Článek
Všechny naše současné výsledky jsou jen odrazem chování z minulosti.
Dává vám tato věta smysl?
Zní to vlastně zcela jednoduše. Pro lepší výsledek stačí jen změnit své chování, protože právě to, co dělám každý den, rozhoduje o tom, kým ve skutečnosti jsem a jakých výsledků budu v životě dosahovat. Bohužel se to ale mnohem snáze vysloví, než opravdu provede, a velmi často se chováme úplně jinak, než bychom si ve skutečnosti přáli. Jen si představte, jak jednoduchý a krásný život bychom mohli žít, pokud by nám pro lepší výsledky stačilo jen jedno jediné vědomé rozhodnutí. Na začátku roku se rozhodneme stát se aktivním sportovcem, a od toho momentu veškeré naše chování odpovídá tomuto jedinému rozhodnutí. Umíte si představit, jak jednoduše krásný by potom život byl? Pravdou ale většinou bývá, že věci, které za něco stojí, většinou nebývají jednoduché, a tak i lepší život a lepší výsledky potřebují mnohem víc, než jen jedno vědomého rozhodnutí. Proč tomu tak je, v rozhovoru pro podcast Myšlením na vrchol vysvětlil psycholog Petr Pacher. (Rozhovor si můžete poslechnout v přehrávači níže).
Tělo jako nástroj
„Jedna věc je to, co vnímáte. Druhá věc je to, co vám mysl říká o tom, co vnímáte.“ Vysvětlil psycholog Petr Pacher ve svém článku pro seberozvojový FC magazín, který se zabýval rovnováhou světa rozumu a světa emoci. Ve svém článku zmiňuje:
„Když si uvědomíme, že svět, ve kterém žijeme, je rozdělen na dvě části, může nás to osvobodit. Jedna část nás je tělo, které je v kontaktu s vnějším světem. Díky tělu konáme aktivity, dosahujeme cílů a výsledků, plníme si sny. Právě tělo a jeho projev chování zapříčiňuje, že jsme zapojeni v různých rolích. Jako řidiči ovládáme vozidlo, jako pracovníci konáme ve prospěch organizace, jako partneři se staráme o druhého, jako rodiče vychováváme a spolu vytváříme naše děti atd. Ta druhá část je naše identita, osobnost chcete-li. Tedy to, co je v nás. Pojem identita je oblast zahrnující to, kým skutečně jsme, nejsme-li zapojení v žádné roli. Můžeme se na to podívat i tak, že ať už vstupujeme do jakékoliv role, vstupujeme tam my, naše identita. A proč je to důležité? Protože jsme-li zdravou a silnou identitou, vstupujeme do rolí a konáme v nich s jinou účinností, než když je naše identita slabá a nezdravá, či dokonce toxická.“
Jak říká Petr, právě to, co vykonává naše tělo, rozhoduje o našich výsledcích. Tělo jako takové je ale jen nástroj každého z nás, který je ovládán skrze naši osobnost. A je to právě naše osobnost, chcete-li identita, co rozhoduje, s jakou kvalitou budeme nástroj pro žití našeho života ovládat a využívat. Tělo můžeme označit jako vnější svět, respektive jako něco, co je v kontaktu s vnějším světem, a naši osobnost jako svět vnitřní. A je zcela logické, že se tyto dvě části navzájem ovlivňují. Pokud je naše tělesná schránka dlouhodobě vystavena nevhodnému a toxickému prostředí, tak je zcela zřejmé, že se toto prostředí propisuje do našeho subjektivního světa a osobnost každého z nás se tak stává odrazem našeho okolí.
Síla prostředí
Možná také znáte takové ty stavy mysli, kdy najednou člověk zatouží po lepších výsledcích, a v některých případech je dokonce i schopen se pro takové výsledky rozhodnout. Je to stav, kdy se rozhodneme pro změnu a v lepších případech si také uvědomíme, jakým způsobem potřebujeme a chceme svou identitu změnit. Už víme, kým se chceme stát, ale mnohdy zapomínáme provést změny v našem prostředí. Napíšeme si cíle, plány a hledáme způsoby jak jich dosáhnout. Současně ale naši tělesnou schránku neustále vystavujeme stejnému prostředí. Potkáváme se se stejnými lidmi, navštěvujeme stejná místa a informace čerpáme ze stejných zdrojů. Můžeme se potom divit, že se nám nedaří dosáhnout změny?
V životech jsou situace, které nás samy donutí prostředí změnit. Mohou to být různé společenské změny nebo významné životní milníky. Škola, nová práce, nový partner a podobně. Mnoho takových změn děláme zcela nevědomě a mnohdy si ani nevšimneme, jak se díky takovým změnám změnila naše osobnost. Poměrně výjimečné jsou potom stavy, kdy se ke změně osobnosti rozhodneme vědomě a současně jsou i navazující rozhodnutí doprovázena vědomým chováním.
Jak vysvětluje Petr Pacher, tak pro vědomý život potřebujeme rozum i emoce, a proto není nutné řešit, zda je lepší více nad věcmi přemýšlet a méně je procítit, nebo naopak. Oba tyto procesy probíhají uvnitř nás, jsou součástí našeho světa, a proto nám neprospívá mezi ně vrážet klín a rozdělovat je. Pro život, který je odrazem vědomých rozhodnutí, potřebujeme jak rozum, tak emoce. Oba tyto procesy v našem vnitřním světě probíhají, ať chceme, nebo ne. Rozdíl je pouze v tom, zda jsme schopni tyto procesy respektovat a pracovat s nimi, či nikoliv. Společným aktivátorem jak rozumu, tak emocí je lidské vnímání a nezáleží, zda se jedná o vnímání světa vnějšího, nebo vnitřního. Záleží jen na tom, zda jsme schopni s tímto vnímáním zdravě pracovat a dosahovat díky tomu vědomého života. A jak vypadá život vědomé osobnosti? Skvěle to charakterizuje právě Petr Pacher:
Dva zákony pro vědomý život
„Vědomý člověk, jak název napovídá, si uvědomuje, co se v něm odehrává. Přijímá. Nepotlačuje. Neutíká. Nemá potřebu soudit emoce na dobré a špatné či pozitivní a negativní. Prostě jen akceptuje, že emoce jsou. Že každá je důležitá. Každá má pro nás nesmírnou hodnotu, protože nás učí mnoho prospěšného. Vědomý člověk také rozpoznává, kdy je zdravé myslet a věnovat se tématům s racionální konstruktivností a kdy je zase naopak právě to klíčové oprostit se od všech myšlenek a jen cítit. A také rozpoznává okamžiky, kdy se v něm odehrává zmatek, a umí od tohoto stavu odhlédnout, nenechá se tím pohltit. Ví totiž, že si vždy může vybrat. Buď se nechá strhnout proudem řeky a ten ho dovleče k nějakému cíli, nebo k cíli dojde, když půjde podél proudu. Obojí je volba. Jen ten vědomý jdoucí podél řeky si cestu užívá, aniž by se nechal strhnout, což nemění nic na tom, že voda v řece stále proudí a on klidně přejde na druhý břeh suchou nohou.“
Dále Petr Pacher ve svém článku mluví o dvou zákonech, které potřebujeme přijmout, abychom byli schopni vědomého života dosáhnout. Jaké zákony to jsou? Dobře si je, prosím, zapamatujte:
- Každý nese sám odpovědnost za své vlastní emoce a myšlenky.
- Když druzí lidé nerespektují první zákon, nemusíme je za to soudit a hodnotit. Trestáme tím jen sami sebe, přebíráme odpovědnost za chování druhých lidí a tím sami popíráme první zákon.
Zaujaly vás myšlenky psychologa Petra Pachera? Rádi byste převzali odpovědnost za vlastní život a přestali se trápit rozhodnutím druhých lidí? Doporučuji poslechnout si rozhovor s Petrem Pacherem pro podcast Myšlením na vrchol. Rozhovor plný inspirace je zdarma k poslechu v přehrávači níže.
Zdroje:
Podcast Myšlením na vrchol - rozhovor s Petrem Pacherem
Článek Petra Pachera pro FC magazín 5. vydání 2021 – Emoce, či rozum aneb Lze oddělit cítění od myšlení?
