Článek
Slovo nástroj myšlenky
Když se řekne nástroj, vybaví se nám většinou nějaký předmět. Pro kováře je nástrojem kladivo a pro programátora zase jeho počítač. I střelná zbraň je nástroj, který má sílu ochránit náš život, stejně jako má sílu někomu jinému život vzít. Ostatně stejně jako kladivo a počítač, tak i cokoliv jiného se může stát nástrojem úspěchu nebo zkázy. Záleží vždy na nás, jak jsme schopni s daným nástrojem zacházet. Každá role a každé řemeslo pracuje s jinými nástroji a každá role vyžaduje konkrétní sadu zkušeností a dovedností, abychom se při práci se svými nástroji stali skutečnými mistry. Je tu ale jeden nástroj, který je pro všechny role společný a bez kterého by nebylo možné proměnit naše myšlenky ve skutečnost. Je to nástroj našich myšlenek, a tím je slovo.
Slova, která slyšíme od našich rodičů během našeho vývoje, formují způsob našeho myšlení, a stejně tak jej formují slova, která říkáme sami sobě. Hodnota každého slova však nespočívá pouze v jeho obsahu, ale zejména ve způsobu jeho předání. Každé slovo obsahuje emoční náboj, který vychází z energie, kterou máme uvnitř sebe. Jsme si ale schopni uvědomovat, jak mocný nástroj máme k dispozici? Slovem je snadné ublížit, jako jakoukoliv jinou zbraní a stejně tak je snadné slovem pohladit po duši, když víme jak s ním pracovat. Zkuste se nyní sami zamyslet. Kolikrát jste už v životě litovali vlastních slov? Kolikrát jste se nechali zbytečně vyprovokovat k hádce?
Rozhodněte o vlastní reakci
Pokud lidem v okolí předáváme slova agresivním a útočným způsobem, například křikem a vztekáním se, tak lidé stejně našim slovům nerozumějí. Jejich mozek přepíná do obranného módu, chce se vůči námi vyřčeným slovům bránit. Lidé stejně neslyší co jim říkáme, jen reagují na způsob jakým to říkáme.
Je v naprostém pořádku projevit své emoce. Pokud nás někdo štve a dělá něco, co nám ubližuje, je v pořádku přidat do svých slov emoci vzteku nebo rozhořčení. V opačném případě jen potlačujeme sami sebe a hromadíme v sobě něco, co stejně jednoho dne vybouchne. Co už ale v pořádku není, je vlastními slovy ubližovat lidem, na kterých nám záleží. Možná se vám teď honí hlavou:
- Co mám ale dělat, když on si začal?
- Co mám dělat, když na mě křičí jako hysterka a nechce si poslechnout můj názor?
V této fázi sporu je dobré mít na paměti, že člověk nemůže přebírat odpovědnost za chování druhých lidí. Jediné co můžete mít v takový moment pod kontrolou je vlastní reakce.
V případě, kdy má člověk potřebu nebo chuť začít křičet, je nejlepším řešením stáhnout ocas a jít se někam uklidnit. V momentě, kdy začínáte v komunikace vracet argumenty stejnou mincí, jen zbytečně stupňujete napětí, které stejně k ničemu dobrému nepovede. Než začnete na partnera, kamaráda, nebo klidně kolegu v práci křičet, zkuste se zastavit a než se pustíte do slovní přestřelky, použijte například jednoduchou větu – Vidím, že tě něco rozčílilo, asi to pro tebe není příjemné. Potřebuji víc času abych to pochopil. Záleží mi na tobě a chci si o tom promluvit s chladnou hlavou. Podobnou větou můžete druhým lidem ukázat, že respektujete jejich naštvání, či nespokojenost a chcete to řešit bez zbytečných dohadů a vzájemného ubližování.
Cesta k otevřené komunikaci
Co ale, když je situace obráceně? Jak druhým lidem otevřeně říct, že nás něco rozčiluje a vyhnout se zbytečné hádce? Dovolím si předat jeden komunikační tip, který jsem si odnesl z knihy Radikální otevřenost od Kim Scottové. Autorka tuto dovednost pojmenovala jako Umění přímé konfrontace, a když si toto umění osvojíte, časem možná také sami zjistíte, že se Vám daří s druhými lidmi udržovat otevřené a vřelé vztahy bez zbytečných domněnek a hádek. A v čem že tato technika spočívá?
Kim Scottová v knize vysvětluje, že mezi otevřenou a útočnou komunikací je příliš tenká linie, u které je třeba rozlišovat, co už je a není za hranou. To ovšem obecně vychází z kultury prostředí, ve kterém se nacházíme. Občas není snadné ovlivnit to, že toxičtí lidé přijdou do našeho prostředí, můžeme ale ovlivnit, kolik jedu na sebe necháme těmito lidmi plivnout. Při přímé konfrontaci s toxickými lidmi, ať už jejich toxicitu budete hodnotit z pohledu jejich chování, přístupu k práci nebo nedostatečných výsledků, je důležité se zaměřit na hodnocení samotné situace, a nikoliv na hodnocení osobnosti jedince.
Scottová v knize vysvětluje, že většina lidí má problém se zdravou, přímou konfrontací, a proto nedokážou s lidmi komunikovat otevřeně. Často kolem problému našlapují a jen naznačují. Používají věty, kde snaží svou kritikou nikoho neurazit. A tím jen dávají prostor pro vznik různých domněnek. V knize například předává zkušenosti, které pochytila při spolupráci se Stevem Jobsem. Ten byl dost často svou interpretací již za hranou zdravé komunikace, přesto ale zdůrazňoval, že je vždy důležité vysvětlit, proč došel ke svému kritickému názoru, a druhé osobě ukázat, že chce, aby se zlepšila. Proto při přímé konfrontaci pamatujte na Jobsova slova:
Musíte to udělat tak, aby bylo jasné, že věříte v jejich schopnosti.
Neber si to osobně
Také se Vám občas stane, že si lidé vezmou Vaše slova až příliš osobně? Člověk by rád druhému pomohl, upozornil na případná rizika a předal svou zkušenost. Nechce nikomu ublížit. Myslí to dobře, ale nakonec se jeho slova otočí proti němu a on je za toho špatného. Problém je, že jakmile lidé začnou vnímat kritiku až příliš osobně, tak se nejste schopni vzájemně posunout. Jak se tomu vyhnout? Kim Scottová doporučuje:
Když se přistihnete, že máte na jazyku: „Ty jsi…,“ zkuste se zarazit. Nebuďte osobní a postupujte s pokorou. Použijte techniku „situace, chování, dopad.
Mnoho lidí při konfrontaci s druhými lidmi používá slova jako „Mýlíš se…“, „Udělal jsi…“, „Ty jsi…“ a podobně. Naučte se místo těchto slov používat věty jako „Myslím si, že tohle je špatně…“ Snažte se pojmenovat situace, chování a to, jaký dopad by to mohlo mít nebo již mělo. Abychom se nepohybovali pouze v pracovní rovině, ukážeme si to na příkladu z osobního života. Až vás příště partnerka rozčílí, že utratila společné peníze za nějakou zbytečnost nebo vás manžel naštve, až se zase zapomene s chlapama v hospodě a zapomene dát o sobě vědět, neduste to v sobě. Nebojte se jít do přímé konfrontace, avšak zapomeňte na obviňování tipu – Ty jsi tak nezodpovědný/á. Zkuste příště začít větou – Myslím si, že ponocovat s kámošema v hospodě nebylo v pořádku, měla jsem o tebe strach a mám kvůli tomu pocit, že už semnou nechceš trávit čas.
Než nad doporučením Kim Scottové mávnete pohrdavě rukou, zkuste se nad tím zamyslet a pamatujte na tři jednoduchá pravidla:
1. Chování druhých lidí není vaše odpovědnost. Zodpovídáte jen za svou reakci.
2. Není v pořádku ignorovat když nám druhý ubližuje a tolerovat jeho toxické chování.
3. Můžete rozhodnout, jakým způsobem otevřete nepříjemná témata. Než začnete jednat pod návalem emocí, zkuste se nadechnout a zamyslet – chci se hádat a nebo najít řešení?
Zdroje a doporučená literatura
Pokud hledáte knihu, která předává účinné komunikační tipy, doporučuji Radikální otevřenost od Kim Scottové.
