Technologické slepé uličky: Vynálezy, které mohly změnit svět, ale…

Co se ale vlastně děje s těmi, kteří na této cestě fatálně selhali? S těmi, jejichž vize byly často elegantnější, romantičtější a odvážnější než ty, které nakonec komerčně zvítězily? Za každým technologickým triumfem se skrývá tichý, zaprášený hřbitov slepých uliček. Tento článek je poctou lidské zranitelnosti i odvaze. Je vyprávěním o géniích, kteří zaplatili vysokou cenu za to, že předběhli svou dobu. I ti největší inovátoři jsou totiž jen lidé – se svými slabostmi, omyly a zlomenými sny.

Byl po právu považován za inženýrského boha viktoriánské Anglie. Když se ve čtyřicátých letech 19. století rozhodl, že těžké a černě kouřící parní lokomotivy jsou naprosto nevhodné pro zdolávání strmých kopců na nově budované trase South Devon Railway, přišel s radikální myšlenkou atmosférické železnice. Tento systém fungoval na dechberoucím principu. Mezi kolejemi ležela nepřetržitá litinová roura (o průměru 15 palců na rovině a 22 palců ve stoupání). Stacionární čerpadla umístěná podél tratě z ní vysávala vzduch a vzniklý podtlak plynule nasával lehké vlaky skrze píst připojený k podvozku. Jízda probíhala úchvatnou rychlostí kolem 28 mil za hodinu (zhruba 45 km/h), téměř absolutně tiše a bez jediné kapky sazí. Cestující klouzali krajinou jako duchové.

Zde však narážíme na drobný, avšak zničující paradox. Aby se dlouhá podélná štěrbina pro píst v rouře dala plynule uzavírat a udržela vakuum, navrhli inženýři chytrou chlopeň. Tu vyrobili ze silné kůže, kterou mohutně impregnovali včelím voskem a hovězím lojem pro zajištění měkkosti. Brunelův mechanismus pro technologické přežití se stal jeho biologickou zkázou. Sladká živočišná vůně loje neodvratně přitáhla k trati zástupy potkanů (někteří historici se zde na tomto tvrzení tolik neshodují, že by to bylo hlavní příčinou ale možnou pravděpodobností).

Tito hlodavci začali impregnovanou kůži s neskrývaným gustem okusovat. Narušená chlopeň následně nezvládla nápor drsného zimního mrazu, ztvrdla a proměnila se v propustné kusy nefunkční hmoty. Celý ambiciózní atmosférický provoz byl v září 1848, po necelém roce zničujících finančních ztrát, trvale ukončen. Muž, který svými vizemi dokázal překlenout oceány, byl sražen na kolena obyčejnými hlodavci a chladem. Krutá lekce přírody ukázala, že sebelepší inovace nedokáže přežít, pokud ignoruje křehkost svého ekosystému.

Když se přesuneme do New Yorku roku 1870, čeká nás příběh připomínající detektivní román s hořkým koncem. Vynálezce Alfred Ely Beach snil o pneumatickém metru, které by ulevilo blátivým, chronicky ucpaným ulicím. Jenže město tehdy tvrdou rukou ovládal William „Boss“ Tweed, zkorumpovaný politik, který si chránil osobní monopol na povrchovou dopravu a jakoukoli podzemní konkurenci by nemilosrdně zničil. Jaká byla Beachova reakce? Čistý, zoufalý vzdor. Přímo pod nosem radnice, jen o ulici dál pod nohama samotného Tweeda, si pronajal sklep a pod nevinnou záminkou budování potrubní pošty začal tajně razit 90 metrů dlouhý tunel. Dělníci dřeli výhradně v noci a hlínu odváželi v absolutní tichosti.

Když v únoru 1870 stanici šokované veřejnosti odhalil, lidé nevěřili vlastním očím. Vůz do potrubí „nafukoval“ gigantický ventilátor, ale co víc – Beach předvedl oázu důstojnosti izolovanou od městské špíny. Samotná čekárna se koupala v jasném světle zirkonových lamp, cestujícím hrál koncertní klavír, nad hlavami se třpytily lustry a uprostřed uklidňujícím zvukem bublala fontána plná živých zlatých rybek. Zlověstný stín politické chamtivosti byl ovšem delší než nadšení davů. Beach vinou vytrvalé byrokratické opozice nezískal prostředky na prodloužení trati a v roce 1873 musel projekt vyčerpaně uzavřít. Stanice byla zazděna a zmizela ze vzpomínek. Až v únoru 1912, šestnáct let po Beachově smrti, prorazili dělníci stavějící novou trasu hromadného metra starou cihlovou zeď. Ocitli se v hrobce času. Luxusní vůz tiše spočíval na zrezivělých kolejích, klavír zpráchnivěl a kdysi nádherná fontána se na ně dívala jako prázdné, vyschlé oko. Zůstal jen poetický obraz muže, jenž chtěl lidem darovat čistotu, ale narazil na neprostupnou zeď sobectví.

Vystupme nyní z podzemí na deštivý irský venkov konce 19. století, kde se zrodil vynález, nad kterým dnes jen nevěřícně kroutíme hlavou. Francouzský inženýr Charles Lartigue si při pozorování velbloudů v Alžírsku uvědomil prostou věc. Těžký náklad lze snadno přenášet, pokud ho symetricky zavěsíte na boky nosiče. Navrhl unikátní monorail (jednokolejku), kde kolejnice neležela na zemi, ale balancovala ve výšce pasu na železných stojanech ve tvaru písmene „A“.

Dráha Listowel and Ballybunion Railway o délce 14,4 kilometru následně sloužila v Irsku neuvěřitelných 36 let, od roku 1888 do 1924. Co se na papíře jevilo jako geniální úspora materiálu, se v běžném životě proměnilo v každodenní logistickou tragikomedii. Systém vyžadoval naprosto dokonalé hmotnostní vyvažování. Představte si unaveného farmáře, který chce vlakem odvézt jedinou živenou krávu na trh. Vlakový personál ji nekompromisně odmítne naložit, dokud farmář nesežene dvě cizí telata, která posadí do prázdné schránky na protější stranu, aby těžké zvíře vyvážil. Při zpáteční cestě z trhu, kdy už byla kráva prodaná, musel farmář řešit nový hlavolam – telata se musela fyzicky rozdělit každé na jednu stranu vozu, aby vyvážila sama sebe. Tato jednorázová inženýrská úspora železa přesunula extrémní mentální zátěž přímo na bedra rolníků, čímž z Lartigueova systému učinila jeden z nejkřehčích omylů v dějinách venkovské dopravy.

Píše se srpen roku 1897. Čtyřiadvacetiletý vizionář Walter Charles Bersey sebevědomě posílá do ulic Londýna flotilu zbrusu nových, stoprocentně elektrických taxíků. V době, kdy světu vládla páchnoucí koňská spřežení, Bersey snil o tichu a udržitelnosti. Jeho kočáry měly dojezd až 50 kilometrů a pro svůj charakteristický zvuk si od okouzlených Londýňanů vysloužily přezdívku „Kolibříci“ ("Hummingbirds"). Bersey měl absolutní pravdu v teoretické architektuře mobility, ale tvrdě narazil na limity tehdejší primitivní materiálové vědy. Energii dodávaly těžké olověné baterie zavěšené pod vozem, vážící masivních 1568 liber (přes 700 kg). Celý taxík pak na váze přesahoval drtivé dvě tuny mrtvé hmotnosti.

Tento křehký koncept nezvládl srážku s realitou hrbolatých dlážděných ulic. Nadměrná hmotnost drtila drahé gumové pneumatiky a silné vibrace neustále lámaly citlivé skleněné oddělovací pláty akumulátorů. Nádherní „Kolibříci“ se hroutili uprostřed bulvárů a museli být ponižujícím způsobem odtahováni koňmi. V srpnu 1899, po pouhých dvou letech, byl projekt potupně ukončen. Snílek Bersey žil o století dřív než tvůrci dnešních elektrických aut, uvězněn v epoše, která fyzickou tíhu jeho strojů prostě nedokázala unést.

Nová technologie může zachraňovat životy, ale nezabrání tomu, aby její tvůrce neupadl do zapomnění. Kolem roku 1910 představil inženýr Louis Brennan dvaceti dvoutunový gyroskopický monorail. Kolosální vůz se dokázal autonomně udržet nad jedinou kolejnicí, přičemž se v zatáčkách plynule nakláněl jako závodní motocyklista. Za celým trikem stály dva obrovské, protichůdně rotující gyroskopy.

Princip ohromil samotného Winstona Churchilla, jenž v něm spatřoval klíč k budování superrychlých frontových železnic. Brennan však narazil na iracionální psychologickou nedůvěru laické i bankovní veřejnosti. Lidé se báli neviditelných sil. Co když se rotující masa zastaví a kolos přepadne do údolí? Ačkoliv by i při katastrofickém výpadku proudu trvalo přes hodinu, než by vůz pozvolna a bezpečně klesl k zemi, pudový strach zvítězil. Financování se nevratně zastavilo.

Osobní rovina tohoto osudu je protkána obrovskou bolestí. Starý a unavený muž, který celý život hledal fyzikální rovnováhu na zemi, byl v lednu roku 1932 v Montreux tragicky sražen automobilem a zemřel. Jako vynálezce s velkými státními vyznamenáními byl nepochopitelně vhozen do bezejmenného hrobu na londýnském hřbitově Kensal Green, zapsaného pouze pod číslem 2454. Trvalo propastných 82 let, než mu v roce 2014 historici konečně vztyčili důstojný náhrobek.

V polovině 60. let 20. století vyprojektoval francouzský vizionář Jean Bertin fenomenální kluzákový vlak – Aérotrain. Vzduchové vznášedlo (Tracked Air Cushion Vehicle) nehlučně klouzalo nad betonovou vodicí kolejnicí ve tvaru obráceného „T“. Stroj poháněný leteckými motory drtil rychlostní rekordy rychlostí přesahující bariéru 400 km/h. Byl nádherným zosobněním poválečné svobody.

Aérotrain však osudově narazil na zkostnatělý byrokratický systém a mocné průmyslové giganty. Francouzské národní dráhy (SNCF) se nehodlaly smířit s technologií, která by učinila jejich tisíce kilometrů ocelových kolejí bezcennými. Když v roce 1974 do prezidentského křesla usedl Valéry Giscard d'Estaing (spjatý s ocelářským monopolem Schneider Group), byla smlouva na stavbu nové trati nekompromisně anulována ve prospěch konvenčního vlaku TGV.

Pád a úzkost Jeana Bertina byly zničující. V prosinci 1975, pouhý rok po zrušení svého celoživotního díla, podlehl rakovině. Zemřel jako zlomený muž, uštvaný nezměrným odporem korporátních gigantů, kteří raději smazávají cizí stopy. Skutečné peklo ale přišlo až o patnáct let později. Původní futuristické prototypy podlehly v letech 1991 a 1992 za nejasných či podezřelých okolností (v historii uvedeno jako možné žhářství), je možná vedeno k záměrným útokům. Ikonický prototyp I-80 uhořel jen pár dní předtím, než jej měli přesunout do bezpečí technického muzea. Bylo to nemilosrdné vymazání nevhodné inovace, zlověstná připomínka faktu, že korporátní giganti raději smazávají cizí stopy do prachu, než by snesli existenci lepších, ale nepohodlných řešení.

Díváme se pootevřenými dveřmi přímo do tváře historii, která se nám mohla udát. Když dnes zapínáme své tiché elektromobily nebo létáme vysokorychlostními dráhami, drze bereme tento luxus jako naprostou samozřejmost. Příběhy pánů Brunela, Beache, Lartiguea, Berseyho, Brennana a Bertina nám však bolestně připomínají, že za hladkým pokrokem zdaleka nestojí výhradně jen aplaus mecenášů. Nezapomínejme ve vlastním životě na ty z našich předků, kteří na oltář nejisté vědy neváhali riskovat absolutně vše – svou pověst, úspory i tělesné zdraví – pro budoucí generace ve světě, jenž paradoxně a zatvrzele nebyl připraven vstřebávat zítřky z plných plic. Bez jejich trpké oběti bychom my dnes zcela jistě nevyhrávali.

Příště se vydáme po stopách vynálezů z českých zemí, protože i naše historie je opředena nápady a objevy, o nichž jsem už psal ve svých článcích. Připomeneme si české vynálezy, jejichž osudy často tragicky poznamenal holokaust nebo komunistický režim. Podíváme se i na případy, kdy to zkrátka nevyšlo.

Pokud vám moje tvorba dává smysl, sledujte mě, ať vám neuteče žádný další článek, inspirace ani praktický návod. A pokud budete chtít podpořit vznik dalších textů, fotek a cestovatelských reportáží, budu vám za jakoukoliv podporu vděčný.