Článek
Rodiče chtěli, aby se stala učitelkou, ale Maria Mmontessori měla vlastní hlavu. Byla rozhodnuta stát se lékařkou, i přesto, že tehdy byl tento svět zasvěcen pouze mužům. Přes nedůvěru společnosti, přes odpor vlastního otce, avšak s podporou matky byla výjimečnou studentkou, která dosáhla svého. První italská lékařka a trojnásobná nominantka na Nobelovu cenu míru si nakonec sama našla cestu k pedagogickému studiu. Zavedená Montessori metoda získává stále větší zájem moderní společnosti. Jaký příběh stojí za jejím vznikem? Pojďme se podívat na neobyčejný příběh neobyčejné ženy, která překonala sama sebe.
Objev dětského světa
Jako lékařka se Maria v roce 1897 dobrovolně připojila k výzkumnému programu na psychiatrické klinice univerzity v Římě, kde pracovala po boku Giusseppa Montesana. Čistě pracovní vztah se rozvinul ve vztah milostný, a již o rok později se narodil jejich syn Mario. Jenže kombinovat mateřství a touhu po vědě bylo nad síly i slavné Marie Montessori, která svého syna svěřila do péče rodiny žijící na venkově nedaleko Říma. Syna pravidelně navštěvovala, ovšem to, že ta milá paní, která za chlapcem jezdí na návštěvy, je současně jeho matkou, se Mario dozvěděl až mnohem později. I přesto mezi matkou a synem vzniklo silné pouto. V dospělosti Mario pracoval po boku své matky, a po její smrti také pečoval o její odkaz. K tomu se ale ještě dostaneme.
Jméno Montessori je dodnes skloňováno ve spojitosti s inovativním a svobodným přístupem ke vzdělávání. Možná tak někoho zarazí, jak je možné, že se slavná Maria Montessori tak snadno vzdala mateřské lásky a péče o vlastního syna. Byla snad za tím tak silná touha po vědění? Nebo se jen mladá ambiciózní lékařka nechtěla vzdát svého profesního snu a dokázat společnosti, že i žena může prorazit v oboru, který byl vyhrazen jen pro muže? Podobné rozhodování jistě nebylo snadné, protože Maria už tehdy měla k dětskému světu a výchově velmi blízko.
Během práce na psychiatrické klinice navštívila římský ústav pro choromyslné, kde hledala pacienty pro následnou léčbu. Ošetřovatel v dětském ústavu jí tehdy s odporem vypravoval, jak děti po tom, co dojedí jídlo, sbírají drobky z podlahy. Ošetřovatel to vnímal jako projev jejich mentální slabosti. Montessori si však uvědomila, že to nebylo způsobeno jejich psychickým stavem, ale prostředím, ve kterém se děti nacházely. Bylo prázdné a nezařízené. Jen holé stěny a jednoduchý nábytek. Žádné ostré předměty, kterými by si mohly děti ublížit, nebo dokonce hračky či jiné pomůcky, kterými by mohly rozvíjet svou kreativitu. Montessori si uvědomila, že děti zoufale toužily po aktivitách pro své ruce. Ostatně sama Montessori se později proslavila svým výrokem „Ruka je nástrojem našeho ducha.“ Tehdy pochopila, že děti jen chtěly přirozeně rozvíjet svou kreativitu a nevhodné prostředí jen přispívalo ke zhoršení jejich psychického stavu.
Zkušenost z ústavu nenechala Marii klidnou. Začala vyhledávat knihy k tématu mentálně zaostalých dětí. Studovala průlomové práce dvou Francouzů z počátku 19. století, Jean-Marca Itarda, jehož jméno vešlo ve známost především ve spojitosti s „divokým hochem z Aveyronu“, a Edourda Séguina, jeho studenta. Séguin byl velmi kritický ohledně tehdejšího systému školství. Kladl důraz na respekt a porozumění každého jednotlivého dítěte. Vytvořil praktické přístroje a zařízení na pomoc při rozvíjení dětského smyslového vnímání a motorických schopností, jež Maria Montessori začala dále rozvíjet dalšími novými způsoby. Nakonec ji zkušenost z dětského ústavu přivedla i ke studiu pedagogiky, pro které se ji snažili přesvědčit její rodiče už před studiem medicíny. Nakonec si Maria přeci jen cestu k pedagogice našla.
Nečekaný vývoj
Na začátku 20. století zažíval Řím stavební horečku. Následkem spekulativního vývoje ale některé stavební společnosti nakonec zbankrotovaly a ve městě zůstalo mnoho rozestavěných budov, které rychle přitahovaly squattery. A tak přišla otázka, co s rozestavěnými a honosnými budovami dál? Jednoho z rozestavěných projektů se ujala skupina bohatých bankéřů, kteří honosné byty přepracovali na menší bytové jednotky pro dělníky. Objevil se ale další nečekaný problém. Dělníci trávili celé dny v práci a jejich nezbedné děti bez dozoru páchaly v nových budovách značné škody. Tento fakt přidělával vrásky na čele developerům, kteří nakonec požádali o pomoc Marii Montessori, pro kterou to byla skvělá příležitost, jak své poznatky ze studia pedagogiky převádět do praxe. Kdo by to byl řekl, že právě developeři podobným způsobem pomohou proslavit na tehdejší dobu nezvyklé přístupy k výchově a rozvoji dětí.
Maria Montessori do té doby přicházela do styku zejména s dětmi z diagnostických ústavů. Nyní však měla příležitost své techniky ověřit u zdravých dětí. Příležitosti se chopila naplno. Založila svou první mateřskou školu Casa dei Bambini, která byla otevřena 6. ledna 1907. Lidé neměli od tohoto projektu velká očekávání, ovšem Maria to cítila jinak. Během malého slavnostního otevření své první mateřské školy prohlásila:
Měla jsem takový zvláštní pocit, který mě dnes přiměl s rozhodností oznámit, že zde vidím otevření instituce, o které jednou bude mluvit celý svět.
Pouhý rok po tomto prohlášení již byly v Římě v provozu další čtyři mateřské školky a jedna další v Miláně. Děti v montessori školkách dělaly nezvyklé pokroky. Již v pěti letech uměly číst, psát a počítat. Zprávy o novém přístupu k rozvoji dětí se tak začaly rychle šířit a lidé začali vnímat Marii Montessori jako odbornici na výchovu a vzdělávání malých dětí. Návštěvníci se přijížděli na vlastní oči přesvědčit, jak funguje nový přístup k rozvoji dětí, a školky typu Case Dei Bambini se začaly šířit i za hranice Itálie. A v čem tkvěl onen nezvyklý a ojedinělý přístup Marie Montessori?
Do dětského prostředí vkládala různé aktivity a pomůcky, ale nechávala tam vždy pouze ty, které u dětí vzbuzovaly zájem. Tehdy si Maria uvědomila, že děti, které jsou umístěny v prostředí přizpůsobeném podpoře jejich přirozeného vývoje, mají schopnost se vzdělávat samy. Toto později nazývala jako samo-vzdělávání. Své poznatky o netradičním přístupu vydala také v knižní podobě. Kniha se v roce 1912 dostala do Spojených států, kde se stala druhým nejprodávanějším titulem rozvojové literatury. Brzy byla kniha přeložena do 20 různých jazyků a Maria Montessori se stala uznávanou odbornicí na rozvoj dětí po celém světě i žádanou řečnicí nejen na studentských konferencích. V roce 1914 napsala:
Nevymyslela jsem způsob vzdělávání, prostě jsem jen dala několika malým dětem šanci žít.
Přišlo období velikého rozvoje montessori přístupu po celém světě. Vznikaly výcvikové programy a školy. Maria cestovala po celém světem, přednášela na univerzitách, otevírala nové projekty a na cesty s sebou brala také svého dospívajícího syna. Mario Ronaldo nakonec ze své matky udělal čtyřnásobnou babičku. Vnoučata společně s otcem pokračovala v práci své babičky. Není tomu dlouho, co nejmladší vnučka ještě zastávala pozici prezidentky Association Montessori Internationale.
Zmařené plány
Po několikaletém cestování se synem se Maria Montessori usadila ve Španělsku, kde na její počest byla založena Seminari-Laboratori de Pedagogiá. Po skončení první světové války Maria věřila, že se jí podaří vybudovat centrum pro další výzkum a vývoj její metody vzdělávání v prvních letech dítěte. Jenže její plány byly zmařeny nástupem fašismu a vypuknutím další války. Poté, co Maria Montessori odmítla spolupráci s fašistickým vůdcem Mussolinim a nezačlenila své výukové přístupy do fašistických škol, začaly být montessori instituce uzavírány. V Berlíně byla dokonce zapálena hranice z knih Marie Montessori, na jejímž vrcholu byla umístěna Mariina podobizna. Po vypuknutí občanské války ve Španělsku opustila Maria se synem a rodinou domov v Barceloně, odpluli lodí do Anglie a následně se usadili v Holandsku, kde našli zázemí u dcery holandského bankéře, která se později stala druhou ženou syna Maria.
V roce 1939 se Maria Montessori se synem vypravili na cestu do Indie, kde měli vést tříměsíční výcvikový kurz. Jejich pobyt se nakonec protáhl na dlouhých sedm let. Syn Mario byl jako občan italského původu pobývající na britském území převezen do internačního tábora a jeho matka byla držena v domácím vězení. Během pobytu v Indii se Maria Montessori setkala s významnými osobnostmi, včetně nejvyššího duchovního vůdce Mahátmy Gándhího. Během svého indického pobytu pracovala na své teorii vztahů mezi všemi živými věcmi, kterou dále rozvíjela v systematický přístup k dětem mezi 6. a 12. rokem života, známý jako kosmická výchova. Když oslavila 70. narozeniny, indická vláda vyhověla její žádosti a propustila ze zajetí syna Maria, se kterým následně vycvičili více než tisíc indických učitelů.
Do Evropy se Maria Montessori vrátila až po skončení války ve svých 76 letech a znovu vytrvale pracovala na obnově nacisty uzavřených institutů montessori vzdělávání v celé Evropě. V posledních pěti letech svého života, mezi lety 1947 až 1952, se účastnila několika významných kongresů, cestovala po celé Evropě, ale navštívila také například Pákistán a další země. Byla třikrát nominována na Nobelovu cenu míru, otevřela několik významných vzdělávacích institutů a přímo se podílela také na založení Institutu pro vzdělávání UNESCO. V roce 1951, na prvním předběžném zasedání Správní rady UNESCO ve Wiesbadenu v Německu, přednesla projev za účelem podpořit svou obhajobu práv dítěte, které často označovala jako „zapomenutý občan“ nebo „zanedbaný občan“. Ve svém prohlášení uvedla:
Pamatujte, že lidé nezačínají se vzděláváním ve dvaceti, v deseti nebo v šesti letech, ale v okamžiku narození. Při svém úsilí o řešení problémů nezapomínejte, že děti a mladí lidé tvoří obrovskou populaci, populaci bez práv, která je všude ukřižována na školních lavicích, která – navzdory všemu, co říkáme o demokracii, svobodě a lidských právech – je zotročována školním řádem a intelektuálními pravidly. Definujeme, co se má učit, jak se to má učit a v jakém věku dítěte se to má učit. Dětská populace je jedinou populací bez práv. Dítě je opomíjeným občanem. Myslete na to a bojte se pomsty tohoto obyvatelstva. Neboť je to jeho duše, kterou dusíme. Jsou to živé síly mysli, které utlačujeme, síly, které nelze zničit, aniž bychom zabili jednotlivce.
Maria Montessori zemřela v 81 letech v květnu 1952 na mozkovou příhodu. Do posledních dnů aktivně pracovala na podpoře přirozeného přístupu k rozvoji dětí. Montessori školy i podobizny Marie Montessori byly uvedeny na mincích a bankovkách Itálie, ale také na známkách Nizozemska, Indie, Itálie, Malediv, Pákistánu a Srí Lanky. Proto, jestli je v moderní historii žena, která svou celoživotní prací a odkazem překonala sama sebe, tak je to jistě Maria Montessori. Její metoda výchovy malých dětí klade důraz na přirozený rozvoj vlastní iniciativy a přirozených schopností dítěte, a to zejména prostřednictvím praktické hry. Tato metoda umožnila dětem rozvíjet se jejich vlastním tempem a poskytla pedagogům nové chápání dětského vývoje.
zdroje:
https://www.montessori.org/
