Oskar Fischer: Poslední cesta vědce, jenž zemřel v terezínské Malé pevnosti

Profesor Oskar Fischer je téma, s nímž se na mém blogu setkáte hned několikrát. Když jsem začátkem roku začal jeho příběh rozvíjet článkem o zámku Veleslavín a později také textem o životě Oskara Fischera a jeho bratranci Leo Kosákovi, odstartovala tím nová etapa článků i setkávání s příbuznými. Při nedávné návštěvě terezínského ghetta jsem si uvědomil, že bych tuto cestu rád uzavřel článkem o tom, co asi mohl Oskar Fischer prožívat ve svých posledních chvílích. Je to samozřejmě do značné míry dedukce — nikdo z nás tam nebyl a nevíme přesně, jaké to tehdy bylo. Pokusím se však na základě toho, co je dohledatelné na internetu, co nejvěrněji popsat, jaká jeho poslední cesta nakonec byla. Tímto článkem ale život Oskara Fischera nekončí. Připravuji další texty a podařilo se mi dohledat několik materiálů, které budu postupně dávat dohromady. U některých z nich však musím ještě počkat na schválení kvůli autorským právům.

Pro plné pochopení tragiky Fischerova konce je nezbytné nejprve ukotvit jeho význam ve světových dějinách medicíny. Oskar Fischer se narodil 12. dubna 1876 ve středočeském městě Slaný do německy hovořící rodiny s hlubokými židovskými kořeny. Prostředí, z něhož vzešel, bylo formováno důrazem na tradici i vzdělání. Jeho otec, Ferdinand Fischer (1849–1923), byl váženým předsedou Israelitské obce náboženské ve Slaném a spravoval rozlehlý zemědělský statek. Matka Anna, rozená Witzová (1856–1914), vytvářela pevné rodinné zázemí. Rodina byla úzce spjata s místním náboženským i společenským životem, což dokládá i fakt, že Fischerův vzdálený bratranec Josef Fischer zastával funkci představeného slánské synagogy.

Základní a střední vzdělání získal mladý Oskar ve Slaném, načež se rozhodl pro dráhu lékaře. Medicínu studoval na lékařských fakultách Německé univerzity v Praze a na univerzitě ve Štrasburku. V roce 1900 úspěšně promoval v Praze, čímž zahájil svou oslnivou, ač posléze nedoceněnou kariéru. První léta své odborné praxe (1900–1902) strávil na Ústavu patologické anatomie pražské německé univerzity, kde si precizně osvojil mikroskopické techniky a analýzu mozkové tkáně. V roce 1902 nastoupil na oddělení psychiatrie, kterému tehdy v Praze dominoval profesor Arnold Pick, a ujal se vedení neuropatologické laboratoře.

Fischerův nejzásadnější příspěvek světové vědě spadá do roku 1907. S využitím nově vyvinuté impregnační metody dusičnanem stříbrným (Bielschowského barvení) zkoumal mozkovou kůru pacientů trpících těžkou ztrátou paměti a dezorientací. Ve stejném roce, kdy mnichovský psychiatr Alois Alzheimer publikoval svou případovou studii o jediné pacientce (Auguste Deter), publikoval Oskar Fischer v časopise Monatsschrift für Psychiatrie und Neurologie studii šestnácti případů senilní demence. U dvanácti z těchto pacientů objevil a detailně popsal zvláštní útvary v mozkové tkáni, jež nazval „drúzy“ (odkazující na geologické útvary nebo na houbu Aktinomycesdruse), což jsou struktury, které moderní medicína označuje jako neuritické či senilní plaky. Své poznatky opřel o rozsáhlou kontrolní skupinu desítek pacientů bez demence, u nichž tyto plaky nenalezl, čímž výrazně podpořil jejich význam jako patologického znaku demence.

V roce 1910 pak vydal monumentální, stostránkovou studii v periodiku Zeitschrift für die gesamte Neurologie und Psychiatrie, v níž zkoumal 275 mozků a definoval osm vývojových fází těchto plaků v souvislosti s presbyofrenní demencí. Ačkoliv byla jeho metodologie podstatně robustnější než Alzheimerova, tehdejší vlivný mnichovský profesor Emil Kraepelin (Alzheimerův nadřízený) ve své učebnici z roku 1910 pojmenoval nemoc po svém kolegovi. Rivalita mezi pražskou a mnichovskou neuropatologickou školou, a později i sílící antisemitismus a německý nacionalismus, vedly k tomu, že Fischerovy zásluhy byly v odborné literatuře systematicky opomíjeny.

Kromě teoretického výzkumu byl Fischer lékařem hluboce oddaným etice svého povolání. Během první světové války sloužil jako primář neurologicko-psychiatrického oddělení posádkové nemocnice v Praze. Dostal se zde do ostrého morálního a profesního střetu s plukovníkem Dr. Franzem Halbhuberem, který léčil vojáky traumatizované z fronty (trpící tzv. shell shockem) brutální Kaufmannovou metodou, jež spočívala v aplikaci bolestivých elektrických výbojů. Fischer proti tomuto sadismu veřejně vystoupil a dohnal případ před vojenský soud. Přestože vyhrál a Halbhuber byl odvolán, vojenská správa Fischera za jeho neposlušnost převelela do polní nemocnice v Pardubicích. Tento trest však přinesl zásadní obrat v jeho osobním životě – seznámil se tam s Franziskou, dobrovolnou zdravotní sestrou Červeného kříže, se kterou se oženil a jíž se později narodila dvojčata, dcera Lotte a syn Heinz.

Na počátku 20. století (kolem roku 1908-1910) zakoupil Fischer se svým bratrancem, MUDr. Leo Kosákem (narozen 1874), zámek Veleslavín v tehdy klidné lokalitě na okraji Prahy. Tento barokní objekt, postavený pravděpodobně podle plánů slavného architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera v letech 1730–1750, se nacházel uprostřed třináctihektarového parku (dnešní park je velký asi tři hektary). Fischer a Kosák k zámku přistavěli novobarokní křídla a vybudovali zde exkluzivní sanatorium pro choroby nervové a plicní s kapacitou 60 lůžek. Spojení špičkových medicínských postupů, jež Fischer přinášel z univerzity, a empatického přístupu vytvořilo ze sanatoria bezpečný přístav pro společenskou, kulturní i politickou elitu první republiky. Zotavovala se zde manželka prvního československého prezidenta Charlotta Garrigue-Masaryková, závislost na morfiu si tu léčila novinářka Milena Jesenská a pacientem byl i světoznámý architekt Adolf Loos.

Zánik meziválečného Československa a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 znamenaly pro Oskara Fischera profesní i existenciální katastrofu. Dlouho budovaný úspěch byl systematicky likvidován nacistickým aparátem.

Již v lednu 1939, v období vypjatého politického napětí během druhé republiky, mu bylo odňato právo vyučovat na pražské Německé univerzitě. Fischer si velmi dobře uvědomoval blížící se nebezpečí plynoucí z rasových zákonů, a proto se pokusil svůj majetek zachránit. Dne 21. března 1939 přepsal svou polovinu zámeckého areálu ve Veleslavíně na svou manželku Franzisku, která nebyla židovského původu. V totalitním systému však právní kličky neposkytovaly ochranu.

V létě roku 1941 zasáhlo přímo gestapo. Oskar Fischer i jeho bratranec Leo Kosák byli zatčeni a pod hrubým nátlakem přinuceni podepsat vysoce nevýhodnou kupní smlouvu. Celý prosperující areál sanatoria Veleslavín propadl instituci cynicky nazvané Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu) – organizaci, z jejíchž ukradených prostředků nacisté následně financovali deportace židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů.

Při zkoumání Fischerovy poslední cesty je nutné důsledně rozlišovat mezi židovským ghettem (které se nacházelo v Hlavní pevnosti Terezína a bylo zřizováno převážně od konce roku 1941) a Věznicí gestapa v Malé pevnosti Terezín. Zatímco do ghetta směřovaly masové rodinné transporty z celého Protektorátu, Malá pevnost byla zřízena již v roce 1940 jako obávaný nástroj represe pro politické vězně, odbojáře a prominentní osoby židovského původu. Právě sem, do přímé správy SS a gestapa, směřovaly kroky pětašedesátiletého vědce.

(Je třeba upozornit, že databáze obětí holocaustu obsahují více osob se jménem Oskar Fischer – například muže narozeného v roce 1885 deportovaného z Uherského Brodu do Osvětimi, či muže narozeného roku 1906 deportovaného do Mauthausenu a Osvětimi. Identifikace prof. MUDr. Oskara Fischera, narozeného 12. dubna 1876 ve Slaném, je však jednoznačně doložena úředními záznamy samotné Věznice gestapa v Malé pevnosti.)

Oskar Fischer byl zanesen do záznamů gestapa pod národností „Jude“ (Žid). Navzdory skutečnosti, že po svatbě s Franziskou konvertoval k evangelické církvi, byl na základě rasového klíče dán na milost a nemilost nacistické mašinérii. Z pražské věznice Pankrác (v německých spisech vedeno jako „DUHA Pankratz“) byl eskortován přímo do Terezína. První známé datum jeho pobytu v Malé pevnosti je evidováno k 17. únoru 1941.

Velitelem Malé pevnosti byl sadistický SS-Hauptsturmführer Heinrich Jöckel. Pro vězně židovského původu zde platil obzvláště krutý režim, vyznačující se cílenou fyzickou likvidací prostřednictvím hladu, nemocí a neúnosně těžké práce. Podle historických analýz Terezínského památníku byl v roce 1941 vězni obsazen převážně pouze tzv. I. dvůr pevnosti. Původní vojenská fortifikace z konce 18. století byla pro ubytování stovek vězňů absolutně nevyhovující.

Fischer byl umístěn na samotku (v záznamech uvedena cela „Einzelzelle“). Životní podmínky byly nepředstavitelné. Kanalizační síť pevnosti byla navržena jako spádová s valenou klenbou, avšak po letech zanedbání se zděné klenby začaly hroutit a septiky byly zaneseny biologickými sedimenty až do výšky 1,2 metru. K čištění tohoto toxického prostředí vytvořilo velení SS tzv. Kanalkommando. Právě do těchto oddílů byli nejčastěji zařazováni vězni židovského původu. Ačkoliv byl Fischer významným vysokoškolským profesorem v pokročilém věku, v očích dozorců SS to představovalo pouze podnět k jeho ještě většímu ponížení a týrání. Vězni museli za každého počasí, vybaveni jen primitivním nářadím nebo holýma rukama, přemisťovat smrduté stoky z podzemí a hradebních příkopů, aby vlhkost nenarušovala zdivo pevnosti a kasáren SS.

Zima na přelomu let 1941 a 1942 byla v Terezíně extrémně mrazivá. Kachektizace (těžká podvýživa) v důsledku minimálních přídělů stravy, zima prostupující vlhkými celami a neustálé fyzické týrání při výsleších rychle destruovaly zdraví uvězněného lékaře.

Oskar Fischer svému trýznění podlehl po něco málo více než roce stráveném v izolaci Malé pevnosti. Zemřel 28. února 1942 (v některých pramenech je alternativně zmiňován 2. březen, ale záznamy Památníku Terezín jasně dokládají 28. únor jako datum odchodu) ve věku nedožitých 66 let.

Byrokratický aparát věznice potřeboval pro evidenci uvést standardizovanou lékařskou diagnózu. Do oficiálních úmrtních listů byla zanesena diagnóza „srdeční příhoda“ neboli infarkt. Tento postup byl nacisty široce využíván k maskování skutečných příčin úmrtí v koncentračních táborech a věznicích gestapa. Forenzní úvahy, podpořené poválečnými svědectvími přeživších vězňů, kteří znali specifika fungování Malé pevnosti, se však shodují na daleko brutálnější realitě. Oskar Fischer podlehl následkům dlouhodobého mučení, nebo byl během jednoho z výslechů surovými dozorci doslova ubit k smrti.

Je však třeba zdůraznit, že tato informace není ověřena, a proto je nutné ji brát s rezervou. Údaje o okolnostech Fischerovy smrti se totiž v jednotlivých pramenech často rozcházejí. Podle svědectví těch, kterým se podařilo dostat informace z Malé pevnosti ven, lze usuzovat, jak výslechy a zacházení s vězni probíhaly. Nacisté tehdy neměli žádný zájem na tom, aby se svět dozvěděl, co se v Malé pevnosti skutečně děje.

Po úmrtí vězně v Malé pevnosti Terezín se otevírá zásadní historická i morální otázka: Kde se nachází jeho hrob a jaké byly osudy jeho ostatků? Zvláště u osobností formátu prof. Fischera je určení místa posledního odpočinku klíčové pro zachování historické paměti.

Běžnou praxí v pozdějších fázích války bylo hromadné pohřbívání do šachet v Bohušovické kotlině nebo kremace v terezínském krematoriu (které však začalo sloužit svému účelu až na podzim roku 1942, tedy několik měsíců po Fischerově smrti). Na počátku roku 1942 však správa Malé pevnosti využívala pro zpopelnění obětí civilní krematoria v okolí (zejména v Litoměřicích) a k manipulaci s mrtvými těly si najímala soukromé pohřební služby.

Zcela stěžejním důkazem pro rekonstrukci osudu Fischerových ostatků je poznámka dochovaná v jeho osobním spisu v evidenci Památníku Terezín. Je zde výslovně uvedeno: „Zajišťování pohřbů firmou Bubák – sbírka“. Firma pana Bubáka byla civilní pohřební ústav (pocházející z Lounska a působící v regionu), jenž prokazatelně prováděl svoz a pohřbívání těl z věznice. Tato forenzní stopa indikuje, že s Fischerovým tělem bylo naloženo formálně zdokumentovaným způsobem a bylo určeno ke zpopelnění.

Následný krok v logice tehdejšího gestapáckého byrokratického systému vychází ze skutečnosti, že Fischerova manželka Franziska nebyla židovského původu (byla úřady klasifikována jako arijská příbuzná) a zůstala na svobodě v Praze. Nacistické úřady v takovýchto raných případech (před plným zavedením politiky konečného řešení) často rodinám doručovaly oznámení o „přirozené“ smrti vězně (v tomto případě na infarkt) a na žádost rodiny – a pochopitelně za poplatek pohřební službě – umožňovaly vydání zpopelněných ostatků k uložení.

Tento deduktivní mechanismus se bezezbytku shoduje s informacemi z vícero encyklopedických a historických pramenů, které jednohlasně uvádějí jako místo pohřbení Oskara Fischera Vinohradský hřbitov v Praze. Vinohradský hřbitov (s rozlohou 10 hektarů) sloužil již od přelomu 19. a 20. století jako elitní pohřebiště pro rodiny bohatých pražských měšťanů a významných osobností kulturního i vědeckého života. Právě jsem se mohla rodina uchýlit k důstojnému a tichému uložení urny. Ačkoliv zpráva nemůže specifikovat přesné číslo hrobového místa bez hloubkové rešerše v archivech Správy pražských hřbitovů, prokazatelně neexistuje pravděpodobnost, že by Fischerovy ostatky byly ztraceny v bezejmenném hromadném hrobě u Terezína. Odpočívají v pražské půdě, po boku osobností, jakými byli Václav Havel či další pražští lékaři a umělci.

Odkaz umučeného Oskara Fischera nezůstal pouhou zaprášenou archiválií. Současné aktivity jeho přímých i ideových následovníků a mezinárodní vědecké obce vytvářejí fascinující příběh znovuobjevení jednoho lidského osudu. Jako redaktor a bloger se snažím i já přispět k uchování jeho památky alespoň prostřednictvím článků, aby se jeho jméno neztratilo v zapomnění času.

Ne všichni členové rodiny měli takové štěstí jako Fischerova manželka Franziska a jejich děti, dvojčata Lotte a Heinz, kteří nacistické pronásledování přežili. Franziska nebyla židovského původu a děti pocházely ze smíšeného manželství, přesné okolnosti, které přispěly k jejich ochraně před deportací, však dostupné prameny jednoznačně nedokládají.

Širší židovská rodina byla zdevastována. Fischerův celoživotní přítel, bratranec a spolumajitel Veleslavína, MUDr. Leo Kosák, sdílel s profesorem počátek utrpení, ale jeho cesta byla delší a neméně děsivá. Kosák byl po vyvlastnění zámku deportován do terezínského ghetta. Zde přežíval v přeplněných barácích mezi řádícím tyfem, hlady přestál krutou zimu 1942, celý rok 1943 a většinu roku 1944. V říjnu 1944 však byl zařazen do vyhlazovacího transportu s označením „Ev“ a zavražděn v plynových komorách v Osvětimi. Leův syn, MUDr. Viktor Kosák (1911–1993), holokaust přežil a v roce 1946 zahájil statečný, leč beznadějný právní boj o restituci rodinného sanatoria na Veleslavíně. Nastupující totalita však jeho snahy smetla ze stolu a v roce 1951 areál definitivně propadl Československému státu, který do něj umístil pneumologickou kliniku.

Zatímco komunistický režim systematicky potlačoval připomínky osobností německo-židovského původu, západní vědecký svět Fischera teprve musel objevit. Zlomovým okamžikem se stalo sté výročí prvního popisu Alzheimerovy choroby (kolem roku 2007). Renomovaný molekulární biolog Michel Goedert z Laboratory of Molecular Biology na Univerzitě v Cambridge tehdy provedl důkladnou rešerši v archivech Univerzity Karlovy v Praze a s úžasem odhalil plný rozsah zapomenutých Fischerových studií.

Goedert publikoval v roce 2008 v prestižním vědeckém periodiku Brain obšírnou práci s názvem Oskar Fischer and the study of dementia, v níž jednoznačně rehabilitoval Fischerovy průlomové nálezy a konstatoval, že jeho objevy z let 1907 a 1910 byly pro formování diagnózy naprosto stěžejní. Tento počin odstartoval ve světových akademických kruzích hnutí za přejmenování nemoci na Alzheimer-Fischerovu demenci.

Ještě významnější praktický dopad měla aktivita v zámoří. Dr. James Truchard, úspěšný texaský podnikatel, filantrop a spoluzakladatel technologického gigantu National Instruments, se rozhodl podpořit neurovědecký výzkum prostřednictvím své rodinné nadace (The Truchard Foundation). Společně s rodinnými příslušníky zřídil ve spolupráci s Texaskou univerzitou v San Antoniu (UTSA) prestižní mezinárodní ocenění nazvané Oskar Fischer Prize.

Tato cena, dotovaná ohromující částkou 4 miliony amerických dolarů, si klade za cíl podpořit nejbystřejší vědecké mozky planety v tom, aby dokázaly vystoupit z rutinních schémat a syntetizovat nová, průlomová data o podstatě Alzheimerovy choroby – tedy aby postupovaly se stejnou vizionářskou odvahou a precizností, jakou předvedl pražský židovský lékař pod mikroskopem v roce 1907. Skrze takovéto aktivity amerických filantropických rodin se dědictví Oskara Fischera stalo aktivní součástí snah o nalezení léku pro miliony trpících po celém světě.

Rehabilitace probíhá také přímo v místech, kudy prof. Fischer kráčel a kde prožíval svůj osobní i profesní život. Tato občanská a institucionální aktivita probíhá na třech hlavních úrovních:

Rozhodující změna přišla v roce 2026. Zastupitelstvo hlavního města Prahy jednomyslně schválilo odkoupení památkově chráněného areálu od státu za 210 milionů korun s předpokladem jeho následného svěření do správy Prahy 6. Formální dokončení převodu však v létě 2026 ještě probíhalo. Městská část mezitím zahájila přípravu komplexní strategie dalšího využití zámku. Ta má určit podobu postupné rekonstrukce, ekonomický a provozní model i možnosti zapojení soukromých partnerů.

Historická budova zámku má podle současných plánů zůstat pod správou městské části a sloužit především kulturním a komunitním aktivitám. Počítá se také se sociálními, vzdělávacími či zdravotními službami. Zámecký park má zůstat trvale přístupný veřejnosti. Do přípravy budoucí podoby areálu mají být zapojeni také místní obyvatelé a občanské iniciativy. Z místa, jehož budoucnost byla ještě před několika lety velmi nejistá, se tak v roce 2026 postupně stává projekt dlouhodobé obnovy, který může zachovat nejen samotnou historickou památku, ale také připomínku lékařského a lidského odkazu Oskara Fischera a Lea Kosáka.

Při skládání posledních měsíců života Oskara Fischera narážíme na hranici, za kterou už historické prameny přestávají dávat jednoznačné odpovědi. A právě tady je podle mě důležité nepodlehnout pokušení doplnit chybějící místa příběhu tím, co by se sice mohlo jevit jako pravděpodobné, ale co zatím nemůžeme bezpečně doložit. Víme, že se Oskar Fischer stal vězněm gestapácké věznice v Malé pevnosti Terezín a že zde 28. února 1942 zemřel. Mnohem méně jistoty však máme o okolnostech jeho zatčení a samotného věznění. Přesné datum zatčení se nepodařilo spolehlivě doložit. Stejně tak nevíme, ve které konkrétní cele byl po celou dobu svého pobytu držen ani zda byl zařazen do některého z pracovních komand. Malá pevnost byla místem mimořádně tvrdých životních podmínek, násilí, nedostatečné stravy, nemocí a nucené práce, nelze ale automaticky předpokládat, že každý jednotlivý vězeň prošel stejným způsobem zacházení.

Nejasnosti zůstávají také kolem Fischerovy smrti. Dobové úřední záznamy uvádějí jako příčinu úmrtí srdeční příhodu, zatímco pozdější svědectví a některé životopisné zdroje hovoří o násilné smrti v důsledku zacházení ve věznici. Jak přesně proběhly jeho poslední hodiny, dnes nedokážeme s jistotou rekonstruovat. Podobně tajemná zůstává cesta jeho ostatků. Současné zdroje uvádějí jako místo Fischerova pohřbení Vinohradský hřbitov v Praze. Samotná cesta jeho těla či ostatků z Malé pevnosti do Prahy však není z veřejně dostupných pramenů dostatečně zmapována. Neznáme s jistotou ani přesný postup pohřbení, ani konkrétní hrobové místo. Místo vytváření jednoznačné rekonstrukce je proto poctivější přiznat, že tato část Fischerova příběhu zůstává otevřenou badatelskou otázkou.

A právě zde se jeho osud začíná prolínat s příběhem další části rodiny. Fischerův bratranec a dlouholetý spolupracovník Leo Kosák prošel terezínským ghettem a v říjnu 1944 byl deportován do Osvětimi, kde zahynul. Jeho syn MUDr. Viktor Kosák válku přežil. V původním příběhu sanatoria Veleslavín bychom mohli jeho osud uzavřít poválečným převzetím areálu státem. Ve skutečnosti však příběh pokračoval ještě o několik desetiletí později. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se Viktor Kosák znovu pokusil domoci rodinného majetku, o který rodina přišla během nacistické perzekuce a následných poválečných majetkových změn. Podle vzpomínek jeho dcery Evy Kosákové se navrácení majetku věnoval i v posledních letech svého života. Výsledku dlouhého sporu se však nedožil.

Příběh Veleslavína proto není pouze příběhem jednoho sanatoria nebo dvou lékařů. Prochází téměř celými moderními českými dějinami. Začíná vědeckými ambicemi Oskara Fischera a Lea Kosáka, pokračuje nacistickou perzekucí a ztrátou majetku, poválečnými změnami a desetiletími státního vlastnictví a znovu se otevírá po roce 1989 otázkou restitucí a hledáním budoucnosti celého areálu. Možná právě tato neuzavřenost dává Fischerovu příběhu další rozměr. Některé odpovědi známe velmi přesně, jiné se možná ještě podaří objevit v archivech nebo rodinných materiálech. A některé už patrně nezjistíme nikdy. Přiznat tuto hranici však není slabinou historického vyprávění. Naopak – odděluje doloženou historii od příběhu, který bychom si pouze přáli umět dopovědět.

Příběh profesora Oskara Fischera dalece přesahuje rámec běžného životopisu. Je to anatomie geniality, která byla v zárodku zadupána ideologickým běsněním, aby po více než půlstoletí povstala jako symbol naděje ve světovém medicínském výzkumu. Fischer svým inovativním přístupem a důslednou metodologií poodhalil fyziologické příčiny nemoci, jež krade vzpomínky a rozkládá lidskou identitu. Zvráceným řízením osudu se pak sám stal obětí režimu, který se jej pokusil zbavit nejen majetku a života, ale právě i identity a místa v historické paměti.

Jeho poslední, strastiplná cesta z luxusních pokojů veleslavínského sanatoria do zatuchlých a promrzlých hradebních kanálů Malé pevnosti v Terezíně zosobňuje pád tehdejší evropské civilizace. Cynismus, s jakým nacističtí dozorci klasifikovali ubití šestašedesátiletého profesora jako „srdeční příhodu“, je mrazivým svědectvím doby. Forenzní úvahy, pečlivě sledující postupy civilních pohřebních ústavů, však ukazují drobný záchvěv světla – odhalují vysokou pravděpodobnost, že se rodině přece jen podařilo získat jeho popel a uložit jej do pietní a významné půdy Vinohradského hřbitova v Praze.

Díky vytrvalosti jeho blízkých, ale i nasazení světových vědců jako Michela Goederta a filantropů rodiny Truchardových, se jeho jméno po právu vrací na piedestal světové vědy. Společně s pokládanými Stolpersteiny v pražských ulicích a výročními výstavami v rodném Slaném je tak trvale zajištěno, že jméno Oskar Fischer nezmizí v bezedné propasti zapomnění, nýbrž bude sloužit jako trvalý důkaz toho, že pravda a vědecký objev dokážou přežít i tu nejtemnější tyranii.

Brzy se uvidíme buď na další události, nebo u dalšího článku. Díky příbuzným Oskara Fischera mohu v jeho příběhu pokračovat a připomínat také osudy dalších lidí, jejichž stopy bych rád více uvedl do povědomí. Nepůjde jen o články na téma kamenů zmizelých, ale také o texty věnované Malé pevnosti a terezínskému ghettu. Proto chci poděkovat vám, čtenářům, za podporu i všem dalším, kteří mi pomáhají s ověřováním údajů a poskytováním materiálů.