Prokop Diviš: kněz, který chtěl zkrotit blesk, ale porazil ho lidský strach

Přelom sedmnáctého a osmnáctého století představoval v Evropě epochu, kdy se racionální osvícenské myšlení začalo pozvolna střetávat s hluboce zakořeněnými dogmaty a lidovou pověrčivostí. Blesk, tento majestátní a ničivý atmosférický jev, byl po staletí vnímán jako bezprostřední projev božího hněvu a spravedlivý trest. Pokusy o jeho zkrocení se proto setkávaly nejen s technologickými překážkami, ale především s odporem společnosti, pro kterou bylo zkoumání nebeských sil aktem rouhání. V tomto historickém kontextu vystupuje do popředí Václav Prokop Diviš, premonstrátský kněz, teolog a přírodovědec z moravských Přímětic. Jeho geniální objevy v oblasti statické elektřiny předběhly svou dobu, avšak jeho životní příběh se stal tragickou studií o tom, jak může být inovativní vědecká mysl rozdrcena pod tíhou davové psychózy a institucionálního strachu z neznámého.

Z chudé chalupy k akademickým titulům

Václav Divíšek, jak znělo jeho původní občanské jméno, se narodil 26. března 1698 do chudé rodiny v malé zemědělské usedlosti v Helvíkovicích na okraji Žamberku. Dětství v různých poměrech bylo navíc poznamenáno brzkou smrtí otce v roce 1714, po níž musel správu nevelkého hospodářství převzít jeho starší bratr Jan. Navzdory těžkým začátkům se u mladého Václava projevoval mimořádný intelekt. Zásadním bodem obratu se stala přímluva jeho příbuzného, jezuity Jindřicha Dušíka, díky níž byl jako nadaný stipendista premonstrátského kláštera v Louce přijat na jezuitské latinské gymnázium ve Znojmě. Zde byl zapsán pod latinizovaným jménem Wenzeslaus Dibisch Böemus Senftenbergensis Praem a i díky faktu, že jako chudý student musel pomáhat starému knihovníkovi, získal přístup k tehdy často zapovězené vědecké literatuře, včetně Pliniových spisů o blescích.

V roce 1720 vstoupil jako novic do premonstrátského řádu v Louce u Znojma, kde složil řeholní slib, přijal řádové jméno Prokop a své příjmení trvale změnil na Diviš (či latinsko-německy Diwisch). Klášterní prostředí mu poskytlo tehdy ojedinělou možnost univerzitního vzdělání. V září roku 1726 byl vysvěcen na kněze a brzy poté se stal profesorem filozofie a teologie v klášterní škole. Jeho akademická dráha strmě stoupala; v roce 1733 úspěšně obhájil disertační práci s názvem Tractatus de Dei unitate (Pojednání o jednotě boží) a získal doktorát z teologie na univerzitě v Salcburku a následně i doktorát z filozofie v Olomouci.

Ačkoliv byl Diviš jmenován podpřevorem kláštera v Louce, jeho pedagogické metody vyvolávaly v řadách konzervativních spolu bratří značnou nelibost. Výklad filozofie a teologie prokládal fyzikálními demonstracemi a experimenty, což vedlo k obviňování z alchymie a čarodějnictví. Církevní hierarchie vnímala tyto pokusy jako zanedbávání kněžských povinností a odklon od víry. Opat kláštera Antonín Nolbek tuto tenzi vyřešil rázně: v roce 1736 Diviše odvolal z funkce a poslal ho jako správce na venkovskou faru do Přímětic u Znojma.

Tento zdánlivý kariérní pád se však stal pro fyziku obrovským štěstím. Na přímětické faře nalezl Diviš tolik potřebný klid pro svůj výzkum. Přestavěl zdejší hospodářství, vybudoval důmyslný vodovod, a především zřídil laboratoř pro výzkum statické elektřiny. Zkonstruoval vlastní třecí generátor, takzvané elektrum, sestávající ze skleněné koule upevněné na hřídeli, která se třela o polštář z telecí kůže. Tímto způsobem získával statický náboj, který uchovával v soustavě leidenských lahví, jež si sám vyráběl.

Jeho hluboké teologické zázemí se přitom s vědou nevylučovalo, ale naopak prolínalo. Diviš vycházel z Aristotelových živlů a věřil, že elektřina je formou „přírodního ohně“, světla stvořeného Bohem prvního dne. Pověst o jeho nevídaných experimentech se brzy donesla až do Vídně. V roce 1750 byl Diviš pozván k císařskému dvoru, kde své pokusy osobně demonstroval před císařem Františkem Štěpánem I. Lotrinským a Marií Terezií. Císařský pár byl jeho prací natolik okouzlen, že jej odměnil zlatými medailemi.

Zásadní zlom v Divišově výzkumu přinesl rok 1753, kdy v Petrohradě tragicky zahynul profesor Georg Wilhelm Richmann, kterého při nechráněném pokusu s atmosférickou elektřinou usmrtil kulový blesk. Tato událost Diviše hluboce zasáhla a urychlila jeho úvahy o možnostech ochrany. Již dříve dospěl k teoretickému závěru, že blesk je v podstatě obrovská elektrická jiskra, jejíž sílu lze manipulovat pomocí vodivých hrotů. Uvědomil si, že aby se vyhnul Richmannovu osudu, musí své zařízení bezpodmínečně spojit se zemí.

Dne 15. června 1754 vztyčil na zahradě přímětické fary svůj vynález, který nazval machina meteorologica (povětrnostní mašina). Konstrukčně se jednalo o mistrovské dílo tehdejší inženýrské praxe. Stroj byl umístěn na dvaačtyřicet metrů vysokém dřevěném stožáru, na jehož vrcholu se nacházel masivní kříž. Jeho ramena nesla dvanáct kovových krabic naplněných železnými pilinami, z nichž k nebi čnělo zhruba čtyři sta ostrých kovových hrotů. Klíčovým prvkem celého zařízení bylo to, že konstrukci ukotvovaly tři železné řetězy, jež byly spojeny se zemnícími kužely zasypanými okujemi hluboko v zemi.

Diviš svůj přístroj nechápal především jako zařízení, které zachytí už vzniklý blesk. Jeho cílem bylo preventivně odvádět elektřinu z atmosféry a bouřce zabránit. Právě v tom se jeho představa lišila od pozdějšího praktického pojetí hromosvodu jako ochrany budovy před přímým úderem. Divišův vynález je často srovnáván s prací amerického vědce Benjamina Franklina. I když oba badatelé dospěli k podobným technickým závěrům nezávisle na sobě, jejich teoretická východiska a konstrukční řešení se v mnoha ohledech lišila:

Paradoxem Divišova přístroje tak bylo to, že ačkoliv jeho prvotní předpoklad zcela vysát bouřkové mraky byl fyzikálně chybný, naprostá nutnost izolovat náboj od člověka a trvale ho svést pod povrch z něj vytvořila první dokonale funkční a uzemněný bleskosvod na světě, který byl schopen ochránit celá města před ničivými požáry.

Divišův vědecký záběr se neomezoval pouze na zkoumání atmosférických jevů. Pokusil se o fascinující syntézu fyziky, teologie a umění. Tuto vizi zhmotnil kolem roku 1753 ve vynálezu, který nemá ve světové historii osmnáctého století obdoby – sestrojil elektrický hudební nástroj zvaný Denis d'or (Zlatý Diviš). Tento přístroj je dnes historiky označován za vůbec první elektrofonický klávesový nástroj na světě, pomyslného předchůdce moderních syntezátorů.

Skříňový nástroj disponoval třemi klaviaturami, pedálovým systémem a bezmála 790 kovovými strunami. Elektřina z leidenských lahví byla využívána k „čištění“ a obohacování zvuku strun, díky čemuž nástroj dokázal napodobit zvuk cembala, loutny, harfy, lesních rohů a údajně i lidského hlasu. Unikátní vynález vzbudil obrovskou pozornost, zajímal se o něj pruský princ Jindřich i slavný matematik Leonhard Euler. Nástroj byl po Divišově smrti na příkaz císaře Josefa II. odvezen do Vídně, ale koncem 18. století se jeho stopy navždy ztratily v Prešpurku (dnešní Bratislavě).

Vedle hudby nacházel Diviš pro statickou elektřinu i praktické medicínské využití. Na faře v Příměticích prováděl bezplatnou elektroléčbu pacientů trpících revmatismem, křečemi či ochrnutím. K elektrizování používal izolované tyčky s kovovou kuličkou a terapii přesně dávkoval podle tepu a tělesné konstituce pacienta. Přestože byla tato takzvaná franklinizace mnohdy úspěšná, vynesla mu pouze další nenávist, a to ze strany konvenčních lékařů a lékárníků, kteří se obávali ztráty vlastní klientely a podávali na něj stížnosti.

Osobní tragédie Prokopa Diviše pramenila ze skutečnosti, že jeho vizionářský intelekt vysoko převyšoval chápání tehdejší pověrčivé agrární společnosti. Obří dvaačtyřicetimetrový železný bleskosvod dominující farské zahradě byl pro negramotné obyvatelstvo neustálým zdrojem děsu. Situace kriticky eskalovala v období extrémních výkyvů počasí. Historické prameny (včetně dobových zápisů F. M. Pelcla) uvádějí již rok 1756 jako počátek ničivého sucha a následných násilností, ačkoliv jiné záznamy datují vyvrcholení krize a destrukci stroje do neúrodného března roku 1760. Ať už napětí gradovalo jakkoliv, mechanismus davové psychózy fungoval neúprosně.

Místní sedláci si spojili Divišovo dřívější kázání o tom, že jeho stroj dokáže „vysát mraky a rozehnat bouřky“, s katastrofální absencí deště, která jim ničila úrodu. Povětrnostní mašina byla označena za temný vynález, který zahání mraky. Rozzuřený dav, podnícený strachem o vlastní přežití, vtrhl na farskou zahradu, uvolnil stabilizační zemnící řetězy a nechal masivní konstrukci zřítit k zemi, kde byla následně zcela zničena.

Ztráta životního díla však nebyla tou nejtvrdší ranou. Skutečná porážka přišla ze strany církevní hierarchie. Namísto toho, aby nadřízení svého geniálního učence podpořili a vysvětlili lidu podstatu přírodních jevů, přiklonila se církevní vrchnost ze strachu před dalšími selskými nepokoji na stranu rozlíceného davu. Pod hrozbou sankcí bylo vynálezci nařízeno, aby veškerých experimentů s povětrnostní mašinou zanechal. Teprve když v roce 1761 postihla Moravu série devastujících letních bouří, titíž sedláci, kteří stroj zničili, přišli za vynálezcem s prosbou o ochranu. Zlomený Diviš jim vyhověl jen částečně – svůj v pořadí druhý, menší bleskosvod umístil bezpečně na vrchol věže přímětického kostela, mimo dosah veřejnosti.

Poslední roky svého života strávil Prokop Diviš v hořké izolaci od vědeckého centra dění. Své rozsáhlé teoretické bádání sepsal do latinského traktátu Magia naturalis (Přírodní kouzelnictví), který však vídeňská cenzura z teologických důvodů odmítla vydat. Kniha spatřila světlo světa až na sklonku jeho života v roce 1765 (a následně 1768) v německém Tübingenu a Frankfurtu nad Mohanem, a to jen díky intervenci a finanční podpoře německého protestantského teologa a filozofa Friedricha Christopha Oetingera. Prokop Diviš zemřel v prosinci 1765 ve věku sedmašedesáti let; prameny se rozcházejí mezi 21. prosincem a 25. prosincem.

Příběh Václava Prokopa Diviše poskytuje hluboký analytický vhled do sociologie vědy v raném novověku. Z dostupných informací lze vyvodit jasnou příčinnou souvislost mezi společenskou traumatizací, vyvolanou přírodní anomálií v podobě extrémního sucha, a hledáním obětního beránka, jímž se stala naprosto nepochopená převratná technologie. Osud tohoto moravského vizionáře demonstruje, že technologická inovace, není-li doprovázena odpovídajícím osvětovým procesem a podporou vzdělanostních institucí, může snadno vyústit v nezastavitelnou destrukci. Ačkoliv byl jeho monumentální bleskosvod zničen lidskou hloupostí a pověrčivostí, princip uzemnění, který definoval dříve než Benjamin Franklin, se stal úhelným kamenem ochrany budov po celém světě. Prokop Diviš tak zůstává trvalým symbolem osvícenského intelektu, který se nezalekl ohně z nebes, ale byl dočasně poražen strachem v lidských myslích.

Použité zdroje