Článek
Co je pro vás osobní hranice?
Máte ji definovanou?
Dokážete druhým lidem říct dost! Tohle už je pro mě za hranou?
Spousta lidí to nedokáže. Neznají svou osobní hranici, ignorují své pocity a tak druhým lidem dovolují zacházet za únosnou mez. Často pak slyšíme nářky těchto lidí, jak jim druzí ubližují. Jsou to lidé, kteří se sami pasovali do roli oběti. A to jen proto, že neznají své hranice a tak druhým dovolují brát si z jejich života víc, než je zdrávo.
Téma osobní hranice je velmi komplexní a komplikované pro většinu lidí ve společnosti. Rád bych vám předal jednoduchý recept, jak si v deseti bodech určit únosnou mez a najít způsob, jak dosáhnout, aby ji respektovali druzí lidé. S posluchači podcastu Myšlením na vrchol jsem se na toto téma podívali společně v rámci webináře s psychologem Petrem Pacherem z Brněnské univerzity Essential College. Dovolte mi se podělit o nejzásadnější myšlenky a zápisky, které během webináře zazněly z úst psychologa Petra Pachera.
Jak si nastavit hranice v sobě a zdravě je ubránit před ostatními?
Téma osobních hranic je velmi komplexní, netýká se jen psychologie, ale zasahuje také do existenciálních témat až spirituality, což pro některé lidi může mít negativní nádech. Je to téma, které se dotýká úplně každého, kdo jedná s lidmi nebo kdo chce a potřebuje umět navazovat vztahy s ostatními.
Pokud máme vlastní hranice uchopeny správným způsobem, nejenže je bezpečně známe a umíme si je uchránit, ale také jsme schopni respektovat hranice druhých lidí. Pokud jsme si vědomi vlastních hranic, pak si i ostatní lidi a věci kolem nás uvědomujeme s větší pokorou. Navíc tím pádem umíme přijmout sami sebe a ve svém životě se cítíme bezpečně a pohodlně. Což vede k tomu, že i vůči ostatním působíme klidněji a pokorněji a dokážeme také lépe projevovat vděčnost. Když máme uvnitř sebe prostor, kde se cítíme bezpečně, bez ohledu na to, co se děje kolem nás, můžeme ze sebe sama čerpat energii, kterou využíváme v našem vnějším světě. Je patrné, že znalost osobních hranic přináší spoustu dalších benefitů pro nás samotné i pro naše okolí.
Co je to ta osobní hranice?
O tématu osobních hranic se hodně mluví, ale co to tedy přesně je? Osobní hranice je vlastně dovednost vnímat to, co cítíme, a zároveň to, co cítíme, přijímat, pojmenovat a uvědomit si, co v souvislosti s konkrétním pocitem potřebujeme. Tato dovednost nás učí být sami sebou i sami se sebou. Zmíněnou dovednost se ale nenaučíme během školní docházky. Pokud si ji neosvojíme přirozeně během dětství a dospívání v rodině, je potřeba ji pěstovat z vlastní vůle během dospělosti. Čím dříve si uvědomíme, že na vlastních hranicích musíme zapracovat, tím lépe. Pokud neumíme se svými hranicemi pracovat, často jsme odpojeni od sebe samých, což může mít různé důsledky, například v tom, že jsme snáze ovladatelní vnějšími vlivy a okolnostmi. Toto si vůbec nemusíme uvědomovat. Jen intenzivně vnímáme nepříjemné pocity a vnitřní napětí, ale nevíme, jak s nimi pracovat a kam od nich utéct. Častou volbou jsou pak nezdravé způsoby úniku, jako například únik k omamným látkám, návykovému chování či digitálním technologiím. I když si to nepřipouštíme, i ty představují určité riziko pro naše životy, protože velmi často slouží jen jako šidítko pro zakrytí větších a hlubších problémů.
Kdo je odpovědný za naše osobní hranice?
Někdy máme pocit, že za všechno špatné, co se v našich životech děje, mohou ti druzí. Nezodpovědný kolega, arogantní šéf, lehkomyslný potomek. Anebo politici, ti mohou úplně za vše! Ano, samozřejmě jsou věci, které ovlivnit nemůžeme. Ale i u těchto věcí můžeme ovlivnit způsob, jak na ně budeme nahlížet. A kdo má odpovědnost za naše vlastní hranice? Naši rodiče, kteří nás nenaučili, jak si je nastavit a chránit? Nebo snad škola, kde nás učili jen samé znalosti, ale nic o tom, jak o sebe pečovat? Ne, kdepak. Za naše vlastní osobní hranice jsme odpovědní jen my sami. Jsme dospělí a svéprávní, není tedy možné se odvolávat na to, že za to, že něco neumíme a nezvládáme, je odpovědný kdokoli další. Jakmile si uvědomíme, že v konkrétním tématu cítíme slabinu, je to signál k tomu, na tom začít pracovat. Ne k tomu si sednout a plakat, jak to, že nás to někdo druhý nenaučil. My sami jsme strůjci svého štěstí a života. Nikdo jiný.
Co se stane, když vlastní hranice nebudeme dodržovat?
Z různých důvodů se může stát, že se ocitneme v situaci, která nám není příjemná, ale my na ni nezareagujeme, neřekneme, že se nám to nelíbí. My ten náš pocit v sobě potlačíme a děláme, jako by se nic nestalo. Pokud to děláme často, ať už z pohodlnosti nebo kvůli nízkému sebevědomí a tomu, že se neumíme či nechceme za sebe postavit, zvykneme si na potlačování vlastních pocitů jako na normu. Přijde nám normální mávnout rukou nad tím, co pociťujeme, čímž se ale odpojujeme od sebe samých.
Pokud nežijeme vědomý život, jsme často vystaveni útokům z vnějšího světa, a to proto, že naše osobnost není dostatečně silná a je vysloveným lákadlem pro lidi, kteří mají tendenci k využívání slabosti druhých. S chutí přelezou „náš plot“ a „pošlapou náš trávník“, jen tak, protože se jim zrovna chce, nebo nám třeba vědomě chtějí ublížit. Někteří z nás dokonce mají pocit viny, když vetřelce z „vlastního trávníku“ vyženou, přemýšlí, jestli nebyli moc přísní. Ale ne, je v pořádku si chránit vlastní prostor a vlastní hranice. Představte si, že v některých státech USA může vlastník pozemku zastřelit člověka, který mu vleze na ohraničený pozemek. Až tak daleko tam zašla nedotknutelnost vlastních hranic. Na druhou stranu se my bojíme říct: „Nezlob se, ale tohle se mi nelíbí.“ Nesmíme se toho bát, protože pak nebudeme nikdy spokojení.
Jaký je rozdíl mezi osobní hranicí a komfortní zónou?
Naučit se vnímat rozdíl mezi těmito dvěma pojmy jedůležité. Psycholog Petr Pacher na zmíněný rozdíl klade důraz nejen při práci se studenty na univerzitě. Někteří lidé zaměňují pojmy osobní hranice a komfortní zóna. Je tedy nutné vysvětlit rozdíl mezi těmito dvěma pojmy. Říká se, že až překročením komfortní zóny začíná skutečný život. Toto je téma k jiné diskusi, ale určitě se tady nemluví o překračování osobních hranic. Komfortní zóna se týká úplně jiného aspektu naší osobnosti, jedná se spíše o limity lidských schopností, než o vlastní dovednost vnímat své pocity a dokázat konstruktivně komunikovat o svých potřebách. Osobní hranice vymezují zónu bezpečí, se kterou zóna komfortu naprosto nesouvisí.
Umíme být sami se sebou?
Jsou momenty, kdy jsme okolnostmi donuceni být sami se sebou. Ale umíme to vůbec? Až pojedete autobusem nebo vlakem, rozhlédněte se kolem sebe. Devět z deseti lidí bude koukat do mobilu. Technologie nám „pomáhají“ v zahánění nudy, stačí jen pár minut někde čekat, a už vytahujeme mobily a kontrolujeme sociální sítě, případně hrajeme nějakou hru. Neumíme se jen tak dívat kolem sebe a být sami v tichu se svými myšlenkami. Jsme puzeni k tomu neustále vykazovat nějakou aktivitu, nedokážeme ani chvilku prostě jen být sami se sebou. A to je daň za moderní dobu a technologie.
Nicméně pokud se dostaneme do situace, kdy nás nebaví ani ten mobil, nemáme si s kým popovídat a jsme opravdu donuceni nic nedělat, je nám to vyloženě nepříjemné a necítíme se vůbec komfortně. A je to důsledek toho, že se nevěnujeme péči o vlastní vnitřní svět. Pokud zvládneme být sami se sebou v klidu a vyrovnaní, nejen že budeme v pohodě zvládat běžné úkoly všedních dní, ale tím pádem můžeme být i prospěšní pro ostatní. Dokážeme se smysluplně zapojit do chodu firmy, pro kterou pracujeme, a vykonávat svou roli jak prospěšně, tak i úspěšně. Pak budeme hodnotnými členy společnosti a budeme mít ze sebe a své práce dobrý pocit. Z dobrého pocitu vychází dobré myšlenky, a z nich pak vychází dobré činy. Pozitivní zpětnovazebnou smyčkou si díky tomuto vytvoříme pozitivní život. A nejen to je důvod, proč stojí za to vědomě pěstovat naši zdravou a silnou osobnost. A taková osobnost nejen že zná svou osobní hranici, ale je schopna ji také obhájit před druhými lidmi.
