Láska v době algoritmů: proč se mladí bojí milovat

Jako člověk, jehož denním chlebem je zpracovávat poznatky, reportáže a postřehy ze života, nad tím nedokážu jen tak mávnout rukou. Když jsem nedávno na několika portálech a v novinách četl o tom, kolik lidí je single (svobodní bez partnera) a jaké mají potíže se seznámením nebo s důvěrou, kvůli špatným zkušenostem i mnoha dalším důvodům, nemohl jsem to jen přejít. Jako aktivní svatební fotograf vidím, že svatby jsou stále místem, kde se lidé běžně potkávají, a za dobu focení jsem zažil vznik mnoha nových párů. Nejednou jsem pak po letech fotil další svatbu, zeptal se svatebčanů, odkud mě znají, a potěšila mě odpověď: „Vždyť jste fotil naše přátele.“ Nevím, co se se světem přesně děje, ale mám mnoho přátel, kteří se mi svěřují. Proto jsem si udělal koučovací kurz, abych jim dokázal lépe naslouchat a pomocí otevřených otázek pojmenovat, kde může být problém.

Příběhů, proč lidé spolu nejsou, je celá řada. Třeba můj kamarád měl krásný vztah a dlouho to u nich vypadalo nadějně. Říkal jsem si, že jednou bude krásná svatba v osadě Kruh nedaleko hradu Houska (hezká a historická). Jenže nakonec spolu nejsou a on trpí samotou. Důvodů rozchodu bylo víc, ale ten hlavní byla její podezíravost. Dnes se už seznamovat nechce; ztratil důvěru. Mám i jednu kamarádku z cest, která chce být také sama, protože ji unavovalo svému ex neustále připomínat, že by si měl najít práci. Těch příběhů je hodně, ale dnešní článek není o jednotlivých osudech. Je o tom, jak na tom jako společnost jsme. Jestli jde jen o přechodný trend, nebo o skutečný problém. Vztahy navíc souvisejí i s porodností a ta klesá.

Tahle prázdnota (nebo i strach z intimity) se dnes přelila do celé jedné generace. Člověku to prostě nedá. Téma „single“, tedy lidí, kteří žijí sami, nechtějí se vázat a dobrovolně či nedobrovolně volí samotu, dnes rezonuje všude. Zvlášť u generace Z (mladí dospělí narození zhruba mezi lety 1997 a 2012) se tradiční model vztahů rozpadá před očima. Rozhodl jsem se proto ponořit do dat, sociologických průzkumů a diskusí, abych pochopil, co se to s námi vlastně děje. Tohle je pitva naší současné osamělosti.

Abychom pochopili hloubku tohoto fenoménu, musíme se nejprve podívat na realitu v číslech. Nezačneme ale nudnými grafy. Představte si obrovský bytový dům, kde za každými druhými dveřmi svítí jen jedna lampička, vaří se jen jedna porce večeře a na věšáku visí jen jeden kabát. To je dnešní Evropa. Podle dat, která jsem prošel, se kontinent radikálně mění. Klesající velikost domácností má mimo jiné za následek to, že stejný počet obyvatel najednou poptává mnohem více bytů, což neúprosně tlačí ceny bydlení nahoru. Evropský statistický úřad hovoří naprosto jasně. V roce 2024 existovalo v Evropské unii 202 milionů domácností, z čehož více než 75 milionů tvořili dospělí žijící naprosto sami, bez dětí.

Dynamika tohoto růstu je zarážející. Mezi lety 2015 a 2024 narostl počet jednočlenných domácností v EU o ohromujících 16,9 %, zatímco celkový počet všech domácností vzrostl jen o 5,8 %. Průměrná velikost domácnosti v EU klesla na pouhých 2,3 osoby. Pro lepší představu jsem nechal přes umělou inteligenci vytvořit infografiku ukazující, jaké procento populace v jednotlivých evropských zemích žije v jednočlenných domácnostech:

U nás doma v Česku to nevypadá o nic jinak. Vezměme si jen Prahu. Město, které neustále tepe životem. Podle statistického šetření zde mezi lety 2015 a 2024 vyskočil podíl jednočlenných domácností na 41,1 %. To je téměř polovina všech pražských bytů obývaná samotářem. Ale to, co mě na českých datech udeřilo do očí nejvíce, je hluboká propast mezi tím, jak samotu prožívají mladí muži a mladé ženy. Masarykova univerzita ve spolupráci s Univerzitou Karlovou provedla rozsáhlý výzkum s názvem Současná česká rodina, do kterého se v roce 2025 zapojilo přes 3 700 respondentů.

V české populaci celkově žije bez partnera přibližně 18 % lidí. Ale pozor na tu nejmladší dospělou vrstvu, tedy generaci Z (21 až 29 let). Tam je bez partnera celých 38 % mužů a 25 % žen. A tady přichází ten zásadní zlom. Zatímco mladé ženy zůstávají single často dobrovolně a jsou se svým stavem nadmíru spokojené (na desetibodové škále spokojenosti dosahují hodnoty 8), u mladých mužů je to katastrofa. Celých 21 % mužů ve věku 21–29 let je single nedobrovolně (u žen je to v tomto věku jen 5 %) a jejich spokojenost se potácí někde na hodnotě 5,5 z 10. Jak podotýká sociolog Martin Kreidl, tato velká skupina mladých mužů o vztah zoufale stojí, ale nenachází jej, což tvrdě dopadá na jejich životní spokojenost.

Aby to bylo naprosto přehledné, pojďme si to shrnout:

Proč se tohle děje? Proč máme na jedné straně frustrované, osamělé muže a na druhé straně ženy, které o vztah v tradičním pojetí už zkrátka nestojí?

Když jsem procházel diskusní fóra jako Reddit, sledoval trendy na TikToku a poslouchal psychology, vynořila se přede mnou mozaika deseti naprosto zásadních důvodů. Nejde tu o žádnou zkaženost mládeže. Je to logická obranná reakce na svět, který se zbláznil. Berte tento přehled jako pohled na ucelené téma: co a jak se vlastně děje. Určitě ve svém okolí (nebo třeba i vy sami) znáte někoho, kdo je single z nějakého důvodu. A možná to ani nebude nic z toho, o čem píšu. Každopádně, podle toho, co jsem vypozoroval, je to zajímavé a často si kladu otázku, kam tohle všechno vede. Budu rád, když napíšete do komentářů, jak je to u vás nebo u lidí, které znáte…

Vstoupit dnes na Tinder nebo Bumble je jako vejít do gigantického supermarketu s lidskými bytostmi. Až 52 % zástupců generace Z si před rande potenciálního partnera nejprve proklepne na Instagramu a téměř polovina se při volbě seznamky řídí radami z TikToku. Problém je v tom, že algoritmy vytvořily falešný pocit absolutní hojnosti. Jak napsal jeden uživatel na Redditu: „Seznamky lidem ukázaly, že ať už sbalíte kohokoliv, vždycky máte pocit, že můžete najít někoho ještě lepšího. A to neustálé hledání lepšího je návykové“.

Z lásky se stala transakční záležitost. Lidé jsou redukováni na pár fotek a vtipné bio. Výsledkem je masivní epidemie vyhoření. Celých 78 % zástupců generace Z uvádí, že trpí syndromem vyhoření z randících aplikací (dating app burnout), a 61 % hlásí frustraci už po půl roce používání. Lidé to prostě vzdávají, aplikace mažou a raději zůstanou sami, než aby dál točili ruletou.

Pokud se už mladí lidé do něčeho pustí, často to není vztah. Generace Z miluje termín „situationship“. Co to vlastně oči vidí, když se podívají na tento fenomén? Vidí dva lidi, kteří spolu tráví čas, spí spolu, sdílejí emoční intimitu, ale odmítají si dát jakoukoliv nálepku. Záměrně vztah nedefinují, aby se vyhnuli zodpovědnosti a závazku. Je to bezpečný přístav pro ty, kteří se k smrti bojí zranitelnosti a odmítnutí. Paradoxem ale je, že tahle neustálá nejistota, kdy nevíte, na čem u druhého jste, nakonec generuje mnohem více úzkosti než poctivý rozchod.

Tohle je obrovský problém dnešních mladých mužů. Historicky bylo normální oslovit ženu na ulici, v kavárně nebo v práci. Dnes? Mnoho mužů z generace Z je doslova paralyzováno strachem z toho, že budou označeni za „úchyly“ (creeps). Po hnutí MeToo a s nástupem kamer v každém telefonu se hranice toho, co je přijatelné, nesmírně ztenčila. Jeden špatný pokus o flirt se může stát virálním videem na TikToku, které vám zničí pověst. Muži tedy raději sklopí zrak a neudělají vůbec nic. Jak trefně poznamenal jeden mladík na síti: „Je fakt těžké oslovit ženskou a nebýt za úchyla… tak na to radši kašlu“. Zrodila se tak obrovská komunita pasivních mužů, kteří čekají na zázrak.

Algoritmy sociálních sítí deformují vnímání reality. Díváme se na dokonale nasvícené páry na Bali, na muže s vyrýsovanými svaly a na drahá romantická gesta. To nastavuje laťku tak vysoko, že běžný smrtelník nemá šanci. Navíc se objevil toxický trend zvaný „the ick“. Jde o náhlý pocit odporu k potenciálnímu partnerovi kvůli naprosté banalitě – nelíbí se vám, jak běží, jak drží vidličku, jak se zasmál. V kultuře na jedno použití (disposable culture) je jedna vnímaná chyba, i ta sebemenší, okamžitým důvodem k zahození člověka a hledání dalšího. Tolerovat nedokonalost se dnes nenosí.

Tohle často přehlížíme, ale pro generaci Z byl lockdown drtivý. V době, kdy mladí lidé obvykle (kolem 17 až 22 let) objevují svou sexualitu, chodí na první rande, zažívají trapné momenty a učí se z nich číst řeč těla, byli zavření doma. Sociální interakce se přesunula na Discord a Zoom. Tyto takzvané ztracené roky vedly k tomu, že mnoho dnešních dvacátníků má sociální dovednosti patnáctiletých. Jak napsal jeden uživatel: „COVID nám sebral dva roky příležitostí potkat lidi… učíme se socializaci úplně od nuly“.

Láska něco stojí. Jít dnes na večeři, zaplatit drinky, pozvat někoho do kina – to pro studenty nebo absolventy pracující za nástupní platy představuje citelný zásah do rozpočtu. Generace Z je drcena inflací a absolutně nedostupným bydlením. Myšlenka na založení rodiny nebo jen společné sestěhování v době, kdy garsonka v Praze spolkne polovinu platu, je pro mnohé čisté sci-fi. Stres z nejisté budoucnosti a finanční tíseň nejsou zrovna ideálním afrodiziakem.

Žijeme v éře, kdy se mladá generace psychicky hroutí. A to není nadsázka. Podle výzkumů až 42 % zástupců generace Z bojuje s depresemi a pocity beznaděje. V Česku data Národního ústavu duševního zdraví ukazují, že zhruba 40 % dětí a mladistvých vykazuje známky středně těžké až těžké deprese. Mají strach z klimatické změny, z války, z ekonomického kolapsu. A buďme upřímní, když se ráno nedokážete vykopat z postele kvůli paralyzující úzkosti, nemáte absolutně žádnou kapacitu na to, abyste budovali intimní, zdravý vztah s někým dalším.

Generace Z posunula hodnotový žebříček. Místo kompromisů, které vztah nutně vyžaduje, volí osobní svobodu a autonomii. Nechtějí se omezovat. Chtějí cestovat, budovat kariéru, objevovat sami sebe. Zejména u žen došlo k masivnímu posunu – pokud nenajdou partnera, který by jejich život objektivně vylepšil a přinášel jim radost, raději zůstanou samy. Vědí, že vztah pro vztah samotný už není nutností k přežití.

Kde se vlastně dneska potkáváte naživo? Historicky to byla škola, kostel, hospoda, pracoviště. Jenže dnes? Pracoviště se stalo zónou s nulovou tolerancí (HR oddělení randění na pracovišti často trestají). Z mnoha škol se staly hybridní instituce s online výukou. A třetí prostory (parky, levné kavárny, komunitní centra), kde se dalo jen tak bezplatně pobýt a navázat oční kontakt s cizincem, téměř zmizely nebo se extrémně komercionalizovaly. Každý pobyt venku něco stojí. Určitě pamatuje doby seznámení v kině nebo na diskotéce?

Desátý důvod mě, upřímně řečeno, děsí ze všeho nejvíc. Stále častěji totiž nahrazujeme lidský kontakt tím digitálním. Kdysi jsem na tohle téma vedl i přednášku v jedné firmě a řešili jsme právě socializaci s umělou inteligencí. Kam až nás tohle myšlení posouvá? Zní to jako sci-fi, ale pozor, není to jen sci-fi, je to tvrdá realita. Lidé, kteří vedle sebe nenajdou partnera, ho někdy začnou hledat v umělé inteligenci. A bohužel to má i svou stinnou stránku. Moderní technologie vyvinuly takzvané „AI Humanizery“, které dávají umělé inteligenci schopnost působit empaticky, rozpoznávat náš emocionální tón a reagovat konejšivě. Nejlépe to funguje ve chvíli, kdy nám umělá inteligence napíše „jak se máš“ nebo „myslel jsem na tebe“. Dnes můžete trávit hodiny komunikací s pokročilými jazykovými modely, jako jsou ChatGPT, Claude nebo Copilot, které vás nikdy neodsoudí, nevysmívají se vám a jsou tu pro vás 24/7. A hlavně: dovolí vám všechno.

Vznikají platformy jako HeyGen, které dokážou vygenerovat hyperrealistické avatary a za pomoci syntézy hlasu (třeba přes aplikaci Speechify nebo ElevenLabs) s vámi mohou mluvit lidským hlasem s dokonalou intonací. Je to děsivý paradox dnešní doby. Zatímco programátoři učí stroje empatii a lidskosti (tzv. AI Humanizer), my lidé se stáváme stroji, které na seznamkách chladnokrevně filtrují ostatní lidi podle parametrů. Pro osamělého mladého člověka, zmučeného úzkostmi, je dnes mnohem bezpečnější ponořit se do virtuálního světa pornografie, videoher nebo parasociálních vztahů na TikToku, než riskovat reálné zlomené srdce.

Tohle všechno samozřejmě nenechává klidnými ani odborníky na lidskou duši. Známý český psychoterapeut Jan Vojtko často upozorňuje na to, že pod povrchem naší posedlosti osobní svobodou, kariérou a zážitky se skrývá obrovský existenciální strach. Označuje to za tanatofobii, je to podvědomý strach ze smrti a konečnosti, který nás nutí neustále podávat výkony, vydělávat peníze a stihnout toho co nejvíce, místo abychom se zastavili a budovali hluboké, trvalé vazby. Psychologové si všímají, že mnoho zástupců generace Z je uvězněno ve starých rodinných vzorcích chování. Máme tendenci opakovat to, co jsme viděli u svých rodičů, ale dnešní mladí se těmto chybám snaží za každou cenu vyhnout. Až tak křečovitě, že raději volí naprostou nezávislost, než aby spadli do vztahu plného kompromisů, hádek a zklamání.

Jak popisuje jiný psychologický článek, fenomén „odpojení se“ (být neustále online a ignorovat fyzickou realitu) se pro dnešní mladé stal pevnou, nedotknutelnou identitou. Odpojení se jim jeví jako projev síly a racionální strategie, jak nebýt závislý na druhých. Jenže si neuvědomují, že tato pečlivě střežená svoboda se brzy může rozplynout v chladném, prázdném prostoru, kde už jednoduše není nikdo, o koho by se dalo opřít.

Je fascinující a zároveň trochu smutné sledovat, jak se na tenhle fenomén dívá zbytek společnosti. Když si na fórech přečtete názory starších generací (Boomers nebo Generace X), čiší z nich naprosté nepochopení a často i despekt. Typický postoj starší generace zní zhruba takto: „My jsme v jejich věku měli tvrdou práci, zakládali jsme rodiny a neměli jsme čas řešit nějaké úzkosti. Dneska mládež jen sedí před televizí, hraje videohry a stěžuje si, jak je život těžký“. Pro starší lidi, kteří přežili války, totalitní režimy nebo divoká devadesátá léta, je představa, že někdo trpí úzkostí z klimatické změny nebo se bojí oslovit ženu z obavy před nálepkou úchyla, těžko stravitelná.

Mladí lidé si naopak stěžují na absolutní nedostatek empatie. Cítí se přehlíženi a bagatelizováni. Společnost jim podle nich nedokáže poskytnout potřebnou ekonomickou jistotu (například dostupné bydlení), ale zároveň od nich očekává, že budou plnit tradiční role. Generace Z prostě není líná. Jak poznamenal jeden trefný článek, oni jsou jen strašně unavení, a to už ve dvaceti letech.

Situace, ve které se generace Z nachází, je nepochybně vážná. Žijí v paradoxu, a to nosí v kapse celou encyklopedii lidského poznání, dokážou se během sekundy spojit s někým na druhém konci planety, ale neumějí si povídat s člověkem, který sedí o stůl dál. Jsou opatrní, křehcí a vyděšení ze světa, který na ně klade neúnosné ekonomické a psychologické nároky. Otázkou, kterou si všichni (od psychologů přes rodiče až po politiky) musí položit, není, jak generaci Z donutit chovat se jako my dřív. Ta otázka zní: jak pro ně vytvořit svět, ve kterém se nebudou bát riskovat? Kde zranitelnost nebude vnímána jako slabost, ale jako nutná podmínka pro intimitu? Kde seznamovací algoritmy nebudou diktovat naši sebe hodnotu?

Dokud nenajdeme způsob, jak rozbít tuto neviditelnou stěnu z pixelů a strachu, budeme dál sledovat, jak se naše města plní dokonalými, úzkostnými a absolutně osamělými ostrůvky, které k sobě přes oceán sociálních sítí nikdy nenajdou most. A to je scénář, ze kterého by nám všem mělo být tak trochu smutno. Ale víte co? Člověku to nedá, aby nepřestal doufat, že nakonec přece jen ty telefony odložíme, podíváme se jeden druhému do očí a riskneme to znovu. Stojí to totiž za to.