Článek
Symbióza
Každá doba, ve které člověk žije, zásadním způsobem ovlivňuje jeho chování. O té současné, můžeme z určitého pohledu říct, že člověka žene za výsledky – což je také téma, které hokejový a mentální kouč Marian Jelínek často zmiňuje na svých přednáškách, cílové feťáctví. Doba ho v nás podporuje. Stanovujeme si cíle, u kterých na cestě za jejich dosažení necítíme radost, necítíme ani chvilkové potěšení. Těšíme se pouze na cíl. Pokud jej dosáhneme, následuje chvilková radost, euforie… a pak co? Nuže, tak si dáme další cíl. Ale umět si dát dlouhodobou vizi, která bude i výzvou a bude nás nutit vystupovat z komfortní zóny, která nám bude přinášet radost už ze samotné cesty za cílem, je něco jiného. Pokud takového cíle dosáhneme, či ne, už není ve výsledku tak podstatné jako důležitost toho, že vůbec můžeme po této cestě jít. Je to symbióza emoční vazby k cestě a emoční vazby k cíli.
U cílového feťáctví není ani tak problém, že si člověk po dosažení cíle stanovuje další a další. Větší problém hledejme v etice. Pokud má člověk silnou emoci k cíli (za každou cenu chce vydělávat tolik a tolik, chce na olympiádu, vyhrát, excelovat a podobně), tak začíná etika trpět, protože to chce tak moc, že ve skutečnosti podvádí cestu k cíli. Chce to tak moc, tak třeba podrazí kamaráda. Nebo si vezme doping. Podplatí konkurzní řízení. A tak dále. A cíloví feťáci z tohoto porušování etiky mají dokonce radost, že jim to vyšlo. A v tom se skrývá pravé NEBEZPEČÍ.
Další bod je energie. Pokud se člověk těší na cíl, až slízne smetanu, tak ta cesta ho hrozně vysiluje. Ale pokud je v tom symbióza (má silnou emoci k cestě i k cíli), tak samozřejmě tato rovnováha vede k tomu, že neatakuje jednak tolik tu etiku a že jednak při ní neubývá tolik energie, protože to člověka baví. Ptáme se často studentů: Baví tě peníze, nebo vydělávat peníze? To je veliký rozdíl. Baví mě peníze = cíl, potažmo cílové feťáctví.
Lidé, kteří milují moc, by k ní neměli mít přístup
Přečtěte si pozorně moudrost Platóna. Proč by lidé neměli mít přístup k moci, pokud o ni stoji? Protože se chovají špatně. To znamená, že nejlepší prezident je ten, který by prezidentem ve skutečnosti nechtěl být. Tedy podle Platóna. Ale ono na tom něco je. Protože lidé, kteří se na tyto pozice (v politice, korporátech apod.) třesou, tak často bývají těmi, co mají silnou emoci pouze k cíli, ale k cestě bohužel ne. Je důležitá rovnováha. Koncept Jin a Jang je ve své podstatě to samé. Energie dovnitř a energie ven. Energie radosti, baví nás to teď a tady, zároveň se po ní ženeme za nějakým cílem. Protože když nás něco baví, tak to zákonitě musí mít nějaký cíl. Směr. Každá hra končí výsledkem, každé malování končí obrazem.
Princip ponorky
V mnoha seberozvojových publikacích se píše, abychom kašlali na cíle a věnovali se pouze cestě. Není to správně. Marian Jelínek je zastáncem pendlování. Při koučování užívá pojem: princip ponorky. Všimněte si, jak taková ponorka plave. Pod vodou, nic nevidí, věnuje se své činnosti. Ale jednou za čas vytáhne periskop a zkontroluje směr, cíl. Jede dobrým směrem? OK, ponoří se zpátky a jede dál. Tento pendl je v činnosti lidí, kteří to mají rádi, zcela evidentní. Ponoří se do činnosti, sem tam se ale musí také vynořit, odpočinout si a říct si: Jdu dobrým směrem? Je to všechno v pořádku? Ano, perfektní. A znovu se ponoří. A to je vášeň k přítomnosti a zároveň kontrole, jestli jdeme směrem do budoucnosti, k naší vizi. Nemůžeme přece celý život žít pouze přítomností. Musíme se sem tam vynořit a říct si, jestli ta přítomnost směřuje k něčemu. A to je ta budoucnost. Ta vize. Ten cíl. Ale pokud budeme celou dobu myslet na vizi a na cíl, tak samozřejmě naše přítomnost trpí.
Krásný příklad je sport. V tomto ohledu je sport opravdu úžasná laboratoř. Vezměte si, že hrajete vhozený kotouč, když vtom zapíská rozhodčí (periskop je vytažený), zkontrolujete si čas, skóre… fajn, a zase se ponoříte a začíná hra. To samé máme třeba ve škole, kde do toho vstupuje učitel (trenér). To je situace, kdy se vytáhne periskop, rozum by měl nabírat informace, ale potom je dobré zase děti nechat, aby byly v té přítomnosti. Ale pak znovu. Zpětná vazba, jestli se to ubírá tím správným směrem, tam zkrátka musí být. A už jsme zase u Platóna. Emoce nás někam ženou, ale my (rozum) je opratěmi musíme řídit kam a jak. Tady mluvíme o systému přepínání. Principu ponorky. U sportovců princip potápěče. Potopíte se, makáte, nic neřešíte, pak se vynoříte, zkontrolujete, prodýcháte, zregenerujete… a znovu!
Takový systém připadá do současného světa jako reálný. Nebuďme v přítomném okamžiku soustavně, ale učme se přepínat. Umět se dostat do stavu flow, umět z něho zase vystoupit, ubezpečit se, že směr je stejný, zda se nezměnily podmínky, načerpat nové poznatky, které můžeme ve stavu flow využít, a následně se opět plně ponořit.
Zdroj: Rozhovor s Marianem Jelínkem pro podcast Myšlením na vrchol
