Článek
Nejsme žáci 3.B, ale 7.A, prostě páni kluci. Náš velký vzor klukovských let jsou Foglarovo Rychlé šípy. Parta slušných kluků, kteří pomáhají slabším, dělají dobré skutky a jsou tak trochu vzorem pro ostatní. Tak nás napadá, že si ve třídě také něco založíme. Slovo dá slovo a parta je na světě. Jsme tři: Já s přezdívkou Pidlovočko, protože od narození nosím brýle a šilhám, Milan má pro změnu problémy s achilovkou, takže mu laskavě říkáme Belhák, a pak tu je Vláďa Hotový.
Tomu ale žádnou pěknou přezdívkou neříkáme, protože Vláďa je honorace. Sice má brýle jak dna od půllitru, výšku jak ustřižené gumáky, ale prostě je to honorace. Fotr je zástupce ředitele v naší škole a máma dělá ve spořitelně. Tu moc dobře znám. Moje maminka mi posílala do spořitelny se slovy: „Kájo, nech připsat vklad a vyber stovku. Ale dej pozor, ať tam není Hotovka,“ tedy maminka Vládi. Prostě se bála řečí.
Jméno? Klub zapadajícího slunce
A jak se naše parta jmenovala? Já jsem navrhoval Malé šípy, to ale Belhák s Hoťasem zavrhli. Jejich návrh byl Klub zapadajícího slunce. Tak dobře, nakonec jsem s tím souhlasil. Něco mi ale napovídalo, že naše dobré skutky zapadnou stejně rychle jako název našeho klubu.
Kousek od baráku, kde bydlíme, je místo, kterému říkáme Terénky. Je pod vrchem Šibenik, kde se jeden čas jezdíval i motokros. Tam operujeme nejvíce, scházíme se a pozorujeme jiné party kluků, které si tam schovávají tajné vzkazy. Tedy psaníčka ukládaná pod šutr nebo do roští s úplně tajnou zprávou, „že učitelka zpěvu je opravdu kráva a má strašně chlupaté nohy, a co asi tak bude mít teprve tam nahoře, že jo,“ konec citátu.
Jednoho dne na rozsáhlé parkoviště pod Terénkami přijelo pár kolotočů. Strašlivá atrakce to byla. Po splnění domácích úkolů, utření prachu a vytření kuchyně můžeme vyraziti. Jak říkala maminka, „nejdříve práce a povinnosti, pak můžete jít ven“. V určenou hodinu máme sraz u kolotočů. Peníze nikdo z nás nemá, tak se jen koukáme. Tehdá tahal rozebraný kolotoče a maringotky starý traktor nebo stará Pragovka. A tak se stalo, že u jednoho Zetůrku bylo potřeba vyměnit pneumatiku. A co s tou starou? Kolotočáři usoudili, že gumu prostě hodí do roští. Tak to zase prrr, usoudila pro změnu naše parta. Pneumatiky se do roští nehází!
Pomsta ve stylu Kobry 11, pak pantofel
S velkou námahou kolo od traktoru vytlačíme na Terénky. Tak, nyní ti to vrátíme! S Belhákem pomalu pouštíme kolo od traktoru přímo proti dřevěné maringotce. Když pneumatika nabírá rychlost, uvědomělý Hoťas správně usoudil, že to bude asi velký průšvih. Rozběhl se ze svahu, skočil před pneumatiky a celým svým zakrslým tělem rozjeté kolo zastavil. To mi ale zkazil radost. Dnes bych to popsal zhruba tak, že už jsem viděl scénu z Kobry 11, jak obytným přívěsem proletí auto. Tentokrát by to bylo kolo od traktoru, které by proletělo maringotkou, z ní by létala prkénka, hadry a řvoucí kolotočáři.
Hoťas sice odvrátil dost velkou katastrofu, tedy prů*er, ale když mu jeho maminka Hotovka večer myla záda a viděla obtisk vzorku pneumatiky traktoru od jeho uvědomělé zadnice až po krk, nemohla pochopit, co se chlapečkovi stalo. A Hoťas mámě ochotně vyblil, že Belhák s Pidlovočkem pustili kolo z Terének a on zachránil svět, tedy kolotočáře. Co asi tak následovalo?
Druhý den starý Hoťas ve sborovně poinformoval moji maminku, jak pracuje naše parta. Co měl Vláďa na zádech, to jsem já měl o něco později na zadku. To víte, tenkrát proti fyzickým trestům dětí nikdo nebrojil a u nás doma byla toho odpoledne pantofel OPĚT v pořádné permanenci. Před výkonem trestu mi maminka svým vlídným hlasem sdělila: „Já ti tu pr*el sflákám, že si tejden nesedneš, fagane nedobrej,“ konec dalšího citátu.
Měla pravdu. Následující den pro mne bylo vyučování dost velkým utrpením, ale týden to naštěstí nakonec nebyl. Nějaký den to ovšem bolelo. Asi stejně jako Vláďu ten náraz od pneumatiky.
A touto velkolepou událostí byla ukončena činnost klubu Zapadajícího slunce.
----
druhý díl ze série článků napsaných na základě vzpomínek mého otce důchodce
