Článek
„Stydím se před lidmi. Jsem introvertem, a proto se nedokážu v dnešním světě prosadit.“ Tato slova mi napsala Martina, pravidelná posluchačka mého podcastu Myšlením na vrchol, a následně se zeptala, jakým způsobem se může stát extrovertem. Máte to podobně? Také vnímáte introverzi jako slabou stránku své osobnosti, se kterou nemůžete prorazit?
Když jsem se pročítal e-mailem od posluchačky Martiny, hned mi bylo jasné, co je hlavní příčinou jejího neúspěchu, respektive strachu z budoucnosti. Martina mi ve zprávě popsala mnoho slabých stránek její osobnosti a za jejich hlavní příčinu označila zmiňovanou introverzi. V mé odpovědi jsem jí vysvětlil, že problém není v tom, zda je ona sama více introvert nebo extrovert. To v žádném případě nerozhoduje o kvalitě života a úspěchu v něm. Její největší problém byl, že měla potřebu neustále bojovat sama se sebou. Martina se nebyla ochotna přijmout, a najít díky tomu cestu ke zdravé sebelásce.
Introvert jako silný lídr
Musím říct, že jsem měl pro Martinu pochopení. Není sama, kdo si myslí, že být introvertem je nějaká slabost. Mnoho lidí má pocit, že jako introverti nemohou dosáhnout velkolepých výsledků. Možná mají pocit, že svět úspěchu patří hlavně těm, kteří se nebojí vykročit z davu. Ostatně není se čemu divit. V době sociálních sítí, kde se všichni prezentují na internetu, člověk snadno získá dojem, že současný svět patří jen extrovertům.
Ve světe byznysu, vědy i sportu je spousta mimořádné úspěšných introvertů. Introvertem byl například i Albert Einstein, Theodore Roosevelt nebo jím je i zakladatel Instagramu Kevin Systrom. Pro nikoho z nich nebyla jejich introverze překážkou. Naučili se ji naopak vnímat jako svou silnou stránku. Pochopili, že na vše se lze dívat i z té lepší stránky.
Naneštěstí si ale pořád myslíme, že být introvertem je něco špatného. Věříme, že je to něco, co nám brání dosahovat úspěchu. Proti takovým názorům se vyhranil už Carl Jung, jeden ze zakladatelů analytické psychologie. Ten byl názoru, že každý z nás má svou introvertní a extrovertní stránku, přičemž je vždy jedna z nich dominantnější. Jung na toto téma řekl:
Extroverti mají sklon být poháněni společenskými stimuly a méně odpočívat. Oceňují vnější svět, potřebují jeho souhlas a uznání, a jsou proto svolnější přizpůsobit se svému okolí. Naopak introverti se cítí vyčerpáváni společností a k získání energie potřebují čas o samotě. Neměli by být však zaměňováni se samotáři nebo asociály, protože oni jsou produktivně zaměřeni na vnitřní svět. Mají své myšlenky, své koncepce, nedělají kompromisy, a tak potom vynikají překvapivými tezemi a nápady, jako například sir Isaac Newton nebo Albert Einstein.
Příkladů lidí, kteří byli také introverti, a dokázali dosáhnout v životě mimořádných výsledků, najdeme v historii stovky. Proto bychom se neměli dívat na tuto vlastnost jako na naši slabou stránku, kterou bychom se snad měli snažit potlačit nebo nějakým způsobem měnit. Ano, i introvert se naučí vystupovat na veřejnosti před tisícovkou lidí. To není nemožné. Rozdíl bude ovšem v tom, že introverta taková aktivita stojí hodně sil, zatímco jeho opak, tedy extroverta, bude takováto aktivita nabíjet energií, a tím se bude cítit jako ryba ve vodě.
Milovat sám sebe
Být introvertem není v žádném případě naše slabost, je to jen naše vlastnost, se kterou bychom se měli naučit pracovat. Jak pravil Carl Jung, tak introvert potřebuje pro doplnění energie čas o samotě. I já sám jsem vlastně do určité míry introvertní povahy, a to i přesto, že dnes natáčím podcasty. Abych toho ale byl schopen, musím si udělat čas sám pro sebe a zpracovat si jednotlivá témata v klidu a o samotě, ve svém vnitřním světě.
O životním úspěchu, štěstí a naplnění určitě nerozhoduje to, jací jsme, ale pouze zda jsme ochotni přijmout to, jací jsme. Potkal jsem už spoustu lidí, kteří se snažili být jako druzí a úplně zapomněli, že v první řadě by měli chtít být sami sebou. Jenže nic takového se nám nepodaří, dokud si nedovolíme projít cestu sebepřijetí a sebepoznání. Jenže jedna věc je vědět a znát sám sebe. Znát své slabé i silné stránky. A druhá věc je dokázat sám sebe přijmout.
Mnoho lidí plýtvá svou vlastní energií do vnitřního boje. A není se čemu divit. Současná doba nás neustále vybízí ke srovnávání se s druhými. Máme neustálou potřebu hodnotit, zda jsme dost krásní, dost šikovní, dost nadaní a podobně. Na sociálních sítích vidíme především pozlátko. Vidíme jen špičku ledovce, ale už nevíme, co vše stálo za jeho zdoláním. A když se nám potom nedaří dosáhnout úspěchů, které vidíme každý den ve virtuálním světě, hledáme příčinu sami v sobě a pouštíme se do vnitřního boje.
Možná mě budete mít za naivního pacifistu, když řeknu, že jakýkoliv boj vnímám jako zbytečnou ztrátu energie. Větší smysl vidím ve spolupráci. Proto věřím, že je lepší investovat svou energii do hledání způsobů, jak své vlastnosti a schopnosti dále rozvíjet. Jenže jak to zvládnout, když je náš vnitřní svět už přehlcený? Kde najít vnitřní sílu, když se často ztrácíme sami v sobě, a do toho si ještě neseme životem ranec mindráků a křivd minulosti?
Jsem přesvědčený, že bez ohledu na to, zda jsme introvert, nebo extrovert, a bez ohledu na to, jaké rány osudu si s sebou neseme z minulosti, se každý může zamilovat do vlastního života a stát se jeho tvůrcem.
