Článek
Jaký život chceš žít za pět let?
Když jsem tuto otázku dostal poprvé ve 22 letech, nemohl jsem ze sebe vymáčknout žádnou smysluplnou odpověď. Jen jsem tupě zíral a hledal vhodná slova. Nakonec jsem se zmohl jen vykoktat: „Nevím, asi jsem nad tím nikdy nepřemýšlel…“
Tehdy jsem si uvědomil, že právě to byl hlavní důvod, proč jsem v životě nikam neposouval. Řešil jsem nepříjemné finanční problémy, utápěl svou energii v sebelítosti a neustále bojoval s vlastní sebedůvěrou. Svou energii jsem utápěl v minulosti, ze které jsem čerpal jen nepříjemné vzpomínky, a ty ve mně vyvolávaly jen nepříjemné emoce. Mohl jsem se pak divit, že jsem už neměl sílu pro nové začátky?
Minulost jako kotva
Není tomu dlouho, co jsem dostal do e-mailové schránky zprávu od pravidelného posluchače Myšlením na vrchol a čtenáře tištěného FC Workshopu. Čtenář Martin mi napsal:
„Dobrý den, Lukáši, chtěl bych Vám poděkovat za Vaše podcasty, objevil jsem je docela nedávno a rychle se na nich stal tak trochu závislý. Jakmile mám volnou chvilku a jedu někde autem nebo autobusem do práce, nasazuji sluchátka a pouštím si svou další dávku inspirace. Díky Vám jsem si uvědomil, že jen já sám nesu odpovědnost za svůj život a že dokud ji budu přenášet na druhé lidi, tak nikdy nebudu žít vlastní život. Dovolte mi ale otázku, Lukáši. Jak se má člověk vyrovnat s minulostí, když má pocit, že ho neustále táhne ke dnu? Víte, nemám už problém dávat si v životě cíle. Nemám ani problém začít na nich pracovat. Zjistil jsem ale, že mám potíže s koncentrací a po čase se většinou přistihnu jak, zase dělám něco jinak, než bych chtěl. Mám pocit, jako by mě minulost táhla ke dnu. Snažím se například aktivně hledat na všem jen to dobré, ale stejně se časem přistihnu, že jsem zase až příliš negativní. Snadno se pak naštvu sám na sebe, když mi něco nejde podle plánu a když se mi nedaří dosáhnout vytyčeného cíle. Rozumíte, co tím myslím? Neměl byste nějaký tip, jak si s tím poradit?
Nejprve mi, prosím, dovolte, abych poděkoval nejen Martinovi, ale také všem ostatním, kdo mi posílíte podobné zprávy. Věnuji se jim, jak jen je to možné. Vážím si vaší důvěry a věřte, že každá z podobných zpráv mi dělá radost. Nyní se ale pojďme vrátit k Martinovu dotazu.
Když jsem si pročítal zprávu od Martina, první, co mi proletělo hlavou, byla kniha od Jamese Cleara Atomové návyky. Moc dobře jsem věděl, co Martin ve svém životě řeší, měl jsem to kdysi dost podobné. Když se mi po několika nezdařených pokusech podařilo změnit celý život a po pár letech jsem se začetl do zmíněné knihy, uvědomil jsem si, jak snadná mohla být moje životní změna, kdyby se mi podobná kniha dostala do rukou před deseti lety.
Spoustu principů, které James Clear v knize popisuje, mohu jen potvrdit a k většině z nich jsem si časem došel metodou pokus – omyl. Takže, pokud podobně jako Martin, opravdu toužíte po životní změně a chcete nějaký univerzální tip, tak je úplně jednoduchý. Přečtěte si knihu Atomové návyky od Jamese Cleara a držte se principů v ní popsaných. Změna na sebe nenechá dlouho čekat.
Cíl, nebo cesta?
Chápu, že když o tom takhle mluvím, tak se to může zdát jako velmi jednoduché. Prostě si člověk přečte nějakou knížku, kde získá recept na životní změnu, a pak se už jen stačí držet jasných pravidel a plnit si stanovené cíle. Mám chuť říct: Kéž by to bylo tak jednoduché. Ve skutečnosti to bývá mnohem složitější.
Jak zcela správně popisuje James Clear ve zmíněné knize, tak většina lidí při pokusech o jakoukoliv životní změnu selže, protože se až příliš fixují na ambiciózní cíle, a k tomu bojují se špatnými návyky, které jim brání cílů dosáhnout. Dnes není těžké získat nadšení pro nějaký nový cíl, mnohem náročnější je ve svém snažení vytrvat. A když se očekávané výsledky nedostavují, a k tomu člověk investuje svou energii do vnitřního boje, nemůže se potom divit, že mu energie brzy dochází. Jedna věc totiž je vědět, jak může člověk svůj život změnit, a druhou věcí je dokázat se všech principů držet. Ve skutečnosti je to ale celé jen o výměně energie. Je to jen o tom, neplýtvat svou energií pro vnitřní boj.
Prošel jsem si něčím podobným. Ještě stále mám v živé paměti, jak jsem cítil zklamání, když jsem se ani o kousek nepřiblížil k vytyčenému cíli. Dal jsem si například cíl zhubnout 10 kg, a když jsem se k metě nemohl přiblížit, začal jsem pochybovat o svých schopnostech a hlavou se mi honily sebedestruktivní myšlenky. Sám jsem se potom přistihl, jak zcela nesmyslně jím pozdě v noci něco, co je v naprostém rozporu s mým cílem. Jako bych na svůj cíl úplně zapomněl. Jako by pro mě přestal být důležitý. Nejhorší na tom celém bylo, že jakmile se člověk přistihl v podobné situaci, tak měl o to větší výčitky a už jen prožíval další nepříjemné emoce, jež z něj vysály zbytek energie. Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem se přestal na cíle fixovat.
Až v momentě, kdy pro mě cíle přestaly být důležité, tak jsem jich paradoxně dosahoval mnohem snadněji. Není to o tom, že bych si na cestě životem už nedával žádné cíle, jen jsem jim přestal věnovat svou pozornost. Mnohem víc jsem se místo cílů začal soustředit na samotnou cestu. Potvrdil jsem si, že cíle kterých člověk dosáhne nejsou důležité, protože o ně může snadno přijít. O co však člověk nikdy nepřijde, je to, kým se na cestě za svými cíli stane. Proto důležitější cesta, po které člověk kráčí a ne cíl kterého dosáhl. Proto je důležitější se zaměřit na to, kým se člověk chce doopravdy stát.
Nová osobnost
Pokud prožíváte něco podobného jako Martin, možná máte občas pocit, že se nemůžete hnout z místa. A jaké je řešení? Zkuste se nejprve podívat na cíle, kterých chcete dosáhnout, a pak si položte otázky:
- Kým se musím stát, abych dosáhl těchto cílů?
- Proč se chci stát touto osobností?
- Proč je to pro mě důležité?
Potom se už jen zaměřte na tvorbu nové osobnosti. Nemyslete na cíle, o které můžete snadno přijít, ale myslete na to, že každý den, kdy se člověk naučí něco nového a kdy udělá malý krůček vstříc k nové identitě, získává něco, co mu nikdo na světě už nemůže vzít. A čím častěji a čím víc budete opakovat stejně velké kroky, tak tím víc potvrzujete, jakou osobností se chcete opravdu stát. Aneb jak řekl sir Richard Branson:
Uspěje ten, kdo pochopí, že nejdůležitější není to, čeho dosáhneš, ale kým se staneš. Protože to, čeho dosáhneš, ti může kdokoli vzít. Ale to, kým se staneš, ti už nikdo nikdy nevezme
Pokud ještě přemýšlíte nad otázkou, jaký život chcete žít za pět let, ve smyslu jaké cíle chcete splnit a co vše chcete získat, zkuste se raději zamyslet nad stejnou otázkou trochu jinak. Zeptejte se sami sebe: Kým se chci stát a proč?
Máte odpověď na tuto otázku?
Nebo nějakou jinou zkušenost, kdy se vám podařilo změnit celý život?
Budu rád za vaše zkušenosti, o které se podělíte v komentářích.
Zdroje a doporučená literatura:
Kniha Atomové návyky od Jamese Cleara
Kniha Jak to dělá Virgin od Richarda Bransona
