Článek
Staré moudro říká, dvakrát měř a jednou řež.
Možná jste také v dětství slyšeli radu od svých rodičů a učitelů, že dříve, než něco řeknete, si to máte nejprve pořádně promyslet. Zkrátka a dobře, většina z nás byla vychována v systému, že je potřeba si nejprve věci důkladně promyslet. Od dětství jsme učeni pořád nad něčím přemýšlet. Snadno se nám potom může stát, že máme v hlavě tisíce myšlenek, ale v reálném životě za nimi stojí jen zlomek činů.
Proč nás někdo nenaučil, co udělat s myšlenkami, které nechceme?
Proč nás někdo neučil méně myslet a více konat?
Hlava plná balastu
Věřím, že také znáte něco podobného.
Večer chcete usnout, ale v hlavě se vám honí tolik myšlenek, že vám to prostě nejde. Dlouho do noci se převalujete v posteli, až nakonec musíte utéct před vlastními myšlenkami. Někdo takový útěk udělá skrze alkohol, někdo si zobne prášky na spaní, někdo zaměstná svou mysl zíráním na displej mobilního telefonu nebo kouká na televizi, dokud nevytuhne. Ráno pak člověk vstává celý rozlámaný. Otevře oči, den ještě ani nezačal, a už se zase utápí ve svých myšlenkách.
Něco podobného potom můžeme zažít, když stojíme před velkým životním rozhodnutím. Například když přemýšlíme, zda se vrhneme do vlastního podnikání, nebo raději zůstaneme v té nudné a otravné práci, kde nás sice štve náš šéf, ale máme určitý (falešný) pocit jistoty, že bude další měsíc peníze na zaplacení složenek. Problém ale není ani tolik v myšlenkách samotných. Ať už co se týče obsahu, nebo jejich množství. Zádrhel můžeme hledat někde jinde.
Nejprve si potřebujeme uvědomit, že nositelem energie není slovo ani myšlenka, nýbrž naše emoce. Proto když v noci nemůžeme usnout nebo se nejsme schopni odhodlat pro rozjetí vlastního byznysu, tak není problém v tom, co se nám honí hlavou, ale jaké emoce to vyvolává. V zásadě je jedno, zda v nás myšlenka vyvolává obavu, rozčilení nebo obrovské nadšení. Můžeme mít z něčeho obrovský strach a úplně stejně se můžeme moc těšit na druhý den, že nám není dopřáno spánku. A v hlavě nám to pořád šrotuje. Tak moc bychom chtěli usnout, ale hlava se ne a ne zklidnit. Snažíme se myslet na něco jiného nebo vymyslet zase něco nového.
Přestaň rozlišovat
Většinou máme pocit, že je špatné mít strach, a stejně tak si můžeme myslet, že je špatné na něco se těšit. I to může být do určité míry chápáno jako forma strachu – můžeme mít například strach z toho, že nebudou naplněna naše očekávání. Jak se ale vyrovnat s podobnými myšlenkami, aniž bychom museli utíkat před vlastními emocemi?
V první fázi bychom si mohli uvědomit, že když máme potřebu vypít před spaním láhev vína, tak to není kvůli tomu, co se nám honí hlavou, ale především kvůli emocím, jež to v nás vyvolává. Většinou si myslíme, že cítit strach je něco špatného, a přitom strach, ostatně jako jakákoliv jiná emoce, má v našem životě svůj účel. Každá emoce má nějaký význam a není potřeba rozdělovat ji na dobrou a špatnou. Některé emoce nás mohou podpořit v růstu, jiné nás zase brzdí a táhnou ke dnu. Dokud ale nebudeme rozumět významu vlastních emocí, těžko budeme vědět, jak s nimi pracovat. Proto si myslím, že porozumění významu vlastních emocí můžeme označit jako první krok k tomu, abychom zvládli utišit nechtěné myšlenky.
Když už potom rozumíme vlastním emocím a pochopíme, že nedává smysl před nimi nikam utíkat, protože nás vlastně stejně vždy zase doženou, tak se můžeme pustit do další práce. Respektive když už chápeme význam emocí, tak se najednou práce s vnitřním světem stává mnohem snazší a zábavnější. Najednou se přesouváme z pozice obětí nebo bojovníků do pozice pozorovatele. Je to prosté. Jakmile začneme něčemu rozumět, už nemáme potřebu před tím utíkat. Jakmile chápeme, jak něco funguje, můžeme se to naučit také ovládat.
Proč pořád utíkáme
Řídíte auto nebo jiný dopravní prostředek? Pokud ano, jistě vám to nedělá problémy. Představte si ale situaci, že byste měli sednout do letadla nebo raketoplánu a měli jej pilotovat. Pokud nejste pilot, pravděpodobně budete hledat nejsnazší cestu, jak se takové aktivitě vyhnout. Budete se s největší pravděpodobností snažit utéct, protože nevíte, jak se letadlo ovládá. A podobné je to s naším vnitřním světem. S našimi myšlenkami a emocemi. Dokud nepochopíme, jak náš vnitřní svět funguje, a dokud nebudeme trénovat jeho ovládání, budeme pořád dokola sami před sebou utíkat. Jakmile se to ale naučíme, stává se z toho hra. Postupem času se každý můžeme stát mistrem a začít ovládat nejen své myšlenky, ale především emoce, které prožíváme. A to takovým způsobem, že nebudeme mít potřebu před nimi utíkat.
Celé je to o rozvoji emoční inteligence. Mnoho lidí si stále myslí, že nejdůležitějším předpokladem k životnímu úspěchu a štěstí je vysoké IQ. Behaviorální psychologové však už dávno potvrdili, že nadprůměrně inteligentní lidé mohou prožívat depresivní stavy jenom kvůli tomu, že nemají dost rozvinutou emoční inteligenci. Jednoduše bychom mohli říct, že neumíme pracovat se svými emocemi. Myslíme si, že je špatné prožívat strach, smutek nebo vztek, a tak programujeme svou mysl tak, že nechceme tyto emoce prožívat. A co naše mysl udělá, když ji k tomu učíme? Většinou vymyslí útěk.
Každý takový útěk nás ale stojí energii a snadno se nám může stát, že začneme před vlastními emocemi utíkat neustále. Pořád jen vymýšlíme, jak se vyhnout strachu. Bojíme se zeptat partnera na otázku, protože tušíme, jaká bude odpověď. Máme strach, že nám jeho odpověď ublíží. Že prožijeme zase další smutek, zklamání a trápení. A tak raději mlčíme a vytváříme si jakousi iluzi naší reality, která není tolik bolestivá. I tak může vypadat útěk před emocemi, protože jsme naši mysl naučili, že emoce jsou špatné a dobré.
- Můžeme se potom divit, že pořád utíkáme?
- Že se vyhýbáme vlastním pocitům a emocím?
- Že máme zahlcenou hlavu myšlenkami, které nám nedovolují usnout?
- Můžeme se potom divit, že se cítíme vyčerpaní a bez energie?
Vypnout nechtěné myšlenky nemusí být snadné. Je to disciplína pro lidi s rozvinutou emoční inteligencí. Respektive, je to to disciplína pro lidi, kteři pracují se svým vnitřním světem. Někteří lidé si myslí, že míra EQ je vrozená a že s ní nejde nic dělat. Já si to ovšem nemyslím. Podle mě je to jen jedna z dalších výmluv našeho ega. Je to jen o tréninku. Je to jen o uvědomění a chtění na tom pracovat. A právě schopnost odvést svou mysl od nechtěných myšlenek je jeden z procesů, který přispívá k pocitu vnitřního štěstí.
Zdroje a doporučená četba knih:
Myšlení rychlé a pomalé od Daniela Kahnemana
Emoční inteligence od Daniela Golemana
Pozitivní inteligence od Shirzada Chamin
