Veleslavínský zámek, oázu klidu, na kterou stát tak trochu zapomněl

Kousek odsud je nádraží, přestupní uzel metra, prostě chaos. Ale pak stačí udělat pár kroků stranou, zahnout do Veleslavínské ulice a najednou narazíte na starou, omšelou ohradní zeď. Projdete bránou a ten městský hluk jako by někdo vypnul vypínačem. Do nosu vás praští vůně vlhké hlíny, starého dřeva a historie. Ocitnete se v jiném světě.

Tohle je Veleslavínský zámek a jeho přilehlý park. Místo, o kterém spousta Pražanů vlastně ani neví, že existuje, protože bylo desítky let ukryté před zraky veřejnosti za zamčenými vraty. Dneska tu sedím na lavičce, dívám se na oprýskanou barokní fasádu a říkám si, že tohle místo v sobě ukrývá víc příběhů, víc tragédií i víc naděje než leckterý slavný palác v centru města. A protože mi to nedá, musím se s vámi o tyhle příběhy podělit – jako bychom tu spolu zrovna seděli u piva a já vám vyprávěl, proč si sem na víkend prostě musíte udělat výlet.

Než se vůbec dostaneme k lidem, kteří tu žili a trpěli, musíme se podívat na samotný zámek. Oči mi kloužou po jednopatrové barokní budově s charakteristickou mansardovou střechou. Fasáda už sice něco pamatuje a zub času se na ní podepsal, ale ty elegantní, měkké linie se nezapřou. Původně tu stával starý vrchnostenský dvůr, který byl po staletí středobodem místní vsi patřící Břevnovskému klášteru. Už v 16. století tu mimochodem vlastnil usedlost otec slavného renesančního nakladatele Daniela Adama z Veleslavína.

Ale ta skutečná proměna přišla až v první polovině 18. století, zhruba mezi lety 1730 a 1750. Tehdejší majitelka panství, šlechtična E. M. Oestérenová, se rozhodla, že si tu nechá postavit letní sídlo. A nepozvala si na to nikoho menšího než pravděpodobně samotného Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Pokud vám to jméno něco říká, tak ano, je to ten samý architektonický génius radikálního baroka, který stojí za ohromujícím chrámem sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí nebo za vřídelním kostelem sv. Máří Magdalény v Karlových Varech. Dientzenhofer tady údajně pracoval na plánech, které byly původně určeny pro císařovnu Amálii Brunšvickou. A ta noblesa z té stavby pořád vyzařuje.

V 18. století se tu dokonce během obléhání Prahy usídlil pruský král Fridrich II.. Místo pak v průběhu staletí měnilo majitele, na konci 19. století se zbouraly staré hospodářské budovy a v roce 1912 byl zámek rozšířen o krátká novobarokní křídla, čímž dostal svůj dnešní půdorys.

Když dnes koukám na ty zdi, vidím nejen barokní eleganci, ale i jizvy z roku 1986, kdy areál prošel poslední velkou, ale z dnešního pohledu dost nešťastnou rekonstrukcí. Tyhle stavební zásahy jsou dnes zastaralé a jsou jedním z důvodů, proč je zámek v současnosti tak těžké udat na trhu – ale o tom až za chvíli.

Na začátku 20. století se Veleslavínský zámek proměnil v něco úplně jiného. Stal se útočištěm. V roce 1908 ho koupili dva bratranci, výborní lékaři MUDr. Leo Kosák a MUDr. Oskar Fischer, a založili zde soukromý Léčebný ústav pro choroby nervové a duševní. Z obyčejného šlechtického sídla se tak stalo špičkové sanatorium, které brzy začalo přitahovat elitu z celé tehdejší společnosti. Ale to, co mě na téhle historii fascinuje úplně nejvíc, je právě příběh Oskara Fischera.

Představte si tu nespravedlnost dějin. Oskar Fischer, rodák ze Slaného, vystudoval medicínu v Praze a ve Štrasburku a stal se z něj brilantní neuropatolog a psychiatr. Pracoval na pražské psychiatrické klinice a mikroskopicky zkoumal mozky starých lidí trpících demencí. V roce 1907 publikoval naprosto přelomovou vědeckou studii. Na základě pitvy a zkoumání celkem 16 případů stařecké demence v ní jako vůbec první detailně popsal a ilustroval takzvané neuritické plaky v mozku. Pojmenoval tento stav jako „presbyofrenní demence“.

V tom samém roce o něco podobného zavadil v Mnichově i doktor Alois Alzheimer. Jenže Alzheimer to popsal pouze na jednom jedinémpřípadu pacientky Auguste Deterové. Fischerova práce byla prokazatelně rozsáhlejší, zevrubnější a objektivně významnější. Dokonce i sám Alzheimer Fischerovy práce znal a citoval je. Dlouhé roky se v lékařských kruzích běžně mluvilo o „Fischerových placích“ a „Fischerově presbyofrenii“.

Tak proč se dnes bojíme „Alzheimera“ a ne "Fischera"? Odpověď leží v akademické politice. Alzheimerovým šéfem v Mnichově byl mocný a vlivný Emil Kraepelin, který prostě ve své slavné učebnici pojmenoval novou nemoc po svém podřízeném. Ačkoliv se název „Fischerova presbyofrenie“ udržel v některých německých učebnicích až do 50. let 20. století, postupně tenhle geniální pražský lékař zapadl do absolutního zapomnění.

Když tu teď procházím pod starými stromy, úplně vidím doktora Fischera, jak tu v obleku spěchá po cestičkách k pacientům. Patřil k nejvyhledávanějším psychiatrům v Praze a sanatorium pod jeho a Kosákovým vedením neskutečně vzkvétalo. Až do momentu, kdy všechno zničila válka.

Atmosféra tohohle místa je nasáklá osudy lidí, kteří tu hledali úlevu od svých démonů. A nebyli to ledajací lidé. Když sem vkročíte, musíte vědět, že po těchto stejných pískových cestách se procházela Charlotta Garrigue Masaryková. Manželka našeho prvního prezidenta to neměla lehké. Zůstala v Praze s dětmi během první světové války, zatímco její muž bojoval v exilu za vznik republiky. Ten obrovský tlak, policejní dohled a strach si vybraly krutou daň na její psychice. Začala trpět těžkými depresemi a v roce 1918 musela být hospitalizována právě tady ve Veleslavíně. Je to až mrazivé pomyšlení – na krátký čas tu dokonce byla úředně zbavena svéprávnosti. Když se Tomáš Garrigue Masaryk vrátil po válce triumfálně do Prahy, jeho první kroky v den inaugurace vedly rovnou sem, do sanatoria, kde ho vítali ředitelé Kosák a Fischer. Charlotta tu trávila spoustu času až do své smrti v roce 1923 a Masaryk sem za ní pravidelně jezdil. Měl tu dokonce zřízenou i svou vlastní provizorní kancelář.

A nebyla zdaleka jediná. Svůj boj s vnitřními démony tu sváděla i slavná novinářka, spisovatelka a odbojářka Milena Jesenská. Ta úžasná, nespoutaná žena, kterou si mnozí spojují hlavně jako adresátku dopisů Franze Kafky. Jesenská po porodu dcery Jany (pozdější známé spisovatelky Jany Krejcarové) začala trpět bolestivým revmatismem a postupně si vypěstovala těžkou závislost na morfiu. Ve Veleslavíně se z této závislosti léčila, a nakonec se jí podařilo nad drogou v roce 1938 zvítězit.

Na zdejší klinice se léčil i architekt světového formátu Adolf Loos. Autor slavné pražské Müllerovy vily, muž, který razil teorii, že ornament je zločin. V těch strohých, ale luxusních interiérech veleslavínských pavilonů možná nacházel inspiraci nebo klid pro svou roztěkanou mysl.

Pak ale přišla tma v podobě nacistické okupace. Příběhy lidí spojených s Veleslavínem z této doby jsou ztělesněním té nejhorší tragédie 20. století.

Němečtí okupanti sanatorium kvůli židovskému původu majitelů okamžitě zkonfiskovali. Doktor Leo Kosák byl odeslán do terezínského ghetta a v říjnu 1944 nastoupil do transportu směr Osvětim, odkud už se nikdy nevrátil. Brilantní vědec Oskar Fischer byl uvězněn gestapem ve strašlivé Malé pevnosti v Terezíně, kde zemřel 28. února 1942 ve věku 65 let (oficiálně na infarkt po surovém bití). Milena Jesenská, která za války statečně pomáhala židovským uprchlíkům a zapojila se do protinacistického odboje, byla v roce 1939 zatčena, vězněna na Pankráci a v Drážďanech, až nakonec v roce 1944 zemřela na selhání ledvin v koncentračním táboře Ravensbrück.

Když tohle všechno víte, už se na ty oprýskané zdi sanatorních pavilonů nikdy nepodíváte stejně. Je to památník lidského génia, ale i nezměrné bolesti. Teprve v prosinci roku 2021 se podařilo u vstupní brány zámku odhalit pamětní desku, která doktorům Kosákovi a Fischerovi vzdává hold. Člověku to nedá, aby si u ní na chvíli v tichosti nepostál.

Po válce a po únoru 1948 komunisté areál pochopitelně znárodnili. Lékařská tradice tu ale naštěstí zůstala – usídlila se tu pneumologická klinika (léčebna plicních chorob). Ta tu fungovala až do doby po revoluci, kdy se nakonec přesunula do nedalekého Motola. Později si tu prostory pronajímala soukromá kanadská klinika, ale v roce 2018 i ta odešla. Od té doby to šlo s areálem z kopce.

Ale pojďme se projít do parku, protože ten je kapitolou sám pro sebe. Zahrada se rozkládá na úctyhodných třech hektarech v severní a severovýchodní části areálu. Když minete hlavní zahradní fasádu zámku, narazíte na pozůstatky staré brány. Dnes už z ní zbyl jen stylizovaný kovový oblouk, který podpírají dva kamenné pilíře. A na nich? Sošky takzvaných puttiů – malých dětí, které něžně objímají kůzlata. Je to takový bizarní, lehce dekadentní barokní detail uprostřed moderní Prahy 6.

Krajinářský park tu vznikl koncem 19. století úpravou původní barokní zahrady. Až půjdete podél hlavní osy, zvedněte hlavu. Stojí tu on – absolutní král Veleslavína. Zhruba 150 let starý, pětadvacet metrů vysoký dub letní. Tenhle mohykán má kmen o obvodu tři a půl metru a korunu širokou neuvěřitelných 25 metrů. V roce 2021 se s obrovskou podporou veřejnosti stal vítězem ankety Strom roku Prahy 6. A to přitom v té době lidé ten strom mohli obdivovat jen z dálky přes zamčený plot! Radnice mu sice chtěla dát čestnou plaketu, ale k čemu to je, když k němu nikdo nesměl? Dneska už si pod něj naštěstí stoupnout můžete, poslechnout si ptáky, kteří v jeho obrovské koruně hnízdí, a dotknout se drsné, zvrásněné kůry. Staré stromy jako tenhle vyžadují speciální péči, arboristé provádějí jen citlivé zdravotní řezy a kontrolují bezpečnostní vazby, aby strom zbytečně nestresovali. Dřevo dubu letního je tvrdé a nesmírně trvanlivé – přesně jako snaha místních lidí tenhle areál zachránit.

Park v sobě skrývá i další tajemství. Kousek dál narazíte na suché koryto a prohlubeň. Kdysi to bývalo romantické jezírko a rozsáhlá vodní nádrž napájená z prameniště Dejvického potoka. Voda, která tu kdysi zurčela, dodávala místu neuvěřitelný klid. Ale to není všechno. Kontrastem k téhle přírodní idyle je něco mnohem temnějšího. Když se projdete po jihovýchodní straně parku pod travnatým paloukem, chodíte vlastně po střeše utajeného vojenského krytu. Za studené války tu byl vybudován takzvaný spojovací uzel „Studánka“. Tenhle podzemní radiový a telekomunikační bunkr je dnes bohužel dost zdevastovaný vandaly a popsaný sprejery (občas se tu po tajnu hraje airsoft), ale pořád je to mrazivá připomínka paranoie nedávné minulosti. Z barokní nádhery přes špičkovou medicínu rovnou do betonového krytu – tenhle park je prostě učebnice dějepisu pod širým nebem.

Když se budete procházet směrem ke starým nemocničním pavilonům na severní straně, možná si v trávě nebo křoví všimnete něčeho divného. Vypadá to jako houba, ale je to šedé, tvrdé a má to podivný tvar. Jsou to betonové houby a je to naprostá pecka. V roce 2021, kdy byl areál ještě hermeticky uzavřený a chátral, vymyslela výtvarnice Veronika Zapletalová v rámci uměleckého festivalu m3 / Terapie města geniální uměleckou intervenci. Sesbírala lokální odpadky – prázdné PET lahve, obaly od jídla, papírové talíře, plastová umyvadla, staré lustry, dokonce i píchlé fotbalové míče. Udělala z nich formy a do nich odlila beton. Vytvořila tak zhruba 130 betonových soch připomínajících houby a ty pak rozmístila nejen do okolí zavřeného zámku, ale po celém starém Veleslavíně a Vokovicích.

Mělo to hluboký smysl. Tyhle houby fungovaly jako „vykukující konce skrytého kulturního podhoubí“. Měly upozornit na to, že uvnitř za zdí umírá nádherný organismus (zámek a park), který se zoufale snaží prorůst ven k lidem. Odkazovaly na podzemní prameny, na paměť krajiny. Lidé si jich všímali, kradli je, vraceli je, přesouvali je. Veronika Zapletalová s místními dokonce na jaře 2021 zorganizovala performativní komunitní akci, kdy společně začali čistit to zarostlé a vyschlé zámecké jezírko. Přinesli staré historické fotky, pustili z reproduktorů zvuk tekoucí vody a ukázali tak, jak by to tu mohlo zase vypadat. Byla to taková tichá vzpoura proti tomu, jak stát nechával tuhle nádheru hnít.

A tím se dostáváme k tomu největšímu paradoxu celého Veleslavína. K tomu, co se s ním děje teď a proč je to vlastně obrovský průšvih i zázrak zároveň.

Když se v roce 2015 majetek přesunul z Ministerstva práce a sociálních věcí pod křídla Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM), začalo to skřípat. Na podzim 2018 se stát rozhodl, že pro něj zámek nemá využití a nabídne ho k prodeji do soukromých rukou. A to bez jakýchkoliv podmínek zachování veřejného zájmu! To by v praxi znamenalo, že by areál koupil nějaký developer, obehnal ho ještě vyšším plotem a uprostřed rušné Prahy 6 by si postavil luxusní uzavřený resort. Zelené plíce Veleslavína by byly navždy pryč.

Naštěstí se tehdy zvedla obrovská vlna odporu. Místní obyvatelé založili spolek Hradní potok, začali burcovat politiky, sepisovat petice a upozorňovat na to, že čtvrť akutně potřebuje klidný veřejný prostor, protože všude kolem je jen doprava a zástavba. Zafungovalo to. Ministr kultury na poslední chvíli v listopadu 2018 stáhl souhlas s prodejem a dražba se zrušila. Bylo to první malé vítězství.

Jenže stát dál nevěděl, co s tím. Nabízel areál k pronájmu – naposledy v roce 2019 chtěl nájemné skoro čtvrt milionu korun měsíčně, ale nikdo se nepřihlásil. Městská část Praha 6 a Magistrát hl. m. Prahy o areál měly velký zájem. Zvažovaly různé projekty: od základní umělecké školy přes výukové středisko až po centrum paliativní péče, které navrhoval přímo pravnuk doktora Kosáka, pan David Kosák. Problém? Úřední šiml. Stát nechtěl Praze areál převést bezúplatně a jednání o majetkové směně budov mezi státem a městem v roce 2024 definitivně krachla.

A tak ÚZSVM spustil sérii elektronických aukcí. A to je fakt komedie, která nemá konce. První kolo začínalo na astronomické částce 580 milionů korun. Hádejte co? Nikdo se nepřihlásil. A tak se dražilo znovu a znovu. Cena padala a padala. Sedmá aukce: 299 milionů – nic. Devátá aukce: 249 milionů – nic. Desátá aukce naplánovaná na 18. a 19. prosince 2025: 210 milionů korun s povinnou kaucí 15 milionů. I když se v těch posledních kolech občas nějaký zájemce přihlásil a zaplatil kauci, nikdo nakonec neudělal ani ten základní první příhoz. Aukce zase skončila bez vítěze.

Proč to nikdo nechce ani za „pouhých“ 210 milionů? Protože ta cena je vlastně past. Ten, kdo by to koupil, by musel do naprosto zchátralého a památkově chráněného areálu (s technologiemi zamrzlými v roce 1986) nasypat další stovky milionů korun na rekonstrukci. Starosta Prahy 6, Jakub Stárek, to říká přesně: „Neúspěch již tolika aukcí jen potvrzuje, že cena požadovaná státem je nereálná.“. Magistrát považuje za adekvátní tržní hodnotu zhruba třetinu současné vyvolávací ceny. Dokud stát nepochopí, že hodnota tohohle místa není v tabulkových účetních číslech, ale v jeho společenském a kulturním potenciálu, bude se tenhle aukční kolotoč točit dál do nekonečna.

Možná to zní jako smutný příběh o chátrající památce, ale opak je pravdou. Zámek Veleslavín momentálně zažívá něco úžasného. Právě teď, na jaře 2026! Protože se státu nedaří areál prodat, prodloužil naštěstí smlouvu o bezplatné výpůjčce Městské části Praha 6 až do 30. dubna 2026. A radnice ve spolupráci s místními nadšenci a spolkem Hradní potok udělala obrovský kus práce. Od konce června 2024 totiž ty brány konečně otevřeli pro veřejnost! Vyčistili zanedbaný park, zajistili ostrahu a z opuštěného mrtvého bodu se stalo kulturní srdce celé čtvrti.

Je tu neustále živo. Pořádají se tu komentované prohlídky běžně nepřístupných částí (a to dokonce zdarma), výstavy studentů umění i známých výtvarníků (jako byl třeba Plenér laboratoře Veleslavín nebo projekt z UMPRUM věnovaný Mileně Jesenské Nad naše síly). V lednu tu měli Tři krále pro rodiny s dětmi, teď v březnu se chystá neskutečně znějící akce Kino Utajeno – imerzní večer s tajemnou filmovou projekcí a performancí v útrobách zámku. Za pár dní (12. března 2026) tu vystoupí sbor Gabriel s koncertem, nedávno tu probíhaly debaty o Japonsku. A na podzimní „Strašidelný zámek“ dorazila tisícovka lidí z celé Prahy.

Park je nyní přístupný každý den od 8 do 20 hodin (v zimním období do 18 hodin). Můžete sem prostě jen tak přijít. Sednout si na lavičku, číst si knihu a nechat na sebe působit toho geniálního ducha místa (genius loci). Praha 6 je stoprocentně připravena areál převzít a postupně opravit, jakmile se to na vládní úrovni konečně rozlouskne.

Můj tip? Nečekejte, až se to celé „vyřeší“. Nečekejte na to, až to tu bude dokonale zrekonstruované s naleštěnými expozicemi a turnikety na vstupenky. Přijďte sem teď. Ten pocit, kdy se procházíte kolem trochu oprýskaných zídek barokního klenotu, pod nohama vám šustí listí staletého dubu a v hlavě vám znějí ozvěny kroků vizionářského architekta Loose, zlomené paní prezidentové Masarykové a odvážného doktora Fischera, kterého semlel nacismus… to je něco, co se nedá popsat. To se musí zažít.

Veleslavínský zámek není jen tip na nedělní procházku. Je to důkaz, že když se spojí místní lidi, dokážou zachránit kus historie před zabetonováním. A už jen kvůli tomu to stojí za to vidět na vlastní oči. Dejte si tu kávu a nadechněte se zhluboka. Tohle místo žije. A díky bohu za to.

Použitých zdrojů na sestavení článků bylo hodně, nejvíce jsem čerpal z oficiálního webu zamekveleslavi.cz, praha6.cz, nasregion.cz, kultura.cz, kudyznudy.cz, wikipedia.org, umrpum.cz, a různých dalších zdrojů a knih. Také jsem k dohledání historických faktů a ověřování využil umělou inteligenci.