Zapomenutý příběh doktora, který léčil elitu, ale sám skončil v pekle

Zrezivělé mříže studí do dlaní. Když člověk dnes stojí před hlavní branou zámku Veleslavín v Praze 6, těžko se brání pocitu, že se dívá na otevřenou ránu v paměti města. Oprýskaná žlutá omítka se loupe v obrovských kusech a odhaluje staré cihly, podzimní vítr se prohání třemi hektary neudržovaného lesoparku a prázdná okna kdysi honosného barokního sídla na vás civí jako prázdné oční důlky. Nepíšu o historii zámku ani státní správě, ale hledám ducha MUDr. Lea Kosáka, jehož jméno je dnes zapomenuto. Muž, který zde vytvořil útočiště pro elitu, nakonec zemřel tragicky v plynové komoře. Tento příběh ukazuje, jak blízko je lidské poznání ke krutosti, a sleduje lékaře, jenž navracel lidem rozum v době všeobecného chaosu.

Abychom pochopili, jak se z Lea Kosáka stal lékař, s  tak obrovskou mírou pochopení pro lidskou křehkost, musíme se vrátit na samý začátek. Narodil se 12. prosince 1874 do rodiny, která měla silné kořeny i společenské vazby. Jeho matka, Emilie Košeráková, měla sestru Jenny. A teta Jenny udělala něco, co pro mladého Lea (jak mu v rodině všichni říkali) navždy změnilo svět – provdala se za Alexandera Brandeise. Představte si tehdejší statek v Suchdole u Prahy, který patřil Emauzskému klášteru a který Brandeisovi měli v pronájmu. Nebylo to jen obyčejné zemědělské stavení páchnoucí hnojem a slámou. Byl to pulzující, hlučný a neuvěřitelně živý kulturní salon konce 19. století. Alexander Brandeis byl totiž nejen hospodář, ale především mecenáš a důvěrný přítel tehdejší umělecké avantgardy.

Když sem Leo jako chlapec přijížděl trávit druhé poloviny letních prázdnin se svými bratranci a sestřenicemi (Helou, Irmou, Olgou a Viktorem), ocital se v naprosto fascinujícím světě. Vzduch tu voněl terpentýnem, dýmkovým tabákem a čerstvě upečeným masem. Dveře se tu doslova netrhly. U velkého stolu sedávali sochař Josef Václav Myslbek, malíři Václav Brožík, František Ženíšek, Hanuš Schwaiger nebo Jakub Schikaneder. Legendární Mikoláš Aleš tu dokonce pobýval několik měsíců v kuse, zatímco Karel Svoboda tu s přestávkami žil celé roky. Do toho se mísily hlasy literátů jako byli Julius Zeyer nebo Jaroslav Vrchlický.

Zatímco my dnes tyto lidi známe jako strnulé sochy a jména z učebnic literatury, mladý Leo je viděl jako hádavé, vášnivé, často zlomené nebo euforické lidské bytosti. Viděl jejich zranitelnost. A viděl i odvrácenou tvář tohoto bohémského života. Teta Jenny tenhle neustálý chaos z duše nenáviděla. Když se zničehonic zjevila delegace umělců z Prahy, musela narychlo shánět jídlo. A tak se často stalo, že vzácní hosté dostali na stůl šťavnaté řízky, zatímco na děti – včetně malého Lea – zbyla jen narychlo uvařená krupicová kaše. Děti z toho byly přirozeně mrzuté, ale Alexandru Brandeisovi to nevadilo, hlavně že umělcům chutnalo.

Právě tyto detaily jsou podle mě klíčové. Kosák tu na vlastní kůži zažíval kontrast mezi vysokým uměním a přízemní každodenností. Zde, uprostřed intelektuálních debat a dětské křivdy nad talířem krupicové kaše, se v něm formovala schopnost naslouchat a chápat lidi v celém jejich spektru. Naučil se, že i ten největší génius je jen člověk se svými slabostmi. Tahle lekce se mu později v jeho psychiatrické a neurologické praxi nesmírně hodila.

Kosák vystudoval medicínu a získal titul MUDr. Svět se přehoupl do 20. století a věda dělala mílové kroky. Tehdy se cesty Lea Kosáka osudově spojily s jeho bratrancem, profesorem MUDr. Oskarem Fischerem. Fischer, narozený v roce 1876 ve Slaném, byl trochu z jiného těsta. Zatímco Kosák byl podle všeho vynikající praktik s obrovskou dávkou empatie, Fischer byl brilantní, analytický akademik a docent na německé části pražské psychiatrické kliniky.

Ti dva se skvěle doplňovali. Fischer se nořil do mikroskopů a pitev (málokdo dnes ví, že ve stejné době jako jistý Alois Alzheimer v Mnichově zkoumal senilní demenci a v roce 1907 publikoval zásadní práci o drúzovitých zbytněních neurofibril v mozku, přičemž měl k dispozici dokonce více klinických studií než samotný Alzheimer). Fischerův objev byl bohužel kvůli rostoucímu dobovému antisemitismu a akademické řevnivosti zapomenut a nemoc nese jméno jen po Alzheimerovi.

Ale zpět ke Kosákovi. Profesor Fischer neměl na univerzitě jisté trvalé místo, a tak se oba bratranci rozhodli pro odvážný krok. Kolem roku 1908 (nebo 1910, prameny se v drobných detailech rozcházejí) zakoupili zchátralý zámecký areál ve Veleslavíně. V té době to byla v podstatě vesnice za Prahou. Byla to ruina s obrovským potenciálem. V roce 1912 nechali starý Dientzenhoferův zámek rozšířit o krátká novobarokní křídla a vdechli mu úplně nový život.

Založili zde soukromé sanatorium pro nervové a plicní choroby. Koncept to byl na svou dobu neuvěřitelně moderní. Žádné temné blázince, žádné mříže a studené cely, jak bylo v 19. století běžné. Veleslavín nabízel světlo, obrovský tříhektarový park s prastarými stromy, klid, diskrétnost a tu nejlepší možnou péči, jakou tehdejší evropská medicína dokázala nabídnout. Fischer sem dodával špičkové vědecké know-how a Leo Kosák se staral o to, aby sanatorium mělo duši.

Když dnes procházím kolem té brány, snažím se představit si to ticho, které tu muselo panovat. Veleslavínské sanatorium pod vedením Kosáka a Fischera se velmi rychle stalo pojmem. Stalo se bezpečným přístavem pro lidi, na které doléhala tíha jejich vlastního génia nebo neúprosného tlaku doby.

Doktor Leo Kosák zde léčil pacienty, jejichž jména dodnes vyvolávají úctu. Jednou z nejvýznamnějších pacientek byla samotná Charlotta Garrigue Masaryková, manželka prvního československého prezidenta. Představte si tu obrovskou odpovědnost. Charlotta léta trpěla těžkými depresemi, které pramenily z neustálého politického napětí, první světové války a perzekuce, jíž byla její rodina vystavena, zatímco byl její muž v exilu. Pro doktora Kosáka to nebyla „jen“ prominentní pacientka; byla to zlomená žena, která potřebovala naprostou ochranu před dotěrným světem. A Kosák jí ji poskytl. Zámek si rodina Masarykových natolik oblíbila a důvěřovala místním lékařům, že když se T. G. Masaryk v roce 1918 slavnostně vrátil do vlasti, jeho první kroky vedly přímo sem na Veleslavín za nemocnou manželkou. Dokonce si zde na nějaký čas zřídil i svou prezidentskou kancelář.

Dalším stínem, který bloudil chodbami sanatoria, byla Milena Jesenská. Brilantní novinářka, překladatelka, múza Franze Kafky, ale také žena bojující s obrovskými vnitřními běsy a závislostmi. Její rozervaná duše vyžadovala specifický přístup. Doktor Kosák a jeho tým museli balancovat na tenké hranici mezi lékařskou autoritou a pochopením pro její intelektuální bouře.

A nesmíme zapomenout ani na světoznámého architekta Adolfa Loose. Muže, který definoval moderní architekturu, ale jehož mysl postupně rozkládala progresivní paralýza (často spojovaná s tehdy neléčitelnou syfilidou). Loos, zvyklý na diktování pravidel prostoru, tu musel přijmout roli pacienta podřízeného pravidlům doktorů.

MUDr. Leo Kosák se stal důvěrníkem této elity. Nesoudil. Léčil. Kombinoval ticho veleslavínského parku s tehdejšími terapeutickými postupy. Sanatorium fungovalo jako perfektně seřízený hodinový strojek. Byla to zlatá éra československé psychiatrie a péče o duševní zdraví. Ale jak už to v našich dějinách bývá, každá zlatá éra má svůj brutální konec.

Atmosféra se změnila na jaře roku 1939. Vůni lip a čerstvě posečené trávy ve veleslavínském parku nahradil pach strachu. S příchodem nacistické okupace a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava se rasové zákony staly krutou realitou. Pro Lea Kosáka a Oskara Fischera, lékaře s židovskými kořeny, to znamenalo absolutní konec. Profesor Fischer byl okamžitě propuštěn z univerzity a oba bratranci ztratili právo vykonávat praxi, kterou tak milovali. Ale nacistická mašinérie se nespokojila jen s tím, že jim vzala práci. Šlo jim o majetek.

Oskar Fischer se pokusil zachránit alespoň něco. Ještě v roce 1939 rychle přepsal svou polovinu zámečku na svou manželku Franzisku. Franziska, původně zdravotní sestra z Pardubic, nebyla židovka, a tak Fischer doufal, že sanatorium ochrání pro svá dvojčata, Lotte a Heinze. Byla to zoufalá snaha oklamat systém, který oklamat nešel. Gestapo a okupační úřady byly neoblomné. Kosák i Fischer byli pod obrovským nátlakem donuceni podepsat krajně nevýhodnou, de facto vynucenou kupní smlouvu. Celý zámecký areál s lukrativním sanatoriem propadl ve prospěch zrůdné instituce zvané Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu).

Zastavme se u toho na moment. Člověku se z toho doslova zvedá žaludek. Tenhle fond sloužil k jedinému účelu: shromažďoval ukradený židovský majetek a z těchto peněz pak nacisté financovali organizaci a logistiku deportací Židů do vyhlazovacích táborů. Leo Kosák si tak svou celoživotní prací, prodejem svého milovaného Veleslavína, paradoxně musel zaplatit vlastní cestu na smrt. Z uznávaného ředitele sanatoria se MUDr. Leo Kosák stal přes noc lovenou zvěří. Musel opustit Veleslavín a jeho posledním evidovaným bydlištěm v Protektorátu se stal obyčejný byt na adrese Podskalská 42 v Praze II. Tady, stárnoucí a zbavený veškeré důstojnosti, čekal na to, co muselo nevyhnutelně přijít.

Oskar Fischer dopadl ještě hůř. Už v roce 1941 ho zatklo gestapo a odvezli ho do Malé pevnosti v Terezíně. Zde byl 28. února 1942 tento geniální objevitel tajemství lidského mozku ubit k smrti. Podle vzpomínek psychiatra MUDr. Vladimíra Vondráčka, který Fischera znal z předválečných dob, zemřel na následky brutálního bití (byť oficiální záznamy milosrdně uváděly infarkt, což s ohledem na okolnosti vyjde nastejno). Kosákův životní parťák byl mrtev.

Pár dní před Vánoci roku 1942 zaklepalo na dveře v Podskalské ulici číslo 42 to nejhorší možné zlo. MUDr. Leo Kosák, tehdy osmašedesátiletý starý pán, dostal předvolání. Odevzdat klíče, sbalit si těch pár povolených kilogramů a dostavit se na shromaždiště. Dne 22. prosince 1942 nastoupil do transportu, který úřady označily zkratkou Ck. V tomto vlaku, směřujícím z Prahy do terezínského ghetta, měl přiděleno číslo 297. Když se podíváme na suchá data z archivu Institutu Terezínské iniciativy, vidíme za nimi obrovskou masu lidského zoufalství. Rozsah této tragédie nejlépe dokládají samotná čísla z tohoto konkrétního transportu z Prahy do Terezína. Z celkových 1 005 deportovaných osob jich bylo 862 zavražděno a konce války se dožilo pouhých 143 lidí (Zdroj dat: Databáze obětí Holocaust.cz).

S kým Leo Kosák v tom mrazivém prosincovém vlaku jel? Nebyl tam sám. Databáze nám odhaluje jména a osudy lidí, kteří s ním sdíleli ten samý vagón. Byli to obchodníci, děti, starci. Pojďme si několik z nich připomenout, protože každé to jméno je zmařený vesmír. Cestu sdílel se staršími lidmi, jako byli Jakub Adler, Ella Adlerová, Emil Beck či Gustav Bergmann, kteří posléze zahynuli přímo v terezínském ghettu. Další spolucestující, Marta Bergmannová, byla později transportována a zavražděna v Osvětimi. Tou vůbec nejbolestnější připomínkou tehdejších hrůz jsou však osudy dětí – v tomtéž vlaku seděla i pouhých sedm let stará Eva Bergerová a desetiletý Evžen Berger, jejichž stopa, stejně jako v případě čtyřicátníka Egona Adlera, končí neznámým místem úmrtí. Z tohoto krátkého výčtu spolucestujících se konce války nedožil vůbec nikdo (Zdroj dat: Extrahováno z digitalizovaných záznamů transportu Ck, Holocaust.cz).

Vidíte ta data narození? Eva Bergerová měla sedm let. Emil Beck byl o pět let starší než Kosák. Všichni tihle lidé skončili nahnáni do promrzlých kasáren v Terezíně. Pro Kosáka, lékaře, který celý život úzkostlivě dbal na hygienu, klid a dostatečnou výživu svých pacientů, to musel být absolutní šok. Terezín roku 1943 byl přelidněný, řádil zde tyfus, nedostatek jídla byl chronický.

Doktor Kosák zde přežíval. Můžeme se jen domnívat, zda se i v těchto nelidských podmínkách snažil jako lékař pomáhat ostatním. Přežil zde krutou zimu 1942, celý rok 1943 a většinu roku 1944. Ale smyčka se stahovala.

Na podzim 1944 bylo nacistům jasné, že se blíží konec, ale jejich vyhlazovací mašinérie paradoxně zařadila na nejvyšší rychlostní stupeň. Probíhala obrovská vlna transportů, které měly Terezín takřka „vyčistit“.

Dne 28. října 1944, přesně ve státní svátek republiky, kterou Kosák miloval a o jejíž elitu se staral, byl vyvolán znovu. Bylo mu tehdy necelých 70 let, když byl pod osobním číslem 1591 zařazen do transportu s označením Ev. Směr této cesty byl ten nejděsivější: z Terezína rovnou do Osvětimi (Auschwitz). Krutá statistika tohoto podzimního transportu smrti jasně ukazuje rozsah oné tragédie. Z celkového počtu 2 035 deportovaných osob jich bylo 1 872 zavražděno a konce války se dožilo pouhých 163 lidí (Zdroj dat: Databáze obětí Holocaust.cz).Cesta do Osvětimi znamenala pro člověka Kosákova věku absolutní a definitivní konec. Na rampě v Březince nepodléhali starší lidé žádné dlouhé selekci na práci. Byli posláni rovnou k plynovým komorám. MUDr. Leo Kosák, muž, který stál u zrodu moderní péče o duševně nemocné, vydechl naposledy v pekle, obklopen křikem, plynem a tmou. V záznamech svítí u jeho jména jen jediné stručné slovo: Zavražděn. Žádný hrob, žádný pomník. Jen popel rozprášený do polských bažin.

Dalo by se čekat, že po válce se věci dají do pořádku. Ale osud si s rodinou doktora Kosáka a s jeho celoživotním dílem zahrál znovu, tentokrát v rudých kulisách. Kosákův syn, MUDr. Viktor Kosák, holocaust přežil. Když se vrátil do Prahy z koncentračního tábora, logicky požádal o navrácení ukradeného rodinného majetku – zámku Veleslavín. Vždyť smlouva byla vynucená nacisty! Ale ouha. Přišel únor 1948, komunistický převrat vše změnil a v roce 1951 byl celý objekt definitivně a bez skrupulí znárodněn a připadl československému státu. O nápravě křivdy si mohl nechat jen zdát. Mimochodem, navzdory tvrzením z různých výstav (např. v Židovském muzeu), že z rodiny v Čechách nikdo nezbyl, přímí potomci – jako MUDr. Milan Kosák se sestrou – zde žili ještě v roce 2017.

A co se stalo se sanatoriem? Zámek nějakou dobu dál sloužil medicíně. Sídlila tu pneumologická klinika motolské nemocnice a v devadesátých letech objekt krátce využívala soukromá Canadian Medical. Poslední výrazná rekonstrukce proběhla v roce 1986. Ale od podzimu 2018 je areál beznadějně prázdný a rychle chátrá. Spravuje ho Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM), který ho získal od ministerstva práce a sociálních věcí. A stát se chová přesně tak, jak se k historickým budovám chovat umí – tragicky. ÚZSVM se pokusil zámek prodat v elektronických aukcích už sedmkrát! Z původní vyvolávací ceny 580 milionů korun postupně slevovali na 420 milionů a v jedné aukci dokonce na 299 milionů korun, ale nikdy se nepřihlásil ani jediný vážný zájemce. Nikdo nechtěl složit ani patnáctimilionovou kauci. Zámek Štiřín nebo Palác Broadway se také prodat nedaří, je to takový smutný kolorit našeho majetkového úřadu.

Radnice Prahy 6 a pražský magistrát se opakovaně snažily objekt získat pro sebe. Měli nádherný, dojemný plán: chtěli v zámku vybudovat špičkové hospicové a paliativní centrum. Zapojila se i Univerzita Karlova a VZP. Kruh by se tím symbolicky uzavřel. Tam, kde doktor Kosák vracel lidem na okraji sil klid a důstojnost, by dnes odcházeli nevyléčitelně nemocní v míru, s výhledem do starých stromů. Bohužel, byrokracie zvítězila nad lidskostí. Žádost Prahy o bezplatný převod stát arogantně odmítl a plánované majetkové směny selhaly. Město považuje výkupní cenu za nesmyslně vysokou. Vedení Prahy 6 tak postupně od plánu na zdravotnické či sociální zařízení s tichým režimem ustupuje a uvažuje spíše o komunitním a kulturním centru, protože potřebuje oživit okolí a udržet areál otevřený. Zatím se podařilo jen dojednat se státem výpůjčku na zpřístupnění části zarostlého parku veřejnosti. Samotný Dientzenhoferův zámek, v němž T.G.M. líbal ruce své zoufalé ženě a kde Adolf Loos nacházel chvilky příčetnosti, dál tichne a rozpadá se.

Dopíjím kávu z termosky, zvedám límec u kabátu a naposledy se přes mříže dívám na ty oprýskané zdi. Příběh MUDr. Leo Kosáka pro mě není jen tragickou kapitolou holocaustu. Je to příběh o tom, co jako společnost ztrácíme, když necháme ty nejlepší z nás zmizet v propadlišti dějin. Kosák byl ztělesněním toho nejlepšího, co první republika a středoevropský humanismus nabízely. Lékař, který spojoval tvrdá vědecká data (od svého bratrance Oskara Fischera) s empatií a citem pro uměleckou duši, jež nasál v dětství na statku v Suchdole. Jeho sanatorium Veleslavín nebylo jen nemocnicí. Byl to kulturní a mentální azyl. A nacisté tenhle azyl nejen zrušili; oni ho znásilnili tím nejhorším způsobem, když Kosáka donutili sanatorium „prodat“ do fondu, ze kterého pak platili vlaky smrti do Osvětimi.

Člověku to nedá, aby necítil obrovský vztek. Vztek na ten nesmyslný systém vraždění v roce 1944. Vztek na komunistickou aroganci v roce 1951. A vlastně i frustraci ze současné neschopnosti státu s tímto unikátním místem smysluplně naložit. MUDr. Leo Kosák zemřel uprostřed šílenství, temnoty a křiku. Nemá svůj hrob. Jeho jediným skutečným pomníkem by měl být onen zámek Veleslavín. Až někdy půjdete kolem, zastavte se tam. Zavřete oči. Zkuste za tou zrezivělou bránou a opadanou omítkou nevidět jen zpackanou aukci ministerstva financí. Zkuste tam vidět starého pána s laskavýma očima, který kdysi dávno vrátil naději těm, kteří formovali naše dějiny. Stálo by za to, aby se jeho jméno vrátilo tam, kam patří – na světlo.