Článek
Jakmile potkám na ulici spolužáky ze střední školy nebo jiné známé lidi z mého mládí, kteří si mě pamatují ještě v dobách, kdy jsem vážil sto padesát kilo, jejich reakce jsou velmi podobné. Nejprve malou chvíli tápou a nevědí, kam mě zařadit. Když jim trochu pomohu, tak vykulené oči potvrzují překvapení. Následuje vyjádření obdivu a nakonec přichází vždy stejná otázka: „Jak se Ti to podařilo? Stojí za tím nějaká zázračná dieta?“
Je to asi osm let, co jsem během jednoho roku shodil na váze padesát kilogramů, a dnes mohu zpětně říct, že to vlastně vůbec nebyla žádná dřina. Nemusel jsem držet žádné půsty, hladovky ani jiné diety. Bylo to období, kdy jsem konečně překonal sám sebe, protože hubnutí bylo moje celoživotní téma. Dnes si zpětně uvědomuji několik vzorců v mé mysli, kvůli kterým jsem dlouhá léta prohrával boj s nadváhou.
Jídlo není nepřítel
Jako malý kluk jsem za svou nadváhu schytal od dětí v okolí hromadu posměšků. Zažil jsem také nespočet trapných situací. Postupem času jsem se začal stydět za to, jak vypadám, a později jsem měl například problém před kamarády jíst. Myslel jsem si, že čím víc budu jíst, tím víc budu tloustnout. A tak jsem často hladověl a jedl docela málo. Jenže nakonec mě stejně hlad vždy přemohl, a když se nikdo nedíval, tak jsem se přejedl nějakým nezdravým jídlem, což jen vedlo k dalšímu nárůstu hmotnosti. O nezřízeném pití slazených limonád ani nemusím mluvit. Nejhorší však na tom všem byly následující výčitky. Jako by v mé hlavě byl nějaký skřítek, který by mě obviňoval, že jsem se zase přejedl. Byl to hlas mého slabšího já, kvůli kterému jsem začal vnímat jídlo jako nepřítele. A překonat tento hlas, který stále sílil, nebylo vůbec snadné.
Možná ten pocit znáte také. Rozhodnete se žít zdravě, držet nějakou tu dietu a nějaký ten čas se Vám to daří. Máte sami ze sebe dobrý pocit, jenže pak přijde situace, kdy se neovládnete. Setkání s přáteli, rodinná oslava nebo jiná příležitost, během které povolíte uzdu chuťovým pohárkům a nakonec spořádáte vše, co Vám dají pod nos. Je nám těžko od žaludku, ale hlavně se necítíme vůbec dobře. Ne však kvůli tomu, že by to jídlo bylo špatné, ale hlavně pro ty pocity, které následují. Přicházejí výčitky a sebeobviňování, kvůli kterým se člověk cítí ještě mizerněji, až nakonec své pokusy o hubnutí vzdá, protože už nemá energii pokračovat.
Hodně lidí si myslí, že když budou méně jíst a více cvičit, tak zákonitě musí zhubnout. Patřil jsem mezi ně. Časem jsem však pochopil že to tak úplně nefunguje. Nepravidelná strava způsobuje nedostatek energie a člověka jen vyčerpává, takže na cvičení nemá vůbec náladu. Navíc, tělo je velmi chytrý mechanismus, a když snížíte příjem energie, začne se zpomalovat, a tím pádem i méně energie spálíte. Proto jsem nejprve potřeboval získat k jídlu lepší vztah. Přestat jej vnímat jako nepřítele, kvůli kterému přibírám na váze, a začít jídlo chápat jako jeden ze zdrojů energie, díky kterému mohu začít hubnout.
Život bez hranic
Pojďme si nejprve uvědomit, že hranice jsou jedním z klíčových aspektů zdravého prospívání v každé oblasti života. A v případě snižování i udržení tělesné hmotnosti to platí dvojnásob. Jakmile jsem začal chápat jídlo jako zdroj energie pro lepší život, začal jsem si automaticky vybírat, jaké jídlo jím. Ze začátku to dalo trošku práce, protože jsem si musel vědomě zakazovat slazené nápoje a vyhýbat se jídlům, o kterých jsem věděl, že mi nic dobrého nepřinášejí. Přiznávám, že první dva, možná tři týdny nebyly vůbec snadné. Měl jsem často chuť na sladké a musel jsem se hodně kontrolovat. Neustále jsem si musel připomínat důvody, pro které se některým potravinám vyhýbám. Jednoduše jsem svému jídelníčku vytyčil jasné hranice, ve kterých jsem se držel. Časem se tyto hranice staly přirozenou součástí mého života a nějaké chutě na sladké mě přestaly trápit. Po třech týdnech jsem si na slazené nápoje a nezdravé jídlo ani nevzpomněl.
Když se dnes zamyslím nad svým dětstvím, tak jsem vlastně v rámci stravování neměl určeny žádné hranice. Rodiče nám chtěli dopřát. A tak jsme mohli jíst, co jsme chtěli a kdy jsme chtěli. Vypěstoval jsem si tak v sobě nezdravé stravovací návyky, které jsem potřeboval změnit, což se mi podařilo až ve chvíli, kdy jsem svému stravování nastavil jasné limity, a těch jsem se držel.
Vnitřní disharmonie
Často jsem si posteskl, jak je ten svět nespravedlivý. Proč někdo může v deset večer spořádat hamburger s hranolky, aniž by přibral jediný gram na váze, ale mě stačí se na to jídlo jenom podívat a už cítím, jak tloustnu? Poté, co jsem získal k jídlu zdravý vztah a podařilo se mi nastavit zdravé hranice vlastního stravování, začal jsem mít sám ze sebe lepší pocit. Zmizely výčitky a sebekritika. Hodně lidí, když začíná hubnout, tak si neustále stoupá na váhu. Jako by se pro ně váha stala jakýmsi oltářem, který rozhoduje o tom, zda jsou v boji s nadváhou úspěšní, nebo ne. A když váha neklesá, nebo náhodou občas vyleze nějaké to kilo nahoru, začnou se vnitřně trápit. Přichází zklamání a získávají pocit, že vynaložené úsilí je k ničemu.
Podobné pocity člověka vyčerpávají, protože vyvolávají emoce, jež z něj vysávají energii, čímž dochází k vnitřní disharmonii. Na první pohled to možná nemusí být hned patrné, ale právě i nerovnováha vnitřního světa má s přibíráním na váze mnoho společného. Však řekněte sami, co uděláte, když prožijete zklamání, nebo Vás někdo rozčílí? Sníte tabulku čokolády, abyste si takříkajíc obalili nervy?
Jídlo je do určité míry požitek. A když člověk prožívá nešťastná období plná smutku, zklamání, přílišného stresu nebo hněvu, začne jeho mysl hledat jiná potěšení, která by pomohla vyrovnat vnitřní nestabilitu. A taková tabulka čokolády, nebo pořádný hamburger s hranolky, to dokáže alespoň na malou chvíli hezky potěšit. Přibírání na váze je tak často jeden z důsledků vnitřní nerovnováhy. Nejsme schopni udržet hranice svého jídelníčku, mozek nám nabídne nějakou rychlou výmluvu, pro kterou se zastavíme ve fastfoodu zhltnout něco nezdravého, a to jenom pro krátkodobé potěšení.
Každý den je příležitost pro nový start
Musím přiznat, že když jsem se o minulých Vánocích podíval na rodinné fotky, tak jsem se docela vyděsil. Už od oka bylo znát, že jsem od minulých Vánoc zase nabral na váze, a vlastně jsem si uvědomil, že se už zase přestávám cítit dobře ve vlastním těle. Nejdřív jsem se cítil mizerně a byl jsem sám na sebe naštvaný. Znovu se začaly projevovat nezdravé vzorce z dětství, kvůli kterým jsem kdysi přibíral. Pak jsem si ale řekl, no co, tak začnu znovu, když to šlo před lety, tak proč by to nemělo jít teď. Začal jsem přemýšlet sám nad sebou a kladl si otázky začínající příslovcem proč.
„Proč se mi nedaří držet stravování ve zdravých hranicích?“ ptal jsem se sám sebe v rámci vnitřního dialogu a hledal odpovědi. Když jsem se zpětně podíval na minulý rok, odpověď jsem našel docela rychle. Nové projekty a výzvy. Některé věci nešly podle plánu. Člověk hasí požáry, řeší i méně příjemné situace a prožívá emoce, které energii nedodávají. Jednoduše řečeno jsem zapomněl udržovat vnitřní rovnováhu, a to mělo své následky. Od začátku roku jsem se proto začal na toto téma více zaměřovat.
A jak jsem na tom šesti měsících? Najednou, nejen že se cítím obecně lépe, ale daří se mi zase držet zdravější hranice ve stravě a kila na váze začínají zase klesat. Ani nevíte, jakou radost mi udělalo, když jsem potkal na ulici kamaráda a to první, co mi řekl, bylo: „Ty jo, Ty jsi trochu zhubnul, za tu chvíli, co jsem se neviděli. Kolik kilo máš dole?“ Sám byl překvapen, když jsem mu odpověděl, že nemám tušení, protože se nestarám o číslo na váze, ale víc o to, jak se cítím.
Zůstaňme ve spojení
Chcete si připomenout některou myšlenku z tohoto článku například při cestě do práce? Své články vydávám také jako podcasty a poslechnout si je můžete v každé podcastové platformě. Stačí naladit Myšlením na vrchol…
