Radium Girls: zářící dívky, které za svítící ciferníky platily svými životy

Historie průmyslového využití radia a tragický osud mladých dělnic, známých jako „Radium Girls“, je neoddělitelně spjat s vědeckými objevy na přelomu 19. a 20. století. V roce 1898 objevili francouzští fyzikové Marie Curie-Skłodowská, Pierre Curie a Gustav Bémont nový chemický prvek – radium. Klíčovou roli v tomto epochálním objevu sehrály české země, konkrétně krušnohorské lázeňské město Jáchymov (tehdy Joachimsthal). Právě odsud pocházel smolinec (uraninit), černý minerál, který horníci při těžbě stříbra dříve považovali za znamení smůly a nezdaru.

Již v 16. století si lékař Georgius Agricola a jeho současník Paracelsus povšimli, že prach v jáchymovských dolech způsobuje předčasná úmrtí horníků tím, že jim doslova rozežírá plíce. Dnes víme, že šlo patrně o kombinaci silikózy, tuberkulózy a rakoviny plic, později spojované i s radonem. Hornické ženy tehdy pro své muže vyráběly krajkové závoje, které měly sloužit jako primitivní respirátory k zachycení jemného důlního prachu. Na konci 19. století, po objevu Henriho Becquerela, dospěli manželé Curieovi k závěru, že jáchymovský smolinec vykazuje mnohem vyšší radioaktivitu než čistý uran, což indikovalo přítomnost nového, dosud neznámého prvku. Rakouská vláda zaslala vědcům z jáchymovské továrny na uranové barvy 100 kg odpadního materiálu. Po čtyřech letech nesmírně namáhavé práce se jim z tohoto materiálu podařilo izolovat pouhou jednu desetinu gramu nového, silně aktivního prvku, který Marie Curie-Skłodowská pojmenovala radium.

Po tomto objevu zachvátila západní společnost vlna nadšení, často označovaná jako „radiové šílenství“. Ne všechny tyto výrobky skutečně radium obsahovaly; někdy šlo pouze o reklamní zneužití módního slova. Radium bylo mylně považováno za zázračný všelék a elixír mládí. Vzhledem k jeho schopnosti ničit rakovinné buňky dospěla dobová veřejnost i část lékařské komunity k závěru, že v malých dávkách musí lidský organismus stimulovat a omlazovat. Radium se stalo přísadou do kosmetických krémů slibujících zářivou pleť, zubních past, mýdel, cigaret, a dokonce i do radioaktivních vodních filtrů a tonik, jež měla léčit impotenci, nachlazení či dnu. V Jáchymově byly v roce 1906 založeny první radonové lázně na světě, které přitahovaly bohatou klientelu toužící po koupelích v radioaktivních pramenech.

Vedle údajných léčivých účinků fascinovala veřejnost především vizuální vlastnost radia – schopnost v temnotě modrozeleně světélkovat. Americký vynálezce William J. Hammer získal od manželů Curieových vzorek krystalů radiové soli a experimentálně zjistil, že pokud toto radium smíchá s lepidlem a fosforeskujícím sulfidem zinečnatým (Zns), získá barvu, která trvale a bez nutnosti předchozího osvětlení svítí ve tmě.

Myšlenku průmyslově zpeněžit tento objev realizoval Sabin Arnold von Sochocky, lékař a chemik ukrajinského původu, který studoval na univerzitě ve Lvově, získal lékařský titul na univerzitě v Moskvě a v roce 1906 zkoumal radioaktivitu přímo v Paříži pod vedením Curiových. V roce 1913 vyvinul von Sochocky komerční recepturu svítící barvy, kterou v roce 1914 spolu s Dr. Georgem S. Willisem začal vyrábět v nově založené společnosti Radium Luminous Material Corporation (RLMC) v New Yorku. Tato barva byla uvedena na trh pod patentovaným názvem „Undark“. Směs se skládala z krystalického sulfidu zinečnatého a malého množství radia (konkrétně izotopu 226Ra s poločasem rozpadu přibližně 1600 let), mesothoria (228Ra s poločasem rozpadu 5,8 let) a radiothoria (228Th s poločasem rozpadu 1,9 let) ve formě nerozpustných síranů. Von Sochocky byl nadšeným propagátorem této technologie; věřil, že radiová barva brzy najde uplatnění na klávesách klavírů, dirigentských taktovkách či jako umělecké médium pro malbu zimních krajin, a předpovídal, že lidé budou mít doma pokoje osvětlené výhradně radiovým nátěrem na stěnách a stropech.

První světová válka a nábor „Ghost Girls“

Klíčový impuls pro masovou produkci radiových přístrojů přinesl vstup Spojených států amerických do první světové války v roce 1917. Vojenská taktika vyžadovala, aby piloti a vojáci v zákopech mohli sledovat přístroje, hodinky a kompasy i během nočních operací, aniž by na sebe upozornili použitím vnějšího světla. Poptávka po luminiscenčních cifernících dramaticky vzrostla. V roce 1917 otevřela společnost RLMC nový závod v Orange v New Jersey, přičemž v srpnu 1921 byla reorganizována na United States Radium Corporation (USRC) a do jejího čela se jako prezident postavil Arthur Roeder. Krátce nato vznikly další konkurenční závody, zejména Radium Dial Company v Ottawě v Illinois (založená roku 1922 a řízená Josephem Kellym starším z Chicaga) a Waterbury Clock Company ve Waterbury v Connecticutu.

K přesné a jemné práci malování drobných číslic na ciferníky najímaly tyto korporace mladé dívky z dělnického prostředí, často ve věku od 14 do 20 let, v některých případech dokonce dívky ve věku 11 či 13 let. Pro tyto ženy představovala práce v radiových studiích prestižní a nadstandardně placenou příležitost. Malířky byly placeny úkolově za každý dokončený ciferník, přičemž průměrná sazba činila přibližně 1,5 centu za kus. Nejrychlejší z nich dokázaly během jediné směny namalovat 200 až 250 ciferníků, což jim vynášelo týdenní plat ve výši 20 až 25 USD. V kontextu tehdejší průměrné ženské mzdy, která se pohybovala kolem 15 USD týdně, se jednalo o mimořádný příjem, díky němuž mladé dívky často dokázaly finančně zabezpečit celé své rodiny.

Dělnice seděly v dlouhých řadách v civilním oblečení; před sebou měly dřevěné podnosy s ciferníky a kelímky s práškovým radiem, které si samy míchaly s vodou a lepidlem z arabské gumy. Barvu nanášely velmi jemnými štětečky z velbloudí srsti o zhruba třiceti chloupcích. Ty se však po několika tazích třepily, a znemožňovaly tak přesné vykreslení drobných číslic.

Vedení továren proto dívkám nařídilo techniku „lip-pointing“, známou jako „lip, dip, paint“ — olíznout, namočit, namalovat. Malířky si před každým namočením vložily štětiny mezi rty a tahem úst je vytvarovaly do ostré špičky. Když pochybovaly o bezpečnosti postupu, spoluzakladatel George Willis i hlavní chemik von Sochocky je ujistili, že barva je neškodná a množství radia zanedbatelné. Hadříky ani oplachování štětců vodou používat nesměly, protože by docházelo ke ztrátám drahocenného materiálu.

Každá dělnice tak při každém tahu spolykala malé množství radiové směsi. Jemný prach zároveň pokrýval celé pracoviště, vznášel se ve vzduchu a usazoval se na vlasech, tvářích, rukou i oblečení. Před odchodem domů dívky vstupovaly do temné komory, kde z nich byl prach smetán na lopatky k dalšímu použití, kontaminaci to však nezabránilo. Jejich šaty, kůže, spodní prádlo i korzety ve tmě zelenavě zářily, a vysloužily jim přezdívku „Ghost Girls“ — Dívky duchové. Některé si prachem pro zábavu natíraly nehty, vlasy, obličej i zuby, aby doma či na taneční zábavě oslňovaly jasným úsměvem.

Biologický mechanismus destrukce lidského těla radiem je dán jeho chemickou podobností s vápníkem. Organismus nedokáže tyto dva prvky rozlišit, a proto po požití transportuje radium přímo do kostí a zubů, kde jej trvale zabuduje do kostní tkáně. Jakmile je radium fixováno v kostní tkáni, začne ji zevnitř neustále ozařovat proudem ionizujícího záření – především vysoce energetickými částicemi alfa, ale i zářením beta a gama. Tyto částice rozbíjejí buněčnou DNA, zastavují schopnost regenerace tkání a vyvolávají nekrózu.

U zasažených žen se postupně projevily drastické zdravotní symptomy:

Vedení korporací i jejich vědečtí pracovníci si byli rizik práce s radiem dobře vědomi. Zatímco chemici a manažeři v laboratořích používali olověné štíty, masky a kleště, dělnice v dílnách nedostaly žádné ochranné pomůcky ani varování. Když v první polovině 20. let začaly hromadně stonat a umírat, společnosti USRC a Radium Dial odmítly odpovědnost. Prezident USRC Arthur Roeder tvrdil, že potíže způsobily infekce nesouvisející s továrnou, a úmrtí maskoval falešnými diagnózami. Smluvní lékaři a patologové byli nuceni uvádět jako příčinu smrti syfilis, aby zdiskreditovali umírající ženy a odvedli pozornost od radiové otravy.

V roce 1924, pod tlakem sílícího skandálu, najal Roeder harvardského profesora průmyslové hygieny Cecila Drinkera a jeho manželku Katherine, aby prověřili podmínky v závodě v Orange. Drinkerovi zjistili rozsáhlou kontaminaci radiovým prachem a abnormální krevní změny téměř u všech zaměstnanců. Během inspekce si Drinker všiml vážných kožních lézí na rukou hlavního chemika Edwarda Lehmana. Ten varování odmítl a rizikům se vysmál; o rok později, v roce 1925, zemřel jako přímý důsledek své nedbalosti.

Roeder zakázal Drinkerovi studii publikovat a pohrozil mu žalobou. Poté zprávu zfalšoval: vymazal pasáže o kontaminaci, nahradil je tvrzením, že „každá dívka je v perfektním stavu“, a podvrženou verzi předložil ministerstvu práce státu New Jersey. Podvod odhalila Drinkerova harvardská kolegyně Alice Hamilton, napojená na Národní ligu spotřebitelů (National Consumers League), která nezávisle vyšetřovala podezřelá úmrtí. Hamilton získala kopii padělku a zalarmovala Drinkerovy. Cecil Drinker poté přes hrozby žalobou zaslal ministerstvu originál a zprávu publikoval v časopise Journal of Industrial Hygiene, což vedlo k nucenému uzavření továrny v New Jersey.

Právní bitvy, které následovaly, zásadně proměnily americké pracovní právo a posílily princip odpovědnosti zaměstnavatele za zdraví pracovníků. V New Jersey se roku 1925 rozhodla žalovat USRC bývalá malířka Grace Fryer; dva roky hledala právníka, než se případu ujal Raymond Berry. K žalobě se připojily Edna Hussman, Katherine Schaub, Quinta McDonald a Albina Larice. USRC využívala zdržovací taktiky a dovolávala se dvouleté promlčecí lhůty, která se počítala od doby práce v továrně, nikoli od propuknutí příznaků. Berry jako expertku povolal třicetiletou fyzičku Elizabeth Hughes (tehdy Damon), bývalou pracovnici Radium Section v NBS pod vedením Dr. Noaha Dorseye. Díky zkušenostem s kalibrací radiových zdrojů u soudu vysvětlila vlastnosti radia, popsala měření u postižených žen a doložila, že vědecké instituce už dávno používaly bezpečnostní opatření, která USRC svým dělnicím upírala. Pod tíhou důkazů a veřejného tlaku společnost v červnu 1928 přistoupila na mimosoudní vyrovnání.

V Illinois se mezitím rozhořel spor s Radium Dial Company. Zdejší dělnice začaly vykazovat příznaky otravy už v letech 1926 a 1927, vedení však před nimi tajilo procesy v New Jersey a tvrdilo, že tamní ženy podlehly virové infekci. Roku 1937 se pět těžce nemocných žen v čele s Catherine Wolfe Donohue obrátilo na právníka Leonarda Grossmana, který je bez nároku na honorář zastupoval před Illinois Industrial Commission (IIC). Přestože prezident Joseph Kelly firmu roku 1934 uzavřel a uprchl do New Yorku, kde založil Luminous Processes, komise v roce 1938 rozhodla ve prospěch žen a odškodnění vyplatila z kauce deponované Radium Dial, protože kvůli riziku žalob společnost nezískala komerční pojištění. Rozhodnutí v roce 1939 potvrdil Nejvyšší soud státu Illinois.

Klíčovou otázkou z hlediska spotřebitelské bezpečnosti je, zda samotné používání těchto samo svítících výrobků (převážně hodinek, budíků, kompasů a kapesních přístrojů) představovalo zdravotní riziko pro koncové zákazníky, kteří si je zakoupili. Zde je nutné provést detailní fyzikální a biologický rozbor expozice ionizujícímu záření.

V nátěrech se používal izotop radia 226Ra, který se rozpadá alfa rozpadem na plynný radon-222 (222Rn) a emituje ucelené spektrum záření alfa, beta a gama. Působení těchto typů záření na koncového uživatele se zásadně lišilo v závislosti na stavu přístroje:

Vnější ozáření u neporušených hodinek

Pokud byly hodinky či budík v dobrém fyzickém stavu, s neporušeným krycím sklem a uzavřeným kovovým či plastovým pouzdrem, bylo riziko vnější kontaminace uživatele minimální.

Luminiscenční barva na bázi radia časem ztrácí schopnost svítit, protože záření postupně spálí a zničí krystalickou mřížku sulfidu zinečnatého. Radioaktivní radium 226Ra s poločasem rozpadu 1600 let však v barvě zůstává v neztenčené míře. V průběhu desetiletí dochází k chemické degradaci organického pojiva (arabské gumy) v nátěru. Barva křehne, drolí se a mění se v jemný, vysoce radioaktivní prach. Pokud měl přístroj prasklé nebo chybějící sklíčko, případně pokud se laik či nezkušený hodinář pokusil hodinky otevřít, vyčistit nebo restaurovat ciferník, hrozilo uvolnění tohoto prachu do ovzduší. Vdechnutí, pozření (např. z kontaminovaných rukou při jídle) nebo absorpce částic otevřenou ranou znamenala okamžitou vnitřní kontaminaci. Uvnitř lidského těla pak chybí jakékoliv stínění, a částice alfa tak začaly přímo bombardovat a devastovat plicní tkáň, sliznice a kosti, což vedlo k rakovině a kostní nekróze, stejně jako u původních malířek.

Radium se rozpadá na radioaktivní plyn radon-222 (222Rn), který snadno uniká netěsnostmi v pouzdrech hodinek. V případě jedněch hodinek v dobře větrané místnosti je riziko zanedbatelné. Pokud však sběratelé uchovávali desítky či stovky radiových hodinek, budíků nebo vojenských leteckých ukazatelů v uzavřených, špatně větraných skříních, zásuvkách či vitrínách, koncentrace radonu a jeho dceřiných rozpadových produktů v ovzduší mohly dosáhnout kritických hodnot. Vdechování radonu v uzavřených prostorách prokazatelně poškozuje plíce a představuje druhou nejčastější příčinu vzniku rakoviny plic.

Soustředění většího množství přístrojů s radiovým nátěrem na jednom místě generovalo silné pole pronikavého gama záření. Sběratelé nebo návštěvníci burz, kteří trávili dlouhý čas v těsné blízkosti takových expozic, byli vystaveni měřitelným dávkám záření, které překračovaly bezpečné limity pro běžnou veřejnost.

Vzhledem k těmto rizikům vydaly regulační úřady, jako je německý Spolkový úřad pro ochranu před zářením (BfS), doporučení zacházet se starými radiovými hodinkami s nejvyšší opatrností, neotvírat je, neskladovat je v obytných místnostech a v případě poškození je odevzdat do specializovaných sběren radioaktivního odpadu. Běžné vlastnictví jednoho neporušeného předmětu nepředstavuje stejné riziko jako práce malířek ciferníků; největší problém vzniká při otevření, poškození, vdechnutí prachu nebo skladování větší sbírky ve špatně větraném prostoru.

Případ Radium Girls zásadním způsobem ovlivnil vnímání průmyslové bezpečnosti a etiky podnikání. Ukázal, jak fatální následky může mít nekontrolovaný kapitalismus, který ve snaze maximalizovat zisky ignoruje vědecká fakta a vědomě ohrožuje životy zaměstnanců. Odvaha umírajících žen, které se rozhodly postavit silným korporacím, zachránila životy tisíců jejich následovnic, neboť vedla k okamžitému zákazu techniky olizování štětců a zavedení ochranných pomůcek v závodech, kde se radium používalo až do 70. let.

Ekologické a fyzikální dědictví této éry však přetrvává dodnes. Vzhledem k dlouhému poločasu rozpadu radia 226Ra jsou hroby zemřelých dělnic stále radioaktivní a lze je snadno detekovat pomocí Geigerova-Müllerova počítače / detektoru. Bývalé výrobní závody se staly vážnou environmentální zátěží. V Orange v New Jersey společnost USRC po uzavření závodu nekontrolovaně uložila tuny radioaktivního odpadu v blízkosti řeky Passaic, což vedlo k tomu, že Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) po svém vzniku v 80. letech prohlásila celou oblast za asanační zónu v rámci vládního programu Superfund. Podobný osud potkal i areál v Ottawa v Illinois, kde musely být kontaminované budovy Radium Dial a Luminous Processes zbourány a půda v okolí podrobena nákladné dekontaminaci. Jako symbolické usmíření s vlastní historií vztyčilo město Ottawa v roce 2011 bronzový památník na počest odvahy těchto žen, který má sloužit jako trvalé memento pro budoucí generace.

Příběh Radium Girls dodnes připomíná, že technologický pokrok bez odpovědnosti může být stejně nebezpečný jako samotná látka, s níž pracuje. Nešlo jen o neznalost doby. V určité chvíli už existovaly varovné signály, měření i lékařské poznatky. Tragédie proto není pouze příběhem radia, ale také příběhem moci, mlčení a snahy přenést cenu zisku na těla těch nejslabších.