Kameny zmizelých ve Španělské: příběh rodiny, kterou pohltila Osvětim, mlčí

V současném evropském prostoru představuje projekt Stolpersteine, v českém překladu známý jako Kameny zmizelých, jeden z nejkomplexnějších a nejrozsáhlejších decentralizovaných památníků na světě. Tyto drobné mosazné dlažební kostky, jež inicioval a do městského parteru instaluje německý umělec Gunter Demnig, plní specifickou funkci v procesu kolektivního vzpomínání. Jsou věnovány osudům jedinců, kteří byli nacistickým režimem deportováni, vyhnáni, zavražděni nebo dohnáni k sebevraždě. Základním principem tohoto paměťového aktu je umístění kamene bezprostředně před poslední svobodně zvolené místo pobytu oběti, čímž dochází k symbolickému návratu zavražděných do jejich domovů a k narušení anonymity masového vyhlazování. První instalace v Praze proběhla 8. října 2008 a od té doby se ulice hlavního města staly nositeli stovek těchto mikropamátníků.

Tyto kamenné památníky nenajdeme jen v Praze. V infografice níže uvidíte, kolik jich je také na dalších místech naší země. Když jsem byl nedávno u pokládání kamene profesora Oskara Fischera, zaujaly mě i kameny, které se nacházely vedle něj. Možná se právě tehdy zrodila myšlenka podívat se také na ty, jejichž jména nejsou tolik známá. Bylo by jistě zajímavé pátrat více do hloubky, zároveň však nechci soukromí příbuzných vytahovat jako novinářskou senzaci. Chtěl bych se těmto kamenům věnovat i v dalších článcích, zvěčnit jejich odkaz i místa, kde se nacházejí. Tímto článkem se nevracíme tolik k Oskaru Fischerovi, který se mimo jiné stal mým asi největším tématem. Moje cesta po Kamenech zmizelých však bude cestou, na níž vám chci alespoň trochu přiblížit, kdo tito lidé byli, a doplnit také něco z historie míst, s nimiž jsou spojeni.

Když 16. června proběhlo uložení kamene Oskara Fischera ve Španělské ulici, nedaleko tunelu Českých drah a v blízkosti Vinohradské ulice, zaujaly mě také další tři Kameny zmizelých, které leží poblíž. Najdeme zde kámen Pavly Süsslandové, rozené Nohelové, jejího druhého manžela Arnošta Süsslanda a jejího syna z prvního manželství Viléma Eisnera. Všechna tři jména byla koncem září 2024 trvale zasazena do dlažby v pražské Španělské ulici, konkrétně před domem č. p. 759/4 v městské části Praha 2 – Vinohrady. Detailní zkoumání jejich životních drah, nucených přesunů v rámci Protektorátu a konečných deportací do vyhlazovacích táborů odkrývá nejen individuální tragédii jedné rodiny, ale zasazuje ji i do širšího rámce byrokratické mašinérie holocaustu, perzekuční geografie Prahy a mechanismů masového vraždění, se zvláštním zřetelem k fenoménu Terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince, označovaného jako sekce BIIb.

Pavla Süsslandová se narodila jako Pavla Nohelová dne 14. února 1886 v Praze. Jejími rodiči byli Gustav Nohel a Berta, rozená Kohnová. Analýza dostupných pramenů naznačuje, že rodina Nohelových patřila k plně integrovaným židovským rodinám v tehdejší multikulturní Praze. Pavla vyrůstala v prostředí, které bylo hluboce ovlivněno středoevropskými tradicemi, a měla i sourozence, konkrétně sestru Elsu (později provdanou Kantorovou).

V době rané dospělosti uzavřela Pavla svůj první sňatek s Karlem Eisnerem. Z tohoto svazku vzešly děti, mezi nimiž některé historické prameny zmiňují dcery Katharinu (Käte) a Elsu (později Hamiltonovou) a syna Viléma, jenž se narodil 5. října 1910. Dostupné zdroje spolehlivě potvrzují zejména syna Viléma Eisnera. Rodinná stabilita však byla narušena předčasným úmrtím Karla Eisnera, který zemřel brzy po narození syna Viléma. Pavla se tak v poměrně mladém věku ocitla v roli vdovy pečující o nezletilé děti, což v kontextu první dekády 20. století představovalo značnou sociální i ekonomickou zátěž.

Dne 25. prosince 1919, v době formování nové Československé republiky, vstoupila Pavla do druhého manželství. Jejím manželem se stal Arnošt Süssland, narozený 5. prosince 1885. Arnošt Süssland byl profesí bankovní úředník, přičemž jeho kariéra měla vzestupnou tendenci a později dosáhl významného postavení ředitele banky.

Tato profesní trajektorie je pro sociologický profil rodiny klíčová. Bankovní sektor v meziválečném Československu byl prestižním prostředím, v němž se mohli uplatňovat i vzdělaní příslušníci židovské menšiny. Pozice ředitele banky zajišťovala Arnoštovi a jeho rodině, včetně nevlastního syna Viléma, vysoký životní standard, společenskou prestiž a pevné ukotvení v pražské elitě. Manželství Arnošta a Pavly představovalo po celé dvacáté a třicáté roky stabilní, ekonomicky zajištěné zázemí.

Vilém Eisner, syn Pavly z prvního manželství, sdílel s rodinou toto socioekonomické zázemí. Narozen v roce 1910, dospíval v éře první republiky. Prameny uvádějí, že ve třicátých letech byl již dospělým mužem s vlastním nezávislým životem. Zásadním dokumentem, který osvětluje jeho vnímání tehdejší politické reality, je žádost o vydání cestovního pasu, kterou Vilém podal u Policejního ředitelství v Praze dne 25. března 1938.

Toto datum je kritické – březen 1938 byl měsícem tzv. anšlusu Rakouska nacistickým Německem. Žádost o cestovní pas z března 1938 může naznačovat, že Vilém vnímal zhoršující se politickou situaci a uvažoval o možnosti odjezdu. Jakkoli neznáme detaily, z celkového osudu je zřejmé, že únik za hranice se z blíže neurčených důvodů nezdařil, či nebyl dokončen před uzavřením hranic po březnu 1939.

Ustavení Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 představovalo absolutní zlom. Nacistická okupační správa začala okamžitě aplikovat legislativní aparát vycházející z norimberských zákonů, jehož cílem bylo úplné vyřazení židovského obyvatelstva z hospodářského a společenského života.

Mechanismus vyloučení byl systematický a postupný. Nařízení o židovském majetku z června 1939 de facto vyloučilo Židy z hospodářského života; majetek musel být nahlášen a podléhal konfiskaci a následné arizaci. V případě Arnošta Süsslanda to znamenalo okamžitý konec jeho kariéry. Jako bankovní ředitel patřil k vrstvě, jež byla z vedoucích hospodářských pozic odstraňována s největší prioritou.

Tento proces postupného sociálního dušení je v odborné literatuře často označován jako vytváření „ghetta beze zdí“. Židům bylo zakázáno navštěvovat veřejná místa, parky, kavárny či užívat veřejnou dopravu. Byly omezeny nákupní hodiny (později zredukovány na pouhé dvě hodiny denně), byly jim zabaveny cennosti, radiopřijímače, kožešiny, hudební nástroje, a dokonce i domácí zvířata. Toto psychologické a fyzické deptání připravovalo půdu pro fázi nuceného přesidlování.

Projekt Stolpersteine explicitně vyhledává adresy posledního svobodně zvoleného bydliště. V případě Arnošta, Pavly i Viléma se jedná o lokalitu na Vinohradech, na adrese Španělská 759/4. Zde rodina prožívala svá léta před tím, než zasáhla perzekuce. Během postupu nacistických úřadů však docházelo k systematickému sestěhovávání židovského obyvatelstva z prestižních adres (jako byly Vinohrady) do specificky vymezených čtvrtí, nejčastěji do oblasti Josefova a Starého Města. Vytvářely se takzvané Sammelwohnungen(sběrné byty), kde docházelo k drastickému přelidnění.

Poslední evidovanou adresou, respektive místem registrace v Protektorátu před samotnou deportací, byla v případě Arnošta a Pavly Süsslandových adresa Praha V, Filipa de Monte 4. Tato ulice je v kontextu pražské historie vysoce symbolická. Praha V odpovídala historickému Josefovu. Ulice nesla v dobách okupace (1940–1945) název Filipa de Monte (po holandském hudebníkovi na dvoře Rudolfa II.). Nacisté tento název uměle vnutili jako náhradu za původní označení Maiselova ulice (podle Mordechaje Maisela, renesančního židovského mecenáše, který zde vystavěl Maiselovu synagogu) s cílem vymazat stopy židovské historie z veřejného prostoru.

Podmínky v bytech v této ulici byly tristní. Výzkumy dokládají, že například v nedalekém domě na adrese Filipa de Monte 17 bylo v rámci Sammelwohnungen nuceně natěsnáno minimálně 26 osob najednou, které zde pobývaly v nuzných podmínkách čekajících na deportaci. Je nanejvýš pravděpodobné, že Arnošt a Pavla žili na adrese Filipa de Monte 4 v podobně stísněném, nedůstojném a stresujícím prostředí, zbaveni veškerého majetku a soukromí.

U Kamenů zmizelých je důležité rozlišovat dvě adresy. První je poslední svobodně zvolené bydliště, tedy místo, kam se oběť symbolicky vrací prostřednictvím kamene. Druhá je protektorátní registrační adresa před deportací, často už vynucená nacistickou správou. Právě tento rozdíl pomáhá pochopit, proč kámen leží ve Španělské ulici, zatímco databáze u některých obětí uvádí i pozdější adresu Filipa de Monte nebo Ve Pštrosce.

Vilém Eisner byl v době před deportací evidován na jiné adrese. Registrační dokumenty uvádějí lokalitu Praha XII (Vinohrady), Ve Pštrosce 12. Název ulice Ve Pštrosce, odkazující na starou vinici a usedlost, byl v užívání do roku 1948 (dnes ulice Anny Letenské). Oddělené bydlení naznačuje, že Vilém jakožto třicátník vedl vlastní domácnost. Systém nuceného přesidlování však rodinné vazby často trhal na základě administrativních rozpisů dostupných bytových kapacit.

V létě roku 1943 obdrželi Arnošt a Pavla příkaz k transportu. Dne 13. července 1943 byli zařazeni do transportu s označením „Di“, směřujícího z Prahy na nádraží v Bohušovicích nad Ohří a odtud do terezínského ghetta. Nacistický aparát, vyznačující se chladnou byrokratickou přesností, přidělil manželům sekvenční transportní čísla: Arnošt byl evidován pod číslem 723 (z databáze holocaust.cz je číslo 723 ale Encyklopedie Prahy 2 uvádí 726) a Pavla jako číslo 724.

Tento konkrétní transport čítal celkem 839 osob. Terezín v roce 1943 představoval místo enormního lidského utrpení. Ghetto bylo fatálně přelidněno, chyběly základní léky, potraviny byly na příděl v množství hluboko pod hranicí udržitelnosti a šířily se infekční choroby. Starší lidé, k nimž se Arnošt a Pavla blížící se věku šedesáti let již počítali, tvořili nejzranitelnější skupinu s obrovskou úmrtností. Z 839 osob deportovaných v červenci 1943 transportem „Di“ se konce války dočkalo pouze 196 lidí, zbylých 643 osob zahynulo.

Vilém Eisner byl do Terezína transportován o bezmála dva měsíce později. Dne 11. září 1943 nastoupil v Praze do transportu s označením „Do“. Bylo mu přiděleno číslo 26. Transport „Do“ patřil k početně menším vlnám, obsahoval celkem 53 osob. I zde byla bilance přežití drastická: z 53 deportovaných bylo 36 usmrceno a pouze 17 osob přežilo. Je vysoce pravděpodobné, že se Vilém v Terezíně se svou matkou a nevlastním otcem vůbec nesetkal. Arnošt a Pavla totiž byli z ghetta deportováni dál na východ 6. září 1943, pouhých pět dní před tím, než Vilém do Terezína dorazil. Byrokratická soukolí tak rodinu definitivně rozdělila.

Osud Arnošta a Pavly Süsslandových nabral nezvratný směr na podzim 1943. Společně s tisíci dalšími vězni byli z Terezína vybráni pro transport na Východ, jehož cílovou stanicí byl komplex Auschwitz II – Birkenau (Osvětim-Březinka), jenž představoval k dokonalosti dovedený nástroj nacistické vraždící mašinérie.

Dne 6. září 1943 byly z Terezína vypraveny dva masové transporty s označením „Dl“ a „Dm“. Arnošt a Pavla byli zařazeni do transportu „Dl“. V něm nesla Pavla číslo 1933 a Arnošt číslo 1932. Samotný transport „Dl“ obsahoval 2 484 vězňů, přičemž oba transporty dohromady převážely na 5 007 osob.

Příjezd těchto transportů do Březinky 8. září 1943 se výrazně odchýlil od běžné vyhlazovací praxe. Obvykle po příjezdu následovala okamžitá selekce lékaři SS: práceschopní byli posíláni do pracovních oddílů a podrobeni degradaci, zatímco starší, nemocní a matky s malými dětmi mířili přímo do plynových komor. U transportů „Dl“ a „Dm“ však k selekci nedošlo. Všichni vězni bez ohledu na věk či kondici byli odvedeni do nově vyhrazené sekce BIIb, později známé jako Terezínský rodinný tábor.

Hlavy jim nebyly oholeny, směli si ponechat civilní oděv a rodiny nebyly zcela rozděleny, i když muži a ženy bydleli odděleně. Historický výzkum uvádí dva hlavní důvody tohoto cynického divadla. Prvním byla snaha zabránit odporu mladších a silnějších vězňů, zejména po zkušenosti SS s povstáním ve varšavském ghettu. Druhým byla propagandistická kamufláž: rodinný tábor měl sloužit jako alibi pro inspekce Červeného kříže a zastírat skutečný účel Osvětimi, proto si vězni ponechali vlasy i civilní vzhled.

Ačkoli nebyli posláni přímo do plynu, jejich osud byl předem určen. V kartotékách měli poznámku „SB s šestiměsíční karanténou“ (SB jako Sonderbehandlung, eufemismus pro popravu), což znamenalo odloženou likvidaci po půl roce. Podmínky v bažinatém BIIb byly katastrofální: nevytápěné baráky, přelidnění, špatná hygiena, hmyz a podvýživa rychle šířily epidemie, zejména skvrnitý tyfus. Během šesti měsíců zde zemřelo přes tisíc lidí, téměř čtvrtina zářijových transportů. Arnošt a Pavla přežívali v prostředí systematické degradace, kde každý den znamenal boj o důstojnost. Součástí maskování bylo i psaní korespondenčních lístků. Vězni museli v nejvýše třiceti slovech potvrzovat, že jsou v pořádku; na jaře 1944 je dokonce antedatovali na 25.–27. března, přestože v té době už měli být zavražděni.

Na začátku března 1944 se naplnila šestiměsíční lhůta od příjezdu transportů „Dl“ a „Dm“ a nacistická administrativa přistoupila k likvidaci. Mezi vězni se šířily fámy o přesunu do pracovního tábora v Heydebrecku, které měly zabránit odporu. Zdraví vězni byli odděleni a přesunuti do karanténní sekce, což mnozí chápali jako přípravu na práci. Skutečnost byla jiná. Večer 8. března byla vyhlášena Lagersperre a tábor obklíčily jednotky SS s nákladními vozy. Muži i ženy, včetně Arnošta a Pavly Süsslandových, byli odvezeni nikoli k vlaku, ale k plynovým komorám a krematoriím II a III v Březince.

Noc z 8. na 9. března 1944 je největší hromadnou vraždou československých občanů za druhé světové války. Přestože vězně varovala podzemní odbojová organizace, vyčerpání a šok zabránily povstání. Svědectví připomínají pasivní odpor: oběti, zejména ženy, měly cestou do plynových komor zpívat hymnu Kde domov můj, Hatikvu i Internacionálu. Asi šedesát lidí, kteří se pokusili o fyzický odpor, bylo ubito ještě před zplynováním. Během jediné noci bylo Cyklonem B zavražděno 3 792 terezínských vězňů. Z původních 5 007 deportovaných v září přežilo jen několik desítek vyčleněných zdravotníků a dvojčat pod dohledem dr. Mengeleho; z transportu „Dl“ pouze 32 osob. Mezi oběťmi byli i Arnošt a Pavla Süsslandovi.

Vilém Eisner zatím zůstával v Terezíně, zatímco popel jeho matky a nevlastního otce byl rozptýlen v okolí Osvětimi. Terezín nebyl vyhlazovacím centrem jako Březinka, ale fakticky sloužil jako čekárna na smrt řízená potřebami RSHA. Zlom nastal na podzim 1944. S postupem spojeneckých armád nacisté urychlili „konečné řešení“ a na přelomu září a října rozhodli o radikálním vyprázdnění Terezína. Během necelého měsíce odjelo do Osvětimi jedenáct velkých transportů s asi 18 000 lidmi.

Vilém Eisner byl zařazen mezi první z těchto transportů. Dne 29. září 1944 nastoupil do transportu „El“ s číslem 282; na Východ odvážel celkem 1 500 osob. Po vyčerpávající cestě dorazil transport na osvětimskou rampu, tehdy již protaženou blíže ke krematoriím. Na rozdíl od předchozích zářijových transportů do rodinného tábora zde proběhla okamžitá selekce: z 1 500 deportovaných bylo 1 343 krátce po příjezdu zavražděno. Vilém Eisner, čtyřiatřicetiletý muž narozený v říjnu 1910, selekcí neprošel nebo byl zavražděn krátce poté. Historické databáze uvádějí, že zahynul v Osvětimi na podzim 1944, čímž se osud této rodiny definitivně uzavřel.

Historický příběh nekončí v plynových komorách, ale pokračuje v tom, jak společnost uchovává paměť holocaustu. Protože chybí přeživší, kteří by osobně svědčili o rodině Süsslandových a Eisnerových, přebírají tuto roli badatelské instituce a komunitní projekty. Databáze Terezínské iniciativy poskytuje odborný základ, zatímco Stolpersteine neboli Kameny zmizelých dávají paměti hmatatelný a občanský rozměr.

Dne 25. září 2024 byly před domem ve Španělské 759/4 na Vinohradech zasazeny tři mosazné kameny se jmény Pavly Süsslandové, Arnošta Süsslanda a Viléma Eisnera. Místo, odkud byli vytrženi ze svého života, se tak stalo tichým mementem. Péče o kameny není jen pasivní vzpomínkou. Český spolek Stolpersteine i dobrovolníci je pravidelně čistí, protože mosaz časem tmavne a ztrácí viditelnost. Leštění destiček znovu odkrývá jména obětí, vrací jim identitu a stává se drobným, ale silným gestem proti zapomnění.

Kameny zmizelých instalované ve Španělské ulici plní roli neústupných svědků. V době, kdy přímí pamětníci holocaustu nenávratně odcházejí, přechází odpovědnost za předávání těchto historických faktů na důkladné zkoumání pramenů a udržování fyzických paměťových bodů v krajině. Právě ty mohou zajistit, aby jména Pavly Süsslandové, Arnošta Süsslanda a Viléma Eisnera nebyla pohřbena v popelu Osvětimi, ale zůstala trvale připomínána na místech, kam historicky i morálně náleží.

A proto i tento článek pomyslně opráší historii a znovu připomene jejich jména. Pokud budete mít cestu kolem, nezapomeňte na ně vzpomenout, i když je osobně neznáte. I oni měli životy plné příběhů. Holokaust a celé dění kolem druhé světové války nechaly vyhasnout nespočet lidských životů bez ohledu na to, jací lidé to byli. Pokud máte ve svém okolí také Kámen zmizelých, napište mi; e-mail najdete v úvodu. A pro další příběhy sledujte můj profil. Děkuji všem za jakoukoli podporu. Velmi si toho vážím.

Použité zdroje