Z Terezína až do NASA: Životní jízda a pád epidemiologa Karla Rašky

Zrezivělé mříže terezínské Malé pevnosti studí do dlaní. Vzduch je zde na jaře roku 1945 neuvěřitelně těžký, prosycený pachem potu, nepraného šatstva, hniloby a štiplavého lyzolu. Bzukot hmyzu se mísí s tichým sténáním umírajících. V tomto infernu, kde se hroutí veškeré iluze o lidskosti, stojí muž, který se právě chystá zachránit třicet tisíc životů. Není to voják se zbraní v ruce, ale lékař ozbrojený mikroskopem a neústupnou logikou.

Nalijme si čistého vína. Dějiny jsou často brutálně nespravedlivé. Pamatujeme si jména vojevůdců, kteří posílali miliony lidí na smrt, ale jména těch, kteří stamiliony životů zachránili, necháváme zapadat prachem. Profesor MUDr. Karel Raška, DrSc. (1909–1987), je učebnicovým příkladem tohoto historického paradoxu. Architekt celosvětového vymýcení pravých neštovic, poradce americké NASA a zakladatel moderní epidemiologie, který byl ve své vlastní vlasti donucen k tichému odchodu do izolace, zatímco jeho metodiky chránily planetu. Co se to vlastně děje s národem, který své největší génie vyžene od laboratorních stolů jen kvůli ješitnosti jednoho průměrného funkcionáře? Tento report předkládá hlubokou rekonstrukci života člověka, jehož genialita spočívala v tom, že nepřestal vidět jednotlivce ani tehdy, když počítal mrtvé v milionech.

Karel Raška se narodil 17. listopadu 1909 v jihočeském Strašíně. Medicínu měl zakódovanou hluboko v rodinné DNA. Jeho prarodiče z matčiny strany se seznámili na lékařské fakultě ve švýcarském Curychu a babička, poháněná panslavistickým idealismem, dokonce působila jako lékařka v srbské armádě, kde padla do zajetí. Tato rodinná ochota obětovat vlastní pohodlí pro vyšší princip formovala Raškův charakter od prvních dnů.

Po absolvování Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v roce 1933 jeho kariéra strmě stoupala. Už ve třiceti letech vedl oddělení epidemiologie a mikrobiologie Státního zdravotního ústavu. Když se na podzim roku 1938 do okleštěného Československa začaly valit desetitisíce zoufalých uprchlíků ze zabraných Sudet, byl to Raška a jeho tým mladých lékařů, kdo dostal na starost zdravotní dozor nad více než 160 000 lidmi. Hrozící humanitární a infekční katastrofu tehdy dokázali odvrátit s brilantní chladnokrevností.

Během nacistické okupace se Raškova laboratoř proměnila v tiché centrum odboje. Raška odmítl emigrovat a namísto toho udělal z mikrobiologie nástroj k záchraně životů. Lidský osud se tehdy lámal na papírových potvrzeních. Raška tajně přimíchával choroboplodné zárodky do vzorků stolice osob určených do transportů, aby jim mohl vystavit certifikát o nebezpečné infekční chorobě – což je prokazatelně uchránilo před deportací. Pomocí krevních testů také falšoval potvrzení o otcovství u židovských dětí, čímž je zachránil před plynovými komorami. I v této izolaci si udržoval světový přehled; přes zakázaný poslech zahraničního rozhlasu zachytil informace o objevu Rh faktoru, který začal okamžitě tajně studovat.

Píše se květen 1945 a válka končí, ale pro Terezín začíná ta nejděsivější kapitola. Evakuační pochody smrti zavlekly do přelidněného ghetta a Malé pevnosti mikroskopického zabijáka – bakterii Rickettsia prowazekii, původce skvrnitého tyfu. Vězni umírali ve strašlivých horečkách, pokryti vyrážkou, v podmínkách, které se vzpíraly lidskému chápání. Velitel SS Heinrich Jöckel se jakýmkoliv snahám o hygienu cynicky vysmíval.

Dne 2. května 1945 dorazil do Terezína Karel Raška, pověřený Českou národní radou. Stanul v čele České pomocné akce, do které se zapojily desítky obětavých zdravotníků. Nasadili vlastní životy. Osobní tragédie, které se tam odehrály, připomínají, že i v těch nejvypjatějších chvílích jsou lékaři jen lidé z masa a kostí. Například dr. Gabriel Diamant, který dnem i nocí pomáhal v karanténních sekcích, aby se těsně před osvobozením sám nakazil a na skvrnitý tyfus zemřel jako tichý, bezejmenný hrdina svého povolání.

Raška zavedl drakonická opatření: absolutní izolaci, plošné odvšivení a dezinfekci. Pracovalo se do naprostého vyčerpání. Výsledek? Během pouhých pěti měsíců byla epidemie zcela zlomena. Zachránilo se na 30 000 životů, a především se zabránilo tomu, aby se nákaza rozšířila do zdevastované poválečné Evropy.

Poválečné Československo se potřebovalo nadechnout a Karel Raška byl u toho. Své válečné studium Rh faktoru přetavil v první úspěšnou exsanguinační transfuzi (kompletní výměnu krve) u novorozence s hemolytickým onemocněním na evropském kontinentu. V roce 1952 byl jmenován ředitelem Ústavu epidemiologie a mikrobiologie. Zásadní zlom přišel v padesátých a šedesátých letech. Raška ukázal, jak má vypadat epidemiologie v terénu. Když v roce 1951 na Rožňavsku vypukla epidemie, považovaná za břišní tyfus, Raška prokázal, že jde o klíšťovou encefalitidu šířenou zcela nečekanou cestou – konzumací infikovaného kozího mléka. Ve spolupráci s Albertem Sabinem pak v Československu zorganizoval očkování proti dětské obrně tak precizně, že se ČSR v roce 1960 stala vůbec první zemí na světě, která tuto nemoc zcela eradikovala.

Raškův největší přínos medicíně však nespočíval v jedné konkrétní léčbě, ale ve změně samotného myšlení. Spolu s Alexandrem Langmuirem z USA rozvinul koncept epidemiologické bdělosti (surveillance). Nemoc už nebyla jen číslem v úmrtním listě. Raška prosadil komplexní sledování – od ekologie patogenu, přes chování přenašečů až po okamžitý zásah v ohnisku. V roce 1968 přijala Světová zdravotnická organizace tento Raškův koncept jako základní globální metodiku veřejného zdraví. Pro představu ať víme, co to, co jsme zažívali během nedávné pandemie covidu-19 pod pojmem „chytrá karanténa“, je pouze technologicky vylepšená aplikace původní Raškovy surveillance.

Světová odborná veřejnost nemohla Raškovy úspěchy přehlédnout. V roce 1963 mu generální ředitel WHO nabídl bez výběrového řízení post ředitele divize infekčních nemocí v Ženevě. Čekal tam na něj nejtěžší soupeř. Pravé neštovice (Variola major). Nemoc, která jen ve 20. století zahubila stovky milionů lidí a ty, kteří přežili, zanechala slepé či strašlivě znetvořené. V té době neštovice zabíjely 2 miliony lidí ročně. Plošné očkování selhávalo. Raška proto vymyslel strategii založenou na své milované surveillance. Nebudeme očkovat všechny. Najdeme nakaženého, okamžitě ho izolujeme a bleskově naočkujeme všechny v jeho okolí. Vytvoříme imunologický prstenec (ring vaccination), přes který virus neprojde.

Jenže dobrý nápad potřebuje peníze a politickou vůli. A tady se Karel Raška projevil jako mistr diplomacie. Na vrcholu studené války dokázal spojit Spojené státy a Sovětský svaz pro společnou věc. Přesvědčil amerického prezidenta Johnsona, který na kampaň uvolnil 65 milionů dolarů. Do čela exekutivního týmu prosadil amerického lékaře Donalda Hendersona. Byl to mistrovský tah. Henderson později na Raškovu adresu uvedl, že bez jeho administrativních a politických bojů by program nikdy nemohl uspět. Poslední přirozený případ pravých neštovic byl zaznamenán v roce 1977 v Somálsku. V roce 1980 prohlásila WHO nemoc za definitivně vymýcenou. Jde o největší úspěch v historii medicíny.

Rok 1969 přinesl další fenomenální moment. Raška byl pozván agenturou NASA do Lunar Receiving Laboratory v Houstonu. Před přistáním mise Apollo 11 panovaly obavy, zda astronauti nepřinesou z Měsíce neznámé kosmické patogeny. Český vědec, vnímaný jako největší kapacita na kontrolu infekcí, radil Američanům, jak nastavit přísná karanténní opatření pro posádku vracející se z vesmíru. Ten kontrast snad ani nemůže být krutější. Na jedné straně oceňovaný v USA, naslouchají mu v OSN a NASA, a na straně druhé ho doma čeká naprosté ponížení. Po svém návratu do normalizačního Československa v roce 1970 mu byl ihned na hranicích zabaven cestovní pas. V den návratu dostal výpověď z funkce ředitele svého domovského ústavu. V roce 1972 byl z ústavu vyhozen definitivně, byla mu nařízena penze, a dokonce dostal přísný zákaz vstupu do budovy, kterou sám léta budoval.

Proč? Jak mohla země odvrhnout svého hrdinu? Nebyla to jen běžná ideologická čistka; byl to akt primitivní osobní msty. Hlavním strůjcem Raškova pádu byl tehdejší ministr zdravotnictví doc. MUDr. Jaroslav Prokopec. Tento muž choval k Raškovi celoživotní zášť. Karel Raška starší totiž před lety při oponování Prokopcovy kandidátské práce veřejně a s neúprosnou akademickou přesností odhalil, že jde o plagiát a vědecký podvod – Prokopec vydával nálezy na mrtvých tkáních za zázračné léčebné výsledky u živých pacientů. Uražená ješitnost průměrného úředníka tak po roce 1968 srazila na kolena muže, který zachraňoval svět. Zatímco Raškův systém chránil statisíce afrických dětí, on sám byl sledován Státní bezpečností, nesměl publikovat a přežíval jen díky několika statečným kolegům (např. prof. Emilu Hadačovi a veterinářům), kteří ho potají brali do svých okrajových výzkumů.

Zahraniční vědecká komunita se však s umlčením svého hrdiny nesmířila. Pánové Henderson a Langmuir vyvinuli tlak, aby Raška dostal uznání, které si zaslouží. V roce 1984 mu prestižní Královská lékařská společnost v Londýně udělila Medaili Edwarda Jennera (Edward Jenner Medal), jedno z nejvyšších světových ocenění v epidemiologii. Byla to satisfakce, i když trpká.

Karel Raška zemřel 21. listopadu 1987 v Praze, uprostřed vynucené izolace. Až třicet let po jeho smrti se začala drolit zeď českého zapomnění. V roce 2020 mu byla in memoriam udělena Čestná cena Neuron za celoživotní přínos vědě. Následně, v roce 2021, prezident republiky udělil Karlu Raškovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

Jeho osud ukazuje neuvěřitelnou zranitelnost i těch největších géniů. I ten nejschopnější vědec, který dokáže porazit nejstrašnější nemoci přírody, může být sražen na kolena malostí a závistí svých vlastních krajanů. Přesto Raškův odkaz přežil. Vždy, když svět v panice čelí nové pandemii a spouští systém epidemiologické bdělosti, aplikuje odkaz tvrdohlavého chlapce ze Šumavy, který zachránil svět a kterému to jeho vlastní vlast nikdy tak docela neodpustila.