrovský hlad po doteku na chvíli přehluší všechen jeho vzdor. Tyto rány z dětství se nehojí snadno a mají děsivý přesah do dospělosti. Vždycky, když na svatbách u baru na rautu (kde ze mě vždycky opadne role fotografa a stávám se tak trochu vrbou) poslouchám lidi, kteří mi vyprávějí o svých nevydařených vztazích a životních kotrmelcích, vidím, jak moc se v nás dětství odráží.

Vědecká data to jen potvrzují. Prestižní výzkum Center pro kontrolu a prevenci nemocí (tzv. ACE studie – Adverse Childhood Experiences) nezvratně prokázal, že negativní zážitky z dětství, včetně nedostatku emoční péče a doteku, přímo souvisejí s hlavními příčinami úmrtí, s rizikem závislostí a celkově horší kvalitou života v dospělosti. Naopak víme, že čím více fyzické blízkosti a láskyplného doteku dítě zažije, tím nižší je u něj pravděpodobnost, že se v dospělosti bude chovat násilně a agresivně. A co víc – má to vliv i na to, jak náš mozek stárne. Výzkumníci z českého Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) pod vedením MUDr. Pavly Čermákové analyzovali data od více než dvaceti tisíc seniorů z šestnácti evropských zemí. Zjistili fascinující, i když trochu děsivou věc. Jedinci, kteří v dětství vyrůstali v chudobě a stresujícím prostředí (což jde ruku v ruce s nedostatkem času na láskyplnou výchovu a fyzický kontakt), dosahují v sedmdesáti letech prokazatelně horších výsledků v kognitivních testech. Hůře jim funguje paměť, myšlení i řešení problémů. Navíc tito lidé častěji trpí depresemi, jsou méně fyzicky aktivní a celkově více nemocní. Základy toho, jestli si na stáří udržíme jasnou mysl, se z velké části staví v době, kdy nás máma s tátou houpu v náručí.

A přestože tohle všechno víme, přestože máme na papíře vědecky podložená data o tom, že bez doteku chřadneme, dostali jsme se jako společnost do naprosto absurdního bodu. Obzvláště ve školách a výchovných institucích. Z mnoha stran, ať už od učitelů nebo odborníků, dnes zaznívá, že žijeme v hyperkorektní době. Učitelé mají často doslova strach se dítěte dotknout. Ve snaze vytvořit absolutně bezpečné prostředí, kde nedojde k žádnému zneužití, se zavádějí pravidla, která zakazují jakýkoliv fyzický kontakt. Z pohledu prevence je to možná pochopitelné, ale z pohledu dětské psychologie je to tragédie. Představte si malého prvňáčka, který se rozpláče, protože ztratil sešit, rozbil si koleno nebo zažívá nějaký dětský záchvat paniky. Jeho amygdala bije na poplach, je zavalený stresem. A nad ním stojí učitel s rukama připaženýma k tělu, protože se ho bojí obejmout nebo ho alespoň chytit za rameno, aby mu dodal pocit bezpečí, ze strachu, že by to někdo mohl špatně pochopit.

Přitom právě ve škole, kde děti tráví obrovskou část svého života a kde je učitel mnohdy jejich jediným záchytným bodem, je vědomý a bezpečný dotek naprosto klíčový. Školní psychologové (ačkoliv jich je na českých školách stále zoufalý nedostatek) dělají co mohou, aby učitelům pomohli zvládat výchovné problémy a stresové situace. Učí je, jak správně s dětmi komunikovat, jak řešit krizové intervence. Ale z psychologického hlediska platí jedna tvrdá pravda. Pokud z výchovy odstraníme dotek, odebíráme si ten nejúčinnější nástroj pro zklidnění a regulaci nervového systému dítěte. Historické zvířecí studie ukázaly, že opičí mláďata, která mohla svou matku vidět a slyšet, ale nemohla se jí dotknout, se postupně stávala apatickými, vrhala se proti zdi a prožívala naprostou agónii. Samozřejmě, lidské děti nejsou opice, ale naše fyziologické potřeby jsou si děsivě podobné.

Tento princip, že emocionální vazba a fyzická podpora musí být nadřazena pouhému výkonu se úžasně prolíná i do světa vrcholového sportu a mentálního koučinku. Skvěle o tom mluví uznávaný český kouč a sportovní psycholog Marian Jelínek, který mimo jiné léta trénoval Jaromíra Jágra. Jelínek často opakuje jednu zásadní myšlenku: „Nejsilnější energií je emoce.“ V dnešní zrychlené době, plné tlaku na výkon, se často stává, že rodiče i trenéři začnou děti hodnotit jen podle toho, jestli přinesly jedničku, nebo jestli vyhrály zápas. Tlak roste a my zapomínáme na to nejdůležitější – vychovat nejdřív dobrého a odolného člověka, a až potom sportovce nebo jedničkáře.

Jelínek mluví o takzvaném „vnitřním světě vítězů“. Aby dítě (nebo dospělý sportovec) mohlo zdravě růst, musí se naučit zvládat prohry a selhání. A tady přichází na scénu naprosto stěžejní role rodiče a trenéra. Když malý hokejista zkazí zápas, přijde do šatny a pláče, to nejhorší, co může dospělý udělat, je začít mu vysvětlovat taktické chyby nebo na něj křičet. To, co to dítě v tu chvíli potřebuje, je bezpodmínečné objetí. Objetí, které neříká „udělals to dobře“, ale které říká: „Miluju tě a stojím při tobě, i když jsi to zkazil.“ Až ve chvíli, kdy opadne ten prvotní emoční přetlak a dítě se v objetí zklidní, může nastoupit racionální koučink a rozbor chyb. Skuteční mistři světa se podle Jelínka nehroutí z proher, protože vědí, že smutnit mohou jen do půlnoci, ale ráno se zvednou s čistou hlavou. Toho lze dosáhnout jen tehdy, pokud je jejich psychika ukotvena v hlubokém pocitu bezpečí, které jim v dětství dodali rodiče – mimo jiné právě skrze pevnou, fyzickou oporu a lásku.

Až doteď jsme se bavili o tom, jak je objetí skvělé a léčivé. Jenže by bylo velkou chybou házet všechny lidi do jednoho pytle. Existuje poměrně velká skupina lidí (zhruba 15 až 20 procent populace), pro které není fyzický kontakt vždycky tou automatickou záchrannou brzdou. Říká se jim vysoce citliví lidé (HSP – Highly Sensitive Person). Být vysoce citlivý není nemoc ani diagnóza. Je to biologický a neurologický rys. Představte si to tak, že většina lidí vnímá svět ve standardním rozlišení, ale vysoce citlivý člověk ho vnímá v Ultra HD. Jejich nervová soustava zpracovává každý podnět do absolutní hloubky. Jako fotograf bych to přirovnal k objektivu s extrémně vysokou světelností (zachytí ten nejmenší detail), i králíka ve stínu na kraji lesa, ale pokud je světla (podnětů) moc, fotka se okamžitě přepálí a systém se zahltí. Tito lidé cítí pachy, které jiní neregistrují. Obyčejná škrábavá cedulka na tričku je dokáže dovést k šílenství, stejně jako neustálý hluk v open-space kanceláři. A s fyzickým dotekem je to u nich extrémně složité.

Zatímco pro běžného člověka je poplácání po zádech nebo nečekané objetí od kolegy v práci prostě jen běžný sociální rituál, pro vysoce citlivého člověka to může být doslova invaze. Jak to mnozí HSP popisují: pokud se jich někdo dotkne nečekaně, nebo to udělá člověk s „těžkou“ a negativní energií, ten dotek se v nich začne zesilovat. Narůstá, až mají pocit, jako by byli zavřeni v kokonu statické elektřiny. Je to pro ně ohromující a vyčerpávající. Každý náraz nebo silnější tlak je bolí mnohem intenzivněji a déle. Proto je u vysoce citlivých lidí naprosto klíčové téma osobních hranic. Pro ně není dotek zadarmo. Pokud mají rozdávat a přijímat objetí, musí k tomu mít absolutně bezpečné prostředí a lidi, kterým důvěřují. Musí se naučit říkat ne, když se na kontakt necítí, a musí mít prostor na to se stáhnout do ústraní, do ticha, aby svou přepálenou nervovou soustavu zchladili. Jakmile jsou ale tyto podmínky splněny – jakmile je dotek vědomý, láskyplný a dobrovolný, dokáže s nimi dělat zázraky. Oxytocin u nich funguje stejně silně, jen k němu potřebují mnohem bezpečnější cestu.

Když už se bavíme o hranicích a bezpečném doteku, je potřeba zmínit jednu temnou kapitolu z psychologické historie. Jmenuje se „Terapie pevným objetím“ a vyvinula ji známá psycholožka Jiřina Prekopová. Její základní myšlenka zněla možná vznešeně: dítě (nebo i dospělý), které prožívá obrovský záchvat vzteku, vzdoru nebo agrese, se chová špatně proto, že pod tou agresí skrývá hlubokou bolest a pocit opuštění. Prekopová radila, aby rodič v takové chvíli dítě pevně objal a držel ho – klidně i proti jeho vůli, a i kdyby to mělo trvat několik hodin. Dokud se dítě z toho vzteku nevypláče, nevzdá se a neprojde katarzí, která končí hlubokým uvolněním a láskou. Chtěla tím bořit hradby odcizení a obnovovat bezpodmínečnou lásku v rodině.

Jenže dnešní psychologie a medicína se na tento postup dívají s obrovským zděšením. Česká lékařská komora dokonce vydala stanovisko, že jde o metodu s neověřenou klinickou působností, kterou by zdravotníci neměli vůbec používat. A má to zcela logický důvod. Násilné držení někoho, kdo se brání, není láska, je to zneužití síly. Pokud dítě prožívá trauma a vy ho ještě fyzicky znehybníte (obzvlášť pokud to dělá rodič, který sám cítí vnitřní agresi a nezvládá své emoce), můžete v něm pocit ohrožení a úzkosti jenom prohloubit. Objetí, aby bylo léčivé, nesmí být trestem ani vězením. Musí to být nabídka, kterou ten druhý může s důvěrou přijmout. Toto objetí však může mít špatný vliv i u dospělého člověka.

Tady se vracíme k hlavnímu problému dneška. Žijeme v době, která nás fyzicky izoluje. Pracujeme z domova přes monitory, nakupujeme přes aplikace, randíme přes displeje telefonů. Hranice toho, co je vhodné, se natolik posunuly, že se lidé prostě přestali dotýkat. A ten hlad po doteku, o kterém jsme mluvili na začátku a v předchozích článcích, nás začal dohánět k naprosto fascinujícím řešením. Uvědomujete si, že v dnešní době se intimita a dotek staly službou, za kterou se platí a na kterou se pořádají speciální kurzy? A nemluvím teď o ničem sexuálním. Mluvím o naprosto platonické lidské blízkosti.

V Praze i v Brně se stále častěji objevují takzvané Cuddle Parties, neboli „mazlící večírky“. Pokud jste o tom nikdy neslyšeli, možná vám to zní jako nějaká podivná ezoterická úchylka. Ale realita je mnohem střízlivější a upřímně – docela dojemná. Jsou to akce určené pro dospělé lidi, kterým prostě chybí obyčejné objetí. Pravidla jsou extrémně přísná. Je to čistě platonická událost, na které je jakákoli sexuální energie, flirtování nebo obnažování přísně zakázáno (dokonce platí pravidlo, že pyžama nebo pohodlné oblečení zůstávají celou dobu na těle).

Celý večer začíná tím nejdůležitějším – tréninkem souhlasu (consent). První hodinu se lidé pod vedením facilitátora učí věci, které jsme už dávno zapomněli. Učí se podívat někomu do očí a říct si: „Mohl bys mě chvíli držet za ruku?“ A zároveň se učí říkat laskavé, ale pevné „ne“, pokud se na to necítí. Pro spoustu lidí, kteří v životě jen plnili očekávání druhých a nikdy neuměli chránit své hranice, je už samotný tento nácvik obrovskou terapií. Až když se vytvoří naprosto bezpečný a respektující prostor, přejde se k samotnému doteku. A tam se dějí věci. Můžete si nechat namasírovat ramena, nechat se poškrábat ve vlasech, nebo prostě jen ležet v klubku s ostatními a cítit teplo cizích těl. Někdy se stane, že drsný chlap z korporátu dostane obyčejnou masáž zad a najednou se rozpláče, protože si uvědomí, jak strašně dlouho se ho nikdo takhle něžně a bez jakýchkoliv postranních úmyslů nedotkl. Na těchto setkáních se v bezpečném prostředí vyplavují koňské dávky oxytocinu a snižuje se hladina kortizolu.

Jak už jsem psal v předchozím článku o různých náhražkách, pojďme se ještě podívat, jak lze nahradit objetí. I když je pravdou, že to lidské objetí je mnohem lepší. Jenže ne každý má odvahu jít na mazlící večírek, nebo prostě zrovna nemá nikoho, komu by mohl zavolat. O to palčivější to bylo během pandemie COVID-19, kdy jsme byli všichni zavření doma a fenomén hladu po doteku vyletěl do astronomických výšin. Ukázalo se ale, že náš mozek je docela chytrá, i když občas snadno oklamatelná mašina. Vznikla celá řada náhražek a technik, jak nervovou soustavu utišit i bez přítomnosti druhého člověka.

Jedním z nejzajímavějších fenoménů posledních let jsou zátěžové deky (weighted blankets). Vypadají jako normální peřina, ale jsou prošívané těžkými skleněnými nebo plastovými kuličkami. Fungují na principu „Deep Touch Pressure“ (terapie hlubokým tlakem). Když si pod takovou deku lehnete, rovnoměrná zátěž na vaše tělo nasimuluje pocit pevného objetí. Stimuluje to přesně ty samé receptory v kůži, které reagují na lidský dotek. Mozek na to zareaguje tak, že začne snižovat hladinu stresu, a naopak podpoří uvolňování serotoninu a melatoninu, díky čemuž se lidé zklidní a mnohem lépe spí.

Všichni víme, jak uklidňující je hladit psa nebo kočku. Jenže co když ležíte v nemocnici na sterilním oddělení, nebo máte těžkou alergii a canisterapie nepřipadá v úvahu? Výzkumníci (např. z University of Portsmouth) přišli s úžasným řešením: biomimetickými roboty. Vyvinuli robotické psy, jako je „MiRo-E“ nebo prototyp „Jennie“, kteří se chovají a reagují jako živá zvířata. Kroutí ocasem, když na ně mluvíte, dýchají a vrní, když je hladíte, a reagují na vaše doteky. I když váš rozum naprosto jasně ví, že pod tou srstí jsou dráty a mikročipy, vaše amygdala to neřeší. Ta reaguje na fyzický stimul a teplo. Studie ukazují, že interakce s těmito roboty pacienty uklidňuje, zvedá jim náladu a prokazatelně snižuje stres naprosto srovnatelně s živými zvířaty.

A pak tu je něco, co nic nestojí a můžete to udělat okamžitě, kdekoliv se právě nacházíte. Je to technika takzvaného „Motýlího objetí“ (Butterfly Hug). Tento jednoduchý, ale nesmírně účinný nástroj nevyvinul žádný šarlatán. Vznikl koncem 90. let rukama terapeutky Luciny Artigas během její práce s lidmi, kteří přežili zničující hurikán Pauline v Mexiku a trpěli těžkými posttraumatickými šoky. Dnes je pevnou součástí EMDR terapie (metoda pro zpracování traumat).

Jak na to? Stačí se posadit, překřížit ruce přes hrudník, jako byste chtěli obejmout sami sebe. Dlaně si položte tak, aby konečky prstů směřovaly k ramenům nebo pod klíční kosti. A pak začněte střídavě, velmi jemně a rytmicky poklepávat levou a pravou rukou – připomíná to pomalé mávání motýlích křídel. Spolu s hlubokým nádechem a výdechem se děje fascinující věc. Tento pohyb vytváří takzvanou bilaterální stimulaci, která nutí obě hemisféry mozku spolupracovat. Je to jako byste svému rozbouřenému nervovému systému poslali telegram: „Jsi v bezpečí, stojím při tobě.“ Během pár minut dokáže tahle technika rozehnat panickou ataku nebo pocit absolutního přehlcení. A funguje to skvěle u dospělých i u dětí. Pokud vám poklepávání nesedí, někdy stačí jen položit si teplou dlaň na hrudník do oblasti srdce, druhou ruku na břicho a chvíli vnímat vlastní dech. Je vědecky dokázáno, že i tento jednoduchý, sebe laskavý dotek dokáže srazit hladinu kortizolu a ukotvit nás v realitě. Tělo zkrátka neumí úplně rozpoznat, jestli ho utěšuje někdo cizí, nebo my sami – reaguje na teplo a péči.

Když se tak na všechny tyhle informace, studie a příběhy dívám z dálky, uvědomuji si jednu podstatnou věc. Snažíme se žít v neustálém poklusu. Vydělávat peníze, řešit hypotéky, budovat kariéry, sbírat srdíčka na sociálních sítích. A přitom zapomínáme na to, co nás dělá lidmi. Můžeme mít tu nejlepší zdravotní péči na světě, můžeme si kupovat robotické psy a přikrývat se třicetikilovými dekami, ale nic z toho plně nenahradí ten syrový, opravdový, živý kontakt dvou bytostí. Není to o slabosti. Není to o tom, že jsme přecitlivělí. Je to tvrdá biologie, evoluční nastavení, které nám pomohlo přežít tisíce let.

Takže, až příště uvidíte někoho ze svých blízkých, jak je na dně, jak po vás možná štěká, protože je unavený a vystresovaný, vzpomeňte si na to, co se děje pod povrchem. Nezačínejte hned radit. Neanalyzujte jeho chyby. Zastavte se, otevřete náruč a prostě ho chytněte. Vydržte těch dvacet vteřin, dokud neucítíte, že jeho ramena klesla a dech se zklidnil. Možná tím v tu chvíli nevyřešíte jeho problémy, nesplatíte jeho dluhy a neuděláte svět objektivně lepším místem. Ale pošlete jeho tělu zprávu, která je silnější než tisíc slov. Zprávu, že tady v tom bláznivém světě není sám. A to, věřte mi, někdy úplně stačí k záchraně života. V naší komunitě koučů, kde se čas od času potkáme je objetí běžné a netrvá 20 sekund ale i déle.

Studie Carnegie Mellon University (Sheldon Cohen a kol.): Does Hugging Provide Stress-Buffering Social Support? A Study of Susceptibility to Upper Respiratory Infection and Illness Odkaz: cmu.edu/dietrich/psychology/stress-immunity-disease-lab/publications/stresssocial/pdfs/does-hugging.pdf

Tento rozsáhlý výzkum prokazuje, že sociální podpora a pravidelná fyzická blízkost ve formě objetí účinně chrání organismus před rozvojem respiračních infekcí spojených se stresem.

Zpráva Fakultní nemocnice Olomouc: Objímání léčí duši i tělo – oslavte ho kdykoliv, ale hlavně dnes! Odkaz: fnol.cz/aktuality/objimani-leci-dusi-i-telo-oslavte-ho-kdykoliv-ale-hlavne-dnes

Tisková zpráva nemocnice shrnující medicínské benefity vyplavení oxytocinu a serotoninu pro imunitu a snížení napětí po objetí.

Výzkum Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ, MUDr. Pavla Čermáková): Chudoba v dětství může mít trvalý vliv na kognitivní funkce ve stáří Odkaz: nudz.cz/media-pr/tiskove-zpravy/chudoba-v-detstvi-muze-mit-trvaly-vliv-na-kognitivni-funkce-ve-stari

Studie analyzující data evropských seniorů zjistila, že stresující dětství a sociální deprivace se později negativně odrážejí na kognitivním zdraví a myšlení.

Odmítavé stanovisko k Terapii pevným objetím (Jiřina Prekopová): Terapie pevným objetím: Ano či ne? Odkaz: babyweb.cz/terapie-pevnym-objetim-ano-ci-ne

Články a stanoviska odborných společností varují před touto neakreditovanou metodou s tím, že nemá klinicky podložené výsledky a Česká lékařská komora ji zdravotníkům nedoporučuje používat.

Zdeňek Matějčka a Josef Langmeier: Jedná se převážně o jejich knižní publikaci „Psychická deprivace v dětství“ a u studie ACE jde o světoznámý výzkum „Adverse Childhood Experiences“ organizace CDC.