Kameny zmizelých: malé desky v chodníku, které vracejí lidem jména i paměť

Kolektivní paměť společnosti je dynamickým a často velmi křehkým konstruktem, který pro své udržení vyžaduje neustálou péči, vědomé připomínání, a především prostorové ukotvení. Během posledních desetiletí se v evropském kontextu komemorativní praxe odehrál zcela zásadní posun. Monumentální památníky, odlehlá pietní místa či centralizované instituce byly doplněny o mikro urbánní fenomén, který redefinoval způsob, jakým moderní společnost nahlíží na oběti nacistické totality. Tímto fenoménem jsou takzvané Stolpersteine, v českém prostředí etablované pod názvem Kameny zmizelých. Jde o nenápadné mosazné destičky vsazené přímo do dlažby našich ulic, jejichž primárním účelem je přimět kolemjdoucí k symbolickému klopýtnutí a následnému sklonění se před konkrétním lidským osudem.

Není to tak dlouho, co jsem psal o jednom takovém pietním místě. Právě tehdy mě zaujala skupinka lidí, která přijela očistit dva sousední Kameny zmizelých. Překvapilo mě, s jakou péčí k nim přistupovali a že nepoužívali žádný obyčejný čisticí prostředek. Protože jsou tyto kameny umístěné přímo v chodnících, trpí běžným opotřebením: lidé po nich chodí, působí na ně počasí a především čas. Zatímco kámen Oskara Fischera byl krásně zlatavý, jiné kameny, které už poznamenal čas, zdaleka tolik nezářily a nápisy na nich byly hůře čitelné. Co tedy Kameny zmizelých vlastně jsou? Kolik jich už v České republice najdeme? A nacházejí se jen v Praze, nebo i v dalších městech? Pojďme společně trochu oprášit historii a podívat se, co Kameny zmizelých představují.

Kameny zmizelých představují projekt, jenž se zrodil z potřeby radikálně individualizovat paměť na oběti holocaustu. Nacistická vyhlazovací mašinérie se systematicky snažila dehumanizovat své oběti – připravit je o jména, identitu, lidskou důstojnost a zredukovat je na pouhá vytetovaná čísla či statistické údaje v seznamech transportů. Projekt Stolpersteine tento proces reverzně obrací. Filozofickým jádrem celé iniciativy je citát pocházející z Talmudu: „Člověk je zapomenut pouze tehdy, když je zapomenuto jeho jméno“. Tím, že jsou jména obětí vyryta do mosazi a umístěna před domy, které si tito lidé jako poslední svobodně zvolili pro svůj život, dochází k jejich symbolickému navrácení domů.

Iniciátorem a duchovním otcem celého projektu je německý umělec a sochař Gunter Demnig. Počátky jeho snažení se datují do roku 1992, přesněji k 16. prosinci, kdy položil první – tehdy ještě rozměrově odlišný – kámen před radnicí v Kolíně nad Rýnem. Tento první počin byl dedikován připomínce deportací Romů a Sintů, k čemuž se váže i Demnigova osobní vzpomínka na starší ženu, jež mu tvrdila, že v dané lokalitě Romové nikdy nežili. Tato hluboká ztráta lokální historické paměti umělce motivovala k další tvorbě. Do své současné, standardizované podoby se projekt transformoval v roce 1995, kdy Demnig nelegálně vložil několik kamenů do dlažby v berlínské čtvrti Kreuzberg.

Od prvotních guerillových instalací se projekt rozrostl do neuvěřitelných rozměrů a získal plnou institucionální podporu napříč kontinentem. Do roku 2006 bylo napočítáno přes 8 000 kamenů ve 186 městech. V červenci 2010 jejich počet stoupl na 25 000, do ledna 2015 na 50 000 a v roce 2018 přesáhl hranici 70 000. Na konci května roku 2023 pak byl v německém Norimberku slavnostně uložen stý tisící Stolperstein (věnovaný hasiči Johannu Wildovi), čímž se tento projekt stal absolutně největším decentralizovaným památníkem na světě. K roku 2024 bylo evidováno více než 116 000 kamenů rozmístěných v téměř 1 900 městech napříč 31 evropskými státy. Zlatavé kostky dnes nacházíme od Norska přes Itálii až po Ukrajinu. V současné době projekt dnes čítá přes 116 tisíc, podle novějších zpráv už kolem 126 tisíc kamenů. Čísla se neustále mění.

Z fyzického hlediska má Kámen zmizelého přesně definovanou a unifikovanou podobu. Jedná se o krychli z vysokopevnostního betonu o rozměrech zhruba 10 × 10 × 10 cm (přesný rozměr je 9,6 × 9,6 × 10 cm). V některých případech, například v brněnské specifikaci pro masivnější usazení, dosahuje betonové lůžko rozměrů 15 × 15 × 10 cm. Na vrchní straně této krychle je ukotvena mosazná destička.

Text na destičce je lakonický a úderný. V naprosté většině případů začíná slovy „ZDE ŽIL“ (či „ZDE BYDLELA“), následovanými občanským jménem, rokem narození, rokem a místem deportace a konečným osudem. Tím bývá nejčastěji mrazivě strohé slovo „ZAVRAŽDĚN“ nebo „ZAHYNUL“ doplněné o název příslušného vyhlazovacího tábora (např. Terezín, Osvětim, Majdanek, Treblinka, Sobibor či Malyj Trostinec). Je nutné akcentovat, že ačkoliv jsou kameny nejčastěji spojovány s oběťmi židovského původu, památník je dedikován všem, kteří byli nacismem perzekvováni. Patří sem Romové, homosexuálové, tělesně či mentálně postižení, Svědci Jehovovi, oběti programu Euthanasie i političtí vězni, odbojáři a příslušníci sokolského hnutí.

Do České republiky, z níž bylo během druhé světové války zavražděno téměř 80 000 obyvatel židovského původu (přičemž předválečná populace činila zhruba 118 000 osob), dorazil projekt s mírným zpožděním oproti sousednímu Německu a Rakousku. První impulz vzešel z prostředí České unie židovské mládeže. Vůbec první Stolperstein na českém území byl instalován 8. října 2008 v Jáchymově ulici na pražském Josefově a byl věnován Maxi Ecksteinovi. Následovaly další instalace v Maiselově ulici a postupně se přidala i další města jako Kolín (2008) či Neratovice a Třeboň.

Přesný celostátní počet se kvůli decentralizované správě průběžně mění. Jen v Praze je dnes téměř 900 kamenů a v Olomouci přes 400, takže jde minimálně o vysoké stovky až jednotky tisíc připomínek napříč Českou republikou. Ačkoliv zcela přesná a vyčerpávající databáze na celostátní úrovni z důvodu vysoké decentralizace projektu neexistuje (webová platforma stolpersteine.cz v roce 2016 zanikla a správa se roztříštila mezi více regionálních organizací), detailní rešerší dat od lokálních židovských obcí, městských úřadů a zájmových spolků lze rekonstruovat velmi přesnou mapu tohoto památníku.

Olomoucký Stolperschwelle

Zcela unikátní podkategorií v rámci tohoto projektu je takzvaný Stolperschwelle (v překladu práh k zakopnutí či práh zmizelých). Zatímco běžný kámen připomíná osud jednotlivce či rodiny před jejich bydlištěm, práh je rozměrově podstatně větší – odpovídá velikosti šesti až dvaceti běžných kamenů vedle sebe (délka může přesáhnout i jeden metr) a instaluje se na místech, odkud bylo nuceně deportováno obrovské množství lidí, například před nádražími či shromaždišti.

V České republice byl první Stolperschwelle odhalen 14. listopadu 2017 v Olomouci z iniciativy tehdejšího senátora Lumíra Kantora a Židovské obce Olomouc. Je ukotven před budovou Základní školy v Hálkově ulici. Právě do prostor této školy nacisté sváželi na shromaždiště židovské obyvatelstvo z Hranic, Kojetína, Kroměříže, Lipníku nad Bečvou, Prostějova a Přerova. Odtud byly vypraveny čtyři transporty obsahující 3 508 osob, včetně starců a malých dětí. Konec války a osvobození přežilo z této skupiny pouhých 295 lidí. Olomoucký práh nese pamětní nápis shrnující tuto otřesnou statistiku a evokující názvy vyhlazovacích táborů, kde tito lidé našli smrt. Dnes má Olomoucký kraj vybudovanou jednu z nejkomplexnějších sítí kamenů, jichž jen v samotném krajském městě leží 388.

Elita na jižní Moravě a ve východních Čechách

Rozložení kamenů v regionech ukazuje, jak holocaust přerušil intelektuální i hospodářský rozvoj celé země. V Brně to připomínají například Stolpersteine rodiny Haasových ve Smetanově ulici 28. Pavel Haas (1899–1944), jeden z nejtalentovanějších žáků Leoše Janáčka a výrazná osobnost meziválečné hudby, byl po deportaci do Terezína zavražděn v Osvětimi. Jeho bratr, herec Hugo Haas, stačil odejít do exilu, Pavel už nikoli. V Pisárkách a Černých Polích pak kameny připomínají průmyslnické rodiny Tugendhat, Löw-Beer či Stiassni i architekta Ernsta Wiesnera.

Ve východočeském Rychnově nad Kněžnou leží zlatavé kostky před domem v Palackého ulici 47, kde žila rodina Poláčkova. Jeden z kamenů připomíná spisovatele a novináře Karla Poláčka, autora knihy Bylo nás pět, deportovaného a pravděpodobně zavražděného koncem roku 1944 v táboře Gleiwitz. Další kameny nesou jména jeho bratra Milana a sestry Berty Šťastné s manželem Kamilem.

Jiný, neméně tragický pohled nabízejí moravské Šlapanice. Zdejší kameny připomínají nejen oběti rasové perzekuce, například lékařskou rodinu Zeiselových, ale i lidi popravené či umučené za odboj. Patří k nim učitel Antonín Pěta z Petičního výboru Věrni zůstaneme, levicový odbojář Oldřich Zeman nebo sokolové Vladimír Jedla a Jan Novák. I tím projekt ukazuje svou šíři: vrací jména všem, kdo se stali obětí nacistické zvůle.

Významných osobností je velké množství, proto jsem pro představu vybral několik z nich a doplnil stručný popis, kdo vlastně byli.

Umístění Kamene zmizelého do veřejného prostoru není pouhým nákupem předmětu. Jde o badatelsky, administrativně i emočně náročný proces, který vyžaduje spolupráci místních iniciátorů, úřadů i německé nadace Guntera Demniga. Obvykle má několik jasných kroků.

1. Badatelská fáze: Iniciátorem může být příbuzný oběti, místní spolek, škola nebo vnímavý občan. Prvním krokem je dohledat ověřená historická data: datum narození, transporty, místo a datum úmrtí. Klíčové je také určit poslední svobodně zvolenou adresu oběti – právě tam kámen patří.

2. Administrativa a výroba: Po shromáždění údajů předávají čeští koordinátoři žádost německé nadaci STIFTUNG – SPUREN – Gunter Demnig. Kameny se vyrábějí ručně v Německu, a proto se na ně často čeká měsíce i roky. Náklady obvykle hradí dárci, pozůstalí, obce nebo spolky; samotný kámen stojí zhruba 120 až 132 eur. Současně je nutné získat povolení k zásahu do veřejné komunikace. Souhlas uděluje správce chodníku i místní samospráva.

3. Instalace: Dříve kameny pokládal téměř výhradně sám Gunter Demnig, dnes se na instalacích podílejí i místní subjekty. V chodníku se připraví otvor, kámen se usadí do cementového lože a vyrovná se s okolním terénem, aby nepřekážel chodcům. Lokální stavební náklady se obvykle pohybují kolem 1 500 Kč.

4. Pietní akt: Uložení kamene bývá silným společenským rituálem. Účastní se ho potomci obětí, místní obyvatelé i zástupci obcí; pro rodiny jde často o jediné hmatatelné pamětní místo. Zaznívají modlitby a hudba a na lesklou mosaz se podle židovské tradice pokládají drobné kamínky.

Fyzikální zákony jsou neúprosné a mosaz vystavená rozmarům středoevropského počasí, zimním posypovým solím a prachu z ulice rychle tmavne, oxiduje a zašpiní se. Neudržovaný Kámen zmizelého po čase splyne s okolní šedou dlažbou a jméno na něm se stane nečitelným. Aby se zabránilo tomu, že jména obětí znovu pomyslně „zmizí“, vzedmula se v České republice obdivuhodná vlna občanské angažovanosti. Stát se „patronem“ kamene neznamená pouze sponzorovat jeho uložení, ale fyzicky se o něj starat.

Tento akt údržby překračuje rovinu pouhého cídění kovu. Sklonit se na chodník nebo pokleknout před kamenem kvůli jeho vyčištění vyžaduje fyzické vyjádření pokory. Tato paralela s ukláněním je samotným tvůrcem vnímána jako nedílná součást prožitku, jako moment uctění velikosti ztraceného života.

Očista Kamenů zmizelých si v průběhu let vyžádala vytvoření exaktních postupů, neboť neznalost chemie kovu vedla k častému poškozování destiček. Nedoporučuje se experimentovat s kyselinami, solí ani abrazivními prostředky; bezpečnější je držet se doporučení koordinátorů a běžných prostředků na mosaz.

Pravidla pro údržbu Stolpersteine jsou přísná a vysoce specifická:

Symbolem individuální obětavosti v tomto směru se stal Trevor Sage, britský inženýr žijící v Praze. Tento muž, ač sám nemá židovské kořeny ani rodinnou zkušenost s holocaustem, se v roce 2018 (motivován příběhem Rakušana Gerharda Geiera ze Salcburku) rozhodl převzít patronát nad zanedbanými pražskými kameny. Zmapoval stovky lokací a s batohem plným leštící pasty, houbiček a s ručníkem pod kolena postupně vyčistil rozsáhlé portfolio pražských Stolpersteine. Svou neúnavnou činností propojil ulice s databázemi a výsledkem jeho práce je i unikátní anglickojazyčná publikace Prague's Stolpersteine: Stumbling Stones – Defiant in their Memory, která vizuálně a narativně uchovává paměť obětí z pražských dlažeb. Jeho inciativa navíc inspirovala desítky dalších dobrovolníků k následování.

Vedle jednotlivců se etabluje i vynikající praxe na úrovni municipalit a nevládních organizací. Zářným příkladem je Nadační fond dr. Dagmar Lieblové, který působí v oblasti Kutné Hory a Čáslavi. Zdejší komunita u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu (27. ledna) pořádá rozsáhlou participativní akci Čistíme Stolpersteine. Obyvatelé se mohou přes internet zaregistrovat, na výdejních místech (např. v místním infocentru či květinářství) si bezplatně vyzvednout čistící sady a vyrazit do ulic. Zapojení místních škol a studentů tak ze statického památníku činí dynamický edukační nástroj, který ukazuje, jak lze fyzicky ošetřovat historickou paměť. Podobné kolektivní úklidy organizují gymnázia a spolky (např. spolek SVORNOST) i v Českých Budějovicích, Říčanech, Litomyšli, Valašském Meziříčí či dalších městech napříč republikou.

Kameny zmizelých lze dnes dobře dohledat i na portálu Mapy.com, kde bývá uvedeno jméno oběti a často také krátký popis jejího osudu. I proto má smysl podporovat další projekty, které veřejnosti přiblíží význam těchto kamenů, připomenou jejich historický kontext a znovu vynesou na světlo jména lidí, jež měla tehdejší doba umlčet a odsoudit k zapomnění.

Kameny zmizelých představují jiné, velmi osobní připomenutí těch, kteří zmizeli. Jsme zvyklí na pomníky nebo pamětní tabule na budovách, ale tento malý kámen v zemi dokáže člověka oživit možná ještě silněji. Život mu sice nevrátí, ale vrací jeho jméno a příběh. Za každým kamenem stojí konkrétní osud, rodina i síť vztahů. Mě osobně příběhy zmizelých velmi zajímají. Právě díky osudu Oskara Fischera jsem prošel cestu od prvního zaujetí jeho příběhem až k setkání s přímými příbuznými a zažil, jaké to je být uložení kamene přítomen. V takové chvíli člověk cítí, že připomínaný člověk je nesmazatelně zapsán do místa a jeho příběh znovu ožívá.

Každý, kdo jde po chodníku a všimne si kamene, se může začít ptát, komu patří. A právě tím se příběh znovu otevírá. Když cestuji do zahraničí, u podobných míst se vždy zastavím a zajímá mě osud člověka, jehož jméno je na nich uvedeno.

Máte ve svém okolí nějaký Kámen zmizelých? Pokud ano, napište, jaké jméno je na něm uvedeno. A pokud znáte i příběh člověka, kterému patří, podělte se o něj. Rád bych se těmto zmizelým lidem postupně věnoval, i když vím, že je to běh na dlouhou trať.