Skrytý příběh Josefa Sousedíka – muže, který roztočil kola budoucnosti

Studený dotek zrezivělých mříží a pach starého, vlhkého zdiva. Když dnes člověk prochází kolem historických budov na vsetínském náměstí, těžko se brání zvláštnímu mrazení v zátylku. Kdesi v těchto místech, v bývalé budově okresního úřadu, kde za války sídlilo obávané gestapo, se odehrálo drama, které mělo navždy změnit dějiny československé techniky a jednoho valašského rodu. Vůně čerstvé kávy, kterou si možná právě teď nesete v kelímku cestou na nádraží, se tu kdysi mísila s pachem střelného prachu, potu a krve. Zastavte se na chvíli a zaposlouchejte se. Pokud budete mít štěstí, možná v dálce uslyšíte tiché, elegantní vrčení – zvuk geniálního elektromechanického motoru, který předběhl svou dobu o celé století.

Učíme se o Křižíkovi, o Teslovi, obdivujeme Edisona. Ale jméno muže, který dal světu 222 platných patentů, postavil první funkční hybridní automobil dávno předtím, než se ekologie stala módním trendem, a jehož mozek stvořil srdce legendární Slovenské strely, zapadlo pod nánosy ideologického bahna. Co se to vlastně děje, když se geniální mysl střetne s mašinérií totalitního zla? A co se stane s odkazem člověka, kterého nejprve fyzicky zlikvidují fašisté a následně jej historicky a morálně vymažou komunisté? Příběh Josefa Sousedíka, vizionáře, továrníka, starosty a hrdiny protinacistického odboje, je příběhem o neuvěřitelné lidské nezlomnosti, o tragice génia a o ceně, kterou je člověk ochoten zaplatit za svobodu. Není to jen encyklopedický výčet dat a součástek. Je to hluboce lidské drama, které nás nutí ptát se, jací vlastně jsme a na koho jsme dovolili zapomenout.

Na konci devatenáctého století nebylo Valašsko krajem, který by rozdával blahobyt plnými hrstmi. Byla to drsná krajina, kde život voněl čerstvě naštípaným dřevem, ovčí vlnou a tvrdou, mozolnatou prací. Právě do tohoto prostředí se 18. prosince 1894 narodil ve Vsetíně Josef Sousedík. Jeho rodina neměla aristokratický rodokmen ani skrytá konta ve švýcarských bankách. Otec Antonín Sousedík byl chudý stolař, matka Veronika, rozená Goláňová, se starala o skromné živobytí. Chlapec vyrůstal v atmosféře, kde se každá koruna musela tvrdě odpracovat. Tento původ mu nevštípil pocit méněcennosti, ale naopak nezdolnou houževnatost. Brzy pochopil, že jeho cesta nepovede přes práci se dřevem. Fascinoval ho kov, stroje, přesnost a tajemná, tehdy ještě ne zcela zkrocená síla – elektřina. Vyučil se zámečníkem a montérem, čímž získal základní zručnost, na které později vystavěl své teoretické vizionářství. Byl to typický selfmademan, samouk, který po nocích hltal technické příručky a snažil se pochopit fyzikální zákony světa.

Jeho dospívání a první profesní krůčky však byly brutálně přerušeny. Evropa se propadla do šílenství první světové války. Mladý Josef Sousedík musel obléknout rakousko-uherskou uniformu a odejít na frontu. V zákopech, kde se mísil pach smrti, hnijícího bahna a karbolu, prožil peklo ruské i italské fronty. Byl dokonce raněn. Válka je zkouška, která z člověka sedře veškeré iluze. Sousedík se ale nenechal zlomit. I v těchto nelidských podmínkách využil svůj talent – podílel se na opravách vojenských telegrafů a spojovací techniky. Právě tam, v extrémním stresu a pod palbou, si osvojil schopnost improvizace a hluboké porozumění elektrickým obvodům. Když se impérium na podzim 1918 konečně zhroutilo, Sousedík nesložil ruce do klína. Jeho silné vlastenecké cítění, které ho později mělo stát život, se projevilo okamžitě. Na výzvu Sokola se v roce 1919 dobrovolně zúčastnil vojenské obrany Slovenska proti maďarské invazi. Teprve po návratu do Vsetína v polovině roku 1919, kdy složil tovaryšskou zkoušku, mohl konečně začít snít svůj vlastní sen.

Začátky podnikání Josefa Sousedíka by vydaly na filmovou komedii s hořkosladkým podtextem. Neměl k dispozici žádné dotace ani startovací kapitál. První opravárenskou dílnu si zřídil jednoduše tam, kde mohl – v malém domku svých rodičů. Osudový zlom přišel ve chvíli, kdy Sousedík sestrojil svůj první opravdu velký elektromotor. Byla to chlouba jeho umu, ale stará dřevěná podlaha rodičovského stavení měla na věc jiný názor. Pod obrovskou tíhou litiny a mědi se prkna s ohlušujícím praskotem propadla a těžký stroj zahučel rovnou do sklepa. Byla to sice drobná katastrofa, ale pro Sousedíka jasný signál: jeho vize už přerostly stěny rodného domu.

Musel najít větší prostory. Ty objevil na okraji Vsetína, v lokalitě Trávníky, kde stála bývalá pila patřící staviteli Rudolfu Londinovi. Sousedík si prostory pronajal (a později se dokonce v roce 1925 s Londinovou dcerou Zdenkou oženil) a začal budovat svůj podnik. V roce 1920 podal svůj historicky první patent a elektrotechnická továrna začala strmě růst. V polovině dvacátých let se Vsetín díky Sousedíkovi proměnil. Z továrny, která zpočátku působila jako větší dílna, se stal průmyslový kolos. Pracovalo zde přes dvě stě zaměstnanců. Zvuk soustruhů, syčení kompresorů a hluboké brumendo testovaných asynchronních motorů se staly novým tepem města. Sousedík zde nevyráběl jen obyčejné součástky. Jeho hlava neustále generovala nové nápady. Z továrny vyjížděly stejnosměrné stroje, střídavé synchronní generátory, ale i speciální trojfázové elektromotory s automatickou fázovou olejovou kotvou, které zaručovaly měkký rozběh těžkých průmyslových zařízení.

Jeho přístup k lidem byl přitom na hony vzdálený stereotypu bezcitného kapitalisty. Byl náročný, ale spravedlivý. Sám pocházel ze dna a věděl, co znamená tvrdá práce. Se svými dělníky jednal s respektem, což mu v regionu zajistilo obrovskou loajalitu a nepsaný titul „Edison z Moravy“ či „Valašský Edison“.

Úspěch podobného rozsahu nemohl v prvorepublikovém Československu uniknout pozornosti. Nedaleko od Vsetína, ve Zlíně, budoval své celosvětové impérium jiný velikán – Tomáš Baťa. Ten Sousedíkovy motory důvěrně znal, protože je sám odebíral pro obrovské tovární provozy svých obuvnických závodů. Baťa byl mistrem integrace. Chtěl mít pod kontrolou vše od výroby energie po distribuci bot. Viděl v Sousedíkovi obrovský potenciál a učinil mu nabídku, která by 99 % tehdejších podnikatelů srazila do kolen. Navrhl, že Sousedíkovu továrnu i s jejími patenty odkoupí, Sousedíka královsky zaplatí a celý podnik začlení do baťovského koncernu.

Zde se však naplno projevila Sousedíkova nátura. Ačkoliv by mu spojení s Baťou přineslo neomezený kapitál a bezstarostný život, hrdě odmítl. Odmítl i neméně lákavé nabídky na odchod do Velké Británie. Nechtěl být jen dobře placeným ředitelem v cizí struktuře. Jeho továrna na Trávníkách byla jeho dítětem, jeho laboratoří svobody. Chtěl tvořit na Valašsku a pro Valašsko. Hrdost však někdy narazí na tvrdou realitu globální ekonomiky. Na přelomu 20. a 30. let dorazila do Československa drtivá hospodářská krize. Sousedíkova továrna, jejíž produkce byla závislá na velkých investičních celcích a inovacích, dostala těžkou ránu. Firmy přestaly investovat do nových technologií a Sousedík náhle přišel o drtivou většinu zakázek. Dluhy rostly a nad továrnou se stahovala mračna bankrotu.

Tváří v tvář kolapsu svého životního díla a hrozbě propouštění stovek lidí musel Josef Sousedík polknout hořkou pilulku. V roce 1934 souhlasil se začleněním své těžce zkoušené „Elektrotechnické továrny J. Sousedík a. s.“ do obrovského a kapitálově silného strojírenského koncernu Ringhoffer-Tatra. Ztráta absolutní nezávislosti musela tohoto hrdého muže bolet. Avšak baron Ringhoffer, hlava koncernu, nebyl žádný dravý predátor bez respektu. Sousedíkovy geniality si nesmírně vážil. Pochopil, že zlomit Sousedíka by znamenalo ztratit jeho vize. Proto jej ponechal ve vsetínské továrně na pozici ředitele, a navíc z něj udělal klíčovou postavu vývojového střediska celé Tatry. Tento sňatek z rozumu nakonec přinesl ovoce, které mělo změnit dějiny dopravy.

Když dnes automobilky s pompézním marketingem představují hybridní a elektrické vozy jako spásu planety a absolutní novinku, historik se musí trpce usmát. Josef Sousedík testoval funkční hybridní automobil vlastní konstrukce v ulicích Vsetína již v roce 1927! Jeho technologická vize byla tak prozíravá, že z ní dodnes mrazí. Uvědomil si, že spalovací motor v běžném autě musí být zbytečně obrovský a neefektivní jen proto, aby zvládl prudkou akceleraci a jízdu do kopce. Přitom po většinu plynulé jízdy využívá jen zlomek svého výkonu. Vymyslel proto systém, který tento problém elegantně řešil.

Sousedíkův hybridní elektromobil stál na podvozku vozu Tatra. Pod kapotou se ukrýval malý, vysoce efektivní spalovací motor, který běžel v optimálních konstantních otáčkách. Tento motor přímo poháněl dynamo, které vyrábělo elektrický proud. Proud následně napájel unikátní elektromotory, které Sousedík zkonstruoval a zabudoval přímo do nábojů kol. Tím genialita nekončila. Sousedík již tehdy do systému integroval to, co dnes známe pod pojmem rekuperace. Při brzdění nebo jízdě z kopce elektromotory v kolech fungovaly jako generátory a vracely energii zpět do systému. Tento vůz Sousedík běžně používal ke každodenním cestám do práce a měl dokonce sbaleno na propagační cestu, při které chtěl dojet ze Vsetína přes Prahu až do Velké Británie, aby svůj vynález ukázal světu. Měl propracovanou i vizi budoucnosti infrastruktury – uvažoval o masivním zavedení elektromobilů, které by se nabíjely levným nočním proudem, čímž by se vyrovnávaly energetické špičky.

Proč tedy dnes nejezdíme všichni v autech značky Sousedík? Důvody byly pragmatické a finanční. Benzin byl ve dvacátých letech levný, chyběla síť elektrických nabíjecích stanic, a těžké olověné akumulátory limitovaly dojezd. Zájem o sériovou výrobu nebyl a nepříznivé vnější i finanční okolnosti tento geniální projekt zadušily v zárodku. Byla to prohra doby, nikoliv prohra Sousedíkovy vize. Později, v roce 1939, stihl ještě přestavět vůz Tatra 57 A na čistý akumulátorový elektromobil, ale válečné mraky již visely příliš nízko.

Zlatým hřebem Sousedíkovy kariéry, dílem, které z něj učinilo nesmrtelnou legendu, se stala výzva z roku 1936. Ministerstvo železnic zadalo koncernu Tatra Kopřivnice zdánlivě nemožný úkol. A to postavit vlak, který by drasticky zkrátil jízdní dobu mezi Prahou a Bratislavou, a stal se symbolem modernosti mladé Československé republiky. Na rýsovacích prknech pod vedením Hanse Ledwinky a inženýra Vladimíra Grégra vznikl motorový vůz řady M 290.0. Design vozu vyrážel dech. Samonosná svařovaná skříň, aerodynamický kapkovitý tvar trupu, který jako by byl ukován přímo z větru, višňově červený lak a zlatá střecha. Vůz dostal hrdé jméno „Slovenská strela“.

Ale dokonalá karoserie by byla k ničemu bez odpovídajícího srdce. Původní plán počítal s masivními dieselovými motory, ale testy ukázaly, že jsou pro lehkou aerodynamickou skříň příliš těžké, neuvěřitelně hlučné a generují nesnesitelné vibrace, které by cestující vytřásly ze sedadel. Zde vstoupil na scénu Josef Sousedík. Dostal šibeniční termín pouhých osm měsíců na to, aby vymyslel a dodal pohonné ústrojí, které by vyřešilo problém s plynulostí jízdy a vibracemi. Sousedík se obrátil k benzinovým motorům – do vozu byly instalovány dva zážehové šestiválce, každý o výkonu 165 koní. To ale samo o sobě nestačilo. Sousedík vytvořil naprosto unikátní, patentovaný systém elektromechanického přenosu výkonu.

Princip spočíval v geniální úvaze. Běžná mechanická převodovka u tak těžkého stroje (vůz vážil 36 tun) by způsobovala obrovské rázy a škubání při rozjezdu. Sousedík proto systém navrhl tak, že při rozjezdu a v nižších rychlostech do 80 km/h benzinové motory mechanicky nepoháněly kola, nýbrž točily obřím generátorem. Vyrobený proud tekl do elektromotorů na nápravách. Rozjezd tak byl nesmírně měkký, hladký a tichý. Jakmile se však vlak rozjel zhruba na rychlost 80 km/h, elektromotory ztrácely ve vysokých otáčkách efektivitu. V ten okamžik se otáčky benzinového motoru a generátoru synchronizovaly, elektromagnetická spojka obě části napevno uzamkla a výkon se od této chvíle přenášel na kola čistě mechanicky, bez jakýchkoliv ztrát při přeměně energie.

Výsledek? Dva vyrobené prototypy (M 290.001 a 002) dokázaly nabídnout 72 cestujícím neuvěřitelný komfort. Vlak vyvinul maximální rychlost 148 km/h a trasu z Prahy do Bratislavy s jedinou zastávkou v Brně zvládal za ohromujících 4 hodiny a 18 minut (průměrná cestovní rychlost 92 km/h). To jsou parametry, které i dnešním, supermoderním soupravám nastavují zrcadlo. Sousedík tímto konstruktérským kouskem potvrdil, že je technikem světového formátu.

I ti největší géniové jsou však jen lidé se svými slabostmi, touhami a sociálními vazbami. Josef Sousedík nežil ve vzduchoprázdnu. Úspěch v podnikání vnímal jako závazek vůči svému městu a kraji. Jeho angažovanost vyústila v roce 1927 ve zvolení starostou města Vsetína. Tuto zodpovědnou funkci vykonával ve dvou dlouhých obdobích (1927–1930 a 1931–1938). Pod jeho vedením Vsetín zažil nebývalý rozkvět. Sousedík se podílel na modernizaci infrastruktury a zanechal za sebou hmatatelné výsledky, jakým byla například výstavba nové budovy reálného gymnázia. Byl to muž činu, zapojený do mnoha spolků, jako byl vsetínský Sokol či Elektrotechnický svaz československý. O jeho ohromné společenské prestiži a autoritě svědčí událost z roku 1928, kdy do Vsetína zavítal tehdejší prezident a symbol demokracie, Tomáš Garrigue Masaryk.

V osobním životě našel Sousedík oporu ve své manželce Zdence (rozené Londinové), se kterou se oženil 3. února 1925 v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze. Rodina se usadila v prostorné, reprezentativní vile blízko továrny. Zdenka mu porodila čtyři děti. Prvorozený chlapec Josef bohužel v útlém věku tragicky zemřel. Bolest ze ztráty dítěte však rodinu stmelila a později se dočkali dcer Zdenky (později provdané Veselé), Danuše a nakonec, v roce 1943, syna Tomáše. Byla to šťastná, zajištěná a společensky vážená rodina. Zlatý věk první republiky se zdál být nekonečný.

A pak se svět zbláznil. Září 1938, Mnichovská dohoda. Arogance velmocí, zrada spojenců a hluboká národní frustrace. Sousedík, vychovaný v úctě k legionářům a Masarykovi, nesl tuto potupu nesmírně těžce. Němci si byli velmi dobře vědomi, jakou strategickou cenu má vsetínský podnik s jeho elektromotory a patenty. Sousedík se ale odmítl sklonit. Zůstal věrný svým zásadám. Když přišel 28. říjen 1939 (výročí vzniku republiky) vystoupil před svými dělníky v továrně s ohnivým, silně vlasteneckým projevem. Byla to provokace, kterou okupační moc nemohla ignorovat.

Gestapo si pro něj přijelo poprvé. Následovalo tvrdé vyšetřování. Jen díky masivní intervenci a vlivu barona Ringhoffera z Prahy byl nakonec Sousedík po několika týdnech propuštěn. Musel však zaplatit krutou daň. Dostal absolutní a definitivní zákaz vstupu do své vlastní továrny ve Vsetíně. Výroba v ní byla okamžitě přeorientována na produkci pro nacistický zbrojní a průmyslový aparát. Sousedíka odveleli do vývojového střediska Ringhoffer-Tatra do Prahy, aby ho měli pod dohledem a donutili ho pracovat pro říši.

Už krátce po okupaci se Sousedík zapojil do budování vojenské odbojové organizace Obrana národa na Vsetínsku. Snažil se o maximální sjednocení roztříštěného odporu. S obrovským diplomatickým umem dokázal spojit lidi napříč politickým spektrem – od řídícího učitele a kapitána v záloze Vladimíra Drápaly, přes sociální demokraty (Hrňa, Suldovský) až po komunisty (Donáth, Klícha). Cíl byl jasný: zapomenout na stranické knížky a připravit se na ozbrojené povstání. První tajné schůzky probíhaly ve vsetínských hospodách „U Sušilů“ či „V Americe“. Život v pražském exilu mu ale nevyhovoval. Sousedík potřeboval být zpět na Moravě, ve středu dění. Požádal proto vedení Ringhoffer-Tatra o přesun zpět na Vsetín s legendou, že bude moci v klidu domova vyvíjet nové technologie. K jeho obrovskému štěstí mu v únoru 1941 vyhověli.

Po návratu, i když nesměl do továrny, vybudoval kolem sebe od roku 1942 obrovskou, vlastní odbojovou zpravodajskou síť. Organizace sledovala pohyby nacistických vojsk, mapovala zbrojní sklady, pohyb konfidentů a připravovala logistiku pro paravýsadky. Sousedík dokonce inicioval intenzivní spolupráci s paraskupinou Clay a vysílal tajné zprávy za hranice. Bral to smrtelně vážně. Předpokládal, že osvobození může přijít z Východu, a proto se pod dohledem bankovního úředníka Karla Škrabánka začal tajně a pilně učit rusky. Když ho příbuzní varovali, že přivede rodinu na mizinu a vystavuje ji strašlivému nebezpečí, pronesl větu, která je dodnes mrazivá: „Jde o všechno, pokud to přežijeme, ty peníze znovu vydělám.“.

O Sousedíkově povaze vypovídá událost, která se vzpírá chápání a připomíná scénář z hollywoodského válečného filmu. Odboj se dozvěděl o obrovském tajném skladu německých zbraní a munice kdesi v severních Čechách. Potřebovali nutně znát jeho inventář. Sousedík, který díky svým obchodním kontaktům z předválečné doby hovořil naprosto bezchybnou, ostrou němčinou bez moravského přízvuku, se ujal úkolu. Oblékl si špičkově padnoucí, dokonale nažehlenou uniformu generála zbraní SS. S chladnou drzostí na kráčel přímo do nacistického muničního skladu. Předstíral přísnou, neohlášenou inspekci. Vylekaní němečtí velitelé a ostraha skladu mu poslušně srazili podpatky, zasalutovali a sami, bez nejmenšího stínu pochybnosti, provedli falešného generála celým skladem. Ukázali mu veškeré uložené zbraně a dokumentaci. Sousedík vše klidně vyslechl, prohlédl, kritickým okem zhodnotil a bez jediného škrábnutí ze skladu zase odjel. Když na místo dorazil skutečný velitel SS na kontrolu, nacistům došlo, že byli oklamáni. Pravého pachatele této nebetyčné drzosti však nikdy nevypátrali.

Zatímco probíhaly tyto operace, Sousedík věděl, že se smyčka utahuje. Potřeboval chránit to nejcennější – své životní dílo a lidi. Ve spolupráci s majitelem Juříčkova mlýna v nedalekém Leskovci a konfidentem Františkem Bednářem (který hrál dvojí hru a chtěl si vytvořit alibi pro případ prohry Německa) vybudovali tajný podzemní bunkr. Tento úkryt byl geniálně zamaskovaný. Vchod vedl přes zazděný chlév pro zvířata a malé větrací okénko kryly naskládané dřevěné desky. Sousedík stavbu financoval. Bunkr nesloužil jen jako lazaret pro zraněné partyzány a tiskárna ilegálních letáků. Stalo se z něj trezorové zázemí. Do tohoto vlhkého podzemí snesl Sousedík v těžkém koženém kufru veškeré plány, nákresy a podrobnou dokumentaci ke svým nepublikovaným patentům. Chtěl mít jistotu, že jeho revoluční nápady v oblasti elektřiny nikdy, za žádných okolností, nepadnou do rukou nacistického válečného stroje a nebudou zneužity k zabíjení.

Čím širší síť utkáte, tím větší je pravděpodobnost, že narazíte na štíra. Odbojová skupina rostla, zahrnovala obrovské množství lidí, a to s sebou neslo fatální riziko. František Bednář (známý pod přezdívkou Malý Franta), který stál u zrodu bunkru, začal zmatkovat. Ve své vlastní zpravodajské hře narazil na Františka Šmída (alias Velkého Frantu), elitního a mimořádně nebezpečného moravského agenta gestapa. Ten Bednáře prokoukl, nenechal se oklamat a celou síť, včetně Bednáře samotného a Sousedíka, udal. Rovnice nacistů byla děsivě jednoduchá: „Kde je bunkr, tam jsou zbraně, kde jsou zbraně, tam jsou partyzáni“. Dne 15. prosince 1944, uprostřed mrazivé zimy a pouhé tři dny před svými padesátými narozeninami, gestapo udeřilo. Josef Sousedík byl zatčen.

Zavřete oči a zkuste si vybavit tu hrůzu. Byla válka. Konec se sice blížil, ale bestialita gestapa o to víc stoupala. Sousedíka odvlekli do budovy okresního úřadu ve Vsetíně, kde si gestapo zřídilo své vyšetřovny. Začal brutální výslech. Josef Sousedík v té chvíli věděl všechno. Znal strukturu organizace Clay. Znal polohu para výsadků. Znal jména desítek ne-li stovek odbojářů. A věděl o bunkru v Juříčkově mlýně. Lidské tělo má své meze. Gestapo mělo metody, jak tyto meze prolomit – drcení kostí, bičování, trhání nehtů. Sousedík si musel bleskově uvědomit, že pokud začne mluvit, podepíše rozsudek smrti stovkám nevinných lidí a partyzánů. Rozhodnutí, které učinil v těch chladných, potemnělých zdech, vyžadovalo nadlidskou odvahu.

Rozhodl se vyprovokovat svou vlastní smrt. Uprostřed výslechu na gestapu se vrhl po svých mučitelích a pokusil se o naprosto zoufalý, neproveditelný útěk. Reakce dozorců byla okamžitá a smrtící. Třeskl výstřel. „Edison z Moravy“, muž, který svou myslí dokázal překonat fyzikální zákony, klesl v kaluži krve na chladnou dlažbu vsetínské vyšetřovny. Byl mrtev. Ale jeho mlčení zachránilo desítky, možná stovky životů. Jeho smrt vyvolala v řadách gestapa paniku. Byli si vědomi, jakou obrovskou autoritu Sousedík na Valašsku měl. Mrtvý mučedník by mohl rozpoutat okamžité ozbrojené povstání. A tak začali mlžit. Zatáhli oponu ze lží. Tělo bylo tajně odvezeno neznámo kam a agenti začali po Vsetínsku záměrně šířit fámy, že Sousedík jim prchnul a nyní žije kdesi v zahraničí v emigraci.

Rodina se nikdy nedozvěděla pravdu o tom, kde skončily jeho ostatky. Variant bylo několik. Fámy hovořily o tom, že byl tajně zpopelněn v ostravském krematoriu pod falešným jménem Josef Telička. Jiná svědectví zmiňovala převoz do Terezína a vysypání uren do řeky Ohře. Nejvíce pravděpodobná a zároveň nejdrásavější se však jeví výpověď svědka, který z okna svého bytu viděl, jak na dvoře brněnského gestapa vězni na jaře 1945 vykopali jámu, do které dozorci hromadně vysypali popel z obrovského množství uren. Hrob génia tak neexistuje, zbyl jen vítr a prach. Na Valašském Slavíně v Rožnově mu mohli zřídit pouze symbolický pomník.

Květen 1945. Mír, jásot, šeříky. Válka skončila. Vdova Zdenka Sousedíková, ač zasažena strašlivou bolestí, mohla alespoň na chvíli cítit hrdost. Dcerám Zdence (později provdané Veselé), Danuši a malinkému batoleti Tomášovi, kterému byl při smrti otce teprve rok, mohla vyprávět o hrdinovi. Její manžel byl v roce 1946 in memoriam oceněn prezidentem Edvardem Benešem Československým válečným křížem. Na chodbě vsetínského okresního úřadu, kde vydechl naposledy, mu v prosinci 1946 slavnostně odhalili bronzovou pamětní desku s reliéfním portrétem od frenštátského sochaře Karla Vašuta a udělili mu čestné občanství města. Zdálo se, že spravedlnost, byť pozdní, zvítězila. Omyl. Temnota měla brzy obléknout rudý kabát. Únor 1948 znamenal pro památku Josefa Sousedíka druhou, neméně brutální smrt, a to v zapomnění.

Proč? Protože z marxistického pohledu byl Josef Sousedík, ač odbojář, v první řadě nenáviděný „továrník“, „kapitalista“ a „vykořisťovatel“. Skutečnost, že si vše vydřel sám, že své lidi skvěle platil a že rozdal své bohatství za svobodu státu, do primitivní třídní šablony KSČ absolutně nezapadala. Komunisté nepotřebovali národního hrdinu s podnikatelskou minulostí. Kdyby nebyli tak dogmatičtí, mohl být Sousedík ikonou na úrovni Julia Fučíka, ale on zkrátka nebyl a nikdy by nebyl komunistou. Továrna na Trávníkách i zbytek ringhofferovského majetku byly zkonfiskovány v roce 1945 a na budovu přibyla komunistická zkratka MEZ Vsetín (Moravské elektrotechnické závody). Sousedíkovo jméno muselo zmizet z fasád, z prospektů, ze vzpomínek. Obrovské množství Sousedíkových zahraničních patentů bylo třeba platit mezinárodní licenční poplatky. Komunistické úřady to odmítly. Tím veškeré patenty definitivně propadly. Republika tak přišla o astronomické finanční příjmy a cizí státy a nadnárodní korporace okamžitě, zdarma a s chutí tyto technologie převzaly. Odkaz byl rozkraden.

Útok na mrtvého však nekončil. Na začátku 50. let někomu na vsetínském úřadě začala vadit i ta nenápadná bronzová deska připomínající smrt hrdiny. Nechtěli ji strhnout veřejně. A tak se uchýlili k absurdnímu, trapnému kroku – před odhalenou desku kdosi „nenápadně“ postavil obrovskou dřevěnou skříň. O pár let později, pod příkrovem noci, desku strhli úplně a odnesli do skladu. (Krátce ji obnovili v euforickém roce 1968, aby ji pak normalizační aparát opět odstranil; k definitivnímu navrácení došlo až po pádu totality v roce 1989).

Pohled do archivu, zkoumání desítek starých novinových článků a vybledlých černobílých fotografií – to vše by mohlo svádět k pocitu beznaděje. Nacistická ideologie Josefa Sousedíka zabila, zničila jeho nákresy a rozmetala jeho rodinu. Komunistická mašinérie ukradla jeho továrnu, nechala propadnout jeho patenty, ponížila jeho vdovu a pošlapala sny jeho dětí. Je tak snadné uvěřit, že zlo má nakonec vždycky poslední slovo.

A nakonec ten nejkrásnější, nejhmatatelnější symbol. V Kopřivnici byla s obrovskými náklady a pietou nedávno zrestaurována Slovenská strela. Po letech chátrání se znovu nalakovala na višňově červeno, opravila se zlatá střecha. A uvnitř trupu se pod rukama restaurátorů znovu k životu probral ten geniální, složitý organismus Sousedíkova elektromechanického přenosu. Když dnes tato legenda z roku 1936 zahouká, motor tichounce nabere dech a vlak se ohromující jemností a elegancí rozjede po kolejích, není to jen technický test. Je to tlukot srdce muže, jehož vize nedokázal zastavit ani výstřel v cele smrti, ani čtyři desetiletí zrůdného zapomnění.

Valašský Edison Josef Sousedík nežije v našich představách. On žije v jiskrách, které v noční tmě přeskakují z trolejí na pantografy, žije v hybridních motorech, které brázdí naše dálnice, a žije v tichém mlčení těch, kteří vědí, že pravda se nakonec – jakkoli pozdě a těžce – vždycky prosadí.

Použité zdroje: