Článek
Všichni jsme do značné míry závislí na mezilidských vztazích. Udržet je na zdravé úrovni ovšem nemusí být snadné.
Například: Jak komunikovat s druhými, když vidíme jejich nedostatky, vadí nám, avšak nechceme je zranit? Jak sdělovat kritiku a neubližovat?
V tomto směru mě zaujala kniha Radikální otevřenost aneb Jak být silným lídrem a přitom neztrácet lidskost. Právě toto učí. Kim Scott, autorka tohoto bestselleru New York Times, se opírá o vlastní praktické zkušenosti. Ať už rozjížděla start-up, řídila velké týmy v Google či vytvářela kurz vedení lidí pro Apple.
Základní myšlenkou knihy je, že lídři/vůdcové musejí být schopni vyjadřovat své myšlenky a názory, pokud možno otevřeně a upřímně, a zároveň musejí být schopni projevovat empatii a brát v úvahu pohledy a potřeby druhých. Poznatky z knihy však využijete také doma. Kniha tak ukazuje novou filozofii managementu (vedení lidí), založenou na otevřené a upřímné komunikaci, a to včetně jednání s lidmi, kteří jsou příliš negativní a rozmluva s nimi bývá obtížná. Může Vám pomoci i při výchově dětí.
Zdravé vztahy = zdravý život
Podle Kim Scott je také ve vztahu k dětem důležité vést upřímné a konstruktivní rozhovory a pomáhat jim růst. Momentální výsledky, jichž děti dosahují, jsou sice jako průběžné ukazatele důležité, ale nesmí se zapomínat, že děti jsou v procesu učení. Proto je podstatné umět je směrovat – dokázat správně posoudit, kdy a jakou zpětnou vazbu jim poskytnout. Konstruktivní zpětná vazba může pomoci dětem růst a zlepšovat se. Vyplatí se ji ovšem zaměřit nikoli na samotnou osobu, ale na její konkrétní akci, činnost, výsledek.
Kim Scott píše v knize o své práci v Apple. Stevea Jobse se jednou zeptala, proč při předávání zpětné vazby podřízeným tak často začíná větou: „Tvoje práce nestojí za nic.“ Jobs odvětil: „Je zapotřebí kritizovat tak, aby bylo jasné, že nadále věříte ve schopnosti konkrétního člověka. Možná se při takovém úvodu rozhovoru mýlím a práce té osoby za něco stojí. Ale mně nevadí, když se mýlím. Přiznávám, že se mýlím často. Není to pro mě tak důležité. Záleží mi především na tom, abychom na konci došli ke shodě – že člověk vidí své rezervy a zajímá ho jejich odstranění.“
Kim Scott v knize vysvětluje, že mezi otevřenou komunikací a útočnou komunikací je příliš tenká čára, a je proto potřeba rozlišovat, co už je a co ještě není za hranou. Steve Jobs, jakkoli byl kritický, si podle autorky dával pozor na to, aby jeho kritika nebyla osobní. Neříkal ty nestojíš za nic, ale tvoje práce stojí za nic. Podle Kim je při přímé konfrontaci důležité zaměřit se na hodnocení situace, ne na hodnocení OSOBNOSTI JEDINCE.
Tři doporučení
- Za prvé, radikální upřímnost znamená být k lidem přímý a upřímný, ale dávat si pozor na to, abyste je neurazili.
- Za druhé, štěkání nefunguje. Spíše vytváří odpor. Lepší je spolupráce.
- Za třetí, otevřené a upřímné rozhovory jsou asi nejlepším způsobem, jak poznat opravdovou motivaci člověka, který možná i chyboval, a současně ho tím podpořit.
Vyhněte se základní atribuční chybě
Těmito třemi slovy nazval sociální psycholog ze Stanfordovy univerzity Lee Ross tu chybu, kdy si člověk vysvětluje chování druhých lidí na základě jejich předpokládaných povahových rysů (protějšek je hloupý, chamtivý, pokrytecký, líný), aniž by vzal v potaz vlastní chování nebo kontext dané situace.
Kim Scott ve své knize Radikální otevřenost vysvětluje, že právě základní atribuční chyba oslabuje účinnost zpětné vazby. Lidé si Vaši kritiku pak berou až příliš osobně a v řešení se nejste schopni vzájemně posunout. Jak se tomu vyhnout? Scott doporučuje: „Kdykoli se přistihnete, že máte na jazyku větu začínající TY JSI…, zkuste se zarazit. Nebuďte podobně osobní a postupujte s pokorou. Zaměřte se svým hodnocením ne na ČLOVĚKA, nýbrž na SITUACI, CHOVÁNÍ, DOPAD.“
Spisovatelka zmiňuje, že mnoho lidí při konfrontaci s druhými používá slova jako „Mýlíš se, Udělal jsi, Ty jsi“, a podobně. Doporučuje, když už musíme zmínit NĚJAKOU OSOBU, zapojit do věty SAMI SEBE! Raději používat „JÁ si myslím, že toto je špatně…“ Příklad z rodinných vztahů:
„Já si myslím, že nebylo moudré utratit tolik peněz za dovolenou. Možná jen zmatkuji. Ale co když přijde větší krize a nebudeme mít dost úspor?“
Jak na Vás tento příklad působí?
Kdybyste Vy byli adresátem této věty, máte pocit, že Vám chce partner něco vyčítat?
Jistěže ne, hovoří celou dobu o sobě! Bohužel mnoho lidí by ve stejném případě začalo výtkou „Proč jsi utratil tolik peněz…“, tudíž ve smyslu „Jsi nezodpovědný, že tolik rozhazuješ peníze“.
Až příště budete chtít někomu blízkému říct něco nepříjemného, myslete na na to. Nepouštějte se podobnými slovy do přímé konfrontace s člověkem, který se vám nelíbí, ale raději s jeho ČINEM nebo VÝSLEDKEM. Pamatujte, že s osobním slovním plivancem je pak těžké dojít ke konstruktivnímu řešení. Adresáta totiž zraní, očerní, poškodí. Osobně interpretovaná akce si totiž vyžádá osobně směřovanou reakci.
zdroje a doporučená literatura:
Kniha Radikální otevřenost od Kim Scott
