Když za nás klávesnice přemýšlí: Pravda o psaní článků a knih s AI

Umělá inteligence (AI) převzala roli neúnavného realizátora. A já se dnes chci podívat na to, co to vlastně znamená. Nečekejte ode mě suchou přednášku plnou nesrozumitelných definic. Chci vám o tom povědět tak, jak bychom se o tom bavili večer u piva, když se po dlouhém dni konečně opřeme o opěradlo židle a rekapitulujeme, kam ten svět vlastně spěje. Projdeme si, jak často dnes lidé nechávají stroje psát za sebe, jak se k tomu staví české blogy, nakladatelé, a co na to říkají neúprosné paragrafy autorského práva.

Než se ponoříme do čísel a zákonů, musím upozornit na zásadní věc. Pamatujete, jaké to je, když člověk tvoří srdcem? Fotím svatby – stojím s foťákem u oltáře, v kostele je chladno, vidím nervozitu ženicha, slzy nevěsty i hostů. V očích je hluboké rozhodnutí, cítím chvění a babičky pláčou v první řadě. Po obřadu přijde hostina a já čekám na nudličku, až si oddechnu u svatební polévky. Ty drobné, upocené detaily tvoří skutečný příběh. Stejné je to u psaní reportáží nebo příběhu, který prožíváte – jste součástí hlavní postavy…

Proč to zmiňuji? Umělá inteligence neví, jak bolí nohy při výšlapu, jak chutná svatební polévka ani jaký je stisk ruky u oltáře. Velké jazykové modely jako ChatGPT, Claude či Gemini dokážou přesně odhadnout další slovo v textu, vygenerovat větu typu „výhled byl krásný a cesta náročná“, ale je to jen kalkul. Nemají vědomí, empatii ani osobní zkušenost. Příběh poskládají z milionů textů, ale nikdy mu nedají skutečný, odžitý život. A to je zásadní rozdíl, když mluvíme o psaní s AI.

Pojďme si přiznat realitu: stroje necítí, ale jejich efektivita je ohromující a lidé to dobře vědí. Podle Stanfordovy univerzity (AI Index Report 2025) se do generativní AI investují miliardy – v USA v roce 2024 šlo o 109,1 miliardy dolarů. V byznysu se AI používá stále víc: před rokem ji využívalo 55 % firem, dnes už 78 %. A jak jsme na tom v Česku? Podle průzkumů Ipsos a Komerční banky používá AI sedm z deseti Čechů, čtvrtina s ní pracuje každý den.

Dovolte mi to shrnout do jedné přehledné tabulky, která ukazuje, jak se adopce AI (takzvaná AI Diffusion) vyvíjela v průběhu roku 2025 ve světě i u nás:

Při zaměření na psaní a práci s textem je situace ještě napjatější. Průzkum Ipsos a Everbot ukázal, že české firmy i živnostníci nasazují AI hlavně kvůli tvorbě obsahu. Reklamní a PR agentury už běžně využívají AI; copywriteři a blogeři nechávají stroje generovat osnovy, shrnovat materiály nebo navrhovat prodejní texty. Češi čekají od AI hlavně úsporu času a převzetí rutinních úkolů. V průzkumech se často objevuje: „AI za nás píše texty, nemusíme platit copywritera.“ Jenže výzkumy (např. diplomová práce Lukáše Horáčka z Univerzity Karlovy, 2024) potvrzují, že čistě strojově psané texty působí méně přesvědčivě a kreativně než ty od lidí. Strojová dokonalost je sterilní, chybí jí lidská jiskra a přirozený jazyk.

V české blogosféře je debata o psaní pomocí AI velmi živá a rozděluje tvůrce na dva tábory. Technologičtí nadšenci vnímají AI jako neomezený zdroj obsahu. Jeden vývojář třeba založil platformu, kde AI sama vymýšlela, formátovala a publikovala články na stovce blogů. Výsledek? Nové weby Google vůbec neindexoval, u těch se střední autoritou přišla penalizace za „thin content“ – povrchní a nepřínosný obsah, takže stránky z vyhledávání zmizely.

To spoustě blogerů ukázalo, že čistě strojové psaní není cesta. Vyhledávače dnes poznají bezduchou vatu, proto většina českých blogerů bere AI jako asistenta – pomůže se strukturou, s vyhledáváním informací nebo s návrhem osnovy, ale finální text musí vždy dodat člověk. Osobnost, vtip, zamyšlení – to je lidský vklad, jinak je výsledek jen další plastový text do internetu. Jak napsal jeden diskutující: „Používat AI jako nástroj je v pohodě. Generovat nesmyslné články je zbytečné, jen to přispívá k balastu na Googlu. Zákazníci platí tvoje účty, ne vyhledávač!“ Blogeři využívají AI pro překonání autorského bloku, zkracování textů nebo návrhy struktury, ale výslednou podobu i tón textu tvoří sami.

Dostáváme se k právně nejzajímavějšímu tématu: komu patří text, který vytvoří AI? Český i evropský autorský zákon chrání pouze originální díla vytvořená člověkem – stroj nemůže být autorem, nemá duši ani občanku, a nemůže vlastnit autorská práva. Tuto teorii potvrdila soudní praxe. Na podzim 2023 pražský soud rozhodl, že zadání pokynu AI není tvůrčí proces; výsledek nemá autorskoprávní ochranu. Pokud necháte AI napsat kapitolu nebo článek a zveřejníte ho, nemáte k tomu textu žádná práva – kdokoli jej může použít. Pokud ale AI využijete jen jako nástroj při přípravě a text vytvoříte sami, ochrana vám zůstává.

Dalším gigantickým právním problémem je otázka, na čem se vlastně tyhle chytré modely učily psát. Aby ChatGPT uměl složit sonet nebo napsat odborný report, musel nejdřív „přečíst“ miliardy textů, které napsali lidé. Včetně knih chráněných autorským právem. Tvůrci po celém světě se pochopitelně bouří. Evropská unie i Česká republika se to snaží nějak legislativně uchopit. V našem autorském zákoně existují výjimky pro tzv. vytěžování textů a dat (Text and Data Mining – TDM). Zjednodušeně řečeno: technologické firmy mohou číst a trénovat na všem, co je veřejně dostupné na internetu, pokud si majitel toho textu výslovně nevyhradil, že to zakazuje (tzv. opt-out). Jenže v praxi je to obrovský boj. Například v Německu nedávno tamní organizace GEMA úspěšně zažalovala OpenAI za to, že jejich model prokazatelně trénoval na chráněných textech populárních písní. Soud jasně řekl, že internet není samoobsluha a lidská tvorba není volně k rozebrání.

Do legislativní džungle vstoupila Evropská unie s AI Act, jehož hlavní část začne platit v roce 2026. Klíčový je článek 50, který zavádí povinnost transparentně označit obsah vygenerovaný umělou inteligencí. Končí doba, kdy mohl copywriter nebo bloger nechat napsat text AI a vydávat ho za vlastní. Nově musí být zřetelně uvedeno, že k tvorbě textu byla použita AI – často formou poznámky v patičce nebo tiráži. Sám mám v bio na Médiu uvedeno, že AI používám, ale články nepíše celkově za mě.

Zodpovědnost se dělí na dvě skupiny:

Evropská komise v roce 2026 navrhla jednotné ikony a štítky pro povinné označení AI obsahu. Za nedodržení hrozí vysoké pokuty. Transparentnost už není jen slušnost – je to zákon. Například na soutěžních webech grafiků se často objevuje zákaz použití AI pro generování obsahu. AI dnes zvládá nejen texty, ale i loga či infografiky.

Od blogů a reklamních textů se přesouváme do světa knižních nakladatelství. Knihy představují specifickou disciplínu – udržet konzistentní děj, vývoj postav a hloubku myšlenky na stovkách stran je pro dnešní AI modely stále téměř nemožné. AI zvládne osnovu a čtivou kapitolu, komplexní román však nezvládá: začne se opakovat, postavy jednají nelogicky a příběh ztrácí smysl. Vyzkoušel jsem, zda AI dokáže napsat zajímavý příběh s napětím a emocemi. Použil jsem ChatGPT a Gemini v klasickém chatu i jako AI asistenta. Dialogy zvládají, ale chybí jim empatie – působí strojově. Při psaní delších kapitol se AI začala ztrácet v zápletkách, postavy přibývaly bez logiky a konec byl nesmyslný. Na strukturu článků nebo recenzí se AI hodí, na román ale nestačí.

I přesto AI proniká do literatury. Po zrušení DPH na knihy v letech 2024 a 2025 český trh mírně roste, ale tlak na efektivitu je velký. Velká nakladatelství využívají AI k analýze dat, korekturám nebo logistice. Pokud však autor napíše knihu převážně pomocí AI, nakladatelství by nemělo právní ochranu – kdokoli by ji mohl kopírovat a prodávat. V literární komunitě je postoj jasný: AI je skvělá pro brainstorming, kontrolu gramatiky nebo tvorbu názvů kapitol, ale samotné psaní musí být lidské. Z vlastní zkušenosti vím, že práce s AI vyžaduje lidské vedení – je třeba řídit strukturu, logiku a konzistenci. Člověk tvoří myšlenky, AI je pouze nástroj, který pomáhá je dostat na papír. Doporučuji kontrolovat texty na plagiátorství, protože AI někdy generuje obsah podobný existujícím textům.

Kde končí právo, tam nastupuje etika. A upřímně, etické otázky spojené s umělou inteligencí jsou možná ještě palčivější než ty právní. Žijeme v době, kdy informace mají obrovskou moc. Schopnost vygenerovat miliony slov s naprosto minimálním úsilím otevírá stavidla pro masové šíření dezinformací, manipulaci a naprostou devalvaci žurnalistiky i mezilidské komunikace.

V České republice zastřešuje morální kompas novinářů Syndikát novinářů ČR. Jejich Etický kodex je postaven na jednom základním, nedotknutelném pilíři: občan má právo na včasné, pravdivé a nezkreslené informace. Novinář ručí svou profesionalitou a jménem. Jak se s tímto kodexem slučuje umělá inteligence? Velké jazykové modely mají jednu nebezpečnou vlastnost – takzvané halucinace. Pokud neznají odpověď, s naprostým sebevědomím a dokonalou stylistikou si ji vymyslí. Z pohledu novinářské etiky je tedy absolutně nepřijatelné, aby AI tvořila faktografické texty bez důkladné lidské kontroly a editace. Syndikát novinářů to vnímá jako zásadní téma, a proto v dubnu 2026 zahájil rozsáhlý celoevropský výzkum zaměřený přímo na využívání AI v redakcích. Cílem je zmapovat reálný stav a nastavit mantinely. Zlatým pravidlem zůstává, že i když algoritmus pomůže udělat rešerši nebo přepíše zvukový záznam rozhovoru, konečnou morální i právní odpovědnost za každou větu v článku nese novinář a šéfredaktor.

Sociologové a mediální odborníci upozorňují na fenomén, kterému říkají „mýtus Ježíška“. Ukazuje se, že důvěra veřejnosti v to, co čte na internetu, je extrémně křehká. Když čtenář louská dojemný sloupek o překonávání životních překážek, cítí k autorovi sympatie, protože sdílejí společný lidský úděl. Pokud ale na konci textu zjistí, že článek vygeneroval kus kódu na serverech v Kalifornii, cítí se podveden. Emoční investice do stroje je nulová. Proto se nesmíme divit, že výzkumy z roku 2025 a 2026 jasně ukazují, že i když lidé AI pro usnadnění práce běžně využívají, u důležitých, osobních nebo konfliktních věcí preferuje 80 % lidí kontakt s člověkem. Vznikají i iniciativy napříč obory. Například před volbami v roce 2025 přistoupila většina českých politických stran na Etický kodex, ve kterém se zavázala transparentně označovat AI obsah a nevyužívat deepfakes v kampaních. Společnost si začíná uvědomovat, že bez pravidel nás tato technologie neutopí v terminátorském sci-fi scénáři, ale v naprostém moři informačního zmatku a nedůvěry.

AI způsobila na českých školách a univerzitách obrovské změny. Pro studenty je dar – nástroje jako ChatGPT, Grammarly, QuillBot či Doctrina.ai a TutorAI.me nabízejí dostupného osobního učitele nonstop. Dnes je psaní promptů a využívání AI asistentů tak pokročilé, že detekce, zda text psal člověk nebo AI, často selhává. Z vlastní zkušenosti: napsal jsem seminárku a AI označila celý text jako svůj. Pak jsem zadal prompt, aby AI psala jako člověk – kontrola označila text za lidský. Existuje mnoho webů, které vám zajistí diplomku přes AI tak, že zmate kontrolní aplikaci.

AI vysvětlí složitý koncept, zkontroluje gramatiku a opraví chyby. To je pozitivní stránka. Na druhé straně je zde riziko akademického podvodu – napsat práci pomocí AI je snadné, ale přináší zásadní problémy:

Školy reagují jasnými směrnicemi – AI lze použít jen jako podporu (rešerše, stylizace, gramatika), ne jako náhradu za autorský text. Studenti musí transparentně uvést, jaký nástroj použili a k čemu. K odhalování podvodů slouží detekční nástroje jako Odevzdej.cz, Turnitin nebo GPTZero, které odhadují, zda text skládal člověk nebo algoritmus. V Česku se s detektory teprve učíme pracovat a řešíme falešně pozitivní výsledky. Slepé opisování z ChatGPT už u pozorných učitelů neprojde. Důraz je kladen na osobní obhajobu práce a sjednocují se pravidla pro citování interakce s AI v akademických textech.

Umělá inteligence už dávno není sci-fi, ale běžnou součástí našeho života. Nástroje jako ChatGPT, Copilot či Gemini nám pomáhají s administrativou, strukturou textu a šetří čas. Kdo je dnes nepoužívá, přichází o konkurenční výhodu. Ale to nejdůležitější zůstává – po nás zůstávají texty, které mají smysl jen tehdy, když v nich je lidská stopa. Emoce, napětí, rozum, zápletky – to všechno AI přesně popíše, ale nikdy neprožije. Neumí cítit smutek, radost ani absurditu lidských situací. Perfektní gramatika nestačí, vždy bude chybět „TO“ – lidský zážitek.

Proto lidští autoři nikdy neztratí své místo. AI nám pomohla, ale emoce a schopnost dát textu duši nám zůstávají. Autorská práva, vyhledávače i legislativa nás nutí být upřímní. Zůstáváme vypravěči, jen jsme vyměnili starý psací stroj za dokonalejší nástroj. Je jen na nás, zda AI využijeme jako pomocníka, nebo jí přenecháme vše. Já do každého textu vkládám kus sebe a ověřuji jej, aby měl duši. Jaký máte názor vy? Používat AI jen jako doplněk, nebo ji nechat psát vše?

Výzkumy, zprávy a instituce:

Zmíněné AI nástroje a softwary: