Svatby očima fotografa: sekera, rvačka, zapomenutá nevěsta i smazaná karta

Určitě to znáte: svatba sama o sobě vždycky přináší spoustu příběhů — a některé z nich mohou být opravdu dost peprné. Svatby fotím už od roku 2011, a když jsem začínal, znal jsem je jen občas od přátel. Jenže jako host svatební den vnímáte úplně jinak: užíváte si atmosféru, bavíte se a sledujete dění spíš z pohodlného odstupu. Z pohledu svatebního fotografa je to ale docela jiný svět. Člověk je neustále ve střehu, aby mu neunikl žádný důležitý okamžik, žádný pohled, gesto ani detail. Právě díky tomu si začne všímat situací, které ostatním často snadno proklouznou mezi prsty. A protože jsem včera fotil další svatbu, potkal jsem tam kameramana a během práce jsme si začali vyprávět různé svatební historky. Tehdy mě napadlo, že bych mohl některé z těchto příběhů sepsat — a zároveň se podívat i na pár peprných zážitků svých kolegů, svatebních fotografů.

Před několika lety jsem fotil svatbu v prostorách loveckého zámečku Kristin Hrádek, která navíc probíhala netradičně ve středu. Celý den se nesl v krásně poklidné atmosféře — až do chvíle, kdy došlo na párové focení. Svatební pár na první pohled působil spíš nesměle, jako dvojice, která dá přednost romantice, objetí a jemnějším záběrům. Jenže jak se říká, zdání někdy klame. Když jsme fotili u lavičky a lampy a já se zeptal, jak bychom mohli snímky udělat trochu peprnější, z nevěsty najednou vypadla kouzelná věta: „Chce to sekeru.“ V tu chvíli jsem už asi tušil, kam to celé povede, ale rozhodně ne, jak daleko. Nakonec se mi podařilo odchytit správce budovy s prosbou, jestli by nám nepůjčil sekerku. Souhlasil — prý jasná věc.

Nedaleko budovy byly kůlny a dřevníky, u kterých stál špalek se dřívím. Nevěsta se ženichem se pustili do štípání dřeva a vzniklo u toho několik zcela netradičních snímků. Až nakonec nevěsta prohlásila větu: „Manželi, dej hlavu na špalek, chci si udělat snímek.“ Ano, čtete dobře. Pro mě už to bylo možná trochu za hranou, ale nakonec to vypadalo… no, řekněme zajímavě. Sem by se nejspíš hodil nejdřív přemýšlivý smajlík a hned za něj ten vysmátý. Možná si říkáte, že pro fotku dobrý — jenže nevěsta se sekerkou pak vběhla do budovy za hostinou se slovy: „Mám super snímek, jak štípu dřevo a sekám hlavu.“ Po chvíli přiběhl ženich a jen dodal: „No a to je ta nesmělá žena.“ Trochu bizár, ale pořád v rámci dobré nálady. I když…

Tento příběh napříč komunitou na Redditu a TikToku najdeme v různých verzích a jeho pojetí jsem upravil do podoby jednoho příběhu. Svatební fotografka dorazila na místo a zjistila, že matka ženicha přišla v šatech, které nebyly jen „slonovinové“ nebo „krémové“ – byly to doslova plnohodnotné bílé svatební šaty s vlečkou. Nevěsta byla pochopitelně na dně, ale zachovala dekorum, aby neudělala scénu.

Když ale po svatbě došlo na úpravy, nevěsta měla na fotografku jednu velmi specifickou a tajnou prosbu. Zaplatila jí extra peníze za to, aby na všech odevzdaných fotkách změnila barvu šatů tchyně. Fotografka se činila – na finálních snímcích měla tchyně šaty vytažené do toxicky zelené a v některých případech do nažloutlé barvy ranní moči. Tchyně se pak prý rozčilovala, že na fotkách vypadá hrozně, ale nikdo jí nemohl nic dokázat.

Tenhle příběh se stal asi před deseti lety, kdy jsem ještě v zimě fotil jednu menší svatbu na zámku v Děčíně. Šlo o komorní svatbu jednoho páru, který měl opravdu jen pár nejbližších hostů. Manželský pár byl, jak se říká, lehce při těle, ale to by samo o sobě samozřejmě vůbec nevadilo. Celý průběh malé svatby proběhl v naprostém pořádku a zhruba do čtrnácti dnů ode mě novomanželé dostali hotové snímky. I samotné předání proběhlo tak, jak mělo, a podle jejich reakcí byli s fotografiemi spokojení. Jenže přibližně tři měsíce po svatbě mi napsala nevěsta s tím, že má na mě velkou prosbu. Chtěla vědět, jestli bych jí nemohl zhruba na dvou stovkách fotografií udělat jednu „nepatrnou“ úpravu. V tu chvíli jsem čekal spíš něco opravdu decentního.

Nevěsta měla podle mého odhadu zhruba devadesát až sto kilogramů a její prosba spočívala v tom, jestli bych si nakonec nemohl trochu „pohrát“ s její váhou. Představovala si, že by na fotografiích chtěla mít tak padesát až šedesát kilogramů, působit celkově štíhleji, lehčeji a pokud by to šlo, ubrat i pár let. Dnes by podobnou práci některé nástroje s umělou inteligencí výrazně urychlily, i tak by ale u dvou set fotografií šlo o rozsáhlou retuš. Nevěstě jsem nakonec řekl, že nemožné to úplně není, ale že úprava dvou set fotografií zabere opravdu hodně času. Ona sama uznala, že to chápe, ale zároveň dodala, že by to chtěla mít hotové do čtrnácti dnů — prý když na tom budu pracovat každý den, určitě to stihnu. Musel jsem ji proto upozornit, že takto intenzivní práce není reálná, protože zároveň pracuji i pro jiné klienty, ale že do dvou měsíců by se to zvládnout dalo.

Moje pomyslná smrt nastala až ve chvíli, kdy došlo na cenu. Klientka měla za to, že se nejprve pokusí moje fotografie vyreklamovat, protože jsem ji prý nafotil moc „tlustou“ a „starou“. To samozřejmě není možné akceptovat, protože jako fotograf podobné věci v reálném životě opravdu neovlivním. Nakonec tedy přišla s tím, že by úpravy zaplatila, ale představuje si cenu maximálně pět tisíc korun. V tu chvíli jsem jí musel vysvětlit, že dvě stě fotografií za pět tisíc korun opravdu upravit nejde. I když jsem se jí snažil nabídnout co nejlepší cenu, pořád mi vycházelo minimálně dvacet tisíc korun. Jakmile jsem jí tuto částku oznámil, skončil jsem v blokaci. A jen pro zajímavost: klientka se nakonec po třech letech rozvedla, protože manžel byl údajně „rozbitý“.

Jeden z nejznámějších internetových příběhů o nepovedené svatební zakázce se objevil na Redditu v roce 2021. Nešlo o profesionálního svatebního fotografa. Autor příspěvku uvedl, že pracuje jako střihač psů a fotografování psů má jako součást své práce či záliby. Byl na nohou 10 hodin v kuse v obrovském vedru bez přestávky. Když konečně přišel čas na svatební hostinu, fotograf si chtěl na 20 minut sednout, napít se a sníst své jídlo.

Ženich (jeho "kamarád") k němu ale přišel a nařídil mu, že během jídla hostů musí dál fotit, jinak nedostane zaplaceno a může jít domů. Fotograf, který v tu chvíli už neměl ani kapku vody, se na něj podíval, zeptal se: „Takže buď budu fotit dál bez pauzy na vodu, nebo mám odejít bez peněz?“ Ženich řekl, že ano. Fotograf přímo před ním vzal svůj fotoaparát, kompletně zformátoval SD kartu se všemi dosavadními fotkami ze svatby, sbalil si výbavu a beze slova odjel domů.

Tento příběh jsem našel na internetu, ale popravdě něco podobného se stalo i mě, akorát já jsem tu kartu nesmazal a svatbu jsem dofotil. Dodnes nemám zaplaceno a dodnes mám hotové fotografie a klient dělá mrtvého brouka.

Tenhle příběh navazuje právě na novomanžele, kteří dodnes nemají fotografie. A podle toho, co jsem zažil na jejich svatbě, si myslím, že dnes už nejspíš ani nejsou manželé — i když kdo ví, třeba jsou. Svatba byla naplánovaná na zámečku v Trmicích. Jednalo se o romskou svatbu. Obřad na zámku byl krásný a musím říct, že se mi líbilo, jak romská komunita umí dodržovat tradice a jak celkově přistupuje ke svatbě jako takové. Focení proběhlo také v areálu zámku, kam ženich předtím přijel limuzínou, takže jsme se rovnou pustili do snímků — protože kdy se vám zase naskytne taková možnost. Všechno probíhalo v naprostém pořádku a pohodě a nic nenasvědčovalo tomu, že by se večer mohl zvrtnout úplně jinak, než jak to na začátku vypadalo.

Proběhlo klasické přivítání, hostina, zábava, první novomanželský tanec plný emocí a slz, krájení dortu a pak přišla volná zábava doplněná o různé svatební hry. Na první pohled to působilo jako poměrně běžná svatba. Jenže jak už fotím nějaký pátek, mám pocit, že snad na každé třetí svatbě se vždycky najde něco, co má své velké „ale“. V jednu chvíli ke mně přišla jedna z družiček nevěsty a řekla mi, že za chvíli bude mít ženich jedno velké překvapení — travesti show.

Na pódium tak nastoupily krásné ženy (i když ve skutečnosti to byli muži) a musím uznat, že hledat v nich mužské rysy byl opravdu oříšek. Rozjela se úplně jiná show a nálada v sále se viditelně změnila. Jenže právě tady nastal problém. Ženich už byl v té době dost pod parou, a když si šel zatančit s jedním z účinkujících, začalo to být čím dál odvážnější. Začal se s ním líbat, dotýkat se ho, a dokonce došlo i na lehké svlékání. Tuhle část jsem nefotil. Byl jsem zrovna u baru pro pití a bavil se tam s jednou slečnou, když jsem najednou uslyšel obrovský řev a kolem nás proletěla židle. Podotýkám, že když jsem se otočil, létalo po místnosti víc židlí a strhla se pořádná rvačka. Něco z toho mám nafocené, ale nakonec jsem stejně utekl i se slečnou ven. Dodnes si pamatuji, jak jsem vyběhl z restaurace, potkal na chodbě kamaráda a on se mě ptal, co se děje. Jen jsem mu ukázal směrem dovnitř, že se tam strhla rvačka.

Když jsem se po chvíli otočil, všiml jsem si, jak se nevěsta hlava nehlava pere se ženichem a křičí na něj, že se s ním rozvede. Ostatní se už podle všeho prali spíš jen tak z hecu — společně s účinkujícími z travesti show, kteří postupně utíkali z restaurace. Pravda ale je, že jsem na této svatbě zůstal až do chvíle, kdy přijela Policie ČR. A tím svatba definitivně skončila.

Při focení ranních příprav nevěsty a ženicha se fotografové často snaží zachytit umělecké detaily – odrazy ve vodě, v oknech nebo v zrcadlech. Jeden britský svatební fotograf fotil na hotelu momentky, kdy se ženich bavil s družbami a družičkami na chodbě.

Při samotném focení si ničeho nevšiml, prostě „cvakal“ reportáž. Až o týden později, když seděl u monitoru a dělal selekci a color grading, si fotku přiblížil. V pozadí snímku bylo velké zrcadlo, ve kterém bylo jasně vidět, jak se ženich v rohu chodby vášnivě líbá s jednou z družiček (která byla shodou okolností nejlepší kamarádkou nevěsty). Fotograf stál před obrovským etickým dilematem – odevzdat fotku, nebo ji smazat? Nakonec fotku zařadil do soukromé galerie, kterou poslal pouze nevěstě s varováním, že obsahuje citlivý materiál. Svatba byla do půl roku anulována.

Nevím, jak to bylo na vaší svatbě, ale zrovna včera jsem řešil jednu takovou pro mě vlastně maličkost. Zároveň ale chápu, že někteří fotografové to mají prostě těžké. Slunce ještě úplně nezapadlo, venku bylo to krásné měkké světlo a já u portrétních fotografií využíval hru se světlem. V tu chvíli mě vyrušila svatební agentka s tím, že by chtěli udělat tanec s prskavkami ještě za světla, aby se mi to dobře fotilo. Když jsem se jí zeptal, jestli by přece jen nebylo lepší fotit to až potmě, odpověděla mi, že fotografové, kteří u nich běžně fotí svatby, dělají tanec s prskavkami za světla. Večer se jim to prý špatně fotí, protože na louce, kde se tanec odehrává, je hluboká tma a fotoaparát jim tam jednoduše nezaostří.

Moje odpověď byla jednoduchá: počkám si na tmu, protože právě takové záběry fotím nejraději potmě. Sice na mě koukala trochu nejistě, jako bych zbytečně riskoval, ale nakonec mě nechala být a odešla. Počkal jsem, až slunce úplně zapadne za obzor a bude opravdu tma jako v… no prostě tma. Všichni hosté i novomanželé už stáli na louce, hosté měli zapálené prskavky a já si focení vyloženě užíval. Upřímně ani přesně nevím, v čem by měl být tak velký problém. Pokud fotograf řeší ostření, může jednoduše někoho požádat, aby světlo prskavky namířil blíž k novomanželům — samozřejmě ne tak, aby jim ublížil. Jde jen o to najít kontrastní hranu, na kterou se dá zaostřit. Víc k tomu vlastně není potřeba. Podotýkám, že ze stativu to jde opravdu snadno, ale ten s sebou moc často nenosím. Níže proto přidávám malý praktický tip, jak na to — třeba se někomu bude hodit.

Tohle je mrazivý příběh z USA, který ukazuje neuvěřitelnou drzost. Na honosné svatbě se objevil elegantní muž se zrcadlovkou na krku. Hosté i novomanželé si mysleli, že je to asistent hlavního fotografa nebo druhý kameraman. Hlavní fotograf zase předpokládal, že je to zkrátka nadšený strýček, který si rád fotí. Muž suverénně korzoval prostorem, jedl na rautu, „fotil“ dění a usmíval se na lidi. Když zábava vrcholila, nenápadně sebral krabici se svatebními dary plnou obálek s penězi a zmizel. Když se druhý den procházely fotky od pravého fotografa ve snaze zloděje najít, měl na všech snímcích chytře foťák přímo před obličejem.

Jeden z nejlépe doložených bizarních svatebních příběhů se odehrál v roce 2013 v kostele Holy Cross v anglickém Sherstonu. Cvičená sova pálená jménem Darcy měla během obřadu přeletět kostelem s replikami snubních prstenů a přistát na rukavici sokolníka. Místo toho zamířila do krovu, kde se pohodlně usadila a usnula. Po marném lákání pokračoval obřad se skutečnými prsteny, které měl ženich u sebe. Darcy se podařilo dostat dolů až zhruba po hodině.

Byl jsem fotit nedaleko zámečku Orlík, kde jsme byli s novomanželi i hosty ubytovaní vjednom penzionu v Kožlí. Od zámku je to asi dva kilometry, takže žádná velká dálka. Přijel jsem na penzion, kde jsem se seznámil s velkou částí svatebčanů i s celým personálem. V ten den jsem byl na svatbě od rána až do večera, takže bylo jasné, že s hosty strávím opravdu hodně času a postupně se s nimi i příjemně sblížím. Lidé ze svatby byli většinou rodina a blízcí přátelé. Budoucí novomanželé mi vyprávěli svůj příběh — jak se seznámili na internetu, co mají za sebou a jak se jejich životy postupně propojily. Jenže jak víme, na každé svatbě bývá tým ženicha a tým nevěsty. Tady nevěsta svůj tým prakticky neměla, což samo o sobě trochu napovídalo, že tahle svatba bude v něčem jiná.

Nevěsta mě požádala, jestli bych ji mohl nafotit u líčení a oblékání šatů, což samozřejmě k mé práci patří. U nevěsty byla kadeřnice a vizážistka a všechno proběhlo v pořádku, ale… Obě nakonec odešly a v pokoji jsem zůstal už jen já a nevěsta. Čekal jsem, že přijde někdo z rodiny nebo alespoň kamarádka, jenže se nestalo nic. Nakonec přede mnou stála nevěsta jen ve spodním prádle a s naprostým klidem se mě zeptala: „Pomůžeš mi do šatů?“ Tak jsem jí pomohl a zároveň jsem celý ten netradiční moment i nafotil. Pomohl jsem jí obléct šaty, nasadil podvazek, pomohl obout boty a zavázat je. Po celou dobu téhle nezvyklé situace jsme si povídali a atmosféra byla překvapivě uvolněná. Pak jsem se nevěsty zeptal, kdo ji povede k oltáři. Odpověděla mi, že tatínek, ale že venku už určitě musí čekat auto.

Vyšli jsme oba ven a na parkovišti, kde měla stát připravená auta na odvoz na svatbu, nebyl vůbec nikdo. Stálo tam jen moje auto — jinak nikde ani noha. Po pár minutách zazvonil telefon. Nevěsta ho zvedla a na druhé straně slyšela hlas svého budoucího manžela: „Jsme už na zámku a kde jsi ty? Táta na tebe čeká, tak jestli sis jen odskočila, už jsme trochu netrpěliví.“ Nevěsta dostala záchvat smíchu a odpověděla: „Jsem před hotelem i s fotografem. Máme přijet autem, nebo pro mě někoho pošleš?“ Na druhé straně bylo slyšet překvapení i smích ženicha. A právě ve chvíli, kdy spolu telefonovali, přijelo k penzionu auto se strýcem, který svůj návrat vysvětlil tím, že si vzal špatné boty. Nakonec nás tedy vzal s sebou. Ale ta představa, že čekáte u oltáře a nevěsta nepřichází jen proto, že jste ji zapomněli v hotelu, je opravdu docela úsměvná.

Mohl bych tu brát svatbu po svatbě a vyprávět ještě několik dalších příběhů. Pokud by byl zájem, mohl bych zapátrat v paměti, dohledat další historky na internetu nebo vytáhnout i to, co mi vyprávějí kolegové. Svatby totiž nejsou jen o tom, aby všechno fungovalo přesně na čas. To znám i ze své vlastní svatby — a i tam by se dalo vyprávět. Ve skutečnosti jde hlavně o to si celý den pořádně užít. A když se něco nečekaného stane, často z toho nakonec vznikne příjemná vzpomínka, ke které se člověk po letech rád vrací. Za dobu, co fotím, mám za sebou sice „jen“ něco kolem tří setsvateb, ale k tomu také spoustuzážitků z ateliéru, kde jsem nafotil už přes pět set rodin. A mohl bych pokračovat příběhy z reportáží, z práce v redakci časopisu Koktejl, z časopisu Rybářství nebo z dalších míst, kde jsem se během let pohyboval. A to jsme se ještě vůbec nedostali k expedicím.

Tím, že píšu také příběhy z historie, musím si být vždy jistý, že je dokážu správně doložit. Někdy je to složité, protože archivní materiály bývají rozdělené do dvou nebo více vrstev a každý archiv pracuje s trochu jinými daty. Podobné je to ale i u svatebních příběhů. Každý z nás je vidí trochu jinak, každý si zapamatuje jiný detail a každý si z nich odnese vlastní pohled. Věřím proto, že tyhle příběhy doplněné o tipy k focení mají něco do sebe a že vám kromě pobavení třeba i něco předaly. Děkuji vám, že moje články čtete a že vám mohou přinášet to, co právě potřebujete — ať už fakta, klid na duši, inspiraci, nebo jen obyčejný úsměv. Pokud se vám moje tvorba líbí, můžete mě podpořit, případně se mnou i spolupracovat. A jaký je váš nejsilnější nebo nejbizarnější svatební příběh?