Článek
Co říkáte, když život nejde podle plánu? Co uděláte, jakmile objevíte nějakou chybu? Jak reagujete, když vás rozčílí kolega v práci nebo se neshodnete s partnerem?
Když se v životě nedaří podle našich představ, jsou s tím spojeny emoce a pocity, které bychom raději neměli. Osobně neznám nikoho, kdo by upřednostnil smutek či naštvání před radostí a nadšením. Jenže všechny tyto emoce k životu patří a záleží jen na nás, jak k nim budeme chtít přistupovat. Není potřeba si nic nalhávat. Prožívat smutek trochu bolí a bolest obecně nemáme rádi. Proto velmi často před bolestí utíkáme. Někdo uteče na sociální sítě, kde snadno zapomene na myšlenky jež mu otravují život a někdo jiný zase utíká k alkoholu či jiným drogám. Nechci zde nikoho soudit, nechci řešit, co je dobře a co je špatně. Položme si ale otázku: Jakou cennou informaci nám tyto emoce mohou předat? Co se díky nim můžeme dozvědět sami o sobě?
Přestaňme se okrádat
Když nás rozčiluje kolega v práci, znamená to, že překračuje únosnou mez. A záleží už jen na každém z nás, zda si budeme schopni uvědomit osobní hranici a zdravě vysvětlit, proč nám toto chování není příjemné. To samé platí v jakékoliv životní oblasti. Při komunikaci s dětmi, přáteli, partnerem, prostě s kýmkoliv, kdo je pro náš život důležitý.
Když pláčeme nebo jsme naštvaní, není to překážka k tomu, abychom prožívali v životě radost a štěstí. Když se naučíme sami sebe zdravě ovládat, dokážeme i z podobných nepříjemných emocí vytěžit něco, co nám v životě prospěje. Jenže dokud budeme donekonečna utíkat před nepříjemnými emocemi, tak vlastně okrádáme sami sebe o příležitost něco nového se o sobě dozvědět a začít s tím pracovat. Proto je tak důležité zažívat v životě nejen hezké chvíle, ale i ty méně příjemné. Proto je tak důležité občas prohrát, protože bez poražených nejsou vítězové. Proto je důležité naučit se prožívat i bolest.
Mluví o tom na svých přednáškách také mentální kouč Marian Jelínek. Nemluví jen o stanovení si osobní hranice. Vysvětluje, proč bychom nejen hranici, ale i limity a pravidla neměli vnímat jako překážky. Dovolte mi citovat jeho myšlenku pro FC magazín Jak si nastavit osobní hranice:
„Limity, pravidla, hranice a řády bychom neměli vnímat jen jako překážky, které mají něčemu bránit. Měli bychom je spíše chápat tak, že dávají dané věci smysl a obsah. Pokud nemáme limity v podobě pravidel, nemáme nic. Jen si představte hokej bez pravidel. Zmizí. A podobné je to i v životě. Pokud si neumíme stanovit řád, a to nejen v roli sportovce, ale i jako podnikatel, manažer nebo rodič, samozřejmě se ztrácíme, a tím pádem ztrácíme i svou vlastní hodnotu. Lidé dnes vnímají limity jako sahání na svobodu. Bohužel si je ale sami neumí stanovit a mnohdy si představují svobodu bez limitů. I proto s tímto tématem provokuji ve školství – vrátit zpátky limity. Věřím, že správná cesta vede k edukaci – otočením se k sobě, k práci sami na sobě. Umět pracovat s limity sám. To je pravý smysl. Není smyslem žít svobodně bez limitů, protože z takové svobody vzniká anarchie.“
Pracovat s bolestí
Je snadné podlehnout svobodě a možnostem, které moderní svět nabízí. Tlak na osobnost každého z nás roste mimo jiné i s rozvojem sociálních sítí a digitalizací společnosti. Navíc, když si uvědomíme, že většina těchto věcí je navržena podle neurologických studií tak, aby co nejsnadněji získaly naši pozornost, např. syndrom FOMO (Fear of missing out, tedy strach z toho, že o něco přijdeme pozn. red.) Což mimochodem potvrdil také neurolog MUDr. Martin Jan Stránský na nedávné besedě s odborníky na téma práce se strachem, kterou jsem měl tu čest moderovat.
Proto je důležité se v této problematice vzdělávat, abychom se nenechali zbytečně unést a zmanipulovat. Proto je důležité poznávat nejen okolní svět, ale také sami sebe. Jenže jak chceme poznat sami sebe, když sami před sebou (před svými emocemi) pořád někam utíkáme? Víme, co se děje na druhém konci světa, ale nemáme tušení, co se děje v našem nitru. Ptáte se proč? Nejčastěji proto, že neumíme používat vlastní emoce. Neumíme pracovat s chybou, máme přirozenou averzi ke ztrátě a nechceme prožívat bolest.
Možná teď říkáte něco ve smyslu – Jenže mě to nikdo nenaučil… Chápu, jsem na tom dost podobně. Vyrůstal jsem v devadesátých letech, ve svobodném světě a v porovnání s mými rodiči jsem měl v dětství jen zlomek překážek, ale za to velkou porci svobody. Možná proto jsem ve 23 letech vážil 150 kg a cítil se jako nikdo. Jak dlouho se ale budeme vymlouvat na minulost? Když jsem si to celé uvědomil, dokázal jsem změnit svůj život. Kouřit jsem přestal ze dne na den a za rok jsem zhubl padesát kilogramů. To vše jen díky tomu, že jsem začal pracovat sám se sebou. Život v moderní společnosti umožňuje žít bez limitů a zvolit si útěk, když se nám něco nelíbí. Já jsem kdysi takový útěk od nepříjemných emocí volil například přejídáním se nezdravým jídlem.
Chci tím říct, že nikdo nám nebrání usínat každý den přilepení k obrazovce mobilního telefonu. Nikdo nám nebrání řešit nepříjemné situace každodenní lahví vína. Je to jen naše rozhodnutí. Stejně jako to, jaký život chceme žít. Ačkoliv to může znít trochu divně, tak kvalitní život v současném moderním světě je o schopnosti umět sami sebe limitovat. Umět si stanovit hranice nejen v tom, jaké chování si necháme líbit od druhých, ale také v tom, jak se mi sami budeme chovat k sobě. Jak se budeme hýbat, co budeme jíst, jaké informace budeme konzumovat. To vše je v našich rukách. To vše si můžeme zvolit. Máme v tom naprostou svobodu. Umíme to ale ještě?
Zdroje a doporučená literatura:
FC magazínu - Jak si nastavit osobní hranice
Beseda s MUDr. Martinem Janem Stránským a Lucií Kolaříkovou na téma Jak si poradit se strachem https://www.youtube.com/watch?v=s4mlbCTpHJg
