Prokopka u Krupky: ruina horníků a 313 obětí transportu smrti u Teplic mlčí

Máte rádi tajemná a historická místa? Nedaleko městečka Krupka, které je samo o sobě zajímavým historickým městem, se nachází zřícenina kostela sv. Prokopa. Toto místo je opředeno tajemstvím i mnoha pověstmi a často sem míří také skupiny zájemců o paranormální jevy. Zároveň jde o příjemnou zastávku při cestě do okolí, ať už míříte kamkoliv.

Zříceninu kostela najdeme na křižovatce ulic Prokopská a Teplická. Jde o nenápadnou, ale historicky významnou památku počátků krupské těžby cínu. Severozápadní Čechy a Krušné hory patří k významným historickým industriálním a kulturním regionům střední Evropy. Krupku v Ústeckém kraji po staletí formovala těžba a zpracování nerostů, zejména cínu, která ovlivnila krajinu, architekturu i život místních obyvatel. Význam území potvrdil zápis Hornické krajiny Krupka na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 2019 jako součásti Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří.

Historii Krupky určovaly i její přírodní podmínky. Území města Krupky má podle aktuálních údajů rozlohu 4 661 hektarů. Centrum Bohosudova leží ve výšce 262 metrů nad mořem a nejvyšším bodem katastru je Lysá hora s 836 metry. Geologické složení žul, rul a porfyrů s ložisky cínu, wolframu a fluoritu předurčilo Krupku k významné hornické roli.

Původní gotický kostel sv. Prokopa nevznikl v izolaci, nýbrž byl postaven jako farní chrám v dnes již zcela zaniklé hornické vesnici Kirchlice (v historických pramenech uváděné též jako Kirchles či Kirchlitz). Tato osada se rozkládala při toku Liščího potoka (Fuchsbach) a její obyvatelstvo se skládalo primárně z horníků a hutníků, kteří stáli u samého zrodu krupského báňského průmyslu. Ve 13. a 14. století byly Krušné hory centrem prospektorské činnosti. U Krupky se cínová ruda zpočátku získávala rýžováním z náplavů pod horami, kam ji po staletí snášely vodní toky. Horníci kopali mělké jámy, budovali odvodňovací stružky a v potocích používali dřevěné či proutěné překážky, v nichž se usazoval těžký kasiterit určený k dalšímu zpracování.

Rudnina se upravovala přímo v osadách. Ve stoupách se hroudy rudy drtily a získaný cínovec se tavil v jednoduchých pecích. Náročnost procesu na palivo vedla k zakládání milířů a postupnému odlesňování okolních hřebenů. První písemná zmínka o osadě a kostele pochází z 18. července 1331, kdy Friedl Widerangel prodal statek v Kirchles i s kostelem sv. Prokopa a farou Těmovi I. z Koldic. Koldicové významně ovlivnili rozvoj regionu, avšak už téhož roku kostel ztratil farní funkci a stal se filiálním. Změna zřejmě souvisela s přesunem hlavního osídlení do lépe chráněné a rozvíjející se Krupky.

Kirchlice zanikaly především kvůli změnám v těžbě. Po vyčerpání povrchových ložisek cínu u Liščího potoka přestalo být rýžování výhodné a horníci se přesouvali výše do hor k hlubinné těžbě. Osada tak ztratila svou ekonomickou základnu a obyvatelé odcházeli blíže k novým důlním dílům. Vesnice byla definitivně opuštěna v první polovině 17. století, patrně v důsledku hospodářského úpadku a postupného vylidňování před vrcholem třicetileté války. Od roku 1624 se Kirchlitz neobjevuje v krupské knize křtů. Zánik proběhl zřejmě pozvolna, bez dokladů o jednorázovém zničení požárem či vojenským útokem. Z někdejší hornické vesnice se stala archeologická lokalita. Průzkumy mezi Krupkou a Sobědruhy odhalily zbytky středověkého sklepa, kamennou studnu, část ohradní zdi hřbitova a čtyři kostrové hroby. K významným nálezům patří stříbrný bílý peníz Ferdinanda I. z první poloviny 16. století i doklady pravěkého osídlení.

Kostel sv. Prokopa je odbornou veřejností vnímán jako jeden z nejstarších dochovaných reliktů báňské sakrální architektury ve východním Krušnohoří. I přes svůj torzální stav představuje neobyčejně cenný hmotný pramen, z něhož lze vyčíst úroveň středověkého zednického řemesla a estetické cítění těžařské komunity.

V období svého největšího rozkvětu to byla impresivní dvoudílná stavba. Východní část lodi plynule navazovala triumfálním vítězným obloukem na odsazený, pravoúhle uzavřený presbytář, který byl orientován k jihovýchodu. Tato střední část lodi původně nesla precizní žebrovou klenbu a vstupovalo se do ní profilovaným hrotitým portálem ze severní strany.

Nejmladší a architektonicky nejpokročilejší částí komplexu byla přístavba ze začátku 16. století, jež zformovala síňové trojlodí v západní části chrámu. Toto trojlodí bylo monumentálně zaklenuto síťovou klenbou, jež spočívala na čtyřech štíhlých, polygonálních (osmibokých) pilířích, demonstrujících vrcholné dovednosti pozdně gotických stavitelů. Hlavní vstup do tohoto halového prostoru zajišťoval reprezentativní hrotitý portál situovaný v západní obvodové zdi, jenž byl esteticky doplněn dvěma, dnes již zazděnými kruhovými okny po stranách. U velkých lomených oken lodě se dodnes částečně dochovaly fragmenty pískovcových kružeb, které svědčí o někdejší eleganci stavby.

Ačkoliv je dnešní torzo zbaveno střech i vnitřního vybavení, odborné průzkumy a historická dokumentace odhalily zásadní vrstvy původní výzdoby. Stěny vítězného oblouku oddělujícího loď a presbytář byly kolem roku 1300 vyzdobeny vzácnými raně gotickými figurálními malbami. Tyto cenné fresky znázorňovaly postavy apoštolů, a především české zemské patrony – svatého Václava a svatého Jiří. Další ornamentální fresky v kostele byly na sklonku středověku pravděpodobně financovány samotnými bohatými krupskými těžaři, což ilustruje jejich snahu o sociální a stavovskou reprezentaci prostřednictvím donátorství.

Kostelní areál původně vymezovala robustní ohradní hřbitovní zeď prolomená vstupní bránou. Tu monumentálně zdobily dvě masivní barokní pískovcové sochy apoštolů sv. Petra a sv. Pavla. Vzhledem k postupnému chátrání kostela byly tyto sochy roku 1927 prozřetelně transferovány do nedaleké městské části Libušín, kde byly umístěny v interiéru kostela sv. Anny. Nacházejí se tam dodnes a představují tak jeden z mála fyzicky zachráněných artefaktů z původní venkovní výzdoby Prokopky.

Interiérový mobiliář, který nestihl lehnout popelem při pozdější tragédii, byl po uzavření kostela v roce 1895 z větší části převeden do městského farního kostela Nanebevzetí Panny Marie v centru Krupky a částečně do sbírek tamního Vlastivědného muzea, kde je uchováván jako integrální součást dědictví města.

Hlavní příčinou úpadku kostela sv. Prokopa byla důlní činnost. Hlubinné štoly pronikly i pod samotnou stavbu a narušily statiku terénu i zdiva. Kvůli poddolování přestal kostel na konci 19. století sloužit svému účelu; některé zdroje uvádějí rok 1891, městské turistické materiály rok 1895. Už v roce 1887 přestal sloužit také přilehlý hřbitov. Rozhodující zkázu přinesl požár v roce 1939. V opuštěné a staticky poškozené stavbě shořely krovy, zřítily se gotické klenby ve starší části i západních trojlodí a z bezpečnostních důvodů byl stržen labilní štít. Kostel se tak definitivně změnil ve zříceninu. Ruina zůstala po desetiletí ve špatném stavu. V roce 1958, s oficiálním zápisem v roce 1964, získala ochranu jako kulturní památka. Roku 1995 město zahájilo záchrannou rekonstrukci spolufinancovanou z Programu záchrany architektonického dědictví. Zdivo bylo stabilizováno, dozděno do původní výše a zpevněno železobetonovým věncem, čímž se podařilo zachovat gotické portály, okenní otvory i základní podobu stavby.

Volba svatého Prokopa jako patrona chrámu nebyla v daném industriálním kontextu náhodná. Svatý Prokop (první opat sázavského kláštera a významný zemský patron) je v českém prostředí tradičně vnímán jako ochránce před démony a temnými silami, což ikonograficky symbolizuje jeho zobrazení s ďáblem upoutaným na řetězu. K této apotropaické funkci se historicky přidružil jeho patronát nad rolníky, vinaři a především horníky. Pro komunitu těžce pracujících důlních dělníků, kteří se dennodenně vystavovali smrtelnému nebezpečí v temných hlubinách země či v náročných přírodních podmínkách krušnohorských zim, skýtal sv. Prokop ideální duchovní záštitu a psychologický štít vůči permanentním rizikům.

V současné době je zřícenina kostela sv. Prokopa, stejně jako přilehlý pozemek někdejšího hřbitova a sousední památník obětem druhé světové války, v majetku a přímé správě Města Krupka. Konkrétní agendu zajišťuje Městský úřad Krupka, zastoupený úsekem cestovního ruchu a místním Infocentrem Hornické krajiny. Z hlediska turistické přístupnosti panuje u památky specifický režim, který respektuje její torzální povahu.

Areál zvaný lokálně „Na Prokopce“ je celoročně volně přístupný z veřejné komunikace a k návštěvě není vyžadováno žádné vstupné. Z bezpečnostních a přísných konzervačních důvodů však nelze legálně vstupovat přímo do nitra obvodových zdí ("dovnitř se vejít nedá" / prohlídka je možná "pouze zvenku"). Návštěvník si tak torzo kostela může detailně obejít, nahlédnout do původního interiéru dochovanými lomenými gotickými okny a portály, ale samotný vnitřní půdorys zřícené lodi a presbytáře není koncipován pro volný průchod. Nejsou zde instalovány rušivé moderní ocelové ploty zabraňující přiblížení ke zdivu, nicméně fyzický vstup za líc zdi zůstává z logických důvodů omezen.

Prokopka není jen výletní zastávka a fotogenická ruina. Naproti kostelu leží pietní místo s hromadným hrobem obětí transportu smrti. Proto se vyplatí přijet sem nejen jako turista, ale i s respektem k lidem, kteří zde na samém konci války zemřeli daleko od domova.

Lokalita u Prokopky není spojena jen s těžbou cínu, středověkou architekturou a pověstmi. Jaro roku 1945 zde zanechalo tragickou stopu: přímo naproti kostelu sv. Prokopa dnes místo připomíná oběti transportu smrti. Na místě někdejší kaple sv. Jana, zbořené při rozšiřování silnice v roce 1841, stojí Památník 313 obětí transportu smrti. Připomíná závěr druhé světové války, kdy nacisté při evakuaci koncentračních táborů vyháněli vězně na pochody a transporty smrti do vnitrozemí.

Dne 24. dubna 1945 dorazil na nádraží v Bohosudově transport ze sběrného tábora Ammendorf/Osendorf u Halle. V přeplněných vagonech byli vyhladovělí a nemocní vězni různých národností, mimo jiné Češi, Poláci, Rusové, Francouzi, Italové i protinacističtí Němci. Strážní je donutili umýt se ve znečištěných tůních u trati a mnozí z nich tuto vodu ze zoufalé žízně pili. Vyčerpání, studená koupel a epidemie břišního tyfu měly tragické následky: na místě zemřelo 313 vězňů. Jejich těla byla bez piety svržena do jámy v opuštěném uhelném dole Elbe poblíž železniční trati.

Po osvobození byla těla exhumována a pohřbena na pozemku naproti ruinám kostela sv. Prokopa, kde vznikl masový hrob. V roce 1948 nad ním vyrostl památník z hrubě opracovaných pískovcových bloků s černou skleněnou deskou. Roku 1958 byl prohlášen kulturní památkou a v roce 1964 zapsán do státních seznamů. Od roku 1948 se u památníku každoročně kolem dubnového výročí koná pietní shromáždění s kladením věnců. Účastní se jej zástupci samosprávy, církve, zastoupených národností, Hradní stráže ČR i dalších institucí. Památník se tak stal významným místem historické paměti Ústeckého kraje.

Prokopka je vhodným výchozím bodem k poznávání širšího okolí Krupky. Historické jádro města, zejména Husitská ulice, dodnes připomíná bohatou hornickou minulost. Přes ničivé požáry v letech 1538 a 1904 se zde dochovaly hrázděné domy, stará radnice i památník oftalmologa Ferdinanda Arlta.

Krupka si uchovala řadu sakrálních památek. Zaniklý klášter minoritů s kostelem Všech svatých dnes připomínají jen archeologické nálezy a proluky v Husitské ulici, dochované stavby však tvoří důležitou součást rázu města.

Kostel sv. Prokopa a památník obětem transportu smrti leží v Labské kolonii na pomezí Krupky a teplických Sobědruh, u křižovatky ulic Prokopská a Teplická. Kvůli dopravním omezením je vhodné cestu předem naplánovat.

Prokopka může být začátkem i závěrem výletu po východním Krušnohoří. Navázat lze například cestou z Bohosudova po žluté značce ke Křížové cestě–Kalvárii, pokračováním k důlním památkám nad městem nebo delší trasou po evropské cestě E3 či Krušnohorské magistrále.

Zřícenina kostela sv. Prokopa na okraji Krupky je nenápadnou, ale významnou památkou severozápadních Čech. Na mnohé může působit tajemně až mysticky. Při psaní článku a hledání příběhů jsem jich objevil tolik, že by vydaly na samostatné pokračování. Příště se proto podíváme na pověsti spojené s kostelem, zaniklou obcí i příběhy horníků. Některé jsou opravdu zajímavé, i když se mezi nimi najdou i takové, kterým se věří jen těžko. K podobným vyprávěním však patří i to, že v okolí jich může existovat ještě mnohem víc.

Od kostela určitě doporučuji navštívit také zmíněné město Krupka. Celou lokalitu znám osobně: v roce 2022 jsem zde pobýval asi tři měsíce, během nichž jsem ji prošel křížem krážem (včetně dolů a historického centra) a měl jsem zde i příležitost několikrát fotografovat svatbu.