Článek
Letní prázdniny s bráchou vždy probíhají u babičky v České Třebové. Má sice velice malý byt se záchodem na chodbě a sobotním koupáním v prádelně, ale také má chatu s obrovskou zahradou v krásné lokalitě půl hodiny pěšky od baráku. Máme zde bratrance a dvě sestřenice z devátého kolena a jako bonus místního Pecinu, který je žákem zdejší pomocné školy. Česká Třebová je hlavně město železnic. Tak zde nesmí chybět obchod s vláčky všeho druhu. Kromě řádění po místních lesích s Jardou, Pinďou nebo Renčou sem tam zajdeme na čumendu do místního království železnic. Co mají nového?
Jednou na nás zazvonil Pecina. „Kluci jdeme na koupadlo, voda je kafe.“ Sice bylo necelých 20 stupňů, ale tento třebovský pepek se koupal za každého počasí. Sice měl rty, jako když sežral misku borůvek, ale to nevadí, voda je přece kafe.
Ten den šel ovšem Pecold na koupadlo sám, s bráchou musíme omrknout nové zboží a bingo. Do obchodu přišly plastové výlisky krajiny pro HO i TT. Co budeme dělat? To strašně potřebujeme, máme se stěhovat okálu, tam na vláčky bude místa dost. Máme ale zásadní problém, a sice peníze. A tak se zrodí první podnikatelský záměr.
Kůůůpte si brambory!
Až půjdeme v neděli na chatu a babička bude po obědě spát, vykopeme záhon brambor a budeme je prodávat. Babička usnula, tak hurá pro motyku a jde se na věc. Naše vytoužená věc stála určitou sumu, jak to udělat? Jednoduše. Máme určitý počet hromádek brambor, tak to pěkně rozdělíme. A když se prodá vše, bude panel na vláčky.
Dnes by jeden řek, že to bude terno. Brambory jsou stoprocentně bio. Babička to hnojila slepičincema. Ale ta cena… Tehdá se neprodalo nic. Když se babička probudila a uviděla naši činnost, okamžitě vstala, zavřela bránu od zahrady a bylo po kšeftu. Už nevím, jak jsme tenkrát dali peníze dohromady, ale na konci prázdnin nám každému tatínek panel na vláčky přivezl. Já měl obrovský na HO a brácha podstatně menší na TT.
Samolepky ze západu
Tímto krachem na bramborářské burze naše podnikání neskončilo. Jeden podzimní den přinesl táta z práce samolepky jedné západní petrolejářské firmy. „Kde jsi to vzal, když pracuješ na šachtě,“ zněla naše otázka. „Ale, za Karlem Vodičkou přijel brácha ze západního Německa. Tak to přivezl, aby to zde rozdal těm socialistickým chudákům,“ říkal táta. Okamžitě mám polepený kufřík do školy a nášivku na bundě. Tak to se ředitel prumky podělá. Pochází ze SSSR.
Jenže nám toho hodně ještě zbylo, a protože je to nedostatkové zboží, začínáme to prodávat kamarádům. 15 Kčs malá samolepka, 30 velká. Obchod se daří až do té doby, než zazvonil u našeho okálu výrobní náměstek soudruh Horáček se slovy, že okrádáme prodejem západní reklamy jejich děti. A tak jak nám ten obchod rychle vzkvétal, tak nám ještě rychleji zvadl.
A co prodávat výkresy?
A protože to bych nebyl já, našel jsem náhradní program. V technickém kreslení jsem jednička na škole a těm lemplům výkresy prostě prodávám. Sice musím udělat nějakou tu chybu, ale ten trouba je za dvojku šťastný.
A když se maminka zeptala: „Synku, co to pořád rýsuješ?“ „Ale, ve škole děláme bordel, tak jsem dostal trest…“ Na tento podnikatelský záměr za celé čtyři roky, co jsem byl na prumce, nikdo nepřišel. Jenom moje prasátko, tedy kasička, bylo stále plnější a plnější.
____
Pátý díl ze série článků napsaných na základě vzpomínek mého otce důchodce. První čtyři najdete na mém profilu.
