Růžena Vacková: Ztělesnění mravního vzdoru a nezdolné lidskosti

Zrezivělé mříže studí do dlaní. Vzduch v podzemní korekci pardubické věznice je těžký, prosycený pachem strachu, dezinfekce a beznaděje. Tma je zde téměř hmatatelná. Občas ji naruší jen tlumený krok dozorce na chodbě. Na holé, vymrzlé zemi sedí žena. Je vystavena mrazivému chladu, zbavena i toho posledního, co člověku v takové chvíli zbývá – vlastního oblečení, a dlouhé dny trpí krutým hladem. Její tělo je na pokroku fyzického zhroucení, ale její mysl zůstává nepochopitelně svobodná a jasná.

Jak je možné, že se bytost s jedním z nejpronikavějších intelektů své generace ocitne v tak absolutním ponížení? Dějiny dvacátého století jsou plné příběhů o zradě i hrdinství, ale osud univerzitní profesorky Růženy Vackové se vymyká všemu, co si běžný člověk dokáže představit. Historička umění, klasická archeoložka, teatroložka a žena hluboké víry strávila v nacistických a komunistických žalářích dohromady patnáct let. Nikdy se nesklonila před lží. Nikdy neprosila o milost. I ti největší géniové jsou jen lidé se svými slabostmi, avšak Vacková tváří v tvář brutálnímu násilí prokázala mravní konzistenci, která bere dech.

Abychom pochopili, kde se v této ženě vzala tak obrovská vnitřní síla, musíme nahlédnout do prostředí, které ji zformovalo. Narodila se 23. dubna 1901 ve Velkém Meziříčí do rodiny, jež představovala esenci středoevropské vzdělanosti a občanské angažovanosti. Její otec, MUDr. Bohumil Vacek, byl uznávaným lékařem, přátelil se s T. G. Masarykem i Karlem Čapkem a později se stal ředitelem Státního zdravotního ústavu. Matka Růžena se aktivně podílela na ženském emancipačním hnutí.

V tomto láskyplném, byť náročném prostředí, vyrostly tři výjimečné děti. Růžena, její bratr Vladimír (pozdější docent medicíny) a sestra Jiřina (dietetička) nasávali atmosféru, kde byla mravní integrita považována za naprostou samozřejmost. Po maturitě na brněnském klasickém gymnáziu se Růžena vydala do Prahy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Její studijní záběr byl ohromující. Nešlo jí jen o suchou evidenci antických vykopávek; klasickou archeologii a dějiny umění propojovala s estetikou a filozofií.

V roce 1925 získala doktorát a o pět let později se habilitovala prací o římských historických reliéfech. Milovala však i živoucí umění – ve třicátých letech psala břitké, avšak hluboce analytické divadelní kritiky pro Národní střed. Právě její zkoumání antických tragédií, kde jedinec často stojí osamocen tváří v tvář neúprosnému osudu a státní moci (jako Sofoklova Antigona), se brzy stalo mrazivou předzvěstí jejího vlastního života.

Klidné akademické debaty v pražských kavárnách ukončil nástup nacismu. Zranitelnost intelektuálů se v té době ukázala v plné nahotě. Rodina Vackových však strachu nepodlehla a zapojila se do protinacistického odboje. Cena za odvahu byla zničující. Její bratr Vladimír a švagr Alexandar Gjurić (lékař bosensko-srbského původu) organizovali záchranu ohrožených osob a spravovali zpravodajskou ústřednu. Gestapo jejich síť rozkrylo. Gjurić byl v roce 1943 popraven v Bělehradě gilotinou a Vladimír Vacek byl po sadistických výsleších popraven v Drážďanech v létě 1944.

Smrt nejbližších Růženu Vackovou neparalyzovala, ale utvrdila v odporu. Sama se podílela na přenášení a skrývání tajné vysílačky „Voláme č. 15“, jež spojencům předávala strategické informace, například o výrobě raket V-2. V únoru 1945 zaklepalo gestapo i na její dveře. Byla uvězněna na Pankráci a odsouzena k trestu smrti. Čekání na popravu v cele smrti představuje pro lidskou psychiku absolutní mezní situaci. Konec mohl přijít s každým zachrastěním klíčů. Vackovou zachránilo jen vypuknutí Pražského povstání a blížící se konec války v květnu 1945. Přežila, ale nesla si v sobě hlubokou ránu. Zůstala oporou své sestře Jiřině a stala se druhou matkou svým malým synovcům, Andrejovi a Alexandrovi. Aby jim pomohla překonat ztrátu otců, hrávala jim loutkové divadlo. Zcela příznačně to byla antická dramata jako Elektra a Antigona, čímž jim i sobě připomínala, že mravní zákon převyšuje ten diktátorský.

Poválečné měsíce přinesly iluzi, že utrpení definitivně skončilo. Vacková zažila hlubokou duchovní konverzi, stala se praktikující katoličkou a úzce spolupracovala s teology Josefem Zvěřinou a Otou Mádrem v kroužcích, které inicioval páter Tomislav Kolakovič. Akademická kariéra strmě stoupala. V roce 1947 ji prezident Edvard Beneš jmenoval mimořádnou profesorkou klasické archeologie. Byla teprve druhou ženou v dlouhých dějinách Univerzity Karlovy, která tohoto titulu dosáhla.

Tento svobodný nadechnutí však trval jen zlomkem času. Přišel únor 1948. Komunistická strana převzala moc. A právě v těchto dnech, kdy se mnoho intelektuálů ze strachu odmlčelo, nebo se oportunisticky přidalo k vítězům (čemuž se lze z čistě lidského pudu sebezáchovy jen těžko divit), ukázala Vacková, z jakého kovu je ukována. Dne 25. února 1948 se tisíce studentů vydaly na pochod k Pražskému hradu, aby podpořily prezidenta Beneše. Z celého obrovského profesorského sboru Univerzity Karlovy se k nim připojila jediná osobnost. Jediná žena. Profesorka Růžena Vacková. Pochod byl brutálně rozehnán SNB a Lidovými milicemi, tekla krev.

Její morální osamocení vyvrcholilo o týden později, 4. března 1948, na schůzi profesorského sboru Filozofické fakulty. Děkan Jan Blahoslav Kozák a komunistický profesor Arnošt Kolman obhajovali čistky a vylučování nepohodlných studentů. V dusném tichu plném strachu Růžena Vacková povstala a přímo se svých studentů zastala slovy, která vstoupila do dějin:

„Souhlasím s názorem pana děkana, pokud jde o události posledních dnů, ale scházelo mi konstatování, že každé společenství zakládá mravní řád. O povaze mravního řádu soudím podle kritérií. Zajímala by mě kritéria, kterými se řídilo vyloučení profesorů a hlavně studentů. Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací, prohlašuji, že to byly skutečné manifestace, a nikoliv demonstrace (…) Naopak byly povahy mravní, a byla-li kritériem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud.“ Ostatní profesoři zarytě mlčeli. Nenašel se jediný kolega, který by ji podpořil. Zůstala zcela izolována. Její akademický i osobní osud byl v tu chvíli zpečetěn.

Pro nastupující moc byla Vacková mimořádně nebezpečná. Byla zatčena StB a zařazena do monstrprocesu s katolickou inteligencí „Mádr a spol.“. Obžaloba byla absurdní – vinila ji ze špionáže pro Vatikán a podvratné činnosti. V červnu 1952 si vyslechla rozsudek: 22 let odnětí svobody. Pro jednapadesátiletou ženu to prakticky znamenalo trest smrti pomalým utýráním.

Následujících patnáct let strávila v peklem prostoupených věznicích: Znojmo, Pardubice, Ruzyně, Pankrác či Ilava. Nejvíce času prožila v pardubické ženské věznici, kde musela s ostatními tvrdě pracovat při našívání knoflíků či ve švadlárně. Fyzické strádání se mísilo s psychickým terorem. I zde však existovala hranice, kterou Vacková nehodlala překročit. Jako hluboce věřící člověk kategoricky odmítala pracovat v neděli. Vnímala neděli jako posvátný den, vyhrazený k rozjímání a naslouchání, nikoliv jako den nuceného vykořisťování. Dozorkyně ji za tento „prohřešek“ trestaly tím nejodpornějším způsobem. Odesílaly ji do obávané korekce. Nechávaly ji v mrazivé a temné kobce bez oken, svlečenou donaha, bez jídla a bez jakéhokoliv lůžka, na holé zemi.

Zatímco se režim snažil zlomit její tělo ponížením, její mysl unikala do sfér, kam na ni primitivní bachaři nedosáhli. Když později vzpomínala na toto mučení, nepoužívala silná slova. Shrnovala to do tiché, hluboce filozofické reflexe: „Pokora je pravda“. Přijala svůj kříž s vědomím, že mravní pravda nelze ukřičet ani utlouct.

To nejpozoruhodnější na její vězeňské pouti nebylo samotné utrpení, ale to, co dokázala dát ostatním. V prostředí, které z ženských duší vysávalo život, se Vacková stala majákem naděje. Začala pro spoluvězeňkyně organizovat tajné přednášky z estetiky, kulturních dějin a antické filozofie. Zatímco venku na svobodě zuřil stalinismus a pálily se knihy, v přítmí pardubických cel fungovala tajná univerzita. Spoluvězeňkyně, které jí s hlubokou úctou přezdívaly „doctissima Růženka“ (nejučenější Růženka), hltaly každé její slovo. Mladým dívkám, jako byla politická vězeňkyně Dagmar Šimková, tyto přednášky zachránily rozum a podnítily v nich celoživotní touhu po vzdělání.

Duchovní vzdor se projevoval i v tajně sloužených mších. Přes hrozbu přísných trestů a neustálých osobních prohlídek (tzv. filcuňků) dokázaly ženy skrývat fragmenty misálů. Když kněz chyběl, spojovaly se s obětí mše svaté čistě duchovně. Vacková se nesmířila se zlem. V roce 1954 se zapojila do protestní hladovky za zlepšení podmínek a v roce 1956 propašovala dopis generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi, v němž upozornila svět na nelidské poměry v československých ženských věznicích.

V roce 1960 proběhla velká prezidentská amnestie, která přinesla svobodu mnohým politickým vězňům. Na Vackovou, označenou za „nepřevychovatelnou“, se nevztahovala. Zbylé politické vězeňkyně byly přesunuty k nejtěžším kriminálnicím a vražedkyním. Dozorci kriminální vězeňkyně štvali proti nim slovy: „Vy jste zabila jenom jedno dítě nebo manžela, ale tyhle chtěly vyvraždit celej národ“. Její rodina (zvláště zoufalý otec Bohumil) trpěla. Psali žádosti o milost. StB, která si s neústupnou profesorkou nevěděla rady, se jí snažila k žádosti o milost přesvědčit. Chtěli ji zlomit alespoň formálně. Do dějin vešel legendární a absurdní rozhovor, kdy se jí vyšetřovatel StB s uštěpačným odkazem na její hlubokou víru snažil podbízet slovy: „Tak já vám tu svíčku zapálím.“.

Ona však rezolutně a navždy odmítla o milost požádat. Věděla, že neudělala nic špatného. Především ale odmítala opustit brány vězení, dokud za nimi zůstávaly její spoluvězeňkyně, za které cítila morální zodpovědnost. Svůj neústupný postoj shrnula do mrazivě logické věty, z níž její otec šílel strachy: „Kdo mě zavřel, ten mě musí pustit.“. A to se nakonec skutečně stalo. Režim, vyčerpaný jejím vzdorem, ji v roce 1967 (v době mírného politického uvolnění a na popud osvíceného prokurátora v Ostrově nad Ohří) propustil ze své vlastní vůle, aniž by se musela jakkoli ponížit.

Návrat na svobodu pro Růženu Vackovou neznamenal ústup do pohodlí. Téměř okamžitě navázala spojení se starými přáteli z disentu, s Otou Mádrem a Josefem Zvěřinou. Vrátila se i k intelektuální práci. Na základě svých vězeňských reflexí zpracovala mohutnou teoretickou práci Věda o stylu, v níž navazovala na odkaz profesora Vojtěcha Birnbauma. Zastávala v ní tezi, že realitu lze poznat skrze analýzu formy, a že v umění existují zákonitosti vypovídající o lidském duchu. Krátká rehabilitace z roku 1969 byla s nástupem normalizace v roce 1971 opět zrušena. Vacková však zůstala nezlomná. Podepsala Chartu 77 a ve svém bytě začala opět tajně pořádat filozofické a uměnovědné semináře, čímž zásadně formovala novou, mladou generaci. Až do konce života zůstala ztělesněním svobodného bádání a mravní čistoty.

Zemřela 14. prosince 1982 v Praze. Její pohřeb se stal obrovskou a tichou manifestací odpůrců režimu. Spravedlnosti a oficiálního uznání se dočkala až o deset let později, kdy jí prezident Václav Havel v roce 1992 propůjčil in memoriam Řád T. G. Masaryka. Příběh Růženy Vackové je ztělesněním obrovské lidské zranitelnosti a zároveň nepochopitelné síly. Nebyla to bytost z kamene, byla to citlivá historička umění, která zakusila strach z cely smrti, hrůzu z ledové korekce a bolest ze ztráty nejbližších. Nikdy však neustoupila lži. Připomíná nám, že i v těch nejtemnějších dobách, kdy většina mlčí nebo odvrací zrak, se může jedinec rozhodnout pro mravní pravdu. Její intelektuální odkaz mohl zářit mnohem jasněji, kdyby jej totalita nepřidusila, avšak její morální odkaz září o to silněji právě proto, čím musela projít.

Pokud vám moje tvorba dává smysl, sledujte mě, ať vám neuteče žádný další článek, inspirace ani praktický návod. A pokud budete chtít moji tvorbu podpořit, budu vděčný i za finanční příspěvek.